Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pedro Albert Sánchez (* 1956)

• Nació el 1 de agosto de 1956 en Pinar del Río en una familia campesina

• Sus familiares apoyaban al Movimiento 26 de Julio

• Fue profesor de Física en varias instituciones destacadas de Cuba

• Detenido por la policía al intentar irse de Cuba en una lancha en 1994

• Cumplió 11 meses en prisión por haber participado en las protestas del 11/7/21

• Se plantó e hizo cuatro huelgas de hambre

• Su activismo resultó en detenciones y hostilidades repetidas

*** český příběh uveden po španělském originálu ***

“La grandeza de los hombres siempre te incita a admirarlos. Fidel Castro era un genio militar y de demagogia. Hizo tantas cosas de unas dimensiones tan grandes… Pero yo creo que va a haber la consciencia de que destruyó este país. La historia no le absolverá. Le condenará,” dice Pedro Albert Sánchez, nacido el 1 de agosto de 1956 en Pinar del Río, capital de la provincia homónima ubicada en la parte más occidental de Cuba que se caracteriza sobre todo por la producción de tabaco e industria del cigarro. La región dispone también de varios lugares de interés que atraen a una significante cantidad de turistas, como por ejemplo el pueblo de Viñales situado en medio de un valle del cual se alzan mogotes monumentales. Fue precisamente cerca de la carretera del Pinar del Río a Viñales, donde residía la familia de Pedro durante los primeros años de su vida.

Un académico de las plantaciones de tabaco

“Mi padre era campesino, porque trabajaba el campo, pero además hacía trabajos de carpintería, de albañilería, de construcción en general. A pesar de que no tenía un gran nivel cultural, leía mucho y eso le daba una buena interpretación de muchas cosas,” cuenta Pedro y recuerda que el papá iba a cantar por radio los fines de semana. Junto con su mamá tenía en total doce hijos carnales. “Era una infancia muy feliz. Nos bañábamos en el río y montábamos caballos durante las vacaciones. Me gustaba sembrar el tabaco los fines de semana…” describe su vida entre las plantaciones. Más tarde, cuando iba a la secundaria, se quedaba frecuentemente en la casa de su tía que estaba más cerca. Aun así recuerda que por lo menos los fines de semana toda la familia se reunía alrededor de la mesa para comer y algunos de los familiares hasta se quedaban en la casa que se convirtió en una especie de albergue familiar. Varios miembros de la familia incluidos los tíos y tías de Pedro eran apoyadores de la lucha contra la dictadura de Fulgencio Batista y del Movimiento 26 de Julio. “La única casa que visitó la Guardia Rural era la nuestra, porque mis padres eran fuertemente metidos en el programa de la revolución y el Movimiento 26 de Julio. Mi padre, sus hermanos Rodovaldo y Nico y las dos hermanas trabajaban en la propaganda… Escribían carteles hasta las tres de la mañana en las máquinas, tenía que ser por la madrugada para evitar la Guardia Rural. Una vez se supone que sus miembros iban a matar a Rodovaldo. Se perdió y se fue a la sierra. Luego bajó con el grado del Ejército Rebelde, ” describe la atmósfera en la familia antes del triunfo de la revolución, pero añade que justo en el momento del triunfo, su padre ya consideraba su tarea cumplida y no quería tener nada que ver con lo demás. “Nunca fue de CDR[1] ni nada de eso… jamás.” El problema no era la expropiación ni nada parecido. La extensión de la finca de su papá era lo suficiente pequeña como para no ser expropiada y lo mismo ocurrió con sus actividades de emprendimiento. Lo que sí le molestaba eran las personas que empezaban a surgir para tomar cargo en las instituciones estatales. “Él se retiró. No compartía los ideales de la gente que empezó a aplaudir la revolución solo después de haber triunfado.”

Pedro recuerda que de repente había tantas expectativas con respecto a todo, que era prácticamente imposible hacer algo u opinar sobre cualquier cosa sin evitar la influencia de los acontecimientos revolucionarios. “Me acuerdo en la secundaria, cuando se murió El Che, uno de mis compañeros cuyo padre era preso político me hablaba y su posición era tan definida y clara…” Las opiniones de Pedro no eran tan definidas como las de su amigo. Sin embargo, había dentro de él algo de la audacia de su padre.

