Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Boris González Arenas (* 1976)

• nació el 16 de julio 1976 en La Habana, República de Cuba

• es periodista independiente, escritor y opositor al régimen comunista cubano

• creció en una familia integrada al proceso revolucionario en un barrio privilegiado en La Habana

• en 2003 finalizó estudios a distancia de Historia y Literatura en la “Universidad de La Habana”, y continuó su formación académica en la “Escuela Internacional de Cine y Televisión de San Antonio de los Baños”

• en 2005 inició como profesor de Historia de la Filosofía en el “Instituto Superior de Arte”

• en 2009 entró a la Cátedra de Humanidades en “EICTV” como docente y en el mismo año comenzó a escribir su blog propio “Probidad Cuba” y colaborar con el “Diario de Cuba”

• su primera detención por la Seguridad del Estado ocurrió en 2014 y este originó en 2015 su expulsión de la escuela de cine y su total ingreso a la disidencia cubana

• en 2017 compró un espacio digital para grabar y guardar los testimonios de los cubanos, acción que mantendrá la memoria de la población cubana para las futuras generaciones

• vive en La Habana con su esposa Juliette e hijos Virginia e Ignacio

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

Escritor, periodista y disidente cubano Boris González Arenas está convencido de que el trabajo constante del movimiento opositor al Gobierno comunista trae sus resultados: “En 10 años no he visto el fin de la dictadura tan cerca. No hay continuidad de la dictadura, no van a lograr mantener la dictadura”.

Infancia privilegiada

Boris González Arenas, escritor y periodista cubano, nació en 1976 en La Habana. De su infancia se expresa Boris con agradecimiento, ya que no vivió escasez ni necesidad, como la mayoría de los niños cubanos de su edad. “Mis padres eran profesores universitarios de Miramar, una zona de ricos en La Habana. No me daba cuenta, pero era una zona muy bien urbanizada, con agua, silencio, es un tesoro en Cuba, yo era un niño dentro de los cubanos muy privilegiado”, comenta al respeto. Los padres de Boris fueron incorporados al sistema comunista y viajaron frecuentemente a la Unión Soviética. La primaria de Boris estaba localizada en la Quinta Avenida en La Habana, la avenida más lujosa de Cuba: “Hasta 1959 las casas en esta calle fueron de los ricos, después escuelas y casas de los becarios o los que se colaron y después de 1984 las convirtieron en las embajadas”, añade.

Mis padres pudieron confiar en las instituciones

A Boris nunca le agradó estudiar, y según sus palabras, era mal estudiante, le gustó más jugar pelota que estudiar matemáticas. De primaria y secundaria trae a la memoria “un fantasma” que era el expediente escolar, con este recurso los maestros amenazaban y acosaban a los niños. “Mi mamá se encargaba de mis manchas en el expediente, como miembro del ‘Partido Comunista’ lo lograba”, menciona lo que él llama el fenómeno de la antropología escolar de aquella época. Sus padres se divorciaron cuando Boris tenía seis años, no obstante, Boris nunca sintió ningún abandono o falta de afecto o cariño. “Mis padres eran como un cojín en mi vida. Me quisieron siempre, con un gran afecto. Los dos eran profesores, mi madre se dedicó a la investigación y mi padre era Vicerrector de la Universidad de La Habana. Formaron una generación muy importante de psicología cubana”, señala. Boris enfatiza de la realidad de que las condiciones y los puntos de vista en los años ochenta, y hoy en día, sean muy distintos: “En 1994 mi padre se fue de Cuba a Brasil, en esta época ya criticaba a la Revolución, uno no puede generalizar. Mis padres confiaban en las instituciones, la escuela se encargaba de los niños, en los hospitales había medicinas, no eran sucias y sin agua como los hospitales hoy en día. Los recursos no son los mismos, durante los años noventa todo cambió”, declara Boris.

