Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Agustín López Canino (* 1955)

• Nació en 1955 en Santo Domingo en la provincia de Villa Clara.

• Se crio junto con su madre y su abuelo en un bohío en el medio del campo.

• Estudió en la Academia Naval de Mariel.

• Trabajó en la Empresa de la Navegación Caribe.

• Solicitó varias veces una entrevista a Fidel Castro.

• Después de averiguar que no era posible revolucionar a la revolución, empezó a relacionarse con el movimiento opositor, colaboró con Yoani Sánchez.

• Es bloguero y periodista independiente centrado en la defensa de los DD. HH.

• Coordina el mensual impreso “El gran Blondín”.

• Su hermana fue la Dama de Blanco Ada María López Canino que posiblemente murió tras haber sufriido lesiones durante los enfrentamientos con las autoridades cubanas.

************* český text uveden po španělském originále *************

“Viví en una de treinta casas en medio de una sabana, donde algunos de los campesinos tenían un pedazo de tierra, mientras que los demás no tenían nada y trabajaban como jornaleros. Eran pobres en el sentido de tener posiciones, pero eran ricos espiritualmente. Una gente honesta y honrada, una gente de principios, de poca cultura, pero mucha educación,” empieza a narrar Agustín Valentín López Canino, nacido en 1955 en la ciudad de Santo Domingo situada en la provincia de Villa Clara.

Bohíos, pájaros y montes

El tipo de vivienda que habitaba la familia se suele llamar de bohío. Era una casita rural con una tabla de palma y techo de guano. “Mucho mejor que todo lo que tenía después,” dice Agustín sonriendo, haciendo alusión a su casa actual situada en las afueras de La Habana. Siendo un muchacho del campo cubano que en aquel entonces no ofrecía muchas posibilidades de hacer deportes, dedicarse al arte u otros pasatiempos, la mayor parte de su tiempo libre corría detrás de los pájaros dentro de los montes. Precisamente eso era su afición predilecta. Lo hacía solo, era un chico bastante aislado, o sea, mejor dicho, a pesar de haber compartido con los demás niños los juegos de pelota, se sentía muy confortable pasando horas en un árbol al borde del monte fantaseando y creando historias en su cabeza. “Simplemente existiendo allí dentro del amor,” dice al respecto. El estilo de vida estrechamente vinculado a la naturaleza se convirtió en una parte integral de su existencia y lo sigue siendo hasta el día de hoy. “No me podía zafar de ello. Siempre busco el monte. Tenía oportunidades de vivir en varios lugares en La Habana, pero busco el monte. El monte forma parte de mí. Me llama, me llena, me conforma, me satisface,” dice entusiasmado.

Agustín crecía viviendo con su abuelo, quien venía de las Islas Canarias. Era un hombre excepcionalmente noble y firme: “No he conocido otro hombre así. Era montero, conducía el ganado y con eso logró mantener a su familia,” recuerda. Después había sus hijos, un varón llamado Roberto y una hembra, la madre de Agustín, quien nació como resultado de una relación extramatrimonial. El padre de Agustín, también campesino, no vivía junto con la familia. “Tenía una cierta cantidad de tierra que el padre suyo, mi abuelo, había comprado con unas monedas de oro que le entregaron cuando terminó en el ejército mambí[1]. Fue un hombre cabal y digno, como la mayoría de los campesinos antes de 1959,” describe brevemente la historia de la familia de su padre.

La mayor parte de la tierra que los campesinos locales trabajaban era propiedad de un americano, quien decidió convertir a una de las casas en una escuela rural. El edificio tenía cuatro aulas y fue allí donde Agustín terminó los primeros cinco grados. Para poder seguir con la enseñanza, había que viajar a un pueblo llamado Santo Domingo. Debido a eso, el muchacho empezó a tener más libertad y eso tuvo sus consecuencias. “En ese momento, mi madre pierde un poco control de mí. Asistía poco en las clases y no iba a los exámenes… A empujones pasé hasta el octavo grado y a empujones llegué al noveno grado,” admite. Sin embargo, gracias a su inteligencia nunca cayó en desgracia de los profesores. El de matemáticas, con su actitud afable al final logró convencer al joven sobre la necesidad de educarse. “Una vez llegué tarde y en la pizarra había una ecuación. El profesor estaba pidiendo que alguien la realizara. Pues yo entrando le dije que la voy a realizar. Todo el mundo se burlaba de mí, pero lo hice muy rápidamente y completamente solo. El profesor me llamó después de la clase y me explicó que tenía una capacidad intelectual. Me dijo que mi mamá estaba trabajando durante las noches en una tienda para que yo pudiera estudiar. Aquello me llegó al alma,” describe el momento de ruptura. Desde entonces empezó a asistir a las clases y el décimo grado lo terminó con las mejores calificaciones sin tener que estudiar en casa. Para todas las asignaturas usaba unas dos o tres libretas donde mezclaba los apuntes con los poemas.  

