Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Růžena Hronová (* 1936)

• narodila se 13. března 1936 v pražské Michli

• otec Alois Křejpský padl v květnu roku 1945 během bojů pražského povstání

• celý život pracovala v Pražském projektovém ústavu

• projektovala dětskou nemocnici v Motole

• byla členkou KSČ

• v roce 2002 odhalila svému otci pomník na místě, kde byl zastřelen

„Chlapi ho našli v jetelovém poli, hrst jetele držel v ruce. Ten jetel maminka schovávala dlouhá léta v krabičce a vždycky, když ji otevřela, tak plakala. Přiznám se, že jsem jednou ten jetel schovala, aby k němu maminka nemohla. Aby si už nemohla tu chvilku pořád připomínat,“ vzpomíná Růžena Hronová na svého otce Aloise Křejpského, který padnul při obraně pražského Chodova v noci z 6. na 7. května 1945.

Narodila jsem se v pátek třináctého

Růžena Hronová se narodila 13. března 1936 v pražské Michli jako čtvrtá dcera Aloise a Františky Křejpských. „Narodila jsem se v pátek třináctého a bylo Růženy. Maminka už nechtěla vymýšlet žádné jméno, prohlásila ‚Zas holka? Já ji nechci!‘ Když jsem začala plakat, řekla ‚Tak mi ji sem dejte. A bude Růžena,‘“ usmívá se pamětnice nad okolnostmi svého narození.

Rodina se brzy přestěhovala z dřevěné boudy v zahrádkářské kolonii do nedalekých Hájů, kde maminka pomáhala při různých sezónních pracích a tatínek se živil jako zřízenec města Prahy. Jeho úkolem bylo starat se o parky a chodníky na Spořilově. „Takže v zimě například vstával ve čtyři hodiny, aby do šesti hodin měly všechny chodníky kolem parků, aby byly zametené, a ty ulice, který měli stanovený, aby měli čistý,“ vzpomíná pamětnice. Doma chovali prase, husy, slepice a králíky, takže práce bylo vždycky dost pro všechna čtyři děvčata. Na dožití se k nim přestěhoval i dědeček Josef Štěrba, tatínkův otec, jenž se svého syna vzdal, když mu byl teprve jeden rok.

Tatínek ani nevěděl, že má sestru

Svou skutečnou rodinu poznal Alois Křejpský až ve svých jednadvaceti letech, když byl na vojně v Košicích. Tehdy ho k jeho velkému překvapení navštívila starší sestra, o jejíž existenci neměl do té doby ani tušení. Záhy se sestře podařilo vyhledat i jejich otce, podle záznamů o návštěvách, které vykonával v dětském domově, kam je umístil po smrti jejich matky. Pavlína Křejpská zemřela rok po Aloisově narození jako svobodná matka, protože rodina Josefu Štěrbovi nikdy nedovolila si ji vzít. Oba sourozenci strávili nějaký čas v dětském domově a pak byli rozděleni do rodin, takže malý Alois si na svou sestru později vůbec nevzpomínal.

Ke Křejpským se Josef Štěrba nastěhoval v roce 1942. Tehdy byl už zcela hluchý, protože během první světové války sloužil u dělostřelectva, to však malé Růžence nevadilo a s dědečkem měla moc hezký vztah. „Nejdůležitější bylo zatahat ho za rukáv. Otočil se ‚Co chceš?‘ A já ukázala rukama, že chci houpat v kočárku. Vlezla jsem do kočárku a dědeček mě třeba hodinu houpal. To byla naše velká domluva,“ vzpomíná Růžena Křejpská. Moc špatně nesla, když ho v roce 1944 odvezli do krčské nemocnice, kde brzy zemřel.

Bohužel, ti psi ho našli

„Člověk si myslí, že když je to dítě, že válku tolik nevnímá, ale i v tom dítěti přece jenom něco zůstane,“ vzpomíná Růžena Hronová na dětské prožitky z válečných let. Vybavuje si například zatčení jejich souseda, Antonína Hlavatého, pro kterého si přišli kvůli účasti v odboji a na sabotážích ve fabrice Františka Janečka, tzv. Janečkárně. „Tehdy bylo mezi Hájemi a Chodovem vzrostlé obilí a v tom obilí lítali esesáci se psy, protože se domnívali, že je tam schovaný. Bohužel, ti psi ho našli.“ Antonín Hlavatý zahynul v Osvětimi a doma po něm zůstala vdova se čtyřmi dětmi. „Nejmladší byly dvě holčičky. Vždycky když jsem si ven nesla chleba, většinou namazaný sádlem, tak maminka mi do druhé ruky dávala chleba pro některou tuhle moji kamarádku. Jako sousedé jsme se snažili té mamince pomoct, aby to s těmi dětmi přežila.“ Tehdy malá Růženka ještě netušila, že stejně smutný osud čeká i její rodinu.