Fin del comunismo soviético

En el año 1992, una profunda crisis económica[1] afectó a Cuba: “Después de la muerte de General Ochoa [general de las Fuerzas Armadas Revolucionarias cubanas, que fue condenado a la pena capital por alta traición a la patria en 1989] y la zafra [proyecto de explotación de la caña de azúcar, erróneamente planeado que propició la debacle de otros sectores de la economía cubana] era desastroso, la economía se fue al piso. En mi familia pasamos mucha hambre, sólo se podían comprar las cosas robadas, contrabando”, circunscribe los arduos años. A su familia le resultó forzoso someterse a los valores y acomodarse al mercado negro, lo que Boris narra así: “Todos nosotros vivimos de ilegalidad, aunque lo naturalizamos, no nos daba orgullo. Todos seres humanos intuitivamente queremos vivir con las reglas establecidas - las tiranías que controlan con hambre y necesidad hacen, que nunca eres digno de ti mismo”. Boris cita que, en aquella época, a los 15, 16 años, observó en las instalaciones de su escuela la había prostitución originada debido a la obtención de notas o fraudes con la venta de los exámenes. Boris no quiso ser un becario del Gobierno cubano para no tener que atender a la escuela en el campo, así tuvo la oportunidad de estudiar su preparatoria en La Habana. Al terminar este ciclo académico, estudió inglés y posteriormente un programa a distancia de Literatura e Historia en la “Universidad de La Habana”, así pudo coordinar sus estudios y la atención que proporcionaba a sus abuelos paternos en la casa.

Escuela Internacional de Cine

“Fin de mi adolescencia entré al nuevo mundo intelectual, pasé por una transformación intelectual. Empecé a ir al Cinemateca, era como una terapia para mí, de cuidar a mis abuelos enfermos”, rememora el motivo de su asistencia a la “Escuela Internacional de Cine y Televisión de San Antonio de los Baños” [EICTV] en 2003, después de su graduación en la “Universidad de La Habana”. En 2005 marchó de San Antonio de los Baños para convertirse en profesor de Historia de la Filosofía en el Instituto Superior de Arte [ISA]. Fue en 2008, cuando nació su segundo hijo que Boris se confrontó a la crítica situación financiera: “Me encantaba dar clases, pero desde la perspectiva del hombre, que tiene que proveer, tuve que dejar de ‘ISA’. Ganaba 16 dólares al mes, ¡qué era eso”! exclama, y esto a pesar de que formaba a los actuales productores de cine internacional de alto nivel. Afortunadamente en 2009 surgió la posibilidad de impartir Cátedra de Humanidades en “EICTV” como docente, algo que Boris aceptó.

Opositor doméstico

Cuando en 2010, en la huelga de hambre murió el opositor Orlando Zapata Tamayo[2], detonó en Boris una urgencia de mostrar su postura antigubernamental públicamente: “Siempre fui amante de la política. Hasta mis 18 años yo era muy revolucionario, pero en la escuela de cine ya no soportaba el comunismo, sin embargo, fui opositor doméstico, como mucha gente en Cuba. Pero con la muerte de Orlando Tamayo se acabó para mi estar encubierto”, sintetiza. Además de publicar su primer artículo en el periódico “Octavo Cerco” sobre el opositor Guillermo Fariñas[3], quien como protesta por la muerte de Tamayo y por la liberación de los presos de conciencia declaró una huelga de hambre, Boris inicio la escritura de su propio blog  “Probidad Cuba”[4], que ha sido integrado al proyecto “Voces Cubanas”[5] con otros blogueros, entre ellos Yoani Sánchez[6]. Mientras tanto también escribió para el periódico opositor “Diario de Cuba”[7].

Año Nuevo en los calabozos

Cuando en 2014 cambió el director de la escuela de cine, por un servidor de la Seguridad del Estado, Boris enfrentó vigilancia y amenazas, hasta que fue expulsado de su cargo como docente. “Nos encontramos en una situación económica muy difícil, es lo que el régimen quiere, que uno se desespere y se vaya del país, por eso me despidieron”, resume. Con anterioridad a su despido, ocurrió su primera detención por la policía nacional, cuando Boris decidió participar en la Plaza de la Revolución en un performance, en el que se le concede al público ejercer su libertad de expresión durante un minuto ante un micrófono abierto. Seguidamente a este performance la Seguridad del Estado detuvo a Boris y con otros activistas oponentes lo trasladaron al “Centro Penitenciario VIVAC”, donde permaneció encerrado por cinco días, pasando el Año Nuevo gritando en los calabozos “Abajo Fidel” y “Viva la Libertad”. Boris comenzó sus colaboraciones dentro de las campañas “Cambio” y “Otro 18”[8], proyectos promoviendo la necesaria modificación del sistema electoral en el país, sin importar que las iniciativas sean bloqueadas por el régimen, con numerosas detenciones o actos de repudio hacia los activistas, incluso Boris.

