Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor František Kunetka , Th.D. (* 1945)

• narodil se 26. listopadu 1945 v Olomouci

• od roku 1963 studoval na brněnské konzervatoři na varhaním oddělení

• tajně vstoupil do řádu salesiánů a v roce 1973 složil věčné sliby

• od roku 1969 studoval na obnovené teologické fakultě v Olomouci

• 22. června 1974 vysvěcený na kněze a ustanoven kaplanem v Zábřehu

• v roce 1978 přemístěný do Branné

• sledovaný Státní bezpečností jako nepřátelská osoba

• v roce1981 přemístěný do Čeladné

• od roku 1981 tajně studoval liturgiku v Krakově a Erfurtu

• vyučoval teologii na tajných seminářích

• v roce 1983 přemístěný do Karlovce

• v roce 1990 obnovoval teologickou fakultu v Olomouci

• stal se proděkanem pro studium a vedl katedru liturgiky

Snahy komunistů umlčet katolickou církev se míjely účinkem. Když vyhnali dominikány z Olomouce, zůstal po nich pustý klášter. Ale tak, jako někdy z pouště vzejdou krásné květy, i z pustého kláštera vzešlo mnoho dobrého. V přilehlém kostele se začala na bohoslužbách scházet mládež. František Kunetka se zde učil hrát na varhany, poznal salesiány a dospěl k rozhodnutí stát se knězem.

 

Ve skautském duchu

František se narodil 26. listopadu 1945 v Olomouci do katolické rodiny. Jako malý kluk sice plně nepociťoval tíživou atmosféru padesátých let, ale zachytával její střípky. Ještě ani nechodil do školy, když začal ministrovat v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie u dominikánského kláštera. Bylo to krátce poté, co komunisté tvrdě zakročili proti mužským řeholním řádům při takzvané Akci K. Dominikánský klášter v dubnu roku 1950 zavřeli spolu s dalšími 219 řeholními domy, ze kterých vyhnali 2376 řeholníků, aby je nadále drželi v internačních střediscích. „Když se nám někdy ze sakristie podařilo proniknout do křížové chodby, tak tam byla poházena spousta knih. Některé jsme si vzali, třeba se skautskou tematikou,“ vzpomíná na pustý dominikánský klášter František.

V dominikánském kostele se František seznámil se salesiánem Stanislavem Paláskem. Řád salesiánů pracuje s mládeží a snaží se je duchovně vést. To ale překáželo komunistům, a tak Stanislava uvěznili, podobně jako řadu jeho spolubratří. Po propuštění přišel do Olomouce, kde se začal scházet s mládeží na večerních mších v dominikánském kostele. „Vytvořili jsme takovou skupinu už trošku oficiální. Já bych to nazval ilegální skauting. Ty prvky tam byly. Vedli jsme si deníčky, on nás učil vařit, tábořili jsme. Bylo kupodivu, že se to nikde neproláklo,“ vzpomíná František. Později, když se skupinka rozrostla, Stanislav chlapce rozdělil a polovinu z nich předal Františkovi. Ten si pro ně každý týden připravoval program na tajné schůzky.

 

Zásadní rozhodnutí

Po základní škole chodil František na střední školu v Olomouci-Hejčíně. V té době se v dominikánském kostele učil hrát na klavír u Teodora Diviny. Navštěvoval hudební školu a místo ministrování začal večerní mše doprovázet na varhany. Profesor Cyril Černý ho na soukromých hodinách učil hru na klavír a připravoval na zkoušky na konzervatoř. Tam se mu také podařilo dostat, a tak v roce 1963 nastoupil na brněnské konzervatoři do varhanního oddělení. „Byla to velice krásná léta i s tím částečným uvolněním v šedesátých letech. Poznal jsem tam spoustu kamarádů a kamarádek, ale také spoustu vynikajících profesorů, zvlášť na tom varhanním oddělení,“ vypráví František.

Zásadní moment se ve Františkově životě odehrál v roce 1966. „Když byla kněžská sobota, první sobota v měsíci, byl jsem u dominikánů na večerní mši. Během mše, nedovedu to dost dobře vysvětlit, mně najednou bylo jasné, že budu knězem. Já jsem o tom už nikdy potom nezapochyboval,“ vzpomíná František. Když se s novým životním cílem svěřil Stanislavovi, ten mu nabídl stát se salesiánem, studovat teologii a filozofii, připravovat se na kněžství, a to vše tajně. František se touto cestou vydal a začalo mu náročné období, kdy kromě tajného studia pokračoval na konzervatoři a s vedením skupinky chlapců.