Tatínek nechtěl udat zloděje

Navzdory válce se ale u Křejpských žilo vesele. „Tatínek byl veselý, rád si pískal a jezdil na kole,“ vypráví pamětnice. Doma byly čtyři holky – nejstarší dvojčata Věra a Pavla, o pět let mladší Jiřina a jako poslední se po dalších šesti letech narodila právě Růžena. „Vzpomínám si na Velikonoce. Spaly jsme v jedné místnosti, na dvou postelích všechny čtyři. A tatínek ve čtyři hodiny, než šel do práce, stáhnul z nás peřiny a pěkně přes ty nohy nás všechny vypleskal, abychom byly zdravý a hezký holky.“

Díky malému hospodářství za války hlady netrpěli. Těch pár slepic, hus a králíků nespadalo pod dodávkovou povinnost, hlásit se muselo jen porážení prasete. To jim ale jednou v noci někdo ukradl. „Podezření jsme měli. Jenže když přišel četník a ptal se, tak nemůžete nic říct, i kdybyste byli přesvědčení, že je to pravda. Protože hrozilo nebezpečí, že by toho člověka odvedli a už by se nevrátil, že by ho zastřelili. Takže se ani nic nemohlo dát najevo, absolutně žádné podezření,“ vzpomíná Růžena Hronová na atmosféru strachu, která za protektorátu panovala. Tatínek raději prase oželel, než by někoho udal. Na druhou stranu, když v roce 1943 vdával nejstarší dceru, všichni vypomohli a řezník jim dokonce daroval šišky salámů.

Na svatbě sestry všichni plakali

Věra Křejpská se za války zamilovala do mládence z Chodova, který byl jako pekař totálně nasazený v Berlíně. „Ona ho tak strašně milovala, že řekla, že za ním uteče. A aby za ním mohla vůbec jet, musela se vdát, protože jako manželku by ji za ním pustili. Jenže tehdy byla plnoletost v jednadvaceti letech a jí bylo osmnáct. Takže naši museli na úřadech udělat zplnoletnění a zorganizovat svatbu,“ vypráví Růžena Hronová. Svatba to byla velká, půjčily se stoly, židle a nádobí a kočáry se jelo do hostivařského kostela. „Všichni plakali, protože jsme nevěděli, jestli se ta Věrka vůbec vrátí zpátky živá.“ Naštěstí se vrátila i s manželem, ale v Berlíně si prožili svoje – každodenní nálety a útěky z krytů do krytů podzemím.  

Tatínka našli zastřeleného v jetelovém poli

Konec války byl pro rodinu tragický. V rámci pražského povstání čelil Chodov a přilehlé oblasti drtivému útoku SS jednotek Wallenstein, které postupovaly od Benešova na Prahu. Chodovští nejprve osvobodili školu od esesáků a s ukořistěnými zbraněmi se pustili do dalších bojů. A právě při obraně Chodova Růženin tatínek, Alois Křejpský, padnul.

„Od Kateřinek, od Průhonic chodily vojenské skupiny esesáků směrem ku Praze, začalo se tam střílet, takže my jsme s bratrancem museli sedět v tom sklepě. Když to večer trochu ztichlo, tak maminka šla a hledala tatínka v Chodově,“ popisuje Růžena Hronová dění osudného 6. května. „Bohužel ho nenašla a vrátila se s tím, že nikdo neví, kde tatínek je. Když ho druhý den ráno šla znova hledat, dozvěděla se, že šel s jedním pánem a jednou puškou směrem ke Kateřinkám, kde se chtěli položit do pole a ostřelovat skupiny německých vojáků. A v tom poli našli tatínka ležet už mrtvého.“ Soused, s kterým Alois Křejpský večer 6. května vyrazil proti Němcům, nikomu nic neřekl a odplížil se domů. Růžena Hronová mu to dodnes zazlívá. „Třeba by tatínek byl živ, kdyby přišla včas pomoc,“ dodává se slzami v očích.

