„To byla taková konspirace, tenkrát nebyly mobily. My jsme těch chaloupek, jak jsme jim my salesiáni říkali, měli veliké množství. I na tom Slovensku. V ten den, to byl pátek, svátek Povýšení svatého Kříže 14. září, tak se říkalo: ‚Kdy ten Dominus, kdy on přijde?’ Nikdo nevěděl, tak já jsem říkal: ‚Já se půjdu projít do Štrby na nádraží. Možná se tam někde setkáme.’ No a skutečně prvním rychlíkem on přijel. Tak se na mě dívá a říká: ‚Ty jsi věděl, že já přijedu.’ - ‚Já jsem nic nevěděl.’ On říkal: ‚Kdybys nepřijel, tak já bych se vrátil domů. Já vůbec nevím, kam jsem měl jít.’ Tak jsme šli pěšky, nejeli jsme tou električkou. Já jsem ho požádal, abych mohl složit věčné sliby. On byl naprostý realista a říká: ‚Domine, podívej se. Nedělej to. Co mi ti můžeme nabídnout? Jenom perzekuci. Stejně tě zavřou, když budeš pracovat s mládeží. Já bych ti to moc nedoporučoval.’ Právě proto, že to říkal, tak mě to zatvrdilo, a že zrovna jo. Někdy jsou často zbožné řeči: ‚A máš povolání? Samozřejmě. Běž za tím. Pán Bůh tě volá.’ On právě říkal: ‚Pán Bůh tě možná volá, ale bude to o ústa.’ Byla to krásná slavnost v malé místnosti na chalupě.“
„Pak toho nechali, asi po třech hodinách. Přišel jejich šéf, to jméno znám, ale nebudu ho jmenovat. Mně říkali spolubratři, že je vyslýchal také on. Mně spíš připadal, že je mu to samotnému trapné. To už byl starší pán. Že si trochu přihnul. To asi není práce, která se dělá normálně. Ten začal úplně jinak. Začal tím, že mi státní souhlas stejně vezmou a budu dělat lapiducha v nemocnici, saniťáka. Že toho na mě vědí dost, ale že by se tomu dalo zabránit, kdybych slíbil, že budu donášet na své kolegy. Myslím, že kdyby na to člověk skočil, tak možná by se okamžitě stal děkanem někde ve Frýdku. Myslím, že mu samému to bylo trapné, byl to starší chlapík. Tady se nedá vůbec o ničem uvažovat. Já jsem říkal: ‚Podívejte se. Vy si myslíte, že já bych vám donášel na kněze? To v žádném případě, to se můžeme hnedka rozloučit.’ Jak uslyšel, že s tím nechci nic mít, tak velice rychle ukončil hovor s tím, že přijdu o státní souhlas.“
„Ta skupinka nás dospívajících kluků mohla mít osm deset členů. Scházeli jsme se po bytech. Standovou zálibou bylo vaření. V těch bytech nás vždycky nechali v kuchyni a on nás naučil nějaká jídla. Tábory jsme domlouvali v Lešanech, kde byl rod Kvapilů. Oni to vždycky nějak domlouvali s lesáky, takže nikdy se nic nepřihodilo. Ta skupina se potom rozšiřovala. Já jsem mezitím odešel do Brna na konzervatoř. Stanislav usoudil, a myslím, že z výchovného hlediska to bylo velice dobré, že se musíme rozdělit. On řekl: ‚Podívej. Ty si vezmeš čtyři kluky a budeš se jim věnovat. Já zase budu dělat svoje.’ Mně se to líbilo. Tenkrát ještě Stanislav nebyl vysvěcený, nicméně vždycky tam byly duchovní prvky. Každou sobotu, když jsem přijel z Brna, tak jsem musel pro ty hochy připravit program. Bylo to často náročné, ale bylo to velice potěšitelné.“
František Kunetka was born on 26 November 1945 in Olomouc. From his early childhood he was a ministrant in a Dominican church where he later learned to play the organ, got to know the Salesians of Don Bosco, and decided on the spiritual path. He secretly led a group of teenagers for whom he prepared and scouting and religious program. In 1963 he began to study the organ at the Brno conservatory. He entered the order of the Salesians and under their formation he secretly prepared for priesthood. When the theological college in Olomouc appeared in 1968, he studied there and prepared for priesthood officially. In 1973 he secretly took his monastic vows and on 22 June 1974 he was ordained. As a curate in Zábřeh he served in a parsonage of adolescents, which was undesired, so he was sent away to a faraway parish in Branná in Moravian Sudetenland. State Security became interested in him and considered him to be a hostile individual, leading to him being monitored and twice interrogated. In 1981 he was relocated to a parish in Čeladná in the Beskid Mountains. He traveled to Cracow and later to Erfurt where he studied the liturgy at the university. Later, in secret, he taught it himself in Czechoslovakia in the apartment seminars. In 1983 he was again relocated to Karlovec in the Bruntálsko area, where he experienced the end of the totalitarian regime. In 1990 he reestablished the theological faculty in Olomouc, became a vice dean of studies, and headed the liturgy department.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