Yo ya no salgo nunca más de Cuba

En 2013 Raúl Castro anunció la reforma migratoria, como respuesta a esto, en 2015 ya se había ido al extranjero más de la mitad de los opositores que Boris conoció, según Boris, este hecho tuvo tres efectos importantes para el movimiento opositor cubano – se renovó la oposición extremista, la más consistente; se fortaleció la oposición en los EE. UU.; y surgió una generación de jóvenes opositores. Personalmente a Boris le fue de gran alivio tener la capacidad de viajar: “Yo pude salir a visitar a mi padre a Brasil, fui tres veces. Comunismo te hace sentir como un pobre diablo, pero fuera de Cuba las organizaciones internacionales están atentas a tu trabajo, es magnífico”. No obstante, la felicidad no duró demasiado, ya que desde el 2018 está regulado sin posibilidad de salir del país. “Fue cuando mi padre pagó los boletos, quería ver a sus nietos, pero me secuestraron delante de mi hijo. ¡Se van a joder porque yo ya no salgo nunca más de Cuba”! exclama Boris, sin embargo, lamenta el no poder asistir a las invitaciones a los seminarios y conferencias en Gran Bretaña, España, o Estado Unidos.

A nadie le importa la estructura política

“Cuando uno entra a la oposición, desconoce las implicaciones políticas. El ‘Partido Comunista de Cuba’ es un juego entre facciones, cuando te preguntan en el extranjero, cuál es la estructura del Gobierno de Cuba, nadie sabe qué significa, a nadie le importa”, expone Boris el móvil al elegir el tema de la estructura política con más detalle, y subraya: “el ‘Partido Comunista’ es inmortal, los ‘CDR’ [Comités de Defensa de la Revolución] eternos, porque no dependen de los ciudadanos, y falta representación y voluntad ciudadana”. Los trámites institucionales representan otro tema, con el cual nadie quiere lidiar, pero todos los cubanos tienen que cumplir: “Es horrible, te miente el abogado a la cara, te miente el funcionario, el fiscal, te mienten en la oficina de migración, todos te mienten, es muy desagradable”, lamenta Boris, sin embargo, todos estos motivos lo llevaron a la contienda contra el Gobierno actual, por su sentido de patria y de comunidad. Boris comprende y enfatiza la importancia de la entrevista cronológica como testimonio: “Para que se recuerde, para dejar un registro, para que mañana se quede, simplemente dejar un testimonio, porque la intención del régimen comunista es destruir la memoria de la población cubana y nuestro trabajo”. En 2017 Boris compró un espacio digital en una residencia de artistas, y abrió un espacio de entrevistas cortas, lo que comenta así: “La gente tiene miedo de dar entrevista si se enteran, que eres opositor, por eso las realizo en un espacio neutral”. El gran anhelo de Boris es plasmar en un libro evidencia testimonial en contra de la oposición al Gobierno comunista desde los años noventa, por ello está estudiando los documentos de organizaciones, personas, exiliados, de todos aquellos que han batallado por la libertad de Cuba desde entonces. El 26 de noviembre de 2020 la Seguridad del Estado intervino a la sede del “Movimiento San Isidro” en La Habana e irrumpieron una protesta pacífica por el encarcelamiento arbitrario del rapero Denis Solís.[9] “Poco después los periódicos internacionales buscan a los líderes del movimiento, a Carlos Manuel Álvarez y Luis Manuel Otero Alcántara[10]. “Siempre cuando pasa algo positivo en Cuba, es por el trabajo duro de los opositores. San Isidro ha dejado una huella que no se puede borrar”, admira Boris y expresa su esperanza: “En 10 años no he visto el fin de la dictadura tan cerca. El 27N [El 27N es un grupo oponente que exige el respeto a la libertad de expresión. El nombre surgió a raíz de la concentración masiva que se produjo en las afueras del Ministerio de Cultura de Cuba el 27 de noviembre de 2020] es un signo más visible del fin. Protestas, gente en la calle, nunca se ha visto, no hay continuidad de la dictadura, no van a lograr mantener la dictadura”.