Aloise Křejpského 7. května našli zastřeleného v jetelovém poli. „Sestra přiběhla domů ‚Tatínek umřel!‘ No já si neuvědomila dosah toho slova a říkám ‚Jak to umřel?‘ ‚No už nepřijde. Už ho neuvidíš.‘ To teprve mi došlo, co se stalo, a tak jsem utíkala do školy a chtěla jsem ho vidět. Jenomže před školou stál pan učitel a do té školy mě nepustil. Že tam je čtyřicet, víc, pětačtyřicet mrtvých lidí a že není možné, aby devítiletá holka viděla tolik utrpení.“ 

Pohřbili je na rozcestí, kde měl vzniknout nový hřbitov

Padlých z chodovského povstání bylo skutečně přes čtyřicet, včetně čtrnáctiletého chlapce. „Když se Němci nedostali přes ten Chodov, tak tam udělali razii do několika domů. Vlítli do domu, a kdo byl doma, toho prostě zastřelili. Například mně tam zastřelili třem kamarádkám rodiče. A kupodivu to bylo z obou konců Chodova. A mezi nimi byl i ten chlapec. Byl doma s maminkou a zastřelili ho bez ohledu na to, kolik mu bylo let,“ vzpomíná na tu hrůzu pamětnice. Všechny padlé pak pohřbili do společného hrobu.     

„Sedláci vzali valníky, na každý se dalo rakví, co se vešlo, a obložilo se to kytkami. Děvčata šla jako družičky v dlouhých bílých šatech, šly děti a ženy v krojích, velký průvod. No a byli pohřbeni všichni do společného hrobu na rozcestí mezi Chodovem a Kateřinkami, kde se potom udělal celý nový hřbitov,“ vypráví Růžena Hronová. Její otec tak byl jedním z prvních pohřbených na právě vznikajícím Chodovském hřbitově, dalšími byli sovětští vojáci padlí při osvobozování v oblasti Kunratic a Libuše. „Po květnu jsme na ty hroby začali nosit kytičky, každý tam měl svůj pomníček. Já když tam teď jdu, tak dávám kytičky i na vedlejší hroby, ke kterým dlouhá léta nikdo nic nedával,“ dodává pamětnice.

Zůstala mi maminka a sestry

Ztráta otce malou Růženku velmi zasáhla, o to víc se přimkla k matce a sestrám. Vzpomíná si třeba, jak s děvčaty vítala Rudou armádu: „K silnici mezi Chodovem a starými Hájemi jsme po pěšince běžely a samozřejmě jsme jim mávaly. Tak nám házeli nějakou čokoládu nebo co. Když jsme to pak přinesly domů, tak maminka měla strach, jestli to není nějaký starý, aby nám po tom nebylo nějak špatně.“

Nebo si vybavuje paradoxně veselou historku, která se váže k otcovu pohřbu: „Maminka přemýšlela, co si vezme na sebe. Jako vdova musí mít černé oblečení, no ale kde ho vzít? Tak vzala nějaké šaty, černou barvu a barvila. Když to všechno v té vařící vodě pěkně promáchala a zdálo se jí, že to chytlo hezkou barvu, tak vzala vařečku a ty šaty vytáhla, aby prochladly. Pak je vzala za ramínka a řekla ‚Děvčata, podívejte se!‘ A my jak jsme tam tři stály okolo, tak jsme se nahlas začaly smát, protože ty šaty byly asi půl metru dlouhé. Asi jako na mě v tu dobu. A maminka ‚Ježišmarjá, co se smějete? Máme smutek a vy se tady na celý dvorek smějete!‘“

Brzy po otcově pohřbu přišel za maminkou pan učitel Dudek s tím, že by se malé Růženky ujal. Sami byli s manželkou bezdětní a chtěli si napůl osiřelou holčičku vzít k sobě. „Na výchovu a na stravu, že bych mohla kdykoli chodit domů nebo maminka ke mně. Že nemají děti a že by se o mě postarali. Maminka samozřejmě řekla, že to nechá na mě, jestli já budu chtít. A já jsem samozřejmě nechtěla,“ vypráví Růžena Hronová, která ačkoli si pana učitele velmi vážila, nikdy by matku a sestry neopustila. Několikaměsíční odloučení ji ale přeci jen čekalo, v rámci švédské poválečné pomoci Československu.  