La desaparición de los carritos de helado                                                                    

“Necesitamos que los jóvenes comunistas den un paso al frente, la revolución necesita a jóvenes que defiendan nuestras mares,” gritaban tres soldados de la Marina de Guerra Revolucionaria de Cuba que un día aparecieron en la clase de Agustín. El único que se levantó fue él, a pesar de nunca haber ido a la playa. A sus casi dieciocho años, Agustín todavía creía en la Revolución Cubana. Las frases como “La escuela para todos y la mejor vida para todos” parecían nobles y hacían creer que el proceso revolucionario era bueno. Sin embargo, esto no quiere decir que a su alrededor no estuviera notando cosas sospechosas ya desde muy pequeño. Por ejemplo cuando iba a la ciudad antes de 1959, recuerda que siempre había carritos de helado. Había juguetes en las tiendas, había ropa y comida en la bodega. Todo eso asequible también para los humildes. “Cuando llegaron las intervenciones, que básicamente fueron robos por fuerza, las cosas empezaron a desaparecer. Lo último que quedaba eran los carritos de helado, pero al final también lo quitaron. Yo no entendía el por qué de aquello y aún no lo cuestionaba,” explica y continúa narrando sus recuerdos de la década de los sesenta, cuando la familia tenía unas cuantas vacas para abastecer la casa de leche. Un día nació un ternero con el cual Agustín tenía una relación muy especial. Era como su mascota. Desde pequeño se montaba encima de su lomo y le puso el nombre de Palomo. “Un día vino la revolución y nos dijeron que tenían que llevarse al Palomo. Si yo fuera un pintor, hubiese dibujado los ojos, o lo que yo vi en los ojos del animalito. Le salía una lágrima. Yo fui un niño y eso fue lo que yo vi en el animal. Son cosas que parecen sencillas, pero marcan a un hombre. No le marcan el rostro con una herida, es una cicatriz que queda en el alma,” recuerda.

Al principio de la década siguiente, el proceso de nacionalización del sector privado ya llegaba a causar una tremenda falta de todos los tipos de productos. “Si los juguetes venían el día 20 de diciembre, las madres hacían cola un mes antes con colchonetas y cartones durmiendo fuera de la tienda. Mi madre para comprarme una bicicleta estuvo cerca de quince días en la cola enfrente de la bodega de campo donde vivíamos todavía en 1968. Fue una barbaridad,” cuenta.  

Agustín empezó a estudiar en la Academia Naval de Mariel en 1974. Cuando llegaron por primera vez, recibió un traje verde olivo y un quepis. “El otro día a las 5:45 de la mañana, ¡quepis y a formar! El otro día pelados a cero,” describe un cambio impactante de civil a militar en la escuela más dura que existía dentro de Cuba. Posteriormente vinieron seis meses de la preparación militar. Sin embargo, eso no le hacía mucho daño a Agustín, acostumbrado a la crudeza de la vida campestre. “Lo que sí me chocaba era la disciplina. Creo que siempre he sido indisciplinado en todo, menos la consciencia,” dice al respecto. Cuando le propusieron entrar en la Juventud Comunista, no quería aceptar por las dudas sobre el sistema. “Les dije que no me sentía capacitado para entrar en una organización gloriosa y tan profundamente ligada a la dirección del país,” describe como logró a explicar su negativa y aplazar el proceso.

Las inquietudes

Agustín estudió motores y máquinas en la Academia Naval de Mariel durante cuatro años y logró acabar el curso sin grandes dificultades. “Lo pasé espectacular. Las dos horas diarias de autoestudio obligatorio lo pasaba leyendo libros,” recuerda. Fue durante esta etapa de su vida, cuando empezó a escribir sus análisis sociales que no estaban de acuerdo con la ideología oficial. Sus inquietudes resultaron en un enfrentamiento con el profesor del marxismo que le acusó de revisionismo. “No podía haber ni una simple objeción.” Tras haber aprobado todos los exámenes le hicieron el carné de la JC. “Ningún oficial de la Marina de Guerra Revolucionaria podía salir de la Academia sin el carné,” explica. Sin embargo, no llegaron a entregárselo nunca. Agustín salió de la Academia e hizo la promesa de no pelarse el cabello y no afeitarse la barba más en su vida. Ya tenía una certeza absoluta sobre la verdadera esencia del régimen cubano. “La revolución sí se hizo con los humildes, pero nunca ha sido para los humildes,” hace alusión a la famosa frase de la Revolución Cubana.