Coherencia

“Hemos logrado que el Castrismo hoy suena a tiranía, lo debemos al primer opositor de 1.1.1959”, sintetiza Boris, no obstante, según él, el fin de la dictadura es un proceso complejo y la restauración del país y su estructura política tras un gobierno transitorio requeriría mucha coherencia. “Ojalá no sea una confrontación civil. En Unión Soviética, nadie se mató, ni en Checoslovaquia, ni en Hungría, ni guerra civil, ni asesinatos. Lo tenemos cerca. Pero necesitamos una ley de protección de los derechos constitucionales”, admite. “Hoy en la oposición el problema es cuando subes al poder, lo que expresa el dicho “buen opositor, mal gobernante”. Es fácil hablar bien de la oposición, el problema es cuando tú eres el encargado”, acota los peligros potenciales del cambio político en Cuba. Como otro tema subraya los juicios y procederes a los exmiembros de los órganos represivos, de las organizaciones e instituciones que según Boris son simplemente las pantallas de la represión pura. Boris resalta la gran importancia de las “Damas de Blanco”[11] o los opositores que diariamente actúan en la calle, como José Díaz Silva[12]:  “José Díaz diario sale a las periferias habaneras, para promover el movimiento político de la ‘Nueva República’, vive en una miseria que nadie de nosotros siquiera puede concebir”, expresa su respeto hacia este opositor político. “Hay que luchar por la esencia de ser humano, hay que verlo, hay que trabajar. La disposición del mundo de hoy de escucharnos es porque ayer y anteayer hicimos esto”, agradece al movimiento opositor y redondea su testimonio: “a aportar los valores en los momentos más críticos de la transición hacia una Cuba democrática”.

 

[1] El “periodo especial” es el nombre para la época de crisis económica en Cuba en los años 1990 causada por la caída de la Unión Soviética. Más información: https://www.elnuevodiario.com.ni/internacionales/491009-cuba-economia-periodo-especial/

[2] Orlando Zapata Tamayo era el activista de los derechos humanos en Cuba (1967-2010). Más información sobre su muerte: http://www.cubadebate.cu/opinion/2010/02/26/orlando-zapata-tamayo-la-muerte-util-de-la-contrarrevolucion/#.XV-5negzZdg

[3] El testimonio del oponente al Gobierno cubano Guillermo Fariñas pueden encontrar el en archivo de “Memory of Nations”: https://www.pametnaroda.cz/en/hernandez-guillermo-farinas-1962

[4] El blog de Boris González Arenas “Probidad Cuba” aquí: http://probidadcuba.blogspot.com/

[5] Artículo sobre el proyecto opositor juntando los testimonios de los cubanos los “Voces Cubanas”: http://www.admin.hrw.org/news/2010/08/19/new-challenge-repressive-cuba o https://globalvoices.org/2009/04/14/cuba-blogger-yoani-sanchez-introduces-voces-cubanas/

[6] Yoanni Sánchez es licenciada en Filología, amante de la tecnología, la literatura y el periodismo. Vive en La Habana y se dedica al periodismo independiente y escribe blog de fama mundial “Generación Y”. Página oficial de blog aquí: https://www.14ymedio.com/blogs/generacion_y/

[7] Página oficial del periódico independiente “Diario de Cuba” aquí: https://diariodecuba.com/

[8] Más información sobre la plataforma pueden encontrar aquí: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-elecciones-otro-18-seguridad-del-estado-presiones-/150907.html o aquí: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-elecciones-municipales-cuesta-morua-candidatos-/149887.html

[9] Más información sobre el incidente de “Movimiento San Isidro” el 26 de noviembre con la Seguridad del Estado: https://www.nytimes.com/es/2020/12/07/espanol/opinion/alvarezsan-isidro-cuba-represion.html

[10] El testimonio del oponente al Gobierno cubano Luis Manuel Otero Alcántara pueden encontrar el en archivo de “Memory of Nations”: https://www.pametnaroda.cz/es/otero-alcantara-luis-manuel-20201007-0

[11] “Damas de Blanco“ es un grupo opositor de mujeres de Cuba que luchan por la liberación de sus familiares encarcelados por la falta de libertades políticas en Cuba. Más información aquí: http://www.damasdeblanco.com/

[12] El testimonio del oponente al Gobierno cubano José Díaz Silva pueden encontrar el en archivo de “Memory of Nations”: https://www.memoryofnations.eu/es/diaz-silva-jose-20190723-0

 

Spisovatel, novinář a kubánský disident Boris González Arenas je přesvědčen, že neustálé úsilí opozičního hnutí komunistické Vlády konečně přináší výsledky: „Za posledních deset let jsem neviděl konec diktatury tak blízko, nemůže se udržet věčně.“