Como adolescente escuchaba la música que no correspondía con el gusto oficial y lo mismo ocurría también en el campo de moda. “Cogíamos los pantalones de la escuela y le hacíamos campanas. Había tendencia de imponernos algunas cosas y también cierta carencia, pero éramos muy audaces y felices así.” En lo que se refiere a sus aficiones, le gustaban sobre todo tres cosas… el teatro, la pedagogía y la psicología. Acabado el décimo grado se incorporó en el Destacamento Pedagógico Manuel Ascunce Domenech en 1973. “Me enganché y no me arrepiento,” dice, pero también admite que la enseñanza era fuertemente influida por la ideología. „Nosotros estudiábamos Física y no sabíamos que existía Cabo Cañaveral[2]. Solo sabíamos que existía Baikonur. Ni hasta en la propia ciencia que nosotros estudiábamos nos llegaba lo que tenía que llegar. Todo era metido en el dogma, en el molde de socialismo y capitalismo. No creía en nada de eso.” Entre los grandes momentos del inicio de la década de los 70 destaca la llamada zafra de los diez millones. “Recuerdo las discusiones sobre si se podía cumplir el objetivo o no en las casas de mis familiares. Uno de mis tíos que era más comunista intentaba a convencer a los demás de que sí se va a conseguir,” cuenta sonriendo. Se graduó y le otorgaron el título de Licenciado en Educación con especialidad de Física y Astronomía en 1978.  Durante todo este período fue militante de la Juventud Comunista. “Por la condición de trabajar en la educación estábamos llamados a ser una herramienta ideológica. Era muy fuerte, porque yo no quería formar parte de la JC. Acepté solo en el cuarto año, cuando ya era presidente de la FEU, me dedicaba mucho al deporte y al teatro y era necesario para poder continuar con ello. Sin embargo, chocaba mucho por ejemplo en las reuniones,” explica y destaca que las asambleas además de tratar los asuntos internos de las escuelas donde hacían sus primeras experiencias laborales servían sobre todo para asegurar el promocionismo que según Pedro causó el fraude académico en Cuba. Otra herramienta para promover la relación entre los jóvenes y el régimen eran las becas que destruían los vínculos familiares de los estudiantes y ayudaban a llevar a los jóvenes a brazos del sistema.  Aun así piensa que las becas al mismo tiempo servían para acostumbrarse a superar las dificultades. “No hay nada absolutamente bueno ni nada absolutamente malo,” afirma.  

El intento de salir por mar

La actitud de Pedro frente a lo que se iba estableciendo en el principio de los años 80 como una realidad cotidiana en Cuba y que se caracterizaba entre otros fenómenos por un gran número de actos de repudio dirigidos contra los disidentes y orquestados por la organización de Juventud Comunista de la cual Pedro seguía siendo miembro, empezaba a cambiar. Desde el punto de vista de hoy, él mismo considera que su despertar hubiera podido ser más brusco. “Hay que asumir las responsabilidades y las irresponsabilidades. El tiempo que estuve a partir de allí fue una irresponsabilidad mía, una falta de madurez política y una falta de firmeza como ciudadano y ser humano. Ya yo era un hombre de 24 años, no era ningún niño que se bañaba en el río,” dice de una manera decisiva. Pedro continuaba trabajando en la educación siendo profesor en varias instituciones, entre ellas en el IPVCE Federico Engels en Pinar del Río[3], donde pasó nueve años. “Gozaba de mi profesión. Hacíamos una cantidad de actividades, hasta seminarios por la noche fuera del currículo. Lo hacíamos, porque queríamos. El grupo mío fue una constelación de estrellas, casi todo el mundo cogió Medicina. Sentíamos un orgullo muy grande de estos muchachos,” cuenta. En lo que se refiere a la década de los 80 que se suele llamar también de la década dorada en Cuba debido a un nivel de vida relativamente aceptable, Pedro comenta que tal vez su perspectiva hubiera sido afectada por su origen. Siendo un chico del campo, se sentía complacido por muchas cosas que empezaban a surgir. Sin embargo, al mismo tiempo destaca que lo que entonces se presentaba como un gran logro de la revolución era más bien una parte de evolución global que se hacía sentir en esta etapa también en Cuba. “Fueron las cosas que el mundo iba alcanzando normalmente, como por ejemplo la televisión…” Después de discrepancias repetidas con los demás funcionarios escolares decidió entregar su carné de Juventud Comunista.