Entonces vino la época en la cual Agustín formaba parte de la oficialidad de la Empresa de la Navegación Caribe. Eso fue desde el año 1979 y los primeros problemas se presentaron justo después, cuando le solicitaban que se afeitara la barba. Agustín se negaba, pero la situación se repetía. Dentro de los, más o menos, cinco años que trabajó en la empresa, le expulsaron de siete barcos. “Una vez me daba mucha pena, porque en un barco vi que en la biblioteca tenían todos los libros de José Martí,” recuerda. En su último barco, destinado al puerto mexicano de Veracruz, querían encarcelarle por falta de subordinación, debido a que en una reunión de la tripulación les llamó a los demás navegantes a decir su opinión sobre esta regla. Una vez regresado a Cuba, ya le tenían preparado el informe sobre la rebelión de la tripulación. Mientras se procesaba, le mandaron a su casa. Se quedó unos siete u ocho meses sin trabajo. Posteriormente le llamaron a la sección de los cuadros y le informaron que quedaba libre de las sanciones y hasta se cambió la política de la empresa y los navegantes podían trabajar con una barba y pelo largo. “Para mí era un triunfo. Volví a navegar.”

La imposibilidad de revolucionar la revolución

Su interés por los asuntos sociales se demostraba a través de los estudios e informes sobre el carácter de la sociedad cubana, los cuales escribía ya en la etapa de la Academia Naval. Al final, las inquietudes resultaron en una necesidad de hablar sobre la situación del pueblo cubano directamente con los líderes del proceso revolucionario. Agustín quería averiguar qué motivación tenían. Decidió optar por el máximo exponente del régimen, el comandante en jefe, Fidel Castro Ruz. “Yo pensaba que Fidel Castro no sabía lo que estaba ocurriendo en la sociedad. Suponía que él y una parte del gobierno estaba ausente de toda esta deformación del sistema,” afirma y explica como aprovechó el período de Perestroika para establecer unos contactos con la redacción de la revista Sputnik. Eso lo hizo a través de las discusiones que llevaba mediante cartas con los directores, quienes le informaron que aceptaban que se uniera a la redacción. Poco tiempo después, la revista de Sputnik fue suspendida.  Como no logró realizar la deseada reunión con Fidel Castro, fue al Consejo del Estado y allí entregó el manuscrito de unas 90 páginas que contenía su análisis profunda de los problemas de la sociedad cubana. “Había verdades grandes y profundas. Había escrito una parte de lo que hoy es Cuba. Me imagino que lo leyeron, porque me respondieron que Cuba necesita de hombres como yo. Fue una respuesta formalista con la cual no estuve de acuerdo. Allí yo había hecho una crítica fuerte del gobierno. Me molesté, porque no se me llamó y no se me dijo: ¿pero por qué tú dices eso? Si yo tuviera que ir a la prisión por veinte, treinta años, yo iría…” Entonces resolvió que había que actuar de una manera más decisiva. Cogió el Moscvitch que tenía prestado y se fue a La Habana. Junto con él iba su amigo. Agustín sabía que existía una posibilidad de que no iba a regresar y quería que su amigo en tal caso devolviera el coche a su propietario y le dijera a su mujer que no le iba a ver durante un tiempo. “Me preguntaba: ‘Pero Agustín, ¿qué vas a hacer? Le dije: ‘Tranquilo…’ Pero la verdad es que cuando bajé del Moscvitch, mis piernas temblaban.” Agustín se dirigió a la Plaza de la Revolución con las 90 páginas de su manuscrito crítico bajo la mano. “Todavía era revolucionario, pero quería ser un revolucionario verdadero y revolucionar a la revolución.”  Allí, en la oficina del primer ministro, entregó el manuscrito en persona. Se sentía realizado. Sin embargo, otra vez fue sin una reacción que esperaba. Entonces se dio cuenta de que al sistema cubano no se podía reformar ni transformar y había que terminarlo. Pese a ello intentó entregar a las autoridades varios informes más. “Ya no se trataba de sugerencias, eran evidencias de cómo se estaba corrompiendo la sociedad cubana.”

