Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
El exilio es el vivo ejemplo de una Cuba en libertad.
nacida el 26 de enero de 1945 en La Habana
en 1960, un año después de la Revolución victoriosa de Fidel Castro, su padre huyó a Miami debido a sus actividades contra el régimen, y toda la familia pronto se reunió en el exilio
en Miami, Sylvia inmediatamente comenzó a ayudar a los refugiados cubanos
en los años 70 se hizo agente inmobiliaria, se casó, tuvo tres hijos y no dejó de luchar por una Cuba libre
en 1994, fundó MAR por Cuba, que reúne a madres y mujeres cuyos hijos han sido víctimas del régimen cubano
también se estableció una asociación de pilotos civiles a principios de la década de 1990 para ayudar a los refugiados necesitados en el mar - Hermanos al Rescate
en 1996, dos de los tres aviones de Hermanos al Rescate fueron derribados por el régimen cubano en un operativo de rescate, Sylvia sobrevivió, pero perdió grandes amigos
durante su visita a Panamá, fue detenida durante 12 horas porque se colocó una flor en el busto de José Martí
sigue creyendo que Cuba algún día será libre
Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:
“Estamos luchando como nunca. Vamos a continuar luchando como nunca. Hemos visto la farsa del supuesto cambio de mando en Cuba. Allí nada ha cambiado. Allí el dictador Raúl Castro sigue en control como primer secretario del Partido Comunista Cubano, órgano rector de la sociedad cubana”, declara Sylvia Iriondo en cuanto a la investidura del presidente Miguel Díaz-Canel.
Sylvia nació en enero de 1945 en el seno de una familia trabajadora de “clase media pujante, dinámica y bien extensa”, como ella misma describe. Desde pequeña, estudió en un colegio americano en La Habana, por lo que aprendió a hablar inglés. “En 1959 entraron en La Habana Fidel Castro y el grupo de rebeldes. La mayoría del pueblo cubano en aquel entonces celebraba y estaba de acuerdo con la promesa hecha por este grupo de instaurar de nuevo la Constitución de 1940, una Constitución de las más avanzadas del mundo”, recuerda Sylvia.
“Mi adolescencia, hasta los 15 años, transcurrió muy feliz y contenta. Desde ese día en adelante las cosas se suscitaron unas tras otras, veíamos que las cosas no eran lo que habían prometido. La mayoría del pueblo cubano aún apoyaba al régimen castrista en aquel momento”, narra Sylvia. “Recuerdo que, en los últimos años antes de la llegada de Fidel Castro al poder, la mayoría de los cubanos, cansados ya del actual gobierno encabezado por Fulgencio Batista decían que cualquier cosa sería mejor. Y la cualquier cosa ha estado imperando en Cuba y esclavizando al pueblo cubano durante casi seis décadas”, continúa.
Recuerda como de niños en aquel entonces escuchaban a sus padres hablar en silencio, bajito, veían sus caras de preocupación por los fusilamientos y percibían el adoctrinamiento en las escuelas. “En la calle veíamos como se engendraba una cierta animosidad entre unos cubanos y otros cubanos. Escuchábamos y veíamos las imágenes de cubanos contentos y jubilosos de que se hubiese intervenido tal o cual empresa… Fue un cambio muy profundo en lo que había sido nuestro pueblo, un pueblo fraternal hasta entonces y se convirtió en una lucha entre clases que nunca había existido en Cuba anteriormente”, describe Sylvia sobre el ambiente en los primeros años después del triunfo de la Revolución.
“Recuerdo los discursos eternos del dictador Fidel Castro, y como alzaba su ópera al decir que su Revolución era más verde que las palmas, que no era comunista”, recuerda Sylvia sobre el tiempo en el que la mayoría de los cubanos seguía creyendo en la Revolución. Pronto, Castro se declaró públicamente comunista, y “empezó el éxodo de los cubanos hacia el exterior”, narra. “Quiero aquí acotar que esa salida de Cuba en aquellos años por tantos cubanos que emprendían hacia el exterior no era para quedarse en el exterior, sino para salir de Cuba, para luchar con todos los instrumentos necesarios para reconquistar esa libertad que ese régimen había conculcado en nuestra isla”, subraya Sylvia.