Privilegované dětství

Boris González Arenas, spisovatel a kubánský nezávislý novinář, se narodil roku 1976 v Havaně. O svém dětství Boris hovoří s vděkem, nezažil nouzi ani hlad, jako většina kubánských dětí jeho věku. „Rodiče byli univerzitní profesoři z Miramaru – luxusní čtvrti v Havaně. Vůbec jsem nevnímal, že žiji v privilegované poklidné části Kuby, s vodovodem a elektřinou, v porovnání s jinými kubánskými dětmi jsem si žil jako v bavlnce,“ popisuje. Borisovi rodiče sympatizovali s nastolenou komunistickou Vládu a často cestovali do Sovětského svazu. Základní školu Boris navštěvoval na „Quinta Avenida“ v Havaně, nejluxusnější části Kuby: „Až do roku 1959 všechny domy v této ulici patřily nejbohatším Kubáncům, potom tam režim zřídil školy a internáty a po roce 1984 se ze zóny stala čtvrť plná velvyslanectví a konzulátů,“ dodává.

Rodiče mohli spoléhat na státní úřady

Boris ve studiu příliš nevynikal, sám o sobě říká, že byl špatným studentem, raději, než matematice se věnoval fotbalu. Ze svých studií si dodnes živě vybavuje školní složky, prostřednictvím kterých učitelé hrozili dětem a manipulovali s jejich rodiči. „Moje záznamy ve školní složce řešila matka a jako členka Komunistické strany se jí to vždy podařilo zamést pod koberec,“ vypráví o tehdejším tzv. antropologickém fenoménu školství. Když bylo Borisovi šest let, jeho rodiče se rozvedli, avšak Boris nikdy nepocítil osamocení nebo odloučení od některých z rodičů. „Rodiče pro mě vždy byli jako měkký polštář, který mě chránil před nástrahy života. Vždy mě velmi milovali, a chtěli pro mě jen to nejlepší. Oba byli profesoři, matka se věnovala výzkumu a otec působil jako vicerektor na Havanské univerzitě. Pro kubánskou psychologii byli nepostradatelní,“ popisuje. Boris zdůrazňuje, že podmínky života v 80. letech se velmi lišily od těch současných: „V roce 1994 můj otec odešel z Kuby do Brazílie, v té době už patřil ke kritikům Kubánské revoluce. Rodiče se mohli spolehnout a důvěřovat státním úřadům, během školní výuky bylo o děti postaráno a ty se mohly učit, dostaly tam i najíst, v nemocnicích byl dostatek léků, nebyly špinavé a bez přívodu vody, tak jako tomu je dnes ve většině kubánských nemocnic. Během 90. let se vše změnilo,“ vysvětluje Boris. 

Konec sovětského komunismu

V roce 1992 na Kubě vrcholila ekonomická krize, nazývaná také jako „speciální období“[1]: „Po smrti generála Ochoy [v červenci 1989 byl generál Ochoa, člen ústředního výboru Komunistické strany, obviněn z obchodu s drogami a zastřelen] a po neúspěšné zafře [Fidel Castro nařídil pozastavit ostatní sektory ekonomiky a sklidit 10 milionů tun cukrové třtiny] byla kubánská ekonomika v troskách. I u nás v rodině jsme trpěli hlady, daly se sehnat jen kradené věci a kontraband,“ dodává k tehdejší situaci, kdy se i Borisova rodina uchýlila k černému obchodu: „Pro většinu Kubánců představovala ilegalita jedinou možnost, jak přežít, i když na to nebyl nikdo hrdý. Všechny lidské bytosti chtějí podvědomě žit v rámci nějakých pravidel, ale tyranie, které ovládají a kontrolují ostatní lidi pomocí hladu a nouze docílí jen toho, že si lidé už nemůžou vážit ani sami sebe, nežijí jako lidé.“ Boris uvádí, že během studia na střední škole byla prostituce dívek s cílem získat lepší známky běžnou záležitostí anebo šmelení s výsledky testů. Boris odmítl stipendium na škole v přírodě udělené kubánskou Vládou, jehož součástí byly povinné práce v zemědělském sektoru. Boris nakonec vystudoval střední školu přímo v Havaně, poté se věnoval studiu anglického jazyka a distančně magisterskému studiu Literárních a historických věd na Univerzitě v Havaně. Současně se staral o své prarodiče, kteří vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu vyžadovali každodenní péči.   

