Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Kotek (* 1922  †︎ 2020)

• narodil se 27. února 1922 v Liberci

• otec byl legionář, později voják z povolání

• pamětník byl totálně nasazen v ČKD

• po válce pracoval v rozhlase

• z rozhlasu byl vyhozen a pracoval jako horník v Kladně

• v roce 1951 utekl se svou ženou do zahraničí

• úspěšně podnikal v Chile, později ve Venezuele

• po listopadové revoluci v roce 1989 se vrátil do ČR

• zemřel 16. března 2020

Otec i syn urazili dlouhou cestu po moři, každý však v jiné době, z jiných důvodů a jinými vodami. Karel Kotek starší byl odveden do armády v sedmnácti letech, ke konci první světové války, utekl přes Srbsko do Ruska a vstoupil do legií. S bratry legionáři se dostal do Vladivostoku a odtamtud lodí domů. Protože neměl jiné vzdělání než vojenské a neměl prostředky pro zahájení jiné životní dráhy, zůstal u armády. Usadil se v Liberci, kde se mu 27. února 1922 narodil syn, rovněž Karel.

Syn vojáka

Jako voják musel otec několikrát změnit místo. Z Liberce, kde žili i německy mluvící příbuzní jeho manželky, byl přeložen do Ružomberku. A tak malý Karel již v pěti letech přešel na slovenskou školu, kde měl tu „čest“ poznat kněze Andreje Hlinku. Byl to význačný slovenský národovec, politik a publicista, který se velmi zasloužil o vznik pozdějšího Slovenského státu.

Na Slovensku však dlouho nezůstali. Otec byl přeložen do Brna k pěšímu pluku č. 5, kterému příslušela Masarykova kasárna. Tam dostala celá rodina vojenský byt. V roce 1939 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána, ale dlouho se z toho netěšil. S nastolením protektorátu československá armáda přestala existovat. Kasárna zabrali Němci, a tak se manželé Kotkovi rozhodli pro přesun do Prahy. Našli si byt ve Vršovicích na třídě Krále Jiřího, dnešní Vršovické. Syn Karel maturoval na reálném gymnáziu v Kodaňské. Než se však stačil zapojit do praktického života, bylo v Protektorátu Čechy a Morava zavedeno totální nasazení. Kdo se na výzvu nedostavil na pracovní úřad, čelil hrozbě pokuty až 100 000 korun nebo až šesti měsícům vězení.

Totální nasazení

Nejprve byli povoláni muži z ročníků 1921 a 1922. Pro většinu to znamenalo nasazení v Říši, ale pamětník tomu unikl:

„Nevím, jak to tatínek dokázal, jestli tam někoho měl nebo někomu zaplatil, že jsem směl pracovat v německém válečném průmyslu v Praze. To byl velký úspěch. Tak jsem šel do ČKD, ti měli po Praze různé závody…“

Na generálním ředitelství jednal s českým zaměstnancem, inženýrem Zahálkou. Neušlo mu, s jakým potěšením pan inženýr pokuřuje, a to byla jeho spása. Sám nikdy nekouřil, ale jako každý dostával malé, ale pravidelné příděly tabáku. „Řekl jsem mu: ‚Pane inženýre, já jsem nekuřák a velmi rád se vzdám své tabačenky ve váš prospěch.‘ Viděl jsem, jak se rozzářil, protože tabák byl tenkrát nad zlato.“ A tak ho šťastný inženýr přidělil na kancelářskou práci organizačního charakteru, při které měl nasazený Karel velkou volnost pohybu po městě. Ani ho nemuselo příliš tížit svědomí, že přispívá k výrobě zbraní používaných proti Spojencům. Jeho závod totiž vyráběl relativně neškodné průzkumné a spojovací letouny.