“Así pues, un día, nuestros padres nos dijeron que mi padre saldría de viaje. Efectivamente así lo hizo en junio de 1960, con uno de mis hermanos. Nosotros no lo sabíamos en aquel entonces, pero papi estaba involucrado en la clandestinidad en Cuba con sus hermanos, y sus nombres habían salido por la radio de onda corta y ya pues estaban en peligro de ser descubiertos”, recuerda Sylvia. Para poder continuar en su trabajo, su padre y sus tíos tuvieron que exiliarse. Y pronto, en octubre del mismo año, salió desde el Aeropuerto Internacional José Martí también Sylvia con sus hermanas, para reencontrarse con su padre. Sentíamos dentro de nosotras un desasosiego, una tristeza, una incertidumbre de no saber cuándo volveríamos a lo que hasta entonces había sido nuestra vida, una vida muy feliz rodeada del amor de nuestra familia, del cariño entrañable de amigos sinceros y de muchas cosas lindas que vivimos en aquella patria que dejábamos ese día atrás para regresar, no para quedarnos fuera”, afirma Sylvia. Su mamá y sus últimos dos hermanos que quedaban en la isla lograron acompañar al resto de la familia en Miami dos semanas más tarde.
El padre de Sylvia se involucró inmediatamente en la lucha desde el exilio y fungía de jefe de operaciones en una base clandestina en los Cayos de la Florida y de capitán de uno de los barcos infiltrados bajo el Grupo de Transporte y Comando. Sylvia se involucró también. “Yo tenía 15 años, por lo cual tuve que decir que tenía más edad, mi primer trabajo fue como semivoluntaria en el comité de rescate internacional, Internacional Rescue Committee (IRC), que fue la primera agencia que abrió sus puertas en Miami para recibir y ayudar y brindar asistencia a las miles y miles de familias cubanas que llegaban por día sin nada cargados de esperanzas, cargados de fe pero desprovistos de todo”, recuerda Sylvia. Más tarde, empezó a trabajar en el Centro de Refugiados Cubanos. “Nuestra familia llegó a Miami como refugiados políticos, vinimos por una razón específica y esta razón marcó nuestra identidad”, describe, subrayando en todo momento que toda su familia estaba completamente convencida de regresar a su patria original algún día.
En su narración, se percibe una enorme empatía con todos aquellos cubanos que llegaban a Estados Unidos de América (EUA) con sueños y corazones rotos, sin fondos y muchas veces sin dominar el inglés. “Recuerdo haber escuchado testimonios de personas mayores que, con lágrimas en los ojos, se referían a su vida, esa vida que ya no estaba”, narra. “Obviamente nosotros que pensábamos que nuestro exilio sería una cuestión de seis meses, un año a lo sumo, se convirtió en año tras año de esperanzas, de frustraciones, de logros y de esfuerzos malogrados”, agrega.
Llegó el momento del fracaso de la invasión de bahía de Cochinos en 1961. “Pensábamos que esos valientes hombres que fueron a luchar por el rescate a la democracia en su patria tendrían la victoria, tendrían el éxito y el apoyo prometido de la cobertura aérea de EUA. Lamentablemente no fue así. Cuántas muertes, cuántos crímenes, cuántos asesinatos, cuánto dolor y sufrimiento se hubiera evitado si aquel puñado de hombres comprometidos con la patria, ese 17 de abril, hubieran podido revertir el daño que este régimen había ocasionado en Cuba y el que habría de ocasionar del cuál hemos sido testigos, a través de todos estos años”, describe con frustración Sylvia. Y con la misma frustración narra los hechos que llegaron pronto, en octubre de 1961, cuando “en un abrir y cerrar los ojos se negoció la promesa de que los americanos no ayudarían a invadir a Cuba”, comenta, refiriéndose a la Crisis de los Misiles.
