Leoš Mayer

* 1964

  • "To si pamatuji naprosto přesně. To bylo na základce v roce 1976 a pak to opakovali začátkem roku 1977 – běžel pořad Atentát na kulturu, kde se třeli Plastic People a byl to vlastně takový tendenční dokument o tom, jak máničky a tehdejší ‚hašišáci‘, jaké to jsou zrůdy a feťáci atd. Dneska víme, jak to bylo. My jsme si z toho dělali více méně legraci a imitovali jsme a napodobovali různě hlášky, které jsme tam zaslechli. Ve mně to zase nechalo nějaký dojem a už z toho titulu, že vlastně nám tady režim předkládal něco a nějakým způsobem tady někoho ostrakizoval, tak to ve mně vyvolalo pocit, že něco není v pořádku a začal jsem se na režim dívat trošku jinak – skrz prsty a věděl jsem, že režim útočí proti těmto lidem a chtěl jsem se dozvědět pravdu, jak to tedy je. Jestli jsou to opravdu nějací vyvrhelové společnosti, hašišáci, feťáci atd. A nebo jestli je to trošku jinak. A už jsem asi tušil, že to jinak je. Pak vlastně byla Charta, občas jsem si naladil Svobodnou Evropu a slyšel jsem tam různá jména a vlastně proces s kapelou Plastic People byl nějak komentovaný. Pak tam byla i nějaká vězení pro Magora Jirouse a pro Sváťu Karáska a Brabence atd. Tak jsem si říkal, že jestli udělali něco tak strašného, že za to musí jít sedět, tak je něco v téhle společnosti špatně."

  • "Dokonce jsme dělali takovou kampaň na podporu politických vězňů. Tenkrát byl myslím vězněný Standa Penc, Hanka Marvanová, dnešní právnička, Honza Chudomel. Pak tam byla nějaká Alice, ale na příjmení si nevzpomenu. To jsme dostali vlastně od někoho z Prahy, bylo tam asi pět takovýchto jmen a to jsme vlastně celé přepsali a dělali jsme kampaň na propuštění těchto lidí. Dokonce jsme uspořádali pochod na propuštění politických vězňů a šli jsme odněkud z Turnova Českým rájem a nesli jsme dokonce transparenty. Tenkrát jsme dokázali zorganizovat kolem padesáti lidí, kterých nás šlo. Českým rájem, těmi turistickými stezkami jsme nesli transparenty, oslovovali lidi a lidi se pak sami ptali, co to je. Tak jsme jim možná rozdávali i letáky a tady nás kupodivu nikdo nerozehnal, tady na té akci."

  • "Fyzické násilí jsme zažili jen když jsme jeli do Všetat. To byl ten Palachův týden. Říkali jsme si s bývalou manželkou, že to není dobré, že tam bude spousta lidí, spousta policajtů, spousta estébáků a tak a že to asi odneseme. Riskneme to? Ale jo, stojí nám to za to. Tak jsme nasedli do vlaku a vystoupili jsme ve Všetatech a teď vidíme opravdu spoustu uniformovaných policistů a spoustu – už jsme ty estébáky znali, protože většinou měli klobouček, nějakou vestičku nebo bundičku. Říkáme si, že jsme skočili do lvové jámy, ale tak jdeme. Tak jsme prošli tím kordonem. Oni tam vždycky někoho kontrolovali a teď už jsme si mysleli, že už odcházíme z nádraží a že je klid. Zastavila u nás žlutá škodovka, vyskočilo pět týpků a ti nás srazili na zem. Vysypali nám všechno z tašek a dostali jsme obuchem. Pak nás naložili, odvezli na nějaké sběrné místo a tam nás všechny natáčeli na videokameru. A samozřejmě byl výslech, natočili nás na kameru. Museli jsme něco říct, ale to už nevím. Pak nás naložili do autobusu a jak jsou v autobuse dvousedačky, tak každý, koho tam naložili, musel sedět na jedné dvousedačce. Pár nesměl sedět vedle sebe. Autobus se rozjel a vždycky si vzpomněli někde v lese někoho z toho autobusu vyhodili a ten autobus takhle jel. Tak někde u Poděbrad chtěli takhle rozvést mě. Ale já jsem se chytil té tyče před mojí sedačkou a nechtěl jsem se pustit, že bez manželky nevylezu, že ji tam nenechám. Načež celý autobus začal skandovat a ten policajt byl uniformovaný – VB, vytáhl obušek a chtěl mě přes ruce praštit. Celý autobus se vzepřel a něco skandoval. Takže se fakt naštval a vykopl nás oba někde mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou, někde v polích. A my jsme si asi za deset minut chytili stopa, stopli jsme si auto a dojeli jsme až do Chlumce."