La lucha dura y peligrosa por los Derechos Humanos en Cuba

Era el principio de los años 90 y la escalada de la presión que ejercía sobre las autoridades resultó en una serie de hostigamientos a los cuales contribuyó también el facto de que Agustín había entrado en contacto directo con miembros del movimiento opositor cubano. La Carta de Derechos Humanos llegó a sus manos por una casualidad. Sin embargo, la lectura del documento le motivó a unirse a los demás.

Se enteró de la existencia de una red de bibliotecas independientes que ofrecían a los cubanos un acceso a la literatura que no se podía encontrar en los sitios oficiales. “Me pareció fantástico, me resucitó de nuevo. Hicimos mucho activismo en una biblioteca en Vedado, donde conseguí el contacto de Reinadlo Escobar y Yoani Sánchez. Voy al teléfono público aquí en El Globo y llamo a Reinaldo Escobar. Le dije que quería conocerle personalmente. Cuando regresé a casa, tenía una sensación indescriptible.”

Agustín comprendió que en Cuba había personas que estaban en la misma lucha durante mucho tiempo y tenían posibilidades de llegar a conocer sus ideas a través de varios canales. “Reinaldo me presentó a Yoani. Las horas que estuve allí... llenaron mi espíritu.” Recibió una cámara y empezó a grabar sus pensamientos. Poco después, los opositores reconocieron el potencial que tenía Agustín para trasmitir sus ideas y le trajeron un laptop. “No lo había visto nunca en mi vida... pero unos amigos me explicaron cómo hacer un blog.” Agustín buscó un espacio en la Embajada de Suecia y desde allí seguía trabajando con Reinaldo y Yoani. Las detenciones se iban acumulando. La primera se efectuó en la ocasión de la visita del papá Juan Pablo II a Cuba en 1998. Agustín se acuerda muy bien también de la visita de Barack Obama.  “La Revolución Cubana triunfó el día 17 de diciembre de 2014, cuando Obama restableció las relaciones con la dictadura de La Habana,” sostiene. En este mismo período se empezó a interesar por los asuntos que tenían que ver con las iniciativas para derrumbar al gobierno de Fidel Castro también su hermana Ada María Canino López. Juntos hicieron la Red de Bibliotecas Independientes José Martí, en cuyas reuniones participaban hasta 60 personas. “La llevé a la casa de Yoani. Se hizo bibliotecaria también. Me dijo que quiere ser Dama de Blanco.” Ada Maria López Canino fue una feroz defensora de los Derechos Humanos y su activismo resultó en varios conflictos con las autoridades. Murió a sus 54 años en el hospital Calixto García en unas circunstancias no aclaradas. Antes de morir, le pedía a su hermano que no la llevara allí. Falleció el 12 de diciembre de 2017[2]. “¿A dónde la iba a llevar, si todos los hospitales están en las manos del estado? En otro país hubiese pagado lo que tenía que pagar para poder llevarla a una clínica particular. Soy un poco culpable de su muerte, pero la decisión fue de ella. Me superó en valentía...” El día en que murió su padre, Agustín estaba custodiado en su casa en El Globo por los agentes de la Seguridad del Estado. “Me tenían prisionero a mí dentro de mi propia casa por decir lo que creo.”

 

[1] Los mambises eran una guerrilla independista que luchaba por la independencia de Cuba.

[2][2] https://www.martinoticias.com/a/cuba-fallece-dama-de-blanco-ada-lopez-canino/158102.html

 

***************************************************************************************

„Žili jsme v jedné z celkem asi třiceti chatrčí uprostřed subtropické vegetace na kubánském venkově, kde někteří vesničané vlastnili kus země, který obdělávali, a jiní neměli vůbec nic a pracovali jako nádeníci. Byli to chudí lidé ve smyslu společenského postavení. Duchovně byli ale nesmírně bohatí. Byli to čestní, hrdí a zásadoví Kubánci, kteří toho sice neměli moc, ale uměli se chovat,“ vypráví Agustín Valentín López Canino, narozený v roce 1955 ve městečku Santo Domingo v provincii Villa Clara.  