“Obviamente, después de estos dos eventos trascendentales en nuestra historia, que hubieran podido cambiar nuestra historia, nos dimos cuenta de que a lo mejor esto no era para seis meses ni un año, que esto se iba a prolongar”, recuerda Sylvia. Describe cómo la vida de los cubanos exiliados estaba paralizada, que su regreso a la patria no iba a suceder a corto plazo, y que aparte de tener que continuar con sus actividades por Cuba, también había que echar para adelante. Sylvia se casó a la edad de 23 años y tuvo tres hijas, trabajaba en oficinas y de maestra de ballet en el estudio de baile fundado por su mamá. Y fue justo ahí, donde, cuando cayeron prisioneros los de bahía de Cochinos, presentaron el primer espectáculo cubano en Miami titulado Cuba llora, canta y baila a beneficio de los prisioneros políticos cubanos de bahía de Cochinos.
Más tarde, Sylvia se volvió a casar, con el ya difunto Andrés Iriondo, y llegaron a 37 años de matrimonio, teniendo un hijo. En 1994, Sylvia con otras mujeres cubanoamericanas, fundó la organización MAR por Cuba (Madres y mujeres contra la Represión). “Todas habíamos estado involucradas en la lucha a través de nuestras familias, padres, amigos, etc., pero decidimos en ese momento a raíz de tres eventos que íbamos a unir esfuerzos y voluntades y fundar nuestra organización”, narra Sylvia. El primer evento crucial fue el cambio de la política hacia los refugiados políticos cubanos; desde agosto 1994, la administración de Bill Clinton anunció que los cubanos ya no serían refugiados, sino migrantes. “Entonces a todos estos refugiados que salían de Cuba en frágiles balsas, en objetos flotantes etc., se les interceptaría en el mar y se les retornaría a la base de Guantánamo desde donde volverían a Cuba”, comenta Sylvia. El segundo evento fue cuando “un grupo de supuestos exiliados cubanos viajó a Cuba para una conferencia que se tituló La nación y la emigración. En esa conferencia una mujer cubanoamericana le dio las gracias al dictador Fidel Castro por lo que había hecho por su país, lo llamó maestro y fue algo sumamente bochornoso para nosotras como mujeres y madres que simbolizábamos hasta cierto punto el sufrimiento y el dolor de tantas madres que vieron a sus hijos asesinados o condenados a largos años de prisión”, comenta con indignación Sylvia. Y el tercer evento que Sylvia describe como desgarrador, fue el hundimiento del Remolcador 13 de Marzo, donde fueron “asesinados en una masacre 37 cubanos, hombres, mujeres y niños, incluyendo un bebito de seis meses”, narra Sylvia, los cuales intentaron escapar de la isla y cuando estaban a ocho millas de la costa cubana fueron interceptados por unos buques cubanos, hundiéndolos al mar, y dejando solo unos pocos supervivientes. “Ya cuando vimos y escuchamos esos testimonios y vimos esas imágenes, eso fue ya lo que hizo que nosotras nos conformáramos finalmente como una organización sin fines de lucro donde todas somos voluntarias, sin recibir ningún tipo de sueldo o subsidio”, afirma Sylvia. “El régimen, como todo lo que dice y proyecta como parte de sus campañas falsas propagandísticas, nos acusa, y a mí en lo personal de ser una gente de la CIA, de recibir un sueldo de X miles de dólares al año por mi labor en contra del régimen castrista, o del pueblo cubano como ellos lo llaman”, agrega. “Digo todo esto porque yo no soy la excepción. Esto es constante y normal de las mentiras que propaga y proyecta el régimen castrista para desacreditar, para neutralizar, para desvirtuar a todo aquel en la isla y en el exilio que se oponga a ese sistema de horror”, comenta Sylvia.
