Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helga Rügamer (* 1944)

• narozena 5. dubna 1944 v Krnově

• v červnu 1945 se zúčastnila hladového pochodu Krnov - Králíky

• v červenu 1945s rodinou vysídlena do sovětské zóny Německy

• v červenci 1946 se otec Rudolf Titze vrátil z válečného zajetí

• v roce 1960 utekla přes Berlín do západního Německa

• v roce 1964 poprvé navštívila Krnova po odsunu

• v roce 1981 celorodinné setkání v Krnově

• v roce 2022 se účastnila symbolického „pochodu smíření“

Byl jí jeden rok, když musela s rodinou narychlo opustit domov, aby se už do něj nikdy natrvalo nevrátila. V kočárku se v červnu 1945 zúčastnila několikadenního krnovského hladového pochodu, během něhož musely město naráz opustit tři tisíce německých obyvatel a asi tři stovky z nich přišly o život. Paní Helga své vlastní vzpomínky na tuto smutnou událost nemá, její průběh zná ale dopodrobna od své matky a sedmi sourozenců, kteří šlapali desítky kilometrů vedle ní. Do rodného města se ráda a pravidelně vrací a účastní se smírčích symbolických aktů, stejně jako to dělal její nedávno zesnulý bratr Walter Titze, který dokonce pro krnovský kostel nechal vyrobit kopii tamní sochy sv. Marie, světově známé jako Madona z Dachau. „Kolektivní vinu odmítám, nic takového neexistuje,“ říká dnes Helga Rügamer. „Ale dnešním generacím Čechů naše vyhnání za vinu nedávám. Oni za to mohou stejně málo, jako jsme já, moje matka a moji sourozenci mohli za válku.“

Dům na Troppauer Strasse

Helga Rügamer se narodila dne 5. dubna 1944 v Krnově (německy Jägerndorf) jako deváté z celkem deseti dětí německých rodičů Anny a Rudolfa Titzeho (Edith, Erich, Kurt, Rita, Efi, Susi, Peter, Walter). Její nejmladší sestra se narodila až po odsunu v Německu. Matka Anna pocházela z Rýmařova (německy Römerstadt) z rodiny koželuha Weisse. Otcovi předci pocházeli z Krnova a města Albrechtice, kde žili po staletí. Otec byl vyučený obchodník, po roce 1918 ale přišel o místo ve státní správě a dal se na podnikání – založil si obchod s kožešinami, které vykupoval od lovců v okolí Krnova (německé jméno města koneckonců pochází ze slova Jäger, tedy právě lovec). Ne náhodou se proto seznámil s dcerou koželuha, která se za ním do Krnova po svatbě nastěhovala. Koupili dům v Opavské ulici č.p. 6, který otec nechal zmodernizovat. Vestavěl WC, koupelnu, položil parkety. Pro svoji stále rostoucí rodinu měl ale zakoupenou parcelu v Goetheho ulici, dnešní Tolstojově. Obchody šly dobře, Krnov bylo relativně bohaté průmyslové město, paničky továrníků si nechávaly šít kožichy, plány byly velkolepé.

Zbídačelé postavy a strach

Ale byla válka. Otec coby živitel početné rodiny nejprve do armády nemusel, v lednu 1945 ho ale povolali k domobraně Volkssturm. Wehrmacht si na něj vzpomněl až 27. dubna 1945, dva týdny před koncem války. Dostal se do anglického zajetí, byl předán československým úřadům, do Krnova se vrátil v červnu 1945. Co se s ním dělo dál, o tom se svými dětmi nikdy nemluvil. Shledal se s nimi až v červenci 1946, a to už v Německu. 

Matka s devíti dětmi a desátým na cestě Krnov dočasně opustila už na jaře 1945. „My jsme koncem března odešli z Krnova do Rýmařova, protože rodiče měli strach z Rusů. Protože předtím přes Krnov šly pochody vězňů z koncentračních táborů. A ti museli vypadat hrozně bídně. My jsme sice vždycky museli domů, jak mi vyprávěli starší sourozenci, a všechno zatemnit, nikdo se nesměl ukázat u okna. Ale oni přesto vykukovali ven. A musely to být opravdu zbídačelé postavy. Nevědělo se, odkud přicházejí, jen se to tak tušilo, povídalo se o tom. Neměli nic na sobě, bylo to v lednu, mrzli, na nohou jen hadry, muselo to být příšerné.“ Krnovští Němci měli strach, že se jim pod Rudou armádou povede stejně. „A tak jsme se koncem března, myslím, nebo v dubnu 1945 přestěhovali k mé babičce do Rýmařova.“ A aby nebyl hlad, brali s sebou i kuřata a slepice v krabici.