      Chatrče, kopce a ptáci

      Obydlí, ve kterém vyrůstal Agustín, se nazývá bohío. Je to jednoduchá chatrč postavená ze dřeva, větví a slámy. Střecha domku byla udělaná z na sebe vyskládaných palmových listů. Uvnitř byly prakticky jen lavice. „Bylo to mnohem luxusnější, než všechny ostatní domy, ve kterých jsem později bydlel,“ říká s úsměvem Agustín a zřejmě naráží i na stav domku, improvizovaného obydlí, ve kterém se nahrává tento rozhovor, a který stojí na odlehlém havanském předměstí El Globo v sousedství banánové plantáže. Jako malý chlapec z kubánského venkova neměl mnoho příležitostí k tomu, aby se věnoval sportům, umění nebo jakýmkoliv jiným činnostem, kterými se zabývaly spíše movitější a městské vrstvy obyvatel. Většinu času tak trávil pobíháním po okolních kopcích a lovil tropické ptactvo. Byla to jeho oblíbená zábava a vystačil si při ní sám. Přestože si občas s ostatními dětmi ve vesnici zahrál s improvizovaným náčiním baseball, byl odjakživa spíše samotář a hodiny strávené v korunách stromů, kde si vymýšlel různé příběhy a pozoroval okolní přírodu, pro něj nebyly žádným utrpením. Právě naopak… „V té době jsem prostě existoval na světě tímto způsobem a cítil jsem se obklopený láskou,“ vypráví. Silné napojení na přírodu se postupem času stalo nedílnou součástí jeho vnitřního světa. „Jako bych před tím nemohl a ani nechtěl utéct. Vždycky mě o táhle do kopců. Měl jsem několikrát možnost žít v Havaně, ale nakonec musím sem. Kopce jsou součástí mne samotného. Volají mě, naplňují mě, uklidňují mě, jsem tu spokojený,“ říká nadšeně.

      Agustín vyrůstal s dědečkem, jehož předci pocházeli z Kanárských ostrovů. Byl to muž zásadový a ušlechtilý. „Nikoho takového jsem nikdy nepoznal. Živil sebe a celou svoji rodinu jako náhončí dobytka,“ vzpomíná. V domě byli dědečkovi děti – Agustínova matka a její bratr, Agustínův strýc Roberto. Agustínovy rodiče žili odděleně a nikdy nebyli sezdaní. Otec byl také zemědělec a bydlel nedaleko. „Vlastnil malý kus půdy, který jeho otec, můj dědeček, koupil za pár zlatých mincí, které dostal jako výsluhu po válce za nezávislost. Byl to mambí[1], čestný a poctivý muž, stejně jako většina lidí na venkově před rokem 1959,“ popisuje stručně rodinnou historii otcovy strany.

Většina půdy, kterou obdělávali místní venkované, patřila Američanovi, který se rozhodl přestavit jedno ze stavení na venkovskou školu. Budova měla celkem čtyři třídy a prvních pět let chodil Agustín právě tam. Aby mohl pokračoval, bylo následně zapotřebí jezdit na druhý stupeň do městečka Santo Domingo. Důsledkem dojíždění byla najednou mnohem větší svoboda, což se samozřejmě začalo projevovat na Agustínových výsledcích. „V tu chvíli matka začala tak trochu ztrácet kontrolu. Do školy jsem moc nechodil a na zkoušky už vůbec ne. Jen stěží jsem se dostal do devátého ročníků,“ přiznává. Nicméně, díky své vrozené vysoké inteligenci na něj učitelé nezanevřeli. Ten, který učil matematiku, ho díky svému vlídnému přístupu dokonce přesvědčil o tom, že studovat je třeba. „Jednou jsem přišel pozdě na vyučování. Na tabuli byla napsaná rovnice a učitel chtěl, aby ji někdo vyřešil. Jak jsem vstoupil do dveří, hned jsem se přihlásil. Všichni se mi smáli, ale já jsem se do toho pustil a za chvíli jsem to měl hotové. Po vyučování si mě učitel zavolal a vysvětlil mi, že mám určité nadání. Také mi řekl, že moje matka velmi tvrdě pracuje právě proto, abych mohl chodit do školy. Tehdy to na mě velmi silně zapůsobilo,“ popisuje zlom, který zažil na samém konci základní školy. Od té doby už nejen že chodil do školy, ale také tam dával pozor. Poslední ročník zakončil s vynikajícím prospěchem, aniž by se musel věnovat studiu doma. Na všechny předměty mu stačili dva nebo tři sešity, které kromě poznámek využíval na psaní básní.