A principios de los años 90, en Miami se formó la organización Hermanos al Rescate, en la cual, pilotos voluntarios buscaban en avionetas civiles a aquellos cubanos que podían estar en peligro de muerte en el estrecho de la Florida, dado que intentaban escapar en objetos flotantes muy frágiles. “Se calculaba que de cada cuatro cubanos que intentaban salir de la isla, solamente llegaba uno a la tierra de la libertad. Los otros morían en el camino o eran comidos por los tiburones”, comenta Sylvia. “En estos vuelos semanales de Hermanos al Rescate, iban siempre una o dos voluntarias de MAR por Cuba y hacíamos también recogida de efectos básicos, el leche para los niños, el leche en polvo, cuestiones que necesitaban para hacerles un poco menos espantoso su internamiento en los centros de detención”, agrega.
“El 24 de febrero de 1996 salió uno de esos vuelos humanitarios en el estrecho de la Florida para salvar vidas de algunos cubanos que pudiesen estar ese día intentando escapar de la isla. Salimos de la base de Hermanos al Rescate a la una y pico de la tarde, el día estaba precioso, había un sol radiante, el mar totalmente en calma y muy pocas nubes en el cielo. Íbamos tres avionetas, eran como motocicletas en el aire. Los motorcitos están atrás y apenas se cabe dentro de ella. En esas tres avionetas, una estaba piloteada por Carlos Costa, piloto de Hermanos al Rescate, y llevaba a bordo a Pablito Morales, voluntario de Hermanos al Rescate, que había sido salvado en el estrecho de la Florida con anterioridad por Hermanos al Rescate, y que cuando vio las avionetas arriba de su balsa y vio la posibilidad de que iba a llegar sano y salvo, le había prometido a Dios que si él llegaba a tierra de libertad, él iba hacer por otros cubanos lo que Hermanos al Rescate había hecho por él. Otra de las avionetas, la piloteaba Mario Manuel de la Peña y con él iba a bordo Armando Alejandre. Y en la otra avioneta, eran tres en total, iba el presidente de Hermanos al Rescate, José Basulto, piloteándola, iba Arnaldo Iglesias, e iba mi esposo Andrés y yo como voluntarios”, narra Sylvia.
Y allí a plena luz del día sin previo aviso y en espacio aéreo internacional, bajo las órdenes de Fidel y Raúl Castro, despacharon aviones castristas y derribaron primero el avión piloteado por Carlos Costa con Pablo Morales a bordo e inmediatamente después el avión piloteado por Mario Manuel de la Peña con Armando Alejandre Hijo”, describe Sylvia sobre el ataque y derribo de dos de las tres avionetas de los Hermanos al Rescate, mientras que Sylvia y su esposo seguían todavía en el aire en la tercera avioneta. “Intentábamos frenéticamente establecer contacto con las dos avionetas con las que se había perdido el contacto, veíamos humo y Basulto nos miró diciéndonos: ‘nos van a tirar’. Recuerdo haberle preguntado sólo ‘¿cómo que nos van a tirar?’”, agrega Sylvia. Aquel día, bajo las órdenes de Fidel y Raúl Castro, el régimen asesinó a cuatro jóvenes que estaban en el aire intentando salvar vidas de cubanos, hecho, que Sylvia sigue denunciando en espacios internacionales.
“Los cubanos son personas trabajadoras e ingeniosas. El exilio cubano ha demostrado lo que puede hacer un pueblo en libertad. Efectivamente nuestro exilio ha sido una de las comunidades más exitosas de EUA. El crecimiento, las empresas, todo lo que se ha logrado a nivel del exilio y por parte de tantos exiliados demuestra precisamente lo que pudiese hacer Cuba, si Cuba fuese libre. Es un exilio que a pesar de todo y de todos y a pesar de todas las piedras que hemos encontrado en el camino todavía vive y todavía lucha y todavía tiene un compromiso con una causa y todavía mantiene su identidad de cubano y su amor por la patria que lo vio nacer. Me siento sumamente orgullosa de este exilio y vuelvo a repetirlo: este es el vivo ejemplo de una Cuba en libertad”, concluye Sylvia.