Mezinárodní filmová škola

„Ke konci dospívání jsem objevil svět intelektuálů, začal jsem chodit do Cinematecy [archiv kubánské kinematografie, pozn. ed.], představovala pro mě vytržení z neustálé péče o mé prarodiče, filmy mě úplně pohltily,“ vysvětluje okolnosti zahájení studia v roce 2003 na „Mezinárodní škole filmové a televizní tvorby San Antonio de los Baños“ [Escuela Internacional de Cine y Televisión de San Antonio de los Baños]. Už o dva roky později začal působit jako profesor historie a filozofie na „Vyšší odborné škole umění“ [Instituto Superior de Arte]. Když se v roce 2008 narodilo jeho druhé dítě, rodina se začala potýkat s nedostatečnými příjmy: „Miloval jsem vyučovat, ale jako živitel rodiny jsem nebyl schopen zabezpečit všechny naše potřeby, musel jsem odejít, bral jsem 16 dolarů měsíčně, nehorázné!” dodává ke svému odchodu, i když učil současnou kubánskou filmovou špičku, která sklízí řadu úspěchů i na mezinárodní úrovni. V roce 2009 se Borisovi naskytla příležitost vyučovat jako docent na Katedře humanitních studií na škole filmové a televizní tvorby.

Domácí oponent

Když v roce 2010 během hladovky zemřel vládní oponent Orlando Zapata Tamayo[2], Boris se rozhodl svůj nesouhlas s nastoleným komunistickým systémem vyjádřit i veřejně: „Vždy jsem se zajímal o polické dění, až do 18 let jsem vzhlížel ke Kubánské revoluci, ale na filmové škole jsem už komunismus nemohl vystát, nicméně patřil jsem k tzv. domácím oponentům, jako většina Kubánců. Po smrti Orlanda Tamaye jsem se už nechtěl skrývat doma,“ popisuje své pohnutky k vydání svého prvního článku v periodiku „Octavo Cero“ o oponentovi Guillermovi Fariñasovi[3], který veřejně protestoval proti zabití Tamaye a vyhlášením protestní hladovky požadoval propuštění vězňů svědomí režimu. Brzy na to, Boris začal psát svůj vlastní blog „Probidad Cuba“[4], který byl vydáván v rámci projektu „Kubánské hlasy“ [Voces Cubanas][5]spolu s dalšími nezávislými internetovými blogy a portály, mezi nimi i blog známé protivládní oponentky Yoani Sánchez[6]. Současně Boris začal působit jako korespondent nezávislého zpravodaje „Deníky Kuby“ [Diario de Cuba][7]. 

Nový rok v podzemní kobce

Když se v roce 2014 změnilo vedení filmové školy a do čela se dostal agent Státní bezpečnosti, na Borise se snesla celá řada výhružek a kritiky, až byl nakonec z katedry vyloučen. „Ekonomicky to naši rodinu velmi poznamenalo, o to se režim snaží, zahnat lidi do kouta bez jídla a peněz a ti se leknou a emigrují z Kuby, proto mě vyhodili ze zaměstnání,“ vysvětluje. Ještě před svým propuštěním se Boris účastnil vystoupení opozičního hnutí na Náměstí revoluce v Havaně, kde mohl kdokoliv z přítomných hovořit o čemkoliv jednu minutu do mikrofonu. Okamžitě po svém výstupu ho zadržela státní policie a převezla ho do nápravného zařízení „VIVAC“, kde byl 5 dnů zavřený – Nový rok strávil v podzemní kobce vykřikujíc protirevoluční hesla „Pryč s Fidelem“ a „Ať žije svoboda“. Po propuštění Boris začal spolupracovat na politické kampani „Změna“ [Cambio] a „Jiný rok 2018“ [Otro 18][8] s cílem protlačit změnu kubánského volebního systému, nehledě na zatýkání nebo veřejné lynčování aktivistů tohoto hnutí.