Los finales de los años 80 fueron marcados entre otras cosas por el proceso con Arnaldo Ochoa Sánchez.[4] “En mi alrededor no había ni una sola persona que haya pensado que se debía fusilar. Con respecto a que si se traficaba o no la droga… casi todo el mundo tenía certeza que sí.” La década siguiente empezó con una abrupta caída de nivel de vida en Cuba que perdió a su principal patrocinador, la Unión Soviética. Pedro y su familia fueron liberados de las dificultades económicas y hambrunas más graves gracias a su vínculo al campo que incluso en la etapa más crítica les brindaba algunos de los alimentos básicos como los frijoles y el arroz. “Nosotros teníamos de donde coger. Trabajábamos, pero no lo pasamos mal,” resume. A pesar de los problemas que atravesaba la mayor parte de la población, el régimen no se vio muy afectado. “Los tres pilares del poder lo tenían absolutamente controlados. El régimen tiene las armas. El dinero lo tiene el régimen… a los carniceros les quitaron hasta los ganchos y balanza… y la comunicación. En este tiempo no había comunicación salvo el teléfono fijo para llamar,” opina y dice que cuando los acontecimientos del Maleconazo les llegaron al Pinar del Río, parecían un cuento. El mismo año del Maleconazo fue cuando Pedro intentó irse del país. Su esposa estaba a punto de dar a luz. Aun así lo apoyaba en la decisión. “Yo era muy rebelde. Me molestaba incluso que me parara la policía en la moto… y mi esposa confiaba mucho tanto en mí como en mis hermanos,” cuenta. La policía les cogió por el camino a la playa, donde planeaban embarcarse en una lancha y cruzar hacia Estados Unidos. Le pusieron una multa de alrededor de 700 pesos.

Los diamantes se frojan bajo presión

Los choques que Pedro experimentaba con los ideales promovidos por las autoridades cubanas le llevaron a un análisis extenso que escribió en forma de un libro. “Fue un análisis sobre cómo el carácter prepotente del comandante en jefe ha influido en el descalabro económico y moral del país,” explica. En el año 2007 decidió presentar el fruto de sus pensamientos a los representantes del mismo régimen en la Oficina de la Atención a la Población. “No era que el perro del vecino ladra o se me cayó encima el techo…,” explica cómo llegó a ser una persona marcada. Pasados más de diez años, en diciembre de 2019, Pedro fue al Parque John Lennon en el distrito del Vedado para hacer unas transmisiones en directo. “Lo llamo de Proclama espiritual desde La Habana,” dice y explica que se trataban más o menos de la misma análisis que presentó antes frente a las autoridades. Otro día hizo lo mismo durante una caminata por el Malecón. Durante la proclama llamó al público a manifestarse y hablar sobre los problemas de Cuba. En seguida lo detuvieron y llevaron a la policía de Marianao. “Cuando voy en la patrulla, un policía le dice al otro: ‘Este caso es CR… el contrarrevolucionario.’ Soy CD… el contradictadura.” Le interrogaron, pero en este momento Pedro ya estaba completamente decidido y no pensaba en ceder ni un paso. Quería ejercer sus derechos. Le detuvieron su teléfono personal por casi cuatro meses y le citaban para Villa Marista. “Me entrevistaron unas diez, quince veces. Con todo mantuve mi posición. Tengo derechos,” declara y recuerda que en una ocasión expresó su preocupación de que el pueblo un día se iba a levantar. Su pronóstico llegó a materializarse el día 11 de julio de 2021.

