Ana Lázara Rodríguez

* 1938

  • Když se letadlo zvedalo a viděla jsem celý ostrov, věděla jsem, že ho vidím naposledy, protože jsem věděla, že už se nevrátím, protože i když se Kuba osvobodí od komunismu, nebude to Kuba, kterou znám. Lidé nebudou mít hodnoty, které měli Kubánci dříve. Jinými slovy, vím, že ta oběť není zbytečná, vím, že v budoucnu, až nikdo z nás nebude žít, poslouží to dalším generacím, ale těm, které tu již jsou ... není co dělat, protože jsou již degradovány. Ti, kdo nejsou, umírají pomalu, protože je to jediná věc, kterou mohou dělat. Čistota, zásady, skutečné vlastenectví ... Kuba bude jednoho dne svobodná, ale já už se tam nevrátím.

  • Vzpomínám si na příležitost, když jsem se hádala s dozorcem ohledně revoluce a když přišel trest, ten, kdo stál vedle mě, jmenovala se Gladis, dozorce přišel a cynicky řekl: „Gladis, jsi bez návštěv.“ A ona řekla: „Proč?“ - „Naposled, když jsi mluvila, jsi urazila revoluci.“ Podí-vala se na mě. A řekla jsem jí: „Řekni jim, že jsem to byla já.“ Něco jsem udělal já, ale další byli potrestáni. Někdo jiný něco udělal a potrestali mě. Ale přišla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že neexistuje způsob, jak to zlomit, takže se rozhodli nás přemístit. Věděly jsme, že to půjde na sílu. Přesun jsme odmítly. Takže nás poslali na samotku. Nedostávaly jsme vodu. Myslím, že to bylo na dva měsíce. Vycvičila jsem žáby, záchody vypadaly bez zápachu, byly betonové. Ale tím, že v nich nebyla voda, tam bylo hrozně moc švábů. Těžko se mi tam spalo. Zápach záchodu se nedal vydržet a nepomáhalo, ani když jsem se dekou zakryla až po nos. Švábi mě ale měli v hrsti, musela jsem totiž spát na zemi. Bylo pro mě těžké spát. I když bylo těžké vidět je ve tmě, byly tam nějaké žáby. Vytrénovala jsem je.

  • Lidé, kteří mě vyslýchali, byli negramotní, uměli číst a psát, ale žádný z nich neměl univerzitní titul, nikdo z nich neukončil ani střední školu. Byli to lidé, kteří věděli, jak jezdit autem. To je typ lidí, které používají nejvíce, protože je to typ lidí, který využíjí, a pak zahodí. Dělali to tak ve vězení. Vzpomínám si na jednu věc, která se stala ve vězení v Guanabacoa. Podmínky tam byly nelidské. Dostávali jsme rány. Vzpomínám si, že chtěli prohledat kuchyň, odmítli jsme, hodili tam slzný plyn, lidé si na tváře dali hadry, vzali slzný plyn a hodili ho zpět. Bili nás, útočili na hlavu a samozřejmě se rozhodli, že nás celou skupinu vezmou na samotku. Vyslechli nás, než jsme šli dolů na samotku. Samotka je zděná buňka bez světla, bez vody, s mnoha šváby, v díře, kde vykonáváte potřebu, jsou vždy krysy, které odtud vylézají. V Guanabacoa byla pevností, později přestavěnou na vězení. Ta pevnost byla typem starého vězení, které bylo dočasné. Pokud jste stáli před soudem, pobývali jste v této pevnosti. Pak ho proměnili ve vězení.

  • Jednou jsem si uvědomila, že historie nebyla napsána tak, jak se říká, že byla napsána - uvedu příklad: Když jsem byla dítě, moje matka se starala o mého dědečka. Můj dědeček byl veteránem kubánské války za nezávislost. Můj dědeček začal bojovat ve čtrnácti letech a patřil k jednotkám Antonia Macea. Můj děda mi vyprávěl příběh o tom, jak byl vyškolen. Macea miloval, plakal, plakal a plakal, když se dozvěděl o jeho smrti, ale já jsem byla dítě. Pak mi řekl: „Dali mi rozkaz, že kdybych slyšel tento zvuk trumpety, znamená to stáhnout se a museli jsme spolu s jednotkou utéct. Ale kdybych zaslechl tento další zvuk z trubky, znamenalo to, že když bych viděl muže, jak se snaží uniknout z boje, měl jsem za úkol zabít ho.“ Můj dědeček stále plakal, když si na to vzpomněl, ale já jsem to chápala, protože Maceova vojska byla mnohem statečnější než zbytek vojáků. Když jsem přišla do školy a ve škole jsem se snažila vysvětlovat historii Kuby, uvědomila jsem si, že jsem věděla více o historii Kuby, to, jak se co stalo, a ne o to, jak nám to říkali. Ve škole mi vysvětlili, že Maceovi vojáci byli ti nejodvážnější, kteří dosáhli mnoha věcí, všech bitev a všech hrdinství jednotek, ale já jsem byla jediná, kdo věděl, proč vojáci raději umírají než, aby vystřelili na nepřítele, než být za zbabělce. Cítila jsem se vedle učitele dospělá. Nikdy jsem nic neřekla, ale cítila jsem, že jsem věděla o historii Kuby více včetně důvodů, proč bitva nebyla ztracena a důvody, proč byla ztracena. To jsem se naučila v dětství.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Miami, USA, 11.04.2019

    (audio)
    délka: 02:00:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation
  • 2

    Miami, USA, 11.04.2019

    (audio)
    délka: 02:00:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation
  • 3

    Miami, USA, 13.04.2019

    (audio)
    délka: 02:14:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation
  • 4

    Miami, USA, 13.04.2019

    (audio)
    délka: 02:14:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Trik je v tom, že musíte být o krok napřed

Ana Lazara Rodriguez
Ana Lazara Rodriguez
zdroj: Post Bellum

Ana Lazara Rodriguez se narodila 17. dubna 1938 do chudé rodiny. Její otec měl psychické problémy, a i proto nemá Ana na dětství hezké vzpomínky. Ráda chodila za dědečkem, který byl veteránem kubánské války za nezávislost a ráda poslouchala jeho vyprávění. Již ve škole měla pocit, že zná historii Kuby lépe než učitelé. Byla sympatizantkou s Batistou a ihned po revoluci tedy začala bojovat proti ní. V té době studovala medicínu a nebála se jakékoli propagandistické činnosti. To vedlo k tomu, že ji ještě jako studentku zatkli. K tomu došlo v roce 1961 a z vězení se Ana dostala v roce 1980. Za tu dobu boj nikdy nevzdala. Vzpírala se mučení, trestům, protestovala a jednou dokonce jednu věznici podpálila. Nebála se vzdorovat dozorcům, dělat si z nich legraci, vymýšlet si příběhy jen proto, aby je zesměšnila a dokázala jim, že jsou na špatné straně barikády. Vystřídala několik věznic a podařilo se jí také utéct, ovšem ne na dlouho. Nebála se ani držení hladovek, ačkoli jí to jednou málem stálo život. Když v roce 1980 opouštěla Kubu, věděla, že už se na ostrov nikdy nevrátí. Stále věří a doufá, že Kuba bude jednoho dne svobodnou zemí.