„Celá ta léta jsem pozorně sledoval vývoj vojenské situace a trochu jsem studoval ten komunismus. Viděl jsem, že mají v programu boj proti rasismu... Kdo byl v té době intelektuál, tak většinou směřoval doleva. Viděl jsem, jaké oběti na životech přináší Rusko a jak Západ otálí s tou invazí, a tak se ze mne stal takový salonní komunista.“

Po válce

Asi z euforie nad vítězstvím Spojenců již v roce 1945 vstoupil do komunistické strany. Fungoval tam jen velmi vlažně, nechodil na schůze, manifestace ani brigády, ve studentské organizaci KSČ na Vysoké škole ekonomické, kterou studoval, ho prakticky neznali. Zakrátko zjistil, že se jedná o velký podvod. „A co jsem udělal? Napsal jsem dopis, že vystupuji z komunistické strany. A nic, žádné důvody, motivy. Prostě, co je komu po tom.“ Ani se nedozvěděl, zda se tím dopisem vůbec někdo zabýval. Rozhodně z toho neměl žádný problém, dokonce se dostal do rozhlasu na Vinohradské ulici, a sice do plánovacího oddělení na zajišťování nákupu. Jenže poklidnou práci přerušilo předvolání ke stranické prověrce na vysoké škole, kde si na něj stále činili nároky jako na člena místní organizace. „Oni z toho udělali dokonce takový ‚show‘ proces. Tam jsem seděl na stupínku, kolem mne byl jeden zuřivý komunista od rozhlasu, který později utekl do Itálie [Jiří Pelikán – pozn. KK], a podobní lidé, můj tatínek tam přišel také, v uniformě. Oni na mne nic neměli, já jsem se ničeho nedopustil. O tom, že jsem ze strany vystoupil, se nikdo ani nezmínil. Tak na mne vytáhli, že jsem byl skaut a že jsem buržoazního původu! Tak jsem jim to odkýval, že jsem buržoazního původu, že jsem se mýlil, že nemám kladný vztah k pracujícímu lidu, říkal jsem si, jen ať mi už dají pokoj, ať už jsem odsud pryč.“

Ale po pár měsících šel „na kobereček“ k vrchnímu kádrovákovi (dnes bychom řekli – personalistovi), který mu sdělil, že v rozhlase už nemůže dál pracovat. Celkem přátelsky mu řekl, že když se nějakou dobu bude věnovat manuální práci, získá kladný vztah k dělnické třídě, takže časem bude možné pomýšlet třeba i na návrat do rozhlasu. Mladý „provinilec“ si již pomalu začínal ujasňovat, jak by měla vypadat jeho budoucnost, ale bylo mu zřejmé, že na ní musí pracovat nenápadně a obezřetně.

Kladenský očistec

Rozhlas jej poslal, stejně jako jiné, z tehdejšího hlediska pomýlené pracovníky do kladenských černouhelných dolů. Vedení tím získalo kladné body za to, že pomáhá našim dolům, a problematičtí zaměstnanci na dlouhou dobu splynuli s dělnickou třídou.

Tam, ve více než pětisetmetrové hloubce, opět zafungovalo tabákové kouzlo. Předák za přenechané tabákové příděly, které se držely i po válce, přiřadil hornického začátečníka na opuštěné místo ve vytěženém úseku, kde o uhlí ani nezavadil a nikdo se o něj nestaral. Měl zaručen naprostý klid a soukromí. A nejen to, „štajgr“ mu psal takové výkazy práce, že se mohl směle srovnávat s příkladnými sovětskými horníky – stachanovci.

V témže dole pracovalo ještě několik kolegů z rozhlasu, a ti všichni byli jednoho dne po směně překvapeni, když za nimi přijela návštěva z jejich macešské instituce – závodní rada. Havíř Kotek ukázal vrchnímu kádrovákovi pracovní knížku s úctyhodnými čísly výkonů a nadhodil, že je snad již dost zralý pro návrat do rozhlasu. Kádrovák uznale pokýval hlavou, ale řekl, že návrat bohužel nepřipadá v úvahu.

To už mohlo jenom posílit Karlovo rozhodnutí utéci do zahraničí i s manželkou, která s jeho úmyslem bezvýhradně souhlasila. Odchod z dolů však nebyl zdaleka snadný. Naštěstí jeho tchán pracoval ve stavebnictví jako inženýr na takové pozici, že se mu podařilo vyžádat přesun zetě z dolů pro práci na branickém mostě. To příslušní hodnostáři nakonec uznali jako vhodnou ideologicky nápravnou činnost. Jenže Karlu Kotkovi se mezitím podařilo najít jiné zaměstnání, a to v elektrárně v Ústí nad Labem. Šlo o práci v pohraničí postiženém vysídlením Němců, což tehdejší režim považoval za prioritu.

