Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Franz Konrad (* 1934  †︎ 2024)

• narozen 3. září 1934 v Dlouhé Loučce

• pochází z německy mluvící selské rodiny

• roku 1945 nenastoupil do české školy

• v květnu 1946 statek zabral nový majitel a do tří dnů byla rodina odsunuta

• v roce 1946 pobývali čtrnáct dnů v zoufalých podmínkách v lágru ve Svitavách

• roku 1946 se rodina usadila v německém Forchheimu

• vyučen tkalcem, pracoval v továrně

• po roce 1989 několikrát navštívil rodnou vesnici

• udržuje dobré vztahy s místními obyvateli

• účastnil se společenského života vysídlených krajanů

Pašování v seně a květiny pro Hitlera

Franz Konrad se narodil 3. září 1934 ve vesnici Dlouhá Loučka u Moravské Třebové, ve svitavském jazykovém ostrově, který byl takřka ze všech stran obklopen českojazyčným územím. Doma se mluvilo německým dialektem a česky nikdo neuměl. Ve vsi žily jen dvě české rodiny, s jednou jejich dcerou se Franz kamarádil. Franzovi rodiče vlastnili větší statek s dvěma koňmi, dvanácti kusy dobytka, pozemky a většími hospodářskými stroji. S hospodářstvím jim pomáhala jedna děvečka a o sedm let starší sestra.

Po záboru Sudet v roce 1938 připadlo území Dlouhé Loučky německé říši, část pozemků rodiny Konradových se ale nacházela i na území budoucího protektorátu. Přes hranici jezdila rodina jen za prací, právě třeba posekat louky. Při té příležitosti obvykle nakoupili za české koruny drobné zboží, například sešity nebo tužky, které nebylo tenkrát v Sudetech k dostání, a na cestě zpátky ho pašovali v seně. Hranice bývala hlídaná a při jedné kontrole musel otec za nakoupené zboží zaplatit pokutu. „Kdyby toho bylo víc, to už by to asi vypadalo jinak,“ vzpomíná Franz. Otec nemusel kvůli pokročilému věku narukovat a nijak se politicky neangažoval, takže historické události rodinu celkem úspěšně míjely. Z války si Franz pamatuje jen na procházející německé uprchlíky na jejím sklonku, kteří u nich často přespávali, ale nikdo ve vesnici nezůstal. Z předválečných dob má vzpomínku na Hitlerův příjezd do sousední obce v roce 1938, kde ho s ostatními dětmi ze školky musel vítat květinami.   

Vpád Sovětů a otcovo odvlečení

Nejděsivějším zážitkem z války a poválečného období byla pro Franze chvíle, kdy Sověti v květnu 1945 vtrhli do jejich domu. Otec šel v noci schovat matku a dceru do lesa, aby je neznásilnili, ale malého Franze nechali doma spát samotného. Jakmile sovětští vojáci vtrhli do jejich domu, pamětník se vzbudil se strašným úlekem a jen čekal, co bude následovat. Naštěstí je zajímaly jen peníze a šperky a po chvíli prohledávání z domu odešli. V dalších dnech ale shromáždili dobytek z celé vesnice a rozhodli se ho převézt na území Sovětského svazu. K tomu jim měl pomoci pamětníkův tatínek, protože měl povoz s koňmi. Donutili ho, aby se rozloučil, opustil zdrcenou rodinu a vydal se na absurdní cestu s dobytkem směrem na východ. Otci se však podařilo utéct hned první noc, kdy se vojáci opili. Koním obvázal kopyta hadrovými pytli, aby smazal stopy, a vracel se asi šedesát kilometrů zpátky domů. Riskoval život, ale po několika dnech ukrývání se v lesích se mu přece jen podařilo vrátit se k rodině. 

Ztracený rok

V září 1945 Franz do české školy nenastoupil. Kamarádi ho tam vzali jednou na zkoušku, ale protože neuměl ani trochu česky, učitelka ho z vyučování omluvila. Ani doma se však nijak neučil, nebyl čas a chyběly knihy. Další rok v Německu tuto roční pauzu ve vzdělání pocítil. Život rodiny Konradových se ale po válce výrazným způsobem nezměnil. Žili poklidně jako dřív, dokud nedošlo v květnu 1946 k vysídlení. Do té doby se občas někdo přišel podívat na jejich stavení. Lidé přicházeli s komisařem, bývalým partyzánem, a obhlíželi si majetek, který případně zbude po Němcích.