Burgberg Lager

Jak se blížila fronta a konec války, rodina se stěhovala dále. Opustili Rýmařov, šli do kopců, u Nové Vsi (Neudorf) přenocovali u sedláků pod širým nebem. 8. května přenocovali s dalšími dvěma stovkami uprchlíků v boudě Alfredshütte (původní Alfrédka). Když se odtud vrátili k sedlákům, matčina taška s rodinnými šperky byla ta tam. Koncem května se rodina odhodlala vrátit do Krnova. Město hlídali sovětští vojáci, zabavovali Němcům jízdní kola a cennosti. Vrátili se do svého původního bytu, vše bylo vyrabované a zpřeházené od vojáků. Stříbrné mince, které bratr zakopal mezi uhlí, ale našli na místě. V bytě se znovu zařídili, všichni Němci od 14 let věku ale museli na nucené práce. Nejstarší sestra Edith pracovala v zahradnictví, bratři Erich a Kurt odstraňovali protitankové zátarasy u hřbitova. Nedopatřením přitom vybuchla mina, jeden z přítomných kluků přišel o život, jeden oslepl. Erich vyvázl jen s lehkým zraněním, Kurt musel do nemocnice, kde zůstal následující dny a vyhnul se tak hladovému pochodu (shodný incident s minou náhodou popisuje i pamětník Kurt Hein).

Den poté, 15. června 1945, slyšeli Titzeovi někoho klepat na dveře. Matka byla tou dobou již těhotná s nejmladší sestrou. Museli hned z domu, jen tak tak se oblékli, brali sotva hrnky a lžíce. Následovala osobní prohlídka, poslední cennosti jim byly zabaveny. Putovali do jednoho z krnovských táborů, toho na Cvilíně (Burgberg Lager), který za války sloužil říšské pracovní službě RAD. Tábor vedl jistý pan Beck, známý svou brutalitou. V noci si ozbrojenci vybírali dívky, tehdy šestnáctiletá Edith z toho má dodnes trauma. K jídlu nebylo skoro nic, vodu si museli nosit od železničního mostu, měli z ní průjem. Naštěstí se dvěma sestrám dařilo z tábora utíkat dírou v plotě, z Krnova pak rodině nosily alespoň trochu jídla.

Smuteční pochod

Po několika dnech, 22. června, musely ženy a děti nastoupit na nádvoří tábora. Bratr Erich, který byl v mužském baráku, dostal avízo a připojil se k nim. Museli na pěší pochod, nevěděli kam ani jak dlouho půjdou. Procházeli vesnicemi, jejichž obyvatelé jim sem tam chtěli podstrčit něco k jídlu a pití, ale ozbrojená ostraha jim v tom bránila. „Potom nás hnali dál. Pěšky, prvního dne 30 kilometrů,“ vzpomíná Helga Rügamer. „Mým bratrům byly tři roky a pět let. Ti nemohli dlouho jít. Museli je tedy taky nosit. Pro mě měli kočárek a přišlo nám vhod, že nás bylo tolik a každý měl nějaké schopnosti. Erich přivázal na kočárek svůj pásek od kalhot, aby se dal kočárek zvedat a táhnout, aby to ten kočárek vydržel. To brzy poznal. Ty ulice přeci nebyly vyasfaltované, byl tam jen štěrk. Waltera mi určitě posazovali na nohy. Ale po většinu doby ho museli nosit, tomu se nedá věřit! A přitom jít! Erich cítil zodpovědnost, byl nejstarší. Koukal, aby se všechny děti držely okolo kočárku a abychom v tom ‚smutečním pochodu‘ byli co nejvíc vepředu. Protože zezadu se pořád ozýval křik a výstřely. Měli jsme sousedku, bydlela v Opavské ulici v zadním traktu hned vedle nás. Byla to paní přes 80 let, už nemohla jít dál. Tak ji prostě v příkopu u silnice zastřelili. Proto koukal, abychom byli daleko vepředu.“

První večer byli rádi, že všichni přežili. K jídlu si vařili polévku z kopřiv. „Přenocovali jsme pak ve stodolách u sedláků. Ale ty byly zčásti už obsazené, protože z ostatních táborů (…) už tam nějaké lidi nahnali. (…) Oni přišli z toho jiného tábora a my z tábora na Cvilíně. Noci byly nejhorší, kvůli strachu ze znásilňování. Edith se někdy tak třásla, že ji musel Erich pevně držet. Měli jsme tam taky trochu štěstí, že jsme v tom zmatku našli naši tetu. Ta potom šla s námi a od ní jsme se dozvěděli, že babička je v Tankovém táboře, tedy v tom druhém. A Kurt zůstal sám v nemocnici. My jsme šli prakticky přes pohoří Jeseníky, přes Videlské sedlo, Šumperk – těmi jmény si nejsem jistá, tím pořadím – až do Králík. A v Králíkách nás potom zavřeli do jedné fabriky a víc se o nás nestarali. Jen okolo areálu hlídkovali s nabitými puškami.” Dle historických pramenů trval pochod do 28. června, v Šumperku byla několikadenní přestávka.