El día 11 de julio de 2021 se inscribió en la historia de Cuba como una de las más masivas manifestaciones de la desesperación y rabia popular en contra del régimen. Pedro estaba ayudando a un amigo suyo con unos arreglos en la casa ubicada en Playa. “En esto me llamó mi hijo para decirme que no volviera, que ya cortaron la Internet y la calle está muy mala.” Pedro consideró que hubiera sido una cobardía no participar en las protestas. Sin embargo, ya en una encrucijada en Guanabacoa pudo verificar las palabras de su hijo. “Vi a una cantidad de personas con palos… Me dio más dolor que otra cosa,” recuerda. Regresó a su casa, pero alrededor de las cuatro o cinco de la tarde, la calzada ya se estaba calentando allí también. Observando el maltrato por parte de los policías empezó a confrontarles gritando que él no era comunista, lo que resultó en su detención en la estación de Guanabacoa. Allí pasó varias noches, pero no le pusieron en calabozo. “La primera noche dormí en el piso del pasillo. La segunda me dieron un colchón…,” describe. Pasados unos quince días le llevaron a la prisión de Valle Grande, de donde le soltaron tras dos días después de que su hijo hubiera pagado la fianza. Pedro hizo varias publicaciones en su muro de Facebook. “Entre otras cosas dije que había que enterrar a Fidel que se había muerto… porque los cadáveres son fuentes de infección.” Anunció una caminata, pero antes de realizarse le detuvieron otra vez. Terminó en la cárcel de Valle Grande, donde pasó un año y medio. “Sentía que mi lugar era entre aquellos muchachos. Quería sentir sobre mi persona lo que estaban sintiendo ellos. Con una convicción tan clara se te olvida si el água está fría o si la comida tiene sal,” dice. Durante su encarcelación se murió su madre. Recuerda que en este tiempo le angustiaba la incertidumbre, ya que no sabía, si se le brindaba la atención médica, y en fin si seguía viva o si ya se murió. Cuando falleció, le permitieron unos cuarenta minutos en el velorio. A pesar de todo eso sostiene que no sentía odio, sino se puso más firme. Cuanto a los muchachos detenidos el 11 de julio de 2021, destaca el coraje de ellos. “Son valientes y están bien lastimados,” opina. En la cárcel hizo cuatro huelgas de hambre. “Mis familiares y amigos conoces de mi terquedad. Una vez me llamó un amigo que también es físico y me preguntó: ‘cómo estás?’ Le dije: ‘Quieres que te lo explique por la física o por la agricultura? Por la agricultura estoy como una estaca. Cuanto más le das por la cabeza, más se clava.’ Así sabía que yo estaba bien,” cuenta sonriendo. No obstante, su estado físico se iba deteriorando. En octubre de 2022 fue excarcelado por problemas de salud. En diciembre anunció su última caminata por los detenidos el 11 de julio de 2021. Le detuvieron en medio de la caminata. Estas detenciones arbitrarias no pararon hasta el día de hoy.[5]

 

[1] Los Comités de Defensa de la Revolución se fundaron el 28 de septiembre de 1960, en La Habana, Cuba, con el papel de desempeñar tareas de vigilancia colectiva para delatar a los individuos en contra del sistema político cubano.

[2] Cabo Cañaveral (en inglés: Cape Canaveral) es un cabo situado en la costa este del estado de Florida al norte de la ciudad homónima. Es ampliamente conocido por ser, desde 1950, el principal centro de las actividades espaciales de los Estados Unidos.

[3] http://www.cubadebate.cu/noticias/2023/03/14/ipvce-federico-engels-de-pinar-del-rio-el-mas-destacado-del-pais/

[4] Arnaldo Tomás Ochoa Sánchez (1930 - 1989) fue un general de División de las Fuerzas Armadas Revolucionarias cubanas. Fue condenado en juicio militar público junto a Antonio (Tony) De La Guardia Font, Jorge Martínez Valdés y Amado Padrón Trujillo (otros altos oficiales), a la pena capital por alta traición a la patria producto de acusaciones de actividades de narcotráfico.

[5] La entrevista fue publicada el 4 de diciembre de 2023.

 

************************************************

„Výjimečný dosah činů některých lidí nás nutí, abychom je obdivovali. A je pravda, že Fidel Castro byl génius – alespoň co se týče vojenství a demagogie. Jeho konání mělo obrovský dosah. I tak si ale myslím, že jednou lidé pochopí, že tuhle zemi zničil. Dějiny ho neosvobodí. Právě naopak, vynesou nad ním ortel,“ říká Pedro Albert Sánchez, narozený 1. srpna 1956 v Pinaru del Río, hlavním městě stejnojmenné provincie ležící na západním cípu Kuby, která se proslavila především jako oblast pěstování tabáku a tabákového průmyslu. Tento region zároveň nabízí i množství turistických destinací, mezi kterými jasně vyčnívá městečko Viñales, vklíněné do údolí protkaného strmými pahorky. Bylo to právě u cesty vedoucí z Pinaru del Río do Viñales, kde Pedro prožil první roky svého života.