Konec pouliční zmrzliny

„Potřebujeme, aby mladí komunisté udělali krok vpřed. Revoluce potřebuje mladé lidi, kteří by bránili naše moře,“ vykřikovali tři vojáci Revolučního válečného loďstva, kteří se jednoho dne zjevili ve třídě. Agustín byl jediný, který se přihlásil, a to přesto, že v životě nebyl ani jednou na pláži. Ještě ve svých osmnácti letech Agustín věřil v ideály Kubánské revoluce. Fráze jako „Školní docházka pro všechny a lepší život pro všechny,“ mu v zásadě přišly jako správné. To ale neznamená, že by si kolem sebe nevšímal nejrůznějších nesrovnalostí. Vzpomíná například na to, jak před rokem 1959 ve městě byl v obchodech nejen dostatek potravin a oblečení, ale některé z těch věcí si mohli dovolit i ne úplně majetní lidé. V ulicích se dalo pokaždé narazit na vozík, který prodával zmrzlinu. „Když se začalo znárodňovat, což znamená jinými slovy krást, věci začali z obchodů mizet. Poslední, co zůstávalo, byly právě mobilní obchůdky se zmrzlinou. Nakonec ale vymizely i ty. Tehdy jsem tomu moc nerozuměl a nijak důkladně jsem nad tím ani nepřemýšlel,“ vysvětluje a pokračuje ve vyprávění o šedesátých letech, na jejichž začátku měla rodina ještě pár krav, které zajišťovaly pro rodinu přísun mléka. Jednoho dne se narodil býček, ke kterému si Agustín vytvořil blízký vztah. Jako malý chlapec se na něm vozil. Pojmenoval ho Palomo. „Jednoho dne přišla revoluce a řekli nám, že si musí Paloma odvést. Kdybych byl malíř, namaloval bych jeho oči… tedy to, co jsem tehdy viděl v jeho očích. Z koutku mu vytékala slza. Já jsem byl malé dítě, ale dobře vím, co jsem svýma očima tehdy viděl. Zdá se to jako prostá věc, ale člověka to nějakým způsobem poznamená. Nezůstane vám viditelné zranění ve tváři, ale na duši to zanechá jizvu,“ vzpomíná…

Začátek dalšího desetiletí se nesl ve znamení pokračujících revolučních změn a znárodňování se už velmi jasně projevovalo absolutním nedostatkem běžných výrobků a produktů. „Hračky měly přijít 20. prosince, přičemž matky od rodin přespávali před obchodem na matracích už měsíc dopředu. Když mi moje maminka chtěla koupit kolo, byla ve frontě přibližně dva týdny. Bylo to něco neuvěřitelného…“ vypráví.

Agustín nastoupil v roce 1974 na Námořní akademii v Marielu. Když poprvé přijel, ihned nafasoval tmavě zelenou uniformu a vojenskou čepici. „Dalšího dne v 5:45 ráno už se ozývalo: čepice a nástup! A třetího dne jsme měli všichni hlavy dohola,“ popisuje vojenský režim na jedné z nejpřísnějších a nejtvrdších vzdělávacích institucí té doby na Kubě. Následovalo šest měsíců vojenského cvičení. To mu ale žádné větší problémy nedělalo. Na náročné činnosti byl dobře připravený díky dětství a mládí stráveném na nelítostném kubánském venkově. „Jestli jsem měl s něčím problém, tak to byla hlavně disciplína. Myslím, že jsem vždycky postrádal disciplínu. Ve všem, kromě mého svědomí,“ přemýšlí. Když poté dostal nabídku na vstup do Svazu komunistické mládeže, nechtěl přijmout. O kubánském systému už měl jisté pochybnosti. „Vysvětlil jsem jim, že jsem se tehdy ještě necítil dostatečně připravený na to, abych vstoupil do tak počestné organizace přímo navázané na vedení naší země.“ Za to si vysloužil uznání a podařilo se mu odložit celý proces na později.  

Pochybnosti

Agustín se zabýval na Námořní akademii v Marielu lodními motory a strojírenstvím celkem čtyři roky a podařilo se mu zakončit studium bez větších komplikací. „Vlastně jsem si to moc užil. Dvě hodiny povinného samostudia denně jsem trávil četbou knih,“ vzpomíná. Právě v tomto období se začal zabývat také detailnějším pozorováním a studiem kubánské společnosti, přičemž se pokoušel sepisovat analýzy často v rozporu s oficiální ideologií. Jeho pochybnosti o směřování kubánského národa vyústily v otevřený spor s profesorem marxismu, který ho obvinil z revizionismu. „Nepřipouštěla se ani sebemenší námitka…“ Po zkouškách mu bylo oznámeno, že už se mu vyrábí i průkazka Svazu komunistické mládeže. „Nikdo nemohl vystudovat, aniž by se stal členem Svazu komunistické mládeže,“ vysvětluje Agustín, kterému se ale průkaz stejně do rukou nedostal. Po skončení studia sám sobě slíbil, že už si nikdy nebude holit hlavu a vousy jako ve škole. V té době už mu bylo jasné, že komunistický režim na Kubě je postaven na lži. „Je pravda, že revoluci dělali hlavně lidé prostí a nemajetní, ale nikdy to nebylo myšleno tak, že by z toho měli mít nějaké benefity,“ připomíná jedno z revolučních hesel.   