Odsun do sovětské zóny a útěky na Západ

V továrně v Králíkách strávili Titzeovi čtyři nebo pět dní, spali mezi letadlovými součástkami. Přes den chodili na nucené práce na pole, Češi si pro ně chodili. Poté šli kus pěšky, kde je naložili po 50 lidech do nákladních vagonů. Dostali kus chleba do ruky, téměř se nedalo sedět, jak bylo plno. Vlak se vydal na západ, nevěděli, co bude. Po 24 hodinách vystoupili, byli v Krušných horách. Měli stále jedny a tytéž boty, sestra Rita měla nohy do krve uchozené. Museli dál pěšky, na jedné mýtině je najednou ostraha opustila, klopýtali dál až do Cínovce. Na německé straně přespali v kostele, vítal je tam nápis „Vyhnanci z ČSR musí obec do 24 hodin opustit“.

Pochopili, že domů už se nevrátí. Vlakem dojeli do rozbombardovaných Drážďan, pár dnů sbírali po ulicích odpadky a vařili je na nádraží nad ohněm. Nakonec skončili u matčiny sestry v Reichenbachu. V malém domě se tísnila teta, strýc, sestřenice, matka a devět dětí, nakonec i Kurt s babičkou, kteří byli odsunuti společně vlakem. Otec se připojil v létě roku 1946. Až roku 1948 získala rodina vlastní byt. Rodiče si vyžádali zboží, které měla otcova firma deponované v Lipsku, a chtěli znovu začít podnikat. To ale v komunistické společnosti nebylo možné. Helga si sama pamatuje, jak policie zabavila všechny látky a kožešiny z Lipska a jak otec a jeho účetní putovali nakrátko do vězení.

Otec musel potom do textilky jako prostý dělník, v továrně pracovala i Edith, Erich šel místo gymnázia do učení. Bylo jasné, že ve vznikající NDR není budoucnosti. Erich s Kurtem v roce 1950 dokončili školu a hned utekli přes zelenou hranici na Západ. Byla zima, sníh, domácí katolický kněz jim dal kontakty na převaděče, který jim ale jen ukázal cestu. Šli do Ingolstadtu, kam byla vysídlena babička z matčiny strany. Nakonec odešli do NSR všichni sourozenci kromě nejstarší Edith, která se v NDR provdala (Edith Bachmann, v době interview ještě žila, stejně jako Kurt Titze). Rodiče s nejmladší dcerou odjeli do Berlína roku 1960 S-Bahnem, téhož víkendu se na Západ dostali i Walter a Helga, předstírali cyklistický výlet. Skončili v západoberlínském táboře Marienfelde, poté je Američané přemístili k příbuzným v západním Německu, i s bicykly. Helga skončila v Norimberku, opět bez prostředků, spala dva a půl roku na matraci. Vyučila se lékárenskou asistentkou, ale pracovala i jako sekretářka. Vzala si rodilého Bavora Karla Rügamera, mají tři děti a sedm vnoučat.

Rodinná setkání v Krnově a Madona z Dachau

První návštěva rodného Krnova byla možná až v roce 1964, poté jezdili pravidelně, v Krnově též pořádali čas od času rodinná setkání. „Byl to náš domov! Chtěli jsme si ho prostě ještě jednou prožít,“ vzpomíná Helga Rügamer například na návštěvu roku 1981. „Náš dům tehdy ještě stál, Opavská ulice 6, ten už teď nestojí. Ale tehdy ještě stál a my jsme těm lidem dopředu napsali, jestli bychom si dům mohli někdy prohlédnout. Oni nás také potom pustili dovnitř. Muž se neukázal, ten se někde schoval, ale žena nás pustila dovnitř. Šli jsme do dvora, tam byl zadní trakt. Všechno v domě jsme si prohlédli. Pro mé starší sourozence to přeci jen bylo… bolestivé. Na schodišti byly ještě naše koberce, na stěně paroží, dokonce ve skříni ještě stály naše sklenice, náš český křišťál. To přeci jen bolí, když to člověk vidí. Na druhou stranu – my jsme těm lidem nic nevyčítali. Proto nás také pustili dovnitř i příště. Oni to už takhle koupili, jak to leží a běží. Se všemi sklenicemi a tak. Dobře, kdyby řekli: ‚Vyberte si něco a vezměte si to,‘ tak by to bylo pěkné. Ale to je nenapadlo.“

Helga Rügamer a její sourozenci Edith Bachmann a Walter Titze jezdili do Krnova po revoluci pravidelně, aktivní byl zejména Walter, který pro krnovský kostel sv. Martina nechal zhotovit kopii původní krnovské Madony. Socha je známá též jako Madona z Dachau, protože právě v tomto koncentračním táboře za války skončila spolu se skupinou německých antifašistů z řad krnovského kléru. Sourozenci Titzeovi se spolu s Kurtem Schmidtem zasloužili též o současnou tradici „pochodu smíření“, který bývá vypravován po stopách hladového pochodu při výročích. Při této příležitosti v červnu 2022 vznikl i tento rozhovor. Edith se ve svých 93 letech na dlouhou cestu necítila, Walter zemřel v dubnu téhož roku, Helga přijela poprvé sama. „Chceme smíření,“ říká. „Ale i Češi se musí své minulosti postavit čelem, tak funguje soužití.“