Učitel z tabákových plantáží

„Můj otec byl venkovan. Kromě toho, že obdělával půdu, přivydělával si také truhlářskými a zednickými pracemi. Přestože to nebyl vyloženě člověk vzdělaný, myslím, že měl určitý kulturní rozhled. Hodně četl, a díky tomu i mnoha věcem rozuměl,” vypráví Pedro a vzpomíná na to, jak tatínek o víkendech zpívával v místním rozhlasu. Společně s jeho matkou vychovávali celkem dvanáct vlastních dětí. „Bylo to dětství plné radovánek. Chodili jsme se koupat k řece, o prázdninách jsme jezdili na koních. Nevadilo mi ani rozsévání tabáku, kterému jsme se věnovali o víkendech,“ popisuje život uprostřed plantáží. Později, když chodil na druhý stupeň základní školy, zůstával často v domě tety, který byl o něco blíže. I přesto si ale dobře pamatuje na víkendové rodinné obědy, během kterých se u velkého stolu scházelo početné příbuzenstvo. Někteří zůstávali i přes noc a dům se tak stával rodinnou ubytovnou. Několik členů širšího příbuzenstva se angažovalo ve prospěch Hnutí 26. července[1]. „Náš dům byl jediný, do kterého chodila na kontroly Venkovská garda[2], protože moji rodiče podporovali Hnutí 26. července. Otec a jeho sourozenci často do tří hodin ráno sepisovali propagandistické letáky na psacích strojích. Takto nad ránem se pracovalo právě kvůli obavám z podporovatelů režimu generála Batisty. Máme za to, že jednou přišli hledat mého strýce Rodovalda. Chtěli ho zabít. Jenže on jim utekl do hor, kde se připojil k povstalcům. Vrátil se ověnčený vojenskými vyznamenáními,“ popisuje atmosféru, která u nich doma panovala před vítězstvím revoluce. Zároveň ale dodává, že hned po vítězném tažení nadšení začalo upadat. Jeho otce se neztotožňoval s tím, jak se mnozí lidé snažili vylepšit si v novém systému své postavení. Najednou s tím už nechtěl mít nic společného. „Nikdy se nepřipojil k CDR[3], ani ničemu podobnému.“ Nešlo ani tak o vyvlastňování nebo pronásledování soukromníků. Jejich políčka nebyla dostatečně velká na to, aby podlehla znárodnění a to samé platilo i o jeho podnikání. Vadilo mu společenské klima. „Prostě se stáhl. To, jak se někteří lidé začali najednou chovat, se mu nelíbilo.“

 Pedro vzpomíná, jak se najednou vyrojila obrovská očekávání, která se vztahovala na veškeré oblasti lidské činnosti. V podstatě nebylo možné o ničem uvažovat mimo rámce nastolené revolučním režimem. „Na druhém stupni jsem měl spolužáka. Když zemřel Che Guevara, přišel mi říci, co si o něm myslí. Jeho otec byl tehdy politický vězeň. Ty názory byly na tak malého kluka neobyčejně vyhraněné…“ Pedrovo smýšlení o vládě Fidela Castra v té době ještě tak vytříbené nebylo. Nicméně některé rysy, které zřejmě zdědil po svém otci, se projevovaly už tenkrát.

Jako náctiletý rád poslouchal hudbu, která neodpovídala oficiálním dobovým představám. To samé by se dalo říci i o jeho přístupu k oblékání. „Vzali jsme školní kalhoty a udělali jsme z nich zvonáče. Vždycky jsme cítil tu snahu nějak nás usměrňovat. A taky bylo zřetelné, že na Kubě panuje nedostatek. I tak jsme ale byli šťastní.“ Pokud jde o jeho záliby, měl rád hlavně divadlo, psychologii a obecně vzdělávání. Po skončení základní školy v roce 1974 nastoupil na Pedagogickou střední školu. „Chytlo mě to a vůbec toho rozhodnutí nelituji,“ říká. Stejně tak si ale uvědomuje, že vzdělání bylo silně ovlivněné ideologií. „Studovali jsme fyziku, ale nevěděli jsme, co je to mys Cañaveral[4]. Zato jsme ale všichni moc dobře věděli, co je to Bajkonur. Ani v našem oboru se nám nedostávalo komplexního vzdělání. Všechno se točilo kolem vzorců vymezených rozdělením na socialistickou a kapitalistickou společnost. Ničemu z toho jsem nevěřil.“ Ze sedmdesátých let zmiňuje také kolektivní snahy o plnění stanovených plánů v zemědělské výrobě, jako byla tzn. sklizeň deseti milionů tun[5]. „Vzpomínám si, jak všichni debatovali o tom, jestli je možné toho cíle dosáhnout. Jeden z mých strýců trval na tom, že ano. Byl trochu víc komunista, než ostatní, a snažil se je všechny přesvědčit,“ vypráví s úsměvem na tváři. Pedro získal bakalářský titul na pedagogické fakultě v roce 1978. Jeho specializací se stala fyzika a astrologie. Byl také členem kubánské obdoby Socialistického svazu mládeže[6]. „Jakožto lidé působící ve vzdělávacím systému jsme to museli přijmout. Měli jsme se stát nástrojem propagandy. Já jsem o to nestál. Připojil jsem se ve čtvrtém ročníku. Působil jsem ve studentských organizacích, sportoval jsem, věnoval jsem se divadlu. Chtěl jsem v tom pokračovat, a tak jsem se musel stát členem. Nicméně, často jsem se dostával do sporů,“ vysvětluje a zdůrazňuje, že schůze sloužily kromě řešení interních záležitostí spojených se skupinkami studentů, ve kterých si plnily praktickou část vzdělání, také na to, aby byli obeznámeni s tím, jaký student musí určitě postoupit s dobrým prospěchem do dalšího ročníku kvůli svému třídnímu původu. Pedro to hodnotí jako jeden z aspektů, který udělal postupem času ze vzdělání na Kubě jeden velký podvod. Další věcí, kterou v tomto kontextu zmiňuje, byly internátní školy, které měly za cíl mimo jiné vytvořit propast mezi studenty a jejich rodinami. Mladí lidé se tak stávali náchylnějšími k pohlcení systémem. Zároveň ale podotýká, že to v lidech budovalo určitou samostatnost. „Nic není jenom černé, nebo bílé,“ poznamenává.