Příprava útěku

Jeho plán byl důmyslný a byl vypracován s cílem nevzbudit žádné podezření a neublížit nikomu z blízkých lidí. V elektrárně si dojednal, že si bude moci hned na začátku dočerpat měsíc dovolené. Aby přesvědčil budoucího zaměstnavatele o nejvyšší vážnosti svých úmyslů, vyjednal si přidělení podnikového bytu. Ten byl sice v dezolátním stavu, ale Karel sehrál velké divadlo, aby dokázal, že z něj hodlá udělat ideální hnízdečko.

S drahocenným razítkem o zaměstnání v občanském průkazu odjel do Prahy, kde se s manželkou Jiřinou ubytovali v hotelu Juliš na Václavském náměstí. Lidem ze sousedství rodiny předem namluvili, že se pohádali s manželčiným otcem a stěhují se pryč. A tak měli měsíc k přípravě útěku na vytouženou svobodu. Byl nejvyšší čas: v roce 1951 se již začalo s budováním dokonalejších opatření proti prchajícím, jako byl drátěný trojstěnný zátaras, který byl až do roku 1965 pod elektrickým proudem.

Další část příběhu má téměř rysy pochmurného thrilleru.

Kamarád o deset let starší, majitel hodinářství a zlatnictví, měl přítelkyni. Přítelkyně Miluška Kopuletá měla snoubence, Ukrajince, vlasovce, který byl v té době již v Bavorsku. Snoubenec měl kontakty, hlavně na Čecha, jenž už několik vlasovců převedl.

Láďa Koubík – Kotkův kamarád – chtěl jít s rodinou, ale kvůli manželce se svého úmyslu vzdal a postoupil místo ve skupině Kotkovým.

Přišla tajná akce: převaděč se ozval telefonem do hotelu, poslal manžele do nedalekého bistra, kde seděli lidé, kteří vypadali jako dělníci. Jeden z nich vstal a přihlásil se k nim. Nadiktoval jim pokyny, jak se vybavit na cestu, a inkasoval peníze. Oblečení muselo vypadat jako na brigádu, žádné kufry ani batohy a na cestu se museli vydat v sobotu, kdy to bylo nejméně nápadné.

Kotkovi jeli vlakem a cestou několikrát přesedali. Koupit si v Praze jízdenku přímo do obce v blízkosti hranic by bylo jako nést transparent: „Jedeme do Bavor!“ O převaděči věděli jen to, že se s ním setkají až po ukončení cesty po železnici. Je třeba říci, že celá akce byla organizována velmi profesionálně, s vysokým stupněm utajení. Patřilo k věci, že běžence si předávala celá štafeta převaděčů, které nikdo předem neznal. Vždy se v pravý čas a na pravém místě objevil člověk, který se skupiny ujal.

Na svobodu přes hřbitov

Kotkovi cestovali z Prahy celou noc a v neděli dopoledne vystoupili z vlaku u poslední vesnice, kde ještě nebyly pohraniční hlídky. Podle pokynů přišli ke hřbitovu v lese za vesnicí, prošli odemčenou brankou a dál kráčeli podél hřbitovní zdi. Se stísněnými pocity uvažovali, co budou dělat, když je převaděč nechá na holičkách. Ale ukázalo se, že šel celou cestu zvenku podél zdi a skrytě pozoroval jejich postup. Když dorazili ke konci hřbitova, ukázal se jim a vyzval je, aby přelezli zeď. Po několika kilometrech chůze lesem je převaděč opustil a po delší době přivedl na místo ostatní členy výpravy za svobodou, kteří vystoupili z vlaku na různých stanicích vždy po dvou, aby nebudili pozornost.

Během dopoledne dorazila již kompletní skupina k potoku, kde byly rozmístěny cedule „Začátek hraničního území“. Po namáhavé cestě lesem dvacetiletou Milušku, vyčerpanou hladem, opustily síly a vůle k dalšímu postupu. Chtěla se odevzdat osudu a zůstat na místě. Dostala však facku, silnější účastníci ji podepřeli z obou stran a šlo se dál.

Další potok, ke kterému došli v pondělí ráno, byl už hraniční. Za ním se rozkládala široká louka. Převaděč jim řekl, že dál už musejí bez něj: co nejrychleji přeběhnout celý otevřený prostor a pokračovat do Bavorska. Hranice není zeď, pohraničníci je mohou zastřelit na německém území a odvléci je zpět do vlasti. Zní to jako krutý žert, ale takové případy se staly.