S Červeným křížem jsem odjela do Švédska

„Ve čtyřicátém šestém roce jsem byla zařazená do zájezdu od Červeného kříže na čtyři měsíce do Švédska,“ vzpomíná Růžena Hronová na nezapomenutelný zážitek z dětství. „Byl vypravený celý vlak, dojeli jsme do Göteborgu, tam jsme byli tři nebo čtyři neděle v karanténě, v dřevěných chatách, a pak nás rozdělili do rodin. Já jsem byla někde u Sundsvallu. Tam jsem byla v lesích, měli letní a zimní kuchyni, patrové, nebyly to žádné malé chatičky. Měli několik krav a živili se tím, že chlapi chodili na rybolov.“ V některých rodinách bylo českých dětí víc, ona ale zůstala sama a bojovala tak s jazykovou bariérou. Snažila se vystačit si s němčinou, kterou znala ze školy, ale její rodina jí nerozuměla, takže se nakonec domlouvala spíš rukama nohama. Jen pár slov a frází se naučila, jako „Pojď, jdeme pro krávy“, a také se naučila zpívat švédskou hymnu.

„Byla to zajímavá zkušenost,“ konstatuje pamětnice, která dodnes lituje, že se jí nepodařilo udržet kontakt se švédskou rodinou. „Jednak jsem se osamostatnila a jednak i nabrala na váze. Pobyt v lesích přispěl na zdraví, taky to byl ten účel.“ Vrátila se před Vánocemi, první pololetí páté třídy měla neklasifikováno, ve druhém to všechno dohnala.

Přišla měna a nedostaly jsme nic

Poválečný vývoj a komunistický převrat v roce 1948 neznamenal pro rodinu mnoho. „Maminka dělala celá léta u soukromých sedláků, takže když začala kolektivizace, no tak začala dělat na státním statku nebo u JZD a ty její povinnosti se nezměnily.“ Co se jich ale dotklo velmi citelně, byla měnová reforma v roce 1953. „Zůstaly jsme doma tři nezletilé a dostaly jsme od primátora Prahy spořitelní knížku na dvacet pět tisíc korun na vázaném vkladu. To byla tehdy velká částka, protože například maminka měla šest set korun důchodu a babička, která u nás po válce žila, měla sto šedesát korun. Dostaly jsme to s tím, že v plnoletosti můžeme ten vklad použít. V jednadvaceti letech – a mně bylo devět. Takže si dovedete představit, jaký to byl dar. A jak dopadl. Přišla měna a vázané vklady byly zrušené,“ vzpomíná s hořkostí pamětnice.

Projektovala jsem dětskou nemocnici v Motole

Růžena Hronová chodila do divadelního kroužku, dokonce se znala s Miloslavem Švandrlíkem, který ji v její lásce k divadlu velmi podporoval. Nakonec ale herectví nešla studovat. Raději se rozhodla podle svého budoucího manžela, Vladimíra Hrona, a stejně jako on vystudovala fakultu architektury a pozemního stavitelství. Promovala v roce 1959 a ten samý den se i vdávala. „Ráno svatba, dopoledne promoci a odpoledne svatební hostina.“ S maminkou na Staroměstské radnici uprosily úřednici, aby je předsadila před první už domluvený obřad, protože jindy nebylo místo. Oddali je tak hned brzy ráno a ona pak jen přeběhla na promoci do Karolina. „Takže jsem se v jenom dni čtyřikrát převlíkala. Do svatebního, do promočního, zase do svatebního…“

Celý život pak pracovala jako projektantka – nejprve ve Státním projektovém ústavu pro speciální stavby, kde se podílela na projektování staveb pro civilní obranu, a potom celý život v Pražském projektovém ústavu, kde s kolegy projektovala dětskou nemocnici Motol. „To byla zajímavá práce. To, co jsme narýsovali, během týdne, někdy dvou dnů, šlo na stavbu. Museli jsme to konzultovat, předělávat, protože se rychleji vyvíjela situace v medicíně, než se stavělo.“ S kolegy z práce měla velmi dobré vztahy, absolvovala i spoustu pracovních zájezdů, z nichž vyzdvihuje dlouhou cestu z druhé poloviny šedesátých let: „Jeli jsme Curych, Bern, Ženeva, Monte Carlo, Lurdy, Hamburk. Takže jsme projeli vlastně celou západní Evropu.“

Nezapírám, že jsem byla členkou strany

Už od vysoké školy byla pamětnice členkou KSČ. „Ta doba byla velice složitá. Byla jsem členem strany, nikde to nezapírám. Když se mě někdo zeptá, přiznávám se k tomu. Dělala jsem to proto, že jsem mohla lidem pomoct,“ říká Růžena Hronová.