Neúspěšný pokus o emigraci na člunu

Pedrovo nazírání společenských tendencí stále více se projevujících na začátku osmdesátých let v každodenním životě Kubánců a odrážejících se mimo jiné na rostoucím počtu nepřátelsky laděných akcí skupin podporovatelů režimu proti jeho odpůrcům, na kterých se podílely režimem ustavené masové organizace, jako Juventud Comunista, které byl stále členem, začínalo doznávat podstatných změn. Ty se ale podle něj samotného měly odehrát mnohem razantněji. „Je třeba přijmout odpovědnost nejen za své skutky, ale i za to, co člověk nečinil. Doba, po kterou jsem setrvával jako člen této organizace, byla projevem mé neodpovědnosti. Byla to nedospělost a nedostatek odhodlání na občanské i lidské úrovni. Bylo mi 24 let. Už jsem nebyl žádné dítko šplouchající se v řece,“ říká rozhodně. Jakožto profesor působil v prestižních vzdělávacích institucích, jako byl Instituto Pre Universitario Vocacional de Ciencias Bedřicha Engelse v Pinaru del Río, kde strávil celkem osm let. „Svou profesi jsem měl rád. Vymýšleli jsme různé aktivity nad rámec školy, dělali jsme dokonce noční semináře. Dělali jsme to, protože jsme chtěli. Navíc, moje třída… to byl jeden premiant vedle druhého. Téměř všichni odešli studovat medicínu. Byli jsme na ty děti velmi pyšní,“ vypráví. Pokud jde o takzvané zlaté desetiletí, jak se na Kubě někdy přezdívá osmdesátým letům kvůli relativně uspokojivé životní úrovni, Pedro uznává, že jeho vnímání této doby bylo zřejmě ovlivněné tím, z jakých míst pocházel. Jakožto člověku z venkova mu věci, které se v té době začaly objevovat, připadaly jako značný výdobytek. Zároveň ale upozorňuje na to, že to, co se tehdy prezentovalo jako úspěch kubánské revoluce, bylo spíše součástí globálního technologického pokroku. „Takové televize se v té době prostě rozšířily takřka úplně po celém světě…“ Po opakovaných neshodách se nakonec rozhodl odevzdat svou legitimaci organizace Juventud Comunista.

Konec osmdesátých let se potom nesl i ve znamení soudního procesu s Arnaldem Ochoou Sánchezem[7]. „V mém okolí bych tehdy nenašel jediného člověka, který by si myslel, že Ochoa by měl být popraven. Co se týče obchodu s drogami… téměř všichni naopak tušili, že to se prostě děje.“ Následující dekáda přinesla hned zkraje prudký propad životní úrovně. Kuba přišla o svého hlavního sponzora, Sovětský svaz. Pedro a jeho rodina byla ušetřena významnějších útrap a hladovění hlavně díky tomu, že se i nadále věnovali zemědělství a díky tomu si i v těch nejkritičtějších okamžicích dokázali zajistit alespoň nějaké základní potraviny, jako fazole nebo rýži. „Ještě pořád jsme měli odkud brát. Museli jsme hodně pracovat, ale neměli jsme se zase tak strašně,“ shrnuje a dodává, že i když si většina obyvatelstva procházela peklem, režimem to vlastně zase tak moc neotřáslo. „Měli absolutní kontroly nad tím, čemu říkám tři pilíře moci. Režim držel zbraně, manipuloval s penězi… takový řezník neměl ani své vlastní háky a váhu… a komunikační kanály. V té době totiž kromě pevné linky neexistovalo v podstatě nic,“ vysvětluje. Události, které vešly do dějin jako Maleconazo[8], zněly v jeho rodném Pinaru del Río jako pohádka. Právě tehdy, v roce 1994, se Pedro rozhodl pokusit se o útěk do exilu. Chtěl vyplout z Kuby na člunu. Jeho manželka byla tehdy těhotná, ale i tak ho podporovala. „Já jsem měl se vším problém. Vadilo mi i to, že mě policisté zastavili na motorce. Moje manželka mi velmi důvěřovala, a také věděla, že se může spolehnout na mé bratry,“ vypráví. Policisté ho přistihli při cestě na pláž, odkud se chystal vydat do Spojených států amerických. Pokuta činila nějakých 700 pesos.   