  • "Among the co-signatories and friends, there were a lot of people who became agents. It's sad, unfortunately, who gave information, knowingly gave information. I don't know the background, I don't know what led them to it. And I thought to myself, how would I behave, if I'd had children at that time? My heroism would probably have ended. It's just another thing to be a hero when it's nothing, and when they can do anything to you. I didn't have a dizzying career; I was an ordinary worker at the depot. The kids weren't even on the way, so basically I had nothing to lose. But if I had anything to lose, I don't know. It would either force me to flee to the West somewhere to protect my children. Or I would withdraw. And unfortunately, they forced someone to to report. There are a lot of people like that here. I don't want to apologize, but we don't know the reasons why those people did it, so I don't judge them in any way, I don't condemn them, because I don't know the reasons."

  • "They threatened, they threatened in the same way. They said it was no problem for them to take both of our lives, but why would they do it. So this kind of threatening, not threatening. They just put themselves in the light, as if they were the good ones, that they could do it, but they won't. It was quite comical like that."

  • “They loaded me before six in the morning, when I got on the bus here, Volha was already waiting in front of the barracks near Kaplický for them to take me to work. That didn't happen, they took me straight to Pastýřská. There they started writing the protocol that they wanted me to he signed for them that I would not take part in the demonstrations. When I didn't want to sign for them, they put me in custody here in Liberec. It was terrible there, because the prison service was really walking in the corridors with those muggles who were shouting. And some communist the janitor was yelling at me, making eyes at me, his vein stood out that he was looking forward to handing me over. After which he didn't hand me over, because I was there for a while, a couple of hours. After those hours, I don't know now if three or four hours, they took me to Děčín. I wasn't with anyone in any of the cars, I was alone everywhere. I don't know if it was completely according to the regulations, but I was alone everywhere. Even in Liberec and in Děčín. Well then I foolishly decided that I would go on a hunger strike, which I probably got over after a day or so. I was wondering why I would bother here. But in the meantime, they called a psychiatrist to say that I was crazy, that I didn't want to eat. But I ate it in the meantime and the psychiatrist came for no reason. And he also scolded them for making fun of him, that I normally ate and all.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    v základní škole Kaplického v Liberci, 27.03.2017

    (audio)
    délka: 39:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu The Stories of Our Neigbours
  • 2

    Liberec, 25.06.2024

    (audio)
    délka: 01:25:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu The Stories of Our Neigbours
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

It was bearable, we had to bear it

Leoš Mayer na konci srpna 1984 během tzv. vojenského opušťáku
Leoš Mayer na konci srpna 1984 během tzv. vojenského opušťáku
zdroj: Archiv pamětníka

Leoš Mayer was born on June 2, 1964 and spent most of his life in Liberec. From a young age, he was interested in music, which for him meant rebellion and defiance of the communist regime. He first played in the rock group HRC and later in the underground UKD. In 1988, he and his wife signed Charter 77, and together with others in Liberec they printed and distributed leaflets and published the samizdat magazine Nakub. He had to go to interrogations several times a week and was sent to a pre-trial detention cell. Due to the situation in Czechoslovakia shortly before the Velvet Revolution, he and his wife thought about emigrating.