Jednoho dne k nim přišel český komisař se svými pomocníky a jakýmsi panem Suchomelem, který si vybral právě jejich statek. Komisař jim pouze sdělil, aby se do tří dnů sbalili a s padesáti kilogramy na osobu opustili dům. Vzali si postel, oblečení, nádobí a pár nezbytností, ale překročit hranici padesáti kilogramů si nikdo nedovolil. Potom by totiž komisař mohl odebrat něco namátkou, bez ohledu na důležitost. Pamětník neprožíval ztrátu domova nijak těžce: „Jako dítě jsem to nevnímal tak tragicky.“ Když jim komisař přišel oznámit, že musejí odejít, byl Franz právě s dětmi na zmrzlině.

Štěnice a tuřín

Čas na sbalení nejnutnějších věcí byl velmi krátký a hned poté byli Konradovi transportováni do velkého sběrného tábora ve Svitavách. Jednalo se o přestupní tábor, kde setrvali dva týdny, a pak pokračovali dál přes Furth im Wald do Bamberku a dalších končin v Německu. Do svitavského tábora jeli v zavřeném dobytčáku, aniž mohli mít otevřený horní průduch. Z dětské perspektivy to byla cesta velmi úmorná, protože se nemohli dívat ven na okolní krajinu. Společně s nimi totiž jela bývalá komisařova německá hospodyně s jeho novorozeným synem, která jim otevírání horního větracího poklopu kvůli průvanu zakazovala. Po příjezdu do tábora je čekaly stovky lidí nacpaných ve vojenských barácích, vybavených palandami. V noci po palandách mohl člověk pozorovat zástupy štěnic a brzy byli všichni celí od štípanců. K jídlu dostávali třikrát denně tuřínovou polévku. Bylo to sice strašné, jak říká Franz, ale čtrnáct dní se to dalo vydržet. Z jejich obce odjelo společně třicet lidí a celou cestu do Německa se všichni drželi pohromadě. I v Německu o sobě zpočátku věděli.

Komisařova milenka a prchající Němec

Žena, která komisařovi ještě v Československu porodila dítě, byla jeho hospodyní. Starala se v domě naproti Konradovým o skupinu partyzánů v čele s komisařem, který měl po válce na starosti dělení majetku po Němcích. Franz jako chlapec za partyzány občas chodil a líbilo se mu, že měl každý svoji „bouchačku“. Tato hospodyně jim vařila a dělala holku pro všechno. Občas přišla i za Franzovou matkou požádat o potraviny na vaření. Když neměli, pohrozila jim komisařem, „který u nich už něco najde“. Poté, co se jí narodilo dítě, poslal ji komisař i se synem prvním transportem pryč do Německa. Pamětník popisuje, že tato žena před pár lety zemřela, ale její syn ještě žije. V souvislosti s partyzány si Franz vzpomíná, jak jako malí viděli po válce utíkat za vsí nějakého neznámého Němce. Nic netušíce to šli oznámit partyzánům a ti po něm začali střílet. Naštěstí jim však utekl a nepodařilo se jim ho zastřelit.

Život v Německu a úcta ke kořenům

Rodina Konradových se usadila v německém Forchheimu. Zpočátku bydleli v nelidských podmínkách na půdě s krysami, ale časem, když rodiče nějakou dobu pracovali na statku, dostali svůj pokoj. Od té doby se život měnil jen k lepšímu. Místní Němci na ně samozřejmě zprvu pohlíželi jako na „lidi druhé kategorie“, ale pílí a pracovitostí si brzy vysloužili respekt a lepší přijetí. Pamětník se vyučil tkalcem, ale u řemesla zůstal jen pár let a živil se výnosnější prací v továrně na letecká kuličková ložiska. Rodiče dostali od státu hmotné vyrovnání za odsun v podobě stavební parcely a postavili si rodinný dům. Franz se ženou a dcerou si postavil dům v Kersbachu, kde žije v péči své dcery dodnes.

Celý život se aktivně podílel na činnosti nejrůznějších spolků, mimo jiné se účastnil pravidelných srazů krajanů v Ulmu. Bohužel se tato setkání už nekonají, protože účast s postupujícím časem a věkem účastníků byla čím dál menší. Na svou první vlast, kde Franz vyrostl a strávil prvních dvanáct let života, je patřičně hrdý a sdílí své vzpomínky s vnoučaty, která s ním podnikla velkou cestu do rodné vesnice, aby viděla, „odkud náš dědeček pochází“. Po otevření hranic byl pamětník v Dlouhé Loučce mnohokrát. Na jejich domě je stále zvonek se jménem Suchomel. Se starým pánem měli pěkný vztah, jeho syn je však už moc rád neviděl, až se odstěhoval a dům přenechal nějakým svým příbuzným. Franz udržoval blízké přátelství s jedním sousedem, sudetským Němcem, kterému dům po revoluci majitelé odkázali, a on ho luxusně přestavěl. Po jeho nedávné smrti je dům na prodej a pamětník už nemá důvod k častým návštěvám své bývalé vlasti.