Diamanty vznikají pod tlakem

Odpor pociťovaný k ideálům a myšlenkám podporovaným kubánským zřízením ho přiměl k sepsání obsáhlé analýzy. Dalo by se říci, že to byla v podstatě kniha. „Vypracoval jsem svůj rozbor toho, jak výsostné postavení Fidela Castra v mocenské struktuře vede k ekonomické a morální katastrofě kubánské společnosti,“ říká. V roce 2007 se rozhodl přinést toto dílo na úřad zvaný Oficina de la Atención a la Población. „A nenechte se mýlit, to nebylo, jako když si někdo stěžuje, že sousedův pes štěká, nebo že mu padá střecha na hlavu…“ vysvětluje okolnosti, které z něj udělaly v očích úřadů člověka, před kterým je dobré mít se na pozoru. Po dalších přibližně deseti letech, v prosinci 2019, uskutečnil Pedro z havanského parku Johna Lennona několik živých vysílání na svých sociálních sítích. „Říkám tomu ‚Spirituální proklamace z Havany.“ V nich se vyslovoval v duchu podobném jeho předchozí publikaci. Dalšího dne se vydal na pochod po havanském nábřeží Malecónu, během kterého také vysílal a svolával veřejnost, aby se připojila a rokovala o problémech, které sužují Kubu. Během toho ho zadrželi policisté a ona se ocitl na stanici ve čtvrti Marianao. „Když mě převáželi, slyšel jsem, jak jeden policista říká druhému: ‚Máme tady CR[9], tedy kontrarevolucionáře.‘ Já jsem ale CD[10] – proti diktatuře.“ Podrobili ho několika výslechům, jenže v té době už byl Pedro pevně rozhodnutý a neplánoval dělat žádné ústupky. Chtěl jednat jako rovnoprávný občan. V důsledku toho mu byl zabaven mobilní telefon a téměř čtyři měsíce ho předvolávali na výslechy do zařízení Villa Marista, které proslulo jako věznice pro politické oponenty režimu. „Výslechů bylo dohromady tak deset až patnáct. Neustoupil jsem ani o krok. Mám svoje práva,“ prohlašuje a vybavuje si, jak se při jedné příležitosti policistům zmínil, že jednoho dne se lid vzbouří. Jeho předpověď se vyplnila dne 11. července roku 2021.  