Z Kuby už nikdy neodejdu

V roce 2013 oznámil Raúl Castro reformu migrační politiky, jejímž následkem byl v roce 2015 hromadný exodus obyvatel, a také více jak poloviny Borisových známých oponentů. Podle Borise, měl tento politický krok tři důsledky pro nezávislé protivládní hnutí na Kubě – obnovení extrémního křídla opozice; posílení opozice ve Spojených státech amerických, kam většina emigrovala; a rozšíření opozice mezi mladou generaci. Borisovi osobně se ulevilo – mohl cestovat: „Konečně jsem mohl navštívit svého otce, byl jsem za ním dokonce třikrát. Po návratu ze zahraničí, kde zjistíš, že znají tvou práci a respektují ji, si pak v komunistické Kubě připadáš jako zatracený blázen.“ Nicméně Borisova radost z cest mimo Kubu netrvala dlouho, od roku 2018 je „regulován“ [regulado], tedy je mu zakázáno opustit Kubu. „Stalo se to zrovna, když už jsme měli koupené lístky do Brazílie, pro celou rodinu, můj otec chtěl vidět svá vnoučata. Státní policie mě zatkla před zraky mých dětí. Ať jdou k čertu, já Kubu nikdy neopustím!“ zdůrazňuje Boris, i když je ze zákazu cestování nešťastný – nemůže se nadále účastnit seminářů a konferencí, na které je mezinárodní vědeckou a intelektuální společností zván.   

Politické uspořádání nikoho nezajímá

„Když člověk vstoupí do vládní opozice, nemá představu o skutečné provázanosti státních institucí. Komunistická strana Kuby je tvořena několika celky, které se mezi sebou různě proplétají. Když se v zahraničí zeptají, jaké uspořádání má kubánská Vláda, nikdo neví, co si pod tím představit, nikoho to ani nezajímá,“ podtrhuje Boris a přibližuje nám svůj motiv, proč se rozhodl věnovat se právě politickému uspořádání: „Komunistická strana je nesmrtelná, ‚Výbory na obranu revoluce‘ [Comités de Defensa de la Revolución] jsou věčné, protože nezávisí na občanech, nereprezentují obyvatele země ani neodrážejí jejich potřeby a přání.“ Administrativní procesy a žádosti, to je další téma, do kterého se nikdo nechce pouštět, ale všichni musejí: „Je to únavné, advokáti a úřednici ti lžou přímo do očí, na finančním úřadě lžou, na migrační policii, všichni jen lžou a mlží, je to strašné,“ lituje Boris. Vše výše uvedené má přímý vliv na jeho aktivní činnost v protivládním hnutí. Boris je zastáncem sbíráním a archivováním příběhů kubánského obyvatelstva jako nástroje boje proti komunismu: „Je nesmírně důležité zaznamenat co nejvíce výpovědí, co nejvíce zkušeností lidí s režimem, aby tady po nás zůstaly alespoň příběhy o skutečných úmyslech a praktikách komunistického režimu, který usiluje o vymazání paměti kubánského lidu i práce nás oponentů,“ uvádí. Sám Boris v roce 2017 si v domě nejmenovaných umělců pronajal místnost pro zpracovávání digitálního materiálu a otevřel tam také prostor pro realizaci krátkých rozhovorů, což komentuje následně: „Lidé mají strach poskytnout rozhovor oponentovi, proto rozhovory provádím na neutrální půdě.“ Boris by si přál vydat všechny příběhy a svědectví od 90. let do současnosti – o zacházení komunistické Vlády s oponenty a běžnými obyvateli, proto sbírá dokumenty a prozkoumává dostupné archivy opozičních organizací, emigrantů, zkrátka všech, kteří nějakým způsobem bojovali za svobodu ve své zemi. 26. listopadu 2020 Státní bezpečnost vtrhla do sídla hnutí „San Isidro“ v Havaně, aby překazila mírový protest proti neoprávněnému věznění hudebníka Denise Solíse. V čele v současnosti nejvýznamnějšího hnutí stojí umělci Carlos Manuel Álvarez a Luis Manuel Otero Alcántara[9], o které se okamžitě po zásahu začala zajímat řada mezinárodních reportérů a zpravodajů. „Vždycky když se na Kubě stane něco pozitivního, stojí za tím velké úsilí oponentů. ‚San Isidro‘ významně ovlivnilo demokratizační proces Kuby, to už nikdo nezničí,“ cituje Boris a dodává: „V posledních deseti letech jsem neviděl konec diktatury tak blízko. ‚27 N‘ [27 N je opoziční skupina, která požaduje svobodu slova, pojmenování seskupení označuje datum hromadné demonstrace před Ministerstvem kultury dne 27. listopadu 2020, pozn. ed.] je jen dalším důkazem o blížícím se konci. Protesty, lidé v ulicích, to tu nikdy v takové míře jako dnes nebylo, diktatura už nemá na co navazovat, neudrží se.“            

