Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Heinz Sattler (* 1933)

• narozen 14. listopadu 1933 ve Šnekách u Plesné u Františkových Lázní

• otec Johann Sattler byl nábytkář a intarzista v Plesné

• za války byl Heinz ve škole vystavován nacistické propagandě a otec narukoval do wehrmachtu

• zažil ostřelování Plesné na sklonku druhé světové války

• v červnu 1946 byla rodina odsunuta, předtím pobývala ve sběrném táboře v Chebu

• v roce 1948 se otec vrátil z válečného zajetí

• Heinz Sattler chtěl na gymnázium, vyučil se ale elektrikářem

• rodina se usadila v hesenském Eichenzellu, kde žil Heinz Sattler i v roce 2022

• od roku 1989 pravidelně navštěvuje místa svého dětství, naposledy v roce 2022

V září roku 2022 již byla přeměna někdejší textilní továrny ve městě Plesná v muzeum česko-německého soužití těsně před dokončením. Paměť národa postavila v útrobách nově zrekonstruované stavby mobilní studio a natáčela rozhovory s někdejšími německými rodáky, kteří se do města sjeli na tradiční vzpomínkové setkání. Pro mnohé z nich to byla úplně poslední návštěva rodné obce.

Nejstarší dům ve Šnekách

Jedním z pamětníků, kteří rozhovor poskytli, byl Heinz Sattler, narozený 14. listopadu 1933 ve Šnekách (Schnecken), dnes součásti Plesné. „Narodil jsem se ve Šnekách, a to v domě číslo 1. Byl to hrázděný dvorec chebského typu, nejstarší dům ve Šnekách. Už ho mezitím strhli. Při jedné z návštěv Chebska nám ukazovali, kde ten dům stál. Přišel jeden ze současných obyvatel, ukázal nám takovou díru v zemi a řekl, že tam býval sklep. To bylo to jediné, co po tom krásném velkém dvorci zbylo.“

Otec Johann Sattler byl vyučený nábytkář a intarzista, původem z Kynšperka. Matka Anna se sice narodila ve Vídni, ale rodem byla z Chebska, Heinzova babička ve Vídni pouze dočasně sloužila a otěhotněla. Nevlastní dědeček byl zase fotograf z Prahy, který fotografoval stavbu krušnohorské železniční dráhy a v Plesné už zůstal.

Wir marschieren

Během obsazení Sudet říšskou armádou v roce 1938 bylo Heinzovi pět let, příliš si z tehdejších událostí nepamatuje. Ví ale, co bylo jejich následkem. „Učili jsme se psací švabach a první písmena, na kterých jsme se cvičili, byla H a I a tak dále. Heil Hitler a Wir marschieren a taková ta hesla nacistické propagandy. To byla naše písanka, náš slabikář. Bylo to masivní,“ vzpomíná dnes Heinz Sattler na svoji školní docházku za války. Politická školení absolvoval také jako člen organizace Jungvolk, tedy předstupně Hitlerjugend. Propaganda se tam střídala se sportem, zpěv písní s kláními a souboji. „Bylo těžké stát stranou,“ přiznává. Vzpomíná, jak o nedělích coby mládežníci pochodovali ve Španělských šancích okolo ubytovny nuceně nasazených pracovnic původem ze Sovětského svazu a zpívali nacistické písně.

Pokaždé když se otec Johann vrátil z práce, zkontroloval poštu, jestli už nepřišel povolávací rozkaz. Nakonec šel do války až v pozdějších vlnách odvodů, byl v pomocném personálu Luftwaffe. Konec války strávil jako válečný zajatec v Normandii, o tom ale jeho rodina nevěděla. Matka zůstala sama doma s dvěma syny. S blížícím se koncem války přestaly děti z Plesné chodit do školy, budova sloužila jako ubytovna pro německé uprchlíky z Bačky a Banátu. 

„Plesná leží v takové kotlině. Američané předpokládali, že jsou v ní ještě Němci a Němci zase mysleli, že už ji mají Američané. A tak nás ostřelovali z obou stran. Po zvuku jsme poznali, z které strany to jde,“ vzpomíná Heinz Sattler na konec války v Plesné. Plesná byla ostřelováním poškozená, některé dvory vyhořely a byly i oběti na životech.

Potřeba pomsty

Heinz Sattler vzpomíná i na první americké vojáky v Plesné v květnu 1945. Po domácnostech rekvírovali brambory a hodně kouřili. Místní kluci po nic sbírali špačky a balili z nich cigarety, za které bylo možné nakoupit u pekaře i řezníka. Matka pro ně žehlila uniformy, dostávala za to najíst. Pak ale přišli čeští ozbrojenci.