Toto datum zůstane zapsané v kubánských dějinách jako den, kdy se na celém ostrově rozpoutaly masové protesty pramenící ze zoufalství a vzteku tamního obyvatelstva. Pedro zrovna pomáhal jednomu svému kamarádovi s opravami v domě v městské části Playa na okraji Havany. „V tom mi zavolal můj syn, aby mi řekl, že nemám jezdit zpátky domů, že už odstřihli internetové připojení a na ulici se schylovalo k nějaké mele.“ Nezapojit se do protestů by Pedro považoval za zbabělost. Už na křižovatce u vjezdu do čtvrti Guanabacoa se ale mohl na vlastní oči přesvědčit o tom, že jeho syn si nic nevymýšlel. „Viděl jsem tam velkou skupinu lidí s baseballovými pálkami v ruce. Víc než cokoliv jiného jsem pocítil velkou bolest,“ vzpomíná. Vrátil se domů, nicméně někdy kolem čtvrté nebo páté hodiny odpoledne už byly ulice opět plné lidí. Pedro pozoroval násilí páchané na veřejnosti ze strany policistů a rozhodl se postavit se jim. Vykřikoval, že on není komunista, načež ho zatkli a odvezli na stanici v Guanabacoe. Tam strávil několik nocí. Na rozdíl od některých dalších ale nebyl zavřený v cele. „První noc jsem si lehl na zem v chodbě. Druhou noc mi dali nějakou matraci…“ vypráví. Po patnácti dnech a několika výsleších skončil ve vazbě, odkud ho propustili na kauci, kterou zaplatil jeho syn. Pedro se opět pustil do agitace na svém Facebooku. „Mimo jiné jsem uvedl, že Fidela je potřeba pochovat, protože mrtvoly jsou zdrojem infekcí.“ Svolal pochod, který už ale nestihl. Ještě před ním ho zadrželi a odsoudili na pět let. „Cítil jsem, že moje místo je po boku těch zadržených mladých lidí. Chtěl jsem na vlastní kůži poznat, čím si prochází. Byl jsem pevně rozhodnutý stát si za svým. Potom je vám jedno, jestli se sprchujete studenou vodou a jíte pokrmy bez soli,“ říká. Během té doby mu zemřela matka. Vzpomíná si, jak ho tehdy požírala nejistota. Nevěděl, zda je matce poskytovaná odpovídající lékařská péče a nakonec ani to, jestli vůbec ještě žije. Když zemřela, mohl se po dobu čtyřiceti minut účastnit smutečního obřadu. Přes to všechno tvrdí, že nepociťuje žádnou nenávist. Naopak, udělalo ho to silnějším. Když se vrací k mladým lidem vězněným kvůli účasti na protestech z 11. července 2021, vyzdvihuje jejich odvahu. „Jsou opravdu stateční, ale hodně si zakoušejí,“ myslí si. Ve vězení držel celkem čtyři hladovky. „Moji příbuzní a přátelé vědí, jak tvrdohlavý člověk jsem. Jednou mi volal do vězení jeden kamarád, který je také fyzik. Ptal se mě: ‚Jak se máš?‘ A já mu odpověděl: ‚Mám použít spíše analogii z fyziky, nebo zemědělství? Jestli spíš ze zemědělství, tak si připadám, jako kůl. Čím víc do něj mlátíš, tím pevněji stojí.‘ Z toho poznal, že jsem v pořádku,“ usmívá se. Jeho zdravotní stav se ale zhoršoval a místo pětiletého trestu ho v říjnu roku 2022 propustili do domácího vězení. V prosinci letošního roku ohlásil svůj poslední protestní pochod za vězně z 11. července 2021. Policisté ho zadrželi. V podobném duchu se jeho život nese dodnes.

 

[1] Hnutí 26. července (Movimiento 26 de Julio) bylo kubánské guerillové hnutí odpůrců diktátorského režimu Fulgencia Batisty pod velením Fidela Castra.

[2] Venkovská policie vytvořená na Kubě poprvé v roce 1898, původně měla sloužit k ochraně soukromého, převevším severoamerického majetku. V tomto období nástroj diktatiry Fulgencia Batisty.

[3] Comités de Defensa de la Revolución (Výbor na obranu revoluce) - každý blok na Kubě má vlastní CDR se svým „prezidentem“. V podstatě sousedské hlídky za účelem potlačení protirevoluční činnosti.

[4] Místo na Floridě, sloužící jako odpaliště amerických raket do vesmíru.

[5] V roce 1970 se Fidel Castro pokusil motivovat kubánský lid ke sklizni 10 milionů tun cukru, ve španělštině známé jako La Zafra, aby zvýšil vývoz a tím posílil ekonomiku. S pomocí většiny kubánské populace byla země schopna vyprodukovat 7,56 milionu tun cukru.

[6] Unión de Jóvenes Comunistas (Svaz komunistické mládeže): oficiální mládežnická organizace Komunistické strany Kuby. Oficiální webové stránky: http://www.ujc.cu/es.

[7] Arnaldo Ochoa Sánchez byl v období po vítězství revoluce jedním z nejvýznamnějších generálů. Působil mimo jiné v Angole. V zájmu Kuby se často angažoval na zahraničních misích. V roce 1989 byl spolu s dalšími vysokými funkcionáři obviněn z obchodu s drogami a korupce. Podle některých historiků šlo o jeho rostoucí popularitu, kterou Fidel Castro pociťoval, a proto se ho chtěl zbavit. Arnaldo Ochoa Sánchez byl popraven.

[8] 5. Sprna 1994 vyšly do ulic Havany tisíce lidí, aby protestovali proti vládě. Demonstrace vyústila v bezpočet zatčení.

[9] CR = contrarrevolucionario - kontrarevolucionář

[10] CD = contra dictadura – proti diktatuře