Česká verze:
„Bojujeme jako nikdy předtím. A budeme pokračovat v boji jako nikdy předtím. Viděli jsme frašku takzvané změny vedení na Kubě. Tam se nic nezměnilo. Diktátor Raúl Castro tam stále drží moc jako první tajemník Komunistické strany Kuby, což je řídící orgán kubánské společnosti,“ prohlašuje Sylvia Iriondo ohledně inaugurace prezidenta Miguela Díaze-Canela.
Sylvia se narodila v lednu 1945 v rodině pracující „prosperující, dynamické a široce rozvětvené střední třídy“, jak sama popisuje. Od dětství studovala na americké škole v Havaně, díky čemuž se naučila anglicky. „V roce 1959 vstoupili do Havany Fidel Castro a skupina rebelů. Většina kubánského lidu tehdy oslavovala a souhlasila se slibem této skupiny obnovit Ústavu z roku 1940, jednu z nejpokrokovějších ústav na světě,“ vzpomíná Sylvia.
„Moje dospívání, až do mých 15 let, bylo velmi šťastné a spokojené. Od toho dne se však věci začaly dít jedna za druhou a viděli jsme, že realita nebyla taková, jakou nám slibovali. Většina kubánského lidu tehdy stále podporovala Castrovu vládu,“ vypráví Sylvia. „Pamatuji si, že v posledních letech před příchodem Fidela Castra k moci byla většina Kubánců unavená z tehdejší vlády vedené Fulgenciem Batistou a říkali, že cokoliv jiného by bylo lepší. A právě to ‚cokoliv‘ vládne na Kubě a utlačuje kubánský lid už téměř šest desetiletí,“ pokračuje.
Sylvia si pamatuje, jak jako děti tehdy slyšeli své rodiče mluvit tiše, šeptem, viděli jejich ustarané tváře kvůli popravám a vnímali indoktrinaci ve školách. „Na ulicích jsme viděli, jak mezi Kubánci začínala vznikat určitá nevraživost. Slyšeli jsme a sledovali záběry Kubánců, kteří byli nadšení a jásali nad tím, že byla znárodněna ta či ona firma... Byl to velmi hluboký zlom v našem národě – do té doby bratrském lidu, který se náhle proměnil v třídní boj, jenž nikdy předtím na Kubě neexistoval,“ popisuje Sylvia atmosféru prvních let po vítězství Revoluce.
„Pamatuji si nekonečné projevy diktátora Fidela Castra a jak teatrálně zvyšoval hlas, když prohlašoval, že jeho revoluce je zelenější než palmy, že není komunistická,“ vzpomíná Sylvia na období, kdy většina Kubánců stále věřila v revoluci. Brzy se však Castro veřejně prohlásil za komunistu a „začal exodus Kubánců do zahraničí,“ vypráví. „Chci zde zdůraznit, že odchod tolika Kubánců v těch letech nebyl zamýšlen jako trvalý exil, ale jako únik z Kuby s cílem bojovat všemi dostupnými prostředky za znovuzískání svobody, kterou tento režim na našem ostrově potlačil,“zdůrazňuje Sylvia.
„A jednoho dne nám naši rodiče oznámili, že otec odjede na cestu. A skutečně tak učinil v červnu 1960 spolu s jedním z mých bratrů. Tehdy jsme to ještě nevěděli, ale táta byl zapojen do odboje na Kubě se svými bratry a jejich jména byla vysílána na krátkovlnném rádiu, takže jim hrozilo nebezpečí odhalení,“ vzpomíná Sylvia. Aby mohli pokračovat ve své činnosti, musel její otec i strýcové odejít do exilu. Brzy nato, v říjnu téhož roku, Sylvia spolu se svými sestrami také opustila Kubu z mezinárodního letiště José Martí, aby se znovu setkala se svým otcem. „Uvnitř nás jsme cítily neklid, smutek a nejistotu, protože jsme nevěděly, kdy se vrátíme do toho, co až dosud bylo naším životem – velmi šťastným životem, obklopeným láskou naší rodiny, vřelou náklonností upřímných přátel a mnoha krásnými věcmi, které jsme na naší vlasti prožily. Tu zemi jsme ten den opouštěly, ale ne proto, abychom zůstaly v exilu, nýbrž proto, abychom se jednoho dne vrátily,“ říká Sylvia. Její matka a dva poslední sourozenci, kteří ještě zůstávali na ostrově, se k nim v Miami připojili o dva týdny později.
