Ing. Karel Kotek

„My jsme nemohli nic říkat, kam jdeme, a tak, neměli jsme nic. A to je poslední vesnice, ve které se ještě nemusíte legitimovat, kde ještě nikdo není. No tak jsme to všecko udělali. A já jsem mu říkal: ‚Jak vás poznáme na tom nádraží nebo kde vás…‘ A on: ‚Zkrátka vystoupíte a hned je tam vesnice. Malá, maličká vesnice. A tam je polní cesta. Na druhé straně té polní cesty je hřbitov s velkou zdí mezi tím hřbitovem a tou polní cestou. A vy půjdete na ten hřbitov. Ten je otevřený a půjdete pořád podél té zdi hřbitovem. Na druhé straně jde ta cesta.‘ Já mu říkám: ‚Kde vás najdu nebo poznám nebo uvidím?‘ – ‚O to se nestarejte, já vás uvidím a to stačí.‘ Tak jsem si myslel, jestli ten chlap od nás nevybere prachy a teď nás nechá být, což ještě by nebylo to nejhorší, ale… Tak jsme šli, pořád jdeme, krásné dopoledne nedělní, slunečno. A nikde nic, živáčka nebylo, my byli jediní, co tam vystupovali. A tak pořád jdeme tím hřbitovem, tam taky nikdo nebyl. Tam byli samí Němci pochovaný, to byly už Sudety. A tak se dívám, nikde nic, a potom najednou za tou zdí on byl schovaný a šel podél a zároveň se díval, jestli… Byl to profesionál. Vynořil se a zakýval nám, abychom to přelezli. A řekl: ‚No, teď půjdeme‘, a byl oblečen úplně jako takoví ti jezeďáci. A dokonce měl revolver, což by mu stejně nebylo k ničemu proti těm samopalům, co měly vždy ty stráže. Říkal: ‚Teď půjdeme spolu až do nějakého lesa a tam počkáte v tom lese na další, který přivedu. No to byl skutečně profík, profík.“