Po škole přišlo několik let, které Agustín strávil jako zaměstnanec velké plavební společnosti Empresa de la Navegación Caribe. V jejích řadách působil od roku 1979, přičemž první problémy se začaly objevovat velmi záhy. Vlastně hned, jak mu bylo sděleno, že se bude muset oholit. Agustín protestoval a situace se několikrát opakovala. Během těch asi pěti let, kdy se Agustín plavil po mořích ve službách Kuby, ho vyhodili z lodi kvůli vlasům a vousům asi sedmkrát. „Jednou mi to bylo opravdu líto, protože jsem zjistil, že na lodi je v knihovně kompletní sbírka díla José Martího,“ vzpomíná. Jeho poslední plavba směřovala do mexického města Veracruz a během ní ho chtěli zavřít do lodní cely. Obvinili ho z organizování vzpoury, protože když ho opět požádali, aby se oholil, začal vyzývat ostatní námořníky, aby se vyjádřili, jestli jsou s takovými pravidly ztotožnění. Po návratu na Kubu už pro něj měli připravenou zprávu o vzpouře. Zatímco probíhalo šetření, byl Agustín bez práce. Trvalo to asi osm měsíců, než byla veškerá obvinění stažena a on se mohl vrátit. Dokonce ho informovali, že politika se změnila a námořnici už mohli pracovat i neoholení. „Pro mě to bylo vítězství. Vrátil jsem se na moře.“

Revoluci nejde jen tak zvrátit

Jeho zájem o sociální tématiku se projevoval prostřednictvím dalších a dalších psaných materiálů, které vznikaly takřka samovolně pod jeho rukama, bez toho, aby se nějak snažil o jejich formální propracovanost. Postupem času se ale potřeboval ve svém počínání někam posunout. Nechtěl, aby jeho myšlenky zůstaly jen na papíře. Rozhodl se, že musí začít hovořit přímo s představiteli režimu. Chtěl zjistit, proč byly věci takové, jaké byly. Zamířil ale úplně nejvýš, kam to bylo možné a požádal o setkání s Fidelem Castrem. „Myslel jsem si, že Fidel neví  tom, co se ve skutečnosti děje mezi lidmi. Předpokládal jsem, že vláda prostě akorát není úplně v obraze,“ nastiňuje své počínání a vysvětluje, že v dobách Perestrojky se prostřednictvím intelektuální korespondence začal pomalu dostávat do redakce časopisu Sputnik. Komunikoval s jeho vedením a dostal dokonce příslib členství v redakci. Jenže časopis krátce na to přestal vycházet. Jelikož setkání s Fidelem Castrem bylo stále v nedohlednu, Agustín se rozhodl, že se vydá přímo na vládu a tam předá devadesátistránkový rukopis obsahující jeho analýzu společenských problému na Kubě. „Bylo tam mnoho velkých pravd. Už tehdy jsem popsal z části to, co je Kuba dnes a hádám, že si to pročetli. Odpověděli mi, že Kuba potřebuje lidi, jako jsem já. To byla formální odpověď, se kterou jsem se rozhodně nemohl spokojit. Vždyť já jsem v té analýze kritizoval vládu. Víte, strašně mě to naštvalo. Jakto, že se mě nikdo nepřišel zeptat, co si to o sobě vůbec myslím? Já jsem byl připravený jít kvůli svým názorům klidně do vězení…“ Pohoršení způsobené nečekaným opovržením a absolutní ignorací ze strany režimu vedlo k Agustínově radikalizaci. Vzal automobil značky Moskvič, který měl půjčený a společně s jedním přítelem vyrazil do Havany. Dobře věděl, že by se už nemusel vrátit domů a tak chtěl, aby jeho přítel v takovém případě vrátil auto majiteli a informoval jeho manželku o tom, co se stalo. „Ptal se mě, co že tam budu dělat… odpovídal jsem mu, ať je hlavně v klidu. Ve skutečnosti jsem to byl ale já, kdo byl velmi nervózní. Když jsem vystoupil z auta, klepaly se mi nohy.“ Agustín si to namířil přímo na Náměstí Kubánské revoluce se svým devadesátistránkovým dokumentem. „V té době jsem se ještě cítil jako revolucionář. Chtěl jsem být ale skutečným revolucionářem. Zvrátit chod revoluce… V kanceláři předsedy vlády osobně odevzdal svůj počin a cítil veliké zadostiučinění. Jenže reakce režimu se odpět nedostavila. Agustín si uvědomil, že kubánský režim se nedá opravit a jediné řešení je skoncovat s ním. I přesto ale ještě nějakou dobu zkoušel doručovat své analýzy na příslušné úřady. „Už to nebyly návrhy řešení, ale prosté konstatování důkazů o tom, jak to jde s kubánskou společností z kopce.“