Sylviin otec se okamžitě zapojil do boje z exilu a působil jako šéf operací na tajné základně v souostroví Florida Keys a jako kapitán jedné z lodí infiltrační skupiny pod hlavičkou Skupiny pro přepravu a velení. Sylvia se do tohoto boje zapojila také. „Bylo mi 15 let, takže jsem musela tvrdit, že jsem starší. Moje první práce byla jako polo-dobrovolnice v Mezinárodním záchranném výboru (International Rescue Committee – IRC), což byla první organizace, která otevřela své dveře v Miami, aby přijímala, pomáhala a poskytovala podporu tisícům a tisícům kubánských rodin, které denně přicházely bez ničeho, ale plné naděje a víry,“ vzpomíná Sylvia. Později začala pracovat v Kubánském uprchlickém centru. „Naše rodina přišla do Miami jako političtí uprchlíci. Přišli jsme z konkrétního důvodu a tento důvod definoval naši identitu,“ popisuje Sylvia a neustále zdůrazňuje, že celá její rodina byla vždy naprosto přesvědčena o tom, že se jednoho dne vrátí do své vlasti.
V jejím vyprávění je patrná hluboká empatie ke všem Kubáncům, kteří přicházeli do Spojených států amerických (USA) se sny a zlomenými srdci, bez finančních prostředků a často bez znalosti angličtiny. „Pamatuji si, jak jsem slyšela svědectví starších lidí, kteří s slzami v očích vzpomínali na svůj život – život, který už neexistoval,“ vypráví. „My sami jsme si tehdy mysleli, že náš exil bude otázkou šesti měsíců, maximálně jednoho roku, ale nakonec se proměnil v roky a roky plné nadějí, frustrací, úspěchů i zmařených snah,“ dodává.
Nastal okamžik neúspěchu invaze v Zátoce sviní v roce 1961. „Mysleli jsme si, že ti stateční muži, kteří šli bojovat za záchranu demokracie ve své vlasti, zvítězí, že dosáhnou úspěchu a dostanou slíbenou leteckou podporu USA. Bohužel tomu tak nebylo. Kolik úmrtí, kolik zločinů, kolik vražd, kolik bolesti a utrpení by se bylo dalo předejít, kdyby ta hrstka mužů oddaných vlasti toho 17. dubna dokázala zvrátit škody, které tento režim způsobil Kubě – a které měl teprve způsobit, jak jsme mohli být svědky v průběhu všech těch let,“ popisuje Sylvia s frustrací. Se stejným pocitem vypráví i o událostech, které brzy následovaly, v říjnu 1961, kdy „mrknutím oka bylo dojednáno, že Američané nepomohou s invazí na Kubu,“ komentuje s odkazem na karibskou krizi.
„Samozřejmě, po těchto dvou zásadních událostech v naší historii, které mohly změnit náš osud, jsme si uvědomili, že to asi nebude jen na šest měsíců nebo rok, že se to protáhne,“ vzpomíná Sylvia. Popisuje, jak byl život kubánských exulantů paralyzován, jak jejich návrat do vlasti nebyl otázkou blízké budoucnosti a že kromě pokračování v aktivitách za Kubu bylo zároveň nutné pokračovat v budování nového života. Sylvia se provdala ve 23 letech a měla tři dcery. Pracovala v kancelářích a jako učitelka baletu v tanečním studiu, které založila její matka. A právě tam, když byli vojáci ze zátoky Sviní zajati, představili první kubánské představení v Miami s názvem „Cuba llora, canta y baila“ (Kuba pláče, zpívá a tančí), jehož výtěžek byl věnován na pomoc kubánským politickým vězňům ze zátoky Sviní.