 

Obnovení a zrušení teologické fakulty

S příchodem politického uvolnění začátkem roku 1968 se podařilo obnovit teologickou fakultu v Olomouci. „Je potřeba sklonit velikou poklonu těm, kteří fakultu obnovili. Můžeme říct, že to byl na prvním místě pan Josef Vlček, aktivista laik. Pak to byl dómský farář pan doktor Leopold Dýmal,“ vzpomíná František a obdivuje se nad tím, že už začátkem jara přinesli na arcibiskupství seznam vyučujících. Ale před zahájením prvního semestru 21. srpna provedla vojska Varšavské smlouvy invazi do Československa. František zakoušel pocity naprostého ponížení a bezmoci. Na tanky v ulicích zareagoval prozaicky. Cyklostyl, na kterém doma rozmnožovali samizdat, naložil na vozík. Oblékl se jako dělník a vezl ho městem na arcibiskupství, odkud ho měli půjčený. Františkův bratr Petr cestoval v té době po Itálii. Rozhodl se zůstat v emigraci a znovu se potkali až za dvacet let.

Představení salesiánů rozhodli, že mladí salesiáni připravující se tajně na kněžství, půjdou studovat na obnovenou teologickou fakultu oficiálně. František dokončil konzervatoř a na teologii nastoupil na podzim roku 1969. Byl to druhý a zároveň poslední ročník, který se podařilo otevřít, než fakultu opět komunisté zrušili. „Mě nejvíce ovlivnili ti, kteří zachytili vítr Vatikánského koncilu, a to bylo okamžitě na přednáškách poznat,“ vzpomíná František na doktora Josefa Bradáče vyučujícího liturgiku, doktora Františka Nováka, odborníka na Nový zákon a řadu dalších. Jmenuje také magistra Josefa Olejníka, skladatele liturgické hudby, který je učil liturgickému a sborovému zpěvu.

 

Salesiánem i přes hrozící perzekuci

Když salesiáni skládali věčné řeholní sliby, vše probíhalo konspirativně. Sešli se 14. září 1973 v horské chalupě na úpatí Vysokých Tater. František vzpomíná, jak požádal provinciála řádu Františka Míšu, aby mohl složit sliby: „On byl naprostý realista a říká: ‚Domine, podívej se. Nedělej to. Co mi ti můžeme nabídnout? Jenom perzekuci. Stejně tě zavřou, když budeš pracovat s mládeží. Já bych ti to moc nedoporučoval.’ Právě proto, že to říkal, tak mě to zatvrdilo, a že zrovna jo.“ Kněžské svěcení pak přijal František 22. června 1974 a začala jeho cesta do pastorace. Nastávalo tvrdé období normalizace a on i další čerstvě vysvěcení kněží cítili, že to bude zlé.

Prvním Františkovým působištěm se stal Zábřeh. Jako kaplan a tajný salesián začal pracovat s dětmi a mládeží. Vedl čtyři různé skupinky, kterým věnoval svůj čas. Také učil náboženství 180 dětí na sedmi školách. Jeho aktivita ale nebyla po chuti komunistům, a tak se přičinili o jeho přeložení. „Místní komunisté to zdůvodňovali tak, že ten mladý kaplan maří činnost pionýrské organizace a svazu mládeže v celém Zábřehu. Tak mě potěšilo, že jeden člověk může mařit tolik pionýrů,“ vzpomíná se smíchem František na to, co se doslechl od lidí.

 

V zahraničí student, v Československu učitel

Nově Františka umístili do Branné, kde navíc spravoval další tři přilehlé farnosti Ostružnou, Jindřichov a Nové Losiny v Jeseníkách v oblasti postižené poválečnou výměnou obyvatelstva. Měl na starost budovu fary a krásného renesančního kostela svatého Michaela archanděla, které však byly ve špatném stavu. Pustil se tedy do oprav a s vděčností vzpomíná na velké množství lidí ze Zábřehu, kteří mu jezdili s opravami pomáhat. V Olomouci v té době působila skupina vydávající samizdatovou literaturu. František se s nimi znal, a když měl nějakou zajímavou knihu, dal jim ji k rozmnožení. Začátkem roku 1981 ale zakročila proti skupině Státní bezpečnost (StB) a přijeli si i pro Františka do Branné. Odvezli ho k výslechu, kde po něm chtěli informace a vyhrožovali mu domovní prohlídkou. Následkem toho bylo opětovné přeložení.