Nebezpečný boj za lidská práva na Kubě

Na začátku devadesátých let začal soustavný Agustínův boj proti kubánské vládě způsobovat nepříjemnosti ve smyslu různých potyček a pokusů o zastrašování. Postupem času k tomu přispělo také Agustínovo stýkání se s některými prominentními členy kubánského opozičního hnutí. Když se mu dostala do rukou Všeobecná deklarace lidských práv, byl nadšený a motivovaný k další protirežimní činnosti. 

Tehdy se dozvěděl o tom, že na Kubě existuje síť nezávislých knihoven, které poskytují nejen prostor ke studiu jinak těžko přístupné literatury včetně beletrie, ale také pro stýkání se s lidmi podobně smýšlejícími. „Přišlo mi to fantastické, úplně mě to znovuzrodilo. Hodně jsem se zapojoval do činnosti jedné knihovny ve Vedadu, kde jsem dostal kontakt na Reinalda Escobara a Yoani Sánchez. Takže jsem šel do telefonní budky tady v El Globo a zavolal jsem Reinaldu Escobarovi. Řekl jsem mu, že bych ho rád poznal osobně. Když jsem se vrátil domů, měl jsem z toho nepopsatelně skvělý pocit.“

Agustín pochopil, že na Kubě žije mnoho lidí, kteří se v boji proti diktatuře pohybovali už delší dobu a s jejich pomocí by se mu mohlo podařit rozšířit své myšlenky a postoje mezi větší počet lidí. „Reinaldo mě seznámil s Yoani. Těch pár hodin v jejich přítomnosti mě strašně povzbudilo.“ Dostal od nich kameru a začal nahrávat své úvahy a svědectví na video. Netrvalo to dlouho a některé vůdčí postavy opozičního hnutí rozeznaly Agustínův potenciál. Najednou měl v ruce laptop. „Nikdy předtím jsem to neviděl… nicméně přátelé mi nakonec vysvětlili, co je to blog.“ Agustín chodil na švédské velvyslanectví, kde se připojoval k internetu, přidával příspěvky a spolupracoval nadále s Reinaldem a Yoani. S tím, jak se začal více angažovat, se také častěji potýkal s policií. Vůbec poprvé byl zatčen při příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. na Kubě v roce 1998. Zároveň si velmi dobře pamatuje také na návštěvu tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamy. „Kubánská revoluce ve skutečnosti zvítězila až dne 17. prosince 2014, když Barack Obama obnovil diplomatické vztahy s Havanou,“ tvrdí o historické Obamově cestě do karibské země. Ve stejné době už se v opozičním hnutí angažovala také Agustínova sestra Ada María López Canino. Společně spravovali síť nezávislých knihoven pojmenovanou po José Martím. Na společných akcích se scházelo a diskutovalo i šedesát lidí. „Přivedl jsem sestru i k Yoani domů. Stala se knihovnicí a řekla mi, že se chce připojit k organizaci Damas de Blanco.“ Ada María López Canino byla vášnivá obhájkyně lidských práv a její aktivismus zapříčinil několik střetů s úřady. Zemřela 12. prosince 2017 ve věků 54 let v nemocnici Calixto García za doposud nevyjasněných okolností[2]. Před svou smrtí chtěla po Agustínovi, aby ji do státní nemocnice nevozil. „Kam jinam bych ji ale mohl zavést, když všechny nemocnice na Kubě jsou spravované státem…? Kdybychom byli v jakékoliv jiné zemi, zaplatil bych cokoliv za to, aby se dostala na soukromou kliniku… Řekl bych, že za její smrt nesu svůj díl viny, ale zároveň to všechno co dělala, bylo její rozhodnutí. A byla statečnější, než jsem já…“ V den, kdy zemřel Agustínův otec, obléhala jeho dům Státní bezpečnost. „Byl jsem vězněm ve svém vlastním domě. Kvůli tomu, že říkám, co si myslím…“

 

[1] Jako mambí se označuje bojovník za nezávislost Kuby na španělské koloniální vládě na přelomu 19. a 20. století.

[2] https://www.martinoticias.com/a/cuba-fallece-dama-de-blanco-ada-lopez-canino/158102.html