Sametovou revoluci nijak nadšeně nevítala, na druhou stranu prý byla nakonec ráda, že došlo ke změně. „Havel byl vlastně herec a brali jsme to s takovým humorem, všichni s takovou lehkostí. ‚Tak a bude Havel na Hrad!‘ Všude se to hlásilo, všude se vyvolávalo, takže z toho byla spíš taková jako legrace. Prezident to byl výborný, lidový. Lidi ho brali takového, jaký byl, se všemi jeho chybami, s ráčkováním. Když si z něho udělali legraci, no tak co, byl to jenom Havel. Že má krátké kalhoty? No tak co, vždyť je to jedno. Takové to bylo nadšení lidí, které všechno promíjí, které všechno odpouští. Hlavně, že je náš,“ snaží se pamětnice popsat, jak vnímala atmosféru ve společnosti v listopadu 1989. Jakožto členka strany okamžitě přišla o práci jen pár měsíců před odchodem do důchodu, což vnímala jako naschvál. Nakonec jí ale přeci jen bylo dovoleno zůstat v zaměstnání, a to přesně do dne jejích narozenin, kdy oficiálně odešla do důchodu.

Po tatínkovi pojmenovali ulici

Události květnového povstání v pražském Chodově dnes připomíná pamětní deska umístěná v základní škole v ulici Květnového vítězství. Jméno Růženina tatínka nese i ulice Křejpského na pražském Opatově. „To je taky historka. My jsme byly čtyři holky. Nebyl předpoklad ani u jedné, že by zůstala anebo dokonce byla třeba svobodná matka se synem. Takže maminka vždycky říkala ‚Naše rodina, jméno, zahyne. To zmizí. Nikdo se tak nejmenuje.‘ A najednou se tak jmenovala ulice. My jsme to ani nevěděly, nějak jsme se to náhodně doslechly. Tak jsem vždycky říkala mamince ‚Vidíš, ty jsi měla strach, tak aspoň se po tatínkovi jmenuje ulice!‘“ směje se pamětnice. Jinak je ale spíš z přístupu zastupitelských úřadů k otcově památce zklamaná.

Když 21. června 2002, v den výročí otcových narozenin, odhalovala Růžena Hronová pomníček přímo v místech, kde její tatínek padnul, měla za sebou téměř boj s větrnými mlýny. Prý trvalo pět let, než si s prasynovcem na místním úřadu pietní místo vymohli. „Když jsem tam letos v květnu nesla kytičku, nebylo tam daného vůbec nic. Nikdo z obce se prostě o to nestará,“ říká pamětnice rozčarovaně. „Kámen je nekvalitní, z vápence, a fotografii použili nevhodnou, z roku 1921, kdy byl mladý a na vojně, takže tam má část uniformy a lidi se mě ptají, jestli byl policajt. Ani se s námi nedomluvili,“ stěžuje si. Smutné je prý také to, že ji nikdy oficiálně nepozvali na pietní akt na Chodovském hřbitově, ačkoli se sama považuje za jednu z mála ještě žijících svědků květnových událostí roku 1945.

Jinak se ale Růžena Hronová nikdy nenechala ovlivnit tím, co neveselého jí osud nadělil do vínku. „Měla jsem takovou starou paní sousedku a ta vždycky říkala ‚Růžena? To je nešťastné jméno!‘ A já si kolikrát v životě říkám ‚Jakýpak neštěstí?‘ Život jde tak, jak jde. Vystudovala jsem, vdala jsem se, děti jsem měla. Bohužel mi oba dva synové zemřeli v mladém věku. No ale mám vnoučata, pravnoučata. Někdy je štěstí a někdy je holt neštěstí. Život tak jde dokolečka,“ usmívá se pamětnice.