Později se Sylvia znovu provdala za, dnes již zesnulého, Andrése Irionda. Spolu strávili 37 let manželství a měli jednoho syna. V roce 1994 Sylvia spolu s dalšími kubánsko-americkými ženami založila organizaci MAR por Cuba (Madres y Mujeres contra la Represión – Matky a ženy proti represím). „Všechny jsme byly zapojené do boje skrze naše rodiny, rodiče, přátele atd., ale v tu chvíli jsme se na základě tří klíčových událostí rozhodly spojit své síly a založit naši organizaci,“ vypráví Sylvia. První z nich byla změna politiky USA vůči kubánským uprchlíkům – v srpnu 1994 oznámila administrativa Billa Clintona, že Kubánci již nebudou považováni za politické uprchlíky, ale za migranty. „To znamenalo, že všichni uprchlíci, kteří se snažili dostat z Kuby na chatrných vorech a jiných plovoucích objektech, byli zachyceni na moři a převezeni zpět na základnu v Guantánamu, odkud byli vráceni zpět na Kubu,“popisuje Sylvia. Druhou z nich byla událost, kdy „skupina údajně exilových Kubánců odcestovala na Kubu na konferenci nazvanou Národ a emigrace. Na této konferenci jedna kubánsko-americká žena poděkovala diktátorovi Fidelu Castrovi za to, co udělal pro svou zemi, nazvala ho mistrem, a to pro nás bylo nesmírně ponižující jako pro ženy a matky, které symbolizujeme utrpení tolika matek, jež viděly své děti zavražděné nebo odsouzené k dlouhým rokům vězení,“ říká Sylvia s rozhořčením. A třetí událostí, kterou Sylvia popisuje jako srdcervoucí, bylo potopení remorkéru 13 de Marzo, při němž bylo „zavražděno 37 Kubánců – mužů, žen i dětí, včetně šestiměsíčního miminka,“ líčí Sylvia. Tito lidé se pokusili uprchnout z ostrova, ale osm mil od kubánského pobřeží byli přepadeni kubánskými loděmi, které jejich remorkér potopily, přičemž přežilo jen několik lidí. „Když jsme viděly a slyšely svědectví těchto přeživších a viděly ty záběry, to byl ten bod zlomu, kdy jsme se nakonec rozhodly formálně vytvořit neziskovou organizaci, ve které jsme všechny dobrovolnice a nebereme za svou práci žádný plat ani dotace,“ dodává Sylvia. „Režim, jako vždy, v rámci svých falešných propagandistických kampaní, nás obviňuje – a mě osobně – že jsem agentkou CIA, že dostávám tisíce dolarů ročně za svou činnost proti castrovskému režimu, nebo jak oni říkají proti kubánskému lidu,“ říká Sylvia. „Tohle říkám, protože nejsem výjimkou. Tyto lži jsou neustálou a běžnou taktikou castrovského režimu k diskreditaci, neutralizaci a očerňování každého, kdo se na ostrově i v exilu postaví proti tomuto systému hrůzy,“uzavírá Sylvia.
Na začátku 90. let vznikla v Miami organizace Hermanos al Rescate (Zachraňující bratři), v níž dobrovolní piloti létali v civilních letadlech nad Floridským průlivem, aby hledali Kubánce, kteří mohli být v smrtelném nebezpečí, když se pokoušeli uprchnout na křehkých plovoucích objektech. „Odhadovalo se, že ze čtyř Kubánců, kteří se pokusili opustit ostrov, pouze jeden dorazil do země svobody. Ostatní zahynuli cestou nebo se stali kořistí žraloků,“ říká Sylvia. „Na těchto týdenních letech Hermanos al Rescate se vždy účastnila jedna nebo dvě dobrovolnice z MAR por Cuba. Kromě toho jsme také sbíraly základní potřeby – mléko pro děti, sušené mléko a další věci, které byly nezbytné k tomu, aby jejich pobyt v detenčních centrech byl alespoň o něco méně strašný,“ dodává Sylvia.
