Růžena Hronová

„Ve čtyřicátém šestém roce jsem byla zařazená do zájezdu Červeného kříže na čtyři měsíce do Švédska. Že maminka měla doma tři neprovdané děti a starost o ně a důchod žádný, práce akorát u sedláků v zemědělství, tak mě vybrali, že pojedu. Byl vypravený celý vlak, dojeli jsme do Göteborgu, tam jsme byli asi tři nebo čtyři neděle v takové karanténě, v dřevěných chatách, a pak nás rozdělili do rodin. Já jsem byla někde u Sundsvallu. Tam jsem byla v lesích, měli tedy letní a zimní kuchyni, patrové, nebyly to žádné malé chatičky. Měli několik krav a živili se tím, že měli ty krávy a že chodili chlapi na rybolov. Do hor sušit seno a k řece chytat ryby. Já jsem teda s nimi jen jednou jela do těch hor, k řece mě nikdy nevzali, že to je nebezpečné a že mě nemůžou hlídat a tak dále. No ale tragédie byla, že jsem neuměla ani slovo, a tak jsem zkoušela tu němčinu. Ale uměla jsem ‚Dobrý den‘a ‚Nashledanou‘ a uměla jsem ‚Já mám hlad‘. Tak jsem zkoušela ‚Já mám hlad‘, jenomže nikdo mi nerozuměl ani to nejjednodušší, že mám hlad. Tak jsem posunkem naznačila asi po týdnu, že bych něco jedla, protože ten týden jsem, já nevím, řeknu, smutnila, prostě jedla jsem opravdu jen to, co bylo nutné, nebo jsem se napila. Neměla jsem chuť k jídlu, stýskalo se mi. No ale po týdnu jsem naznačila, že mám hlad. Tak byla radost v celé rodině!“

„A ozval se svědek, kterému v tu dobu bylo sedm let, a vzpomněl si na to, že mého tatínka s tím pánem druhým jeho tatínek varoval, aby nechodil na tu cestu do těch polí, že tam střílejí Němci. A skutečně potom tam tatínka v tom poli našli ležet už mrtvého. No ten jeho kolega se bohužel odplížil, nikomu neřekl, že tam byl ještě s jedním kolegou, takže možná i tatínek třeba byl živ, kdyby přišla včas pomoc. Takže ho tam chlapi našli v jetelovém poli, hrst jetele držel v ruce. Ten jetel maminka tedy schovávala dlouhá léta v krabičce a vždycky, když ji otevřela, tak plakala. Přiznám se, že jsem jednou ten jetel schovala, aby maminka k němu nemohla, aby si nemusela pořád… ne, aby si nemohla tu chvilku připomínat. Sestra, která byla s maminkou v tom Chodově, přiběhla a říká mi ‚Tatínek umřel!‘ No já si nějak neuvědomila dosah toho slova a říkám ‚Jak to umřel?‘ ‚No už nepřijde. Už ho neuvidíš.‘ To teprve mi došlo, co se vlastně stalo, a tak jsem utíkala do školy a chtěla jsem ho vidět. Jenomže před školou stál pan učitel a do té školy mě tedy nepustil. Že tam je čtyřicet, nebo ještě víc, pětačtyřicet mrtvých lidí a že není možné, aby devítiletá holka viděla tolik utrpení. Abych si ho pamatovala tak, jak žil s námi doma.“

"No ale pak si taky vzpomínám, a to velice často, na to, jak tatínek, když přišel z práce, udělal si půllitrový hrnek bílýho – no, kafe se nedá říct – bílé melty, nadrobil do toho chleba, já si k němu sedla, a oba jsme jedli z toho hrnce nalámaný chleba. A když někdy to řeknu teďka někomu, i třeba stejně starý kamarádce, tak vždycky říká: ,Prosím tě, to jsi mohla jíst nalámanej chleba?‘ A já na to vzpomínám jako na velikou dobrotu. A někdy si to dokonce i udělám.

"Když teda jsme zjistili, že tatínka nemáme a že bude pohřeb, tak najednou maminka – bylo jí 43 roků, mladá, hezká holka – já nemám šaty na pohřeb. Tak šla a od někoho si půjčila. No jo, musí si je vyprat, že jo, takže je dala do necek. Žádná pračka, nic, do necek, pěkně je vyžmoulala, ani je nevzala na valchu. Teď je vyndá, že je vymáchá, takhle je vyvěsí, a oni byly takhle veliký [malé]. ,Holky, pojďte se podívat!´ No tak jsme se tři seběhly, čtvrtá maminka, a začaly jsme se všechny čtyři nahlas smát. A maminka na to: ,Ježišmarja, nesmějte se, vždyť máme smutek, a my se tady takhle na plnou hubu smějeme.‘"

"Na ten společný pohřeb vykopali na... Vlastně tam ani nebyl hřbitov, tak tam stanovili u Kateřinek kus pole, vykopali tam společný hrob, a tam všech těch 46 nebo 48 lidí, jednu rakev vedle sebe, poskládali. Pohřeb to byl tedy obrovský, byly družičky v bílém, protože tam bylo i děcko. Všichni sedláci dali vozy s koňma, na každý ten vůz se naskládaly tři čtyři rakve, kytic, věnců, všeho bylo plno. A šlo se průvodem přes Chodov na ten hřbitov."