Tentokrát Františka přemístili do Čeladné, farnosti v Beskydech. Na vzdálené samoty chodil za farníky pěšky. V té době se provinciál řádu salesiánů František Míša rozhodl vyslat některé salesiány na studia do zahraničí, aby zase oni mohli vyučovat v Československu zájemce o studium teologie. František tak tajně jezdil studovat do Krakova a později na univerzitu v Erfurtu ve východním Německu, kde studoval u liturgisty Franze Schneidera a připravoval se na licenciát. Sám tajně vyučoval v Československu. Jezdil do okresních měst napříč republikou, kde po bytech učil zájemce o studium teologie, ty, kteří se připravovali na kněžství, i laiky.

 

Nic nevěstilo blížící se změnu

StB se nepřestala o Františka zajímat. V Čeladné ho sledovala a věděla o jeho aktivitách, tajném vyučování teologie, duchovním vedení mládeže a formaci mladých salesiánů, kterou měl na starost. Předvolali ho na výslech do Frýdku, kde se ho dva mladí vyšetřovatelé tři hodiny snažili přimět k přiznání k jeho aktivitám. Poté je vystřídal starší vyšetřovatel. „Ten začal úplně jinak. Začal tím, že mi státní souhlas stejně vezmou a budu dělat lapiducha v nemocnici, saniťáka. Že toho na mě vědí dost, ale že by se tomu dalo zabránit, kdybych slíbil, že budu donášet na své kolegy,“ vzpomíná František. Spolupráci jasně odmítl a rozešli se s tím, že přijde o státní souhlas vykonávat kněžské povolání.

O státní souhlas František nepřišel, ale opět ho přeložili, tentokrát do Nové Pláně - Karlovce na Bruntálsku. Z této už tak opuštěné farnosti lidé odcházeli, protože mizela pod stoupající hladinou přehrady Slezská Harta. Hladina se zastavila jen pár metrů pod kostelem. František často od pondělí do pátku cestoval po republice a vyučoval na tajných seminářích. Domníval se, že v této farnosti už dožije. O šest let později byl zrovna ve východním Německu, když místní oslavovali pád Berlínské zdi. Nevěřil, že by se normalizační mocenská garnitura mohla vzdát moci. Ráno 17. listopadu se vracel přes klidnou Prahu, ale večer na faře slyšel z rádia o studentských protestech, které vedly k rychlému pádu totalitního režimu.

 

Fakulta na zelené louce

Hned po revoluci začal František jednat s arcibiskupem Františkem Vaňákem o obnovení teologické fakulty v Olomouci. Ukázalo se, že díky prozřetelnosti řeholních řádů jsou lidé vzdělaní v zahraničí, kteří mohou vyučovat. Děkanem fakulty se stal profesor Vojtěch Tkadlčík a po roce tuto funkci převzal Ladislav Tichý. František zde působil jako proděkan pro studium a vedl katedru liturgiky. Fakultu obnovovali na zelené louce s vědomím, že se nelze vrátit do období před jejím zrušením. To postupně naplňovali, když se vraceli kolegové vyslaní na studia do zahraničí. František už předal katedru mladšímu kolegovi, docentu Pavlu Kopečkovi. „Teď lze fakultě jedině přát, ať vzkvétá a ať má studenty. Bez studentů to ztrácí smysl,“ dodává František.

„Když to vezmu od těch padesátých let, přes muziku, kněžství a teologii, myslím, že je toho bohatě. Jsem za to vděčný, že jsem mohl tento život na této zemi takto žít. Je to veliká vděčnost a veliký obdiv. Obdiv pánu Bohu, že má smysl pro humor. Já jsem si to kněžství nevymyslel, já bych na to nikdy nepřišel, že bych měl být knězem,“ pozastavuje se nad svým životem František a přidává poučení ze svého života: „Je potřeba stále hledat Boha a být na cestě, abychom nezakrněli a zůstali mladí.“