„Stále se objevovaly partyzánské skupiny, které hledaly příslušníky německého wehrmachtu. A můj otec byl u letectva. Moje matka měla na nočním stolku fotku s otcem v uniformě. A ta letecká uniforma byla stejně tmavá jako uniforma SS,“ vzpomíná Heinz Sattler na setkání s partyzánem. „A přišel ten muž, obrovský chlap. Skoro se nemohl dostat do dveří našeho pokoje. A uviděl tu fotku. SS! A pak chtěl nás dva kluky okamžitě někam odvést. Máma před tím obrovským chlapem padla na kolena a snažila se mu vysvětlit, že táta není esesák, že je to letec. A pak ten muž, to nikdy nezapomenu, seděl s námi u stolu a bulel jako želva. Vysvětloval, že chová v srdci nenávist ke všem dětem příslušníků SS, protože ti takovým způsobem zneuctili jeho ženu, že cítil potřebu pomsty, která nešla zkrotit.“

Němci museli po válce odevzdávat cennosti, hudební nástroje, lyže a sáňky, sbírky známek. Ani s potravinami to pro Němce po válce nebylo dobré. Obecně byl nedostatek, ale ve výlohách jídlo bylo. Prodej Němcům byl ale omezen. Heinzova babička měla rakovinu v pokročilém stadiu, teta jí horko těžko přes známého německého lékárníka sháněla opium. Když babička zemřela, byl to první pohřeb ve Šnekách po válce. Smuteční hosté už měli všichni na pažích bílé či žluté pásky, znamení Němců. Po příjezdu do Německa v dobytčácích potom tyto pásky hromadně vyhazovali z oken.

První čeští osadníci se začali v Plesné objevovat hned po odchodu Američanů. K Sattlerovým do domu přišla rodina pana Vrátníka. Přijeli s vlastním nábytkem a chovali se k Heinzově rodině slušně. Skončilo období nejhoršího hladu, Vrátníkovi se s Němci dokázali o jídlo podělit. Dům byl ale od té doby napsaný na ně.

Fundamentální zážitek

V květnu či červnu 1946 byli Sattlerovi zařazeni do odsunu. Matka do zavazadel o povolené váze balila věci, které by dnes lidem přišly směšné. „Těžkou žehličku, zouvák na boty, otvírák na víno,“ vzpomíná Heinz Sattler. „Dnes se to všechno dá koupit, tehdy byl ale nedostatek.“ Na samotný odsun vzpomíná Heinz Sattler jako na víceméně humánní záležitost. „Naložili nás do vozu a přijeli jsme do Chebu, nejprve do tábora. Co jsme my kluci dělali? Odložili jsme bundy, udělali jsme z nich branku a hráli jsme fotbal. Prostě děti.“

Cennosti si Němci do tábora brát nesměli, byli přísně kontrolováni. Heinz měl ale štěstí. „Měl jsem svou sbírku známek. Měl jsem je v takových malých sáčcích od prášku do pečiva a cukru a tak dále a měl jsem je tady nahoře, v bundě. A on tam do té kapsy opravdu sáhl a viděl, že je to údajně jen prášek do pečiva, a tak jsem si mohl vzít sbírku známek s sebou.“ Z Chebu do Německa odjížděli dobytčáky, ve Fuldě je čekala dezinfekce DDT.

„Pro nás ten odsun nebyl tak fundamentální zážitek jako pro naše rodiče,“ hodnotí dnes Heinz Sattler. „To oni se museli rozloučit se svým mládím, svými vzpomínkami, se svým majetkem.“ Vzpomíná ale na to, jak v prvních letech v hesenském Eichenzellu vážně onemocněl a v horečkách si stýskal po své dětské ložnici a medvídkovi. „Tatínek mi pak v Eichenzellu musel koupit nového medvídka.“ Otec se z válečného zajetí vrátil až počátkem roku 1948, rodina tehdy žila v jednom pokoji v pobořeném domě bez vody.

V Německu začal opět chodit do školy, v letech 1945–1946 v podstatě celý jeden ročník zameškal. Byla to jednotřídka pro čtyři ročníky, číst a psát se neučili, pouze recitovali básně. „Ale učitelka se starala o to, aby domácí děti nosily do školy svačinu pro vyhnance,“ vzpomíná Heinz Sattler s vděčností.

Kde jsou ti lidé?

Rodina Sattlerova nakonec našla domov v Hesensku, kde žije Heinz Sattler dodnes. Má rád poezii a filozofii, chtěl studovat na gymnáziu, otec ale neměl peníze. Heinz se proto vyučil elektrikářem. I tak si musel při učení přivydělávat, například pašoval mešní víno z Francie na kole.

První návštěvu Plesné po vyhnání absolvoval s otcem v šedesátých letech minulého století. „Bylo to v dobách, kdy bylo ještě spousta věcí rozbitých,“ vzpomíná. „Můj otec je z Kynšperka, tam je poutní kostel, který je teď zase opravený, ale tehdy byly jen trosky a suť. Stáli jsme tam, byla tam už namontovaná kasička na příspěvky, a tak tam tatínek taky nějakou sumu nechal. Vždyť on v tom kostele ministroval... Já si ty ruiny obešel a našel na hromadě suti takové krásné kusy vitráží. Ještě je mám, visí mi doma v obýváku. Kus olova a krásný tulipán na skle. Rád se na to dívám.“

Od roku 1989 jezdí Heinz Sattler do Plesné pravidelně, i na tamní setkání rodáků. „Směl bych vám také něco říct? O něčem, co na mě v souvislosti s naší návštěvou také neuvěřitelně zapůsobilo?“ ptá se. „Je to ta vylidněná země. Ty obrovské zemědělské plochy. Když jste v Hesensku, kde teď žiji, nevíte, kde končí jedna vesnice a začíná druhá. A můžete jet kilometry a kilometry, a nedostanete se vůbec ven za zastavěné oblasti. Ale tady? Jeden by řekl, že projíždí přírodní rezervací. Kde jsou lidé? Četl jsem, že tu bylo srovnáno se zemí přes 200 vesnic, ale komu dnes patří ta půda? A kde jsou ti lidé? Člověk má pocit, jako by byla ta země vylidněná. Je to škoda, škoda...“