Podařilo se, Kotkovi našli cestu vedoucí do nejbližší vesnice a nechali se zatknout bavorským policistou. Ten to bral víceméně jako rutinu. Posadil je do šatlavy, kde se o ně velmi slušně staral až do příjezdu Američanů. Ti je pak odvezli do Weidenu, kde jim dali oběd, a přepravili je do „safehousu“, tedy do  izolace. Transport absolvovali se zavázanýma očima, ale podařilo se jim zjistit, že jde o lokalitu v městě Regensburg. Tam byli podrobeni „screeningu“, což obnášelo několikadenní proceduru zahrnující důkladné výslechy a zpětné ověřování.

Po stopách cesty

Lísteček, na který si Kotkovi poznamenali železniční stanice jednotlivých úseků cesty vlakem, by měl velkou dokumentační cenu. Karel Kotek prý nikdy neměl paměť na místní jména a názvy obcí, ve kterých nikdy předtím nebyl, se mu vykouřily z hlavy, obzvláště po desetiletích strávených daleko od domova. Ostatně všech písemných pokynů se instinktivně zbavil, jakmile je přestal potřebovat. Každá informace, která by padla do nepovolaných rukou, by mohla jen uškodit. Nicméně zapamatovaným okolnostem nejlépe vyhovuje železniční trať Domažlice – Planá u Mariánských Lázní, na ní ležící stanice Mutěnín, Svržno, Újezd Svatého Kříže a Bělá nad Radbuzou, které leží stranou malých obcí a jsou blízko sebe, takže na nich mohly postupně vystoupit dílčí skupinky. Ty pak převaděč postupně dovedl na místo srazu. Odtud pak všichni mohli projít lesy do Bavorska nedaleko města Weiden.

Uprchlický tábor Valka u Norimberku

Po různých peripetiích se dostali do známého tábora Valka. Jeho název pocházel od lotyšsko-estonského hraničního města jménem Valka. Tento tábor se později dostal i do beletrie jako hlavní dějiště románu „Opustíš-li mne“ komunistického spisovatele Zdeňka Pluhaře.

Manželé řešili, kam dál. Zůstávat v Německu nemělo smysl, tam již byl vyhlášen nový stát – Spolková republika – a do něj se vraceli váleční zajatci. Tím pádem tam měli lidí na práci dost a neměli zájem přijímat cizince. Kotkovým připadl status „displaced persons“, lidí bez vlasti. O takové se starala mezinárodní organizace UNRO. K pomoci těmto osobám mimo vlast patřila mimo jiné bezplatná doprava do země, která jim udělila vstupní vízum.

Konečně přijati

Manželé Kotkovi brzy zjistili, že do vytoužených Spojených států amerických se hned tak nedostanou. Čekací doby se pohybovaly v řádu let. Nicméně si žádost „pro strýčka Příhodu“ podali, třeba se vízum po pár letech bude hodit. Země, které vůbec někoho přijímaly, měly buď příliš vysoké nebo specifické nároky, či nebyly, mírně řečeno, atraktivní. Ve chvílích uvadající naděje přišel pozitivní signál od české komunity v Chile. Prý se tam žije dobře, krajané se mezi sebou stýkají a drží spolu. Jenže Chile v té době procházelo hlubokou hospodářskou krizí a příjem přistěhovalců prakticky neexistoval. Karel však neztrácel naději. Napsal doporučený dopis, ve kterém vylíčil svoji situaci, a vysvětlil svou touhu žít v Chile, jakožto nejkrásnější zemi Jižní Ameriky. Prosbu podpořil vloženou desetidolarovkou a poslal psaní přes oceán.

Za měsíc přišel rovněž doporučený dopis od chilského konzula v Mnichově – vyřízeno!

Pak již následovala cesta obchodní lodí přes oceán. Měla zastávky v řadě přístavů, kde se zdržela vždy den i více kvůli vykládce a nakládce zboží. Karel a Jiřina Kotkovi toho využívali k seznámení s místními zvláštnostmi a celkovými podmínkami. První přistání ve Venezuele v Jižní Americe bylo ohromující: oproti Evropě, stále zdecimované válkou, se jim naskytl obraz bohatství a prosperity. Země nesmírně těžila z ropného bohatství a bylo to vidět.