Dne 24. února 1996 vzlétl jeden z těchto humanitárních letů nad Floridským průlivem, aby zachránil životy Kubánců, kteří se toho dne mohli pokoušet uprchnout z ostrova. Vyrazili jsme ze základny Hermanos al Rescate krátce po jedné hodině odpoledne. Byl nádherný den – zářilo slunce, moře bylo naprosto klidné a na obloze bylo jen pár mraků. Letěla tři malá letadla, která připomínala motocykly ve vzduchu – motory byly vzadu a uvnitř byl sotva dostatek prostoru. Jednu z těchto tří letadel pilotoval Carlos Costa, člen Hermanos al Rescate, a na palubě měl Pablita Moralese – dobrovolníka této organizace, který byl v minulosti sám zachráněn v Floridském průlivu právě Hermanos al Rescate. Když tehdy viděl letadla kroužit nad svým vorem a pochopil, že se dostane bezpečně na svobodu, slíbil Bohu, že pokud se dostane na svobodnou půdu, udělá pro jiné Kubánce to, co pro něj udělali Hermanos al Rescate. Druhé letadlo pilotoval Mario Manuel de la Peña a s ním na palubě byl Armando Alejandre. A v tom třetím, celkem tedy ve třech letadlech, byl prezident Hermanos al Rescate José Basulto jako pilot, dále Arnaldo Iglesias, můj manžel Andrés a já – oba jako dobrovolníci,“ vypráví Sylvia.
„A tam, za plného denního světla, bez jakéhokoli varování a v mezinárodním vzdušném prostoru, na přímý rozkaz Fidela a Raúla Castra, vyslali castristické stíhačky a nejprve sestřelili letadlo pilotované Carlosem Costou s Pablem Moralesem na palubě, a hned poté letadlo pilotované Mariem Manuelem de la Peñou s Armandem Alejandrem mladším,“ popisuje Sylvia útok a sestřelení dvou ze tří letadel organizace Hermanos al Rescate, zatímco ona a její manžel stále zůstávali ve vzduchu ve třetím letadle. „Zoufale jsme se snažili navázat kontakt s oběma letadly, se kterými jsme ztratili spojení. Viděli jsme kouř a Basulto se na nás podíval a řekl: ‚Nás taky sestřelí.‘ Pamatuji si, že jsem se ho jen zeptala: ‚Jak to myslíš, že nás sestřelí?‘“ vzpomíná Sylvia. Toho dne, na přímý rozkaz Fidela a Raúla Castra, kubánský režim zavraždil čtyři mladé muže, kteří se nacházeli ve vzduchu s jediným cílem – zachraňovat životy Kubánců. Na tento zločin, který dodnes zůstává nepotrestán, Sylvia neúnavně upozorňuje na mezinárodních fórech.
„Kubánci jsou pracovití a vynalézaví lidé. Kubánský exil dokázal, čeho je národ schopen ve svobodě. Náš exil se stal jednou z nejúspěšnějších komunit ve Spojených státech. Růst, podniky, všechno, co bylo dosaženo v exilu a zásluhou tolika exulantů, přesně ukazuje, co by mohla Kuba dokázat, kdyby byla svobodná. Je to exil, který navzdory všemu a všem, navzdory všem překážkám, které jsme na cestě potkali, stále žije, stále bojuje, stále zůstává věrný svému poslání a stále si uchovává svou kubánskou identitu a lásku k vlasti, kde se narodil. Jsem na tento exil nesmírně hrdá a znovu to opakuji: je to živý příklad svobodné Kuby,“ uzavírá Sylvia.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Eva Kubátová)