Soudružnost

„Díky nám oponentům je dnes castrismus považován za tyranský režim, díky prvnímu oponentovi 1.1.1959, který se postavil tehdy nově nastolenému systému,“ shrnuje Boris, ačkoliv dodává, že ukončení diktatury je velmi komplexní proces a obnova země a nové politické uspořádání nové demokratické země bude vyžadovat jednotnost. „Doufejme, že nedojde k občanským nepokojům. Při pádu Sovětského svazu nebyly ztráty na životech, ani v Československu, ani v Maďarsku, nebyly občanské války ani střílení. Demokracii máme na dosah, ale potřebujeme zákon o ochraně ústavních práv,“ přiznává. „Výzvu pro vládní opozici představuje také samotné získání moci, může se zde prokázat – dobrý oponent, ale špatný vládce [buen oponente, mal gobernador]. Je snadné hovořit dobře o opozici, problém nastává, když ty sám se dostaneš k moci,“ uvádí potencionální úskalí politické přeměny na Kubě. Další téma během transformace země představují soudy a procesy s bývalými členy represivních orgánů, vládních úřadů a organizací, které jsou dle Borise jen clonou skutečného útisku. Boris vyzdvihuje důležitost organizace „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco][10] a oponentů, kteří denně vyrážejí bojovat do ulic, například jako José Díaz Silva[11]: „José Díaz denně navštěvuje okrajové části Havany, aby zde šířil povědomí o nezávislém opozičním hnutí ‚Nová republika‘, žije ve strašných podmínkách, to si ani nikdo z nás nedovede představit,“ vyjadřuje svůj respekt k disidentovi Díazovi. „Už z lidské podstaty musíme bojovat, nesmíme být nečiní. Okolní svět je ochoten naslouchat nám, protože včera a předevčírem jsme byli aktivní a nevzdali jsme to,“ vyjadřuje svůj vděk stoupencům opozičního hnutí a s následujícími slovy uzavírá svůj příběh: „mým hlavním smyslem je nadále šířit základní lidské hodnoty a vzájemný respekt mezi obyvateli, obzvláště v těchto kritických okamžicích během přeměny Kuby směrem k demokracii.“     

 

 

[1] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial], jedná se o ekonomickou a potravinovou krizi, vzniklou v důsledku pádu Sovětského svazu v roce 1990 a ukončení hospodářské pomoci Kubě. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

 

[2] Orlando Zapata Tamayo byl aktivistou za lidská práva na Kubě, zemřel na následky hladovky (1967-2010). Více informací o jeho úmrtí zde: https://www.lidovky.cz/svet/po-hladovce-zemrel-jeden-z-hlavnich-kubanskych-disidentu.A100224_100623_ln_zahranici_jv

[3] Rozhovor s disidentem Guillermem Fariñasem můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/node/7075?locale=cs_CZ

[4] Oficiální stránka blogu disidenta Borise González Arenase „Probidad Cuba” zde: http://probidadcuba.blogspot.com/

[5] Článek o opozičním projektu s cílem sbírat a archivovat výpovědi obyvatel Kuby „Hlasy Kuby” [Voces Cubanas] ve španělském jazyce zde: http://www.admin.hrw.org/news/2010/08/19/new-challenge-repressive-cuba o https://globalvoices.org/2009/04/14/cuba-blogger-yoani-sanchez-introduces-voces-cubanas/

[6] Yoani Sánchez žije v Havaně a je nezávislou novinářkou. Založila svůj vlastní blog, dnes světově známý pro svou kritiku komunistického režimu, „Generace Y“ [Generación Y]. Oficiální stránka blogu: https://www.14ymedio.com/blogs/generacion_y/

[7] „Deník Kuby“ [Diario de Cuba] je nezávislý zpravodajský internetový portál. Oficiální stránka zde: https://diariodecuba.com

[8] Více informací o projektu můžete nalézt ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-elecciones-otro-18-seguridad-del-estado-presiones-/150907.html nebo zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-elecciones-municipales-cuesta-morua-candidatos-/149887.html

[9] Luis Manuel Alcántara (*1987 v Havaně) je zakladatelem kulturního opozičního hnutí San Isidro. Jeho příběh můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/es/otero-alcantara-luis-manuel-20201007-0

[10] „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco] je občanské hnutí s cílem podporovat rodiny s politickými vězni na Kubě. Více informací ve španělském jazyce: https://web.archive.org/web/20070311054221/http://canf.org/2005/1es/noticias-de-Cuba/2005-may-05-otorgan-premio.htm

[11] Rozhovor s José Díazem Silvou můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/diaz-silva-jose-1960