Z přístavu Puerto La Guaira si Jiřina s Karlem vyjeli taxíkem do hlavního města Caracas. Samotná cesta po velkoryse vybudované dálnici do metropole vysoko v horách působila úžasným dojmem. A což teprve samotné hlavní město. Tady by chtěli žít! Chile, které jim udělilo vízum, jistě nebude horší… Ale skutečnost byla jiná.

Nová vlast

Krajané je přijali v Santiagu de Chile velmi srdečně, ale manželé bolestně vnímali všudypřítomnou chudobu. Nu což, nějaký čas se v krásné, ale ubohé zemi protloukali, jak se dalo. Smutně vzpomínali na prosperitou kypící Venezuelu, až se Karel Kotek odhodlal k rozhodujícímu činu. Šikovným trikem přesvědčil venezuelského konzula v Chile, že jsou ti praví, kteří mohou Venezuele prospět, a vízum celkem hladce dostali. Paní Kotková mezitím získala dobrou práci, odpovídající její vysoké kvalifikaci v účetnictví, takže bylo rozhodnuto, že zatím v Chile zůstane, zatímco Karel se pokusí uchytit ve Venezuele. To se mu po velké námaze nakonec podařilo a vybudoval si dostatečné postavení, aby mohl svoji ženu usadit v nové vlasti. I tam se paní Kotkové podařilo získat dobré místo v účetnictví. Ve firmě se velmi osvědčila a vydržela v ní až do doby, kdy práci mnoha lidí nahradil počítač zakoupený v USA.

Karel Kotek se orientoval na takový styl obchodnické práce, ve které uplatnil svou schopnost jednat s lidmi, a zároveň měl maximální nezávislost a volnost. Výhodou byl také volný vztah k dodavatelským firmám z Evropy, který mu zajišťoval minimální finanční riziko. To přineslo ovoce a zhruba po pěti letech pobytu v Jižní Americe byl zajištěn natolik, že když mu Spojené státy přiznaly vstupní vízum, nemělo to pro něj již význam.

Návrat do Evropy

U Jiřiny Kotkové se začaly projevovat vážné poruchy dýchání – v medicínské terminologii stenóza hrtanu. Praktický Karel došel k přesvědčení, že pomoc je třeba hledat v Evropě. Díky svým obchodnickým kontaktům se mu podařilo vybudovat si postavení v Mnichově a posléze i v rakouském Salcburku. Odtud mohl zajistit Jiřině kvalitní péči ve Švýcarsku. Ale ani tam nedokázali více než jí prodlužovat život opakovanými operacemi, které však nemohly pokračovat donekonečna. Jiskra naděje přišla počátkem devadesátých let z domova.

Léta devadesátá očima emigranta

Karel Kotek samozřejmě s velkým zájmem sledoval politické dění doma. Bylo tomu tak v letech šedesátých, a o to více v období před listopadem 1989 a samozřejmě i při zahájení nové historické etapy. O Václavu Havlovi vypráví svůj zážitek: „V Salcburku je každý rok slavný hudební festival. Ten vždy zahajuje nějaká významná osobnost. A hned po té naší revoluci byl pozván Havel. Měl proslov. Na tom slavnostním zahájení je vždy přítomen rakouský prezident s celou rodinou. Byla tam jeho manželka i synové, všichni šli v takovém defilé po cestě ven, to jsem se díval. Václav Havel nám dělal velkou a dobrou reklamu. To bylo k nezaplacení – ten člověk!“

Zpátky doma

Někdy v roce 1991 česká kamarádka Kotkových, dětská lékařka, doporučila manželům jistého lékaře ve střešovické nemocnici. Dala jim naději, kvůli které však bylo potřeba svést bitvu s úřady. Kotkovi získali zpět československé občanství. Potom prodali byt v Salcburku a pořídili si bydlení v Praze. Ve Střešovicích sice Jiřině pomohli, ale její organismus byl předešlou terapií, hlavně bolest tišícími léky, natolik poškozen, že nakonec nemoci podlehla. Karel se po čase znovu oženil. Důrazně konstatuje, že česká země je nejen krásná, ale vůči svým občanům také velmi přívětivá. Velmi si pochvaluje sociální výhody i chování lidí mezi sebou, obzvláště mladých vůči starým.