Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Walter Jank (* 1944)

• narozen 5. ledna 1944 v Bečově nad Teplou (Petschau an der Tepel) do česko-německé rodiny

• roku 1946 rodina vystěhována do Německa

• novým domovem se jim stal Hessisch Lichtenau v severním Hesensku

• pamětník se vyučil hřebenářem, vystudoval vojenskou akademii a stal se vojákem z povolání

• 12 let působil jako starosta Eschenburgu

• členem spolku Egerländer Gmoi

• jedním z iniciátorů žákovské výměny hudebních škol v Eschenburgu a v Bečově nad Teplou

• roku 2023 žil v Eschenburgu

Walter Jank se narodil v Bečově nad Teplou za války německým rodičům v době, kdy bylo město součástí Německé říše. Jména svých padlých strýců, kteří obdrželi povolání do wehrmachtu, znal pouze z pamětní desky. Rodinné vzpomínky na poválečný odsun německého obyvatelstva si uchoval především díky četným rozhovorům se svojí matkou ke sklonku jejího života. Jeho vůbec první vzpomínka v životě se váže až k novému domovu rodiny v Hesensku. Pravou vlast navštívil až jako téměř pětatřicetiletý voják bundeswehru. Ačkoliv ho Chebsko během socialismu uvítalo velmi pustou a ponurou atmosférou a otci pamětníka už se tam v budoucnu vícekrát nechtělo, Waltera Janka to domů táhlo opakovaně a později se jako starosta německého Eschenburgu účastnil výměn hudebních škol a dalších kulturních akcí česko-německého smíření.

Narozen do války

Walter Jank se narodil 5. ledna 1944 v Bečově nad Teplou do německé rodiny. Vyrůstal se sestrou Rosemarií narozenou 10. října 1945. Matka Marie pracovala jako pomocná síla v lékárně, otec Josef, taktéž narozený v Bečově, se vyučil hřebenářem navzdory tomu, že v dětství utrpěl těžké zranění pravé ruky. Toto postižení ho provázelo celým jeho životem, ale nemusel díky němu narukovat. U bečovského hřebenáře se vyučil i jeho syn Walter Jank. Se svým švagrem Ottou si později založili vlastní podnik, který se synovci Franzem a Josefem a jejich sestrou Emmou vedl i po smrti švagra.

Rodiče Waltera Janka se seznámili v roce 1943 a po svatbě se matka přistěhovala z Karlína u Plané do Mariánských Lázní, svého nejoblíbenějšího města. Jako pomocnice v lékárně roznášela šlechticům během jejich lázeňských pobytů vlastnoručně vyrobené mastičky. Za druhé světové války se z Mariánských Lázní stal vojenský lazaret – a čím déle válka trvala, tím více zraněných na rehabilitace do města přijíždělo, což mělo zásadní vliv na celkovou atmosféru města.

Tři strýcové padli

Otci se povolání do války vyhnulo, ale další muži z rodiny ušetřeni nebyli – z války se nevrátil ani jeden z nich. Strýc Walter padl jako pilot a strýc Ferdinad Slezak, manžel Walterovy tety, zemřel zkraje války jako poddůstojník wehrmachtu na Něvě u Petrohradu. Strýc Raimond byl dvěma českými mladíky smrtelně zraněn. V listopadu roku 1945 převrátili tito dva mladí Češi jeho byt vzhůru nohama, zatímco byl na nucené práci. Našli album, které si strýc přivezl z tažení wehrmachtu do Sovětského svazu. Na fotografiích byli zvěčněni jeho vlastní kamarádi, ale Češi si to údajně vysvětlili tak, že tyto raněné zastřelili, což je dovedlo k pomstě. Událost se odehrála již v době americké svrchovanosti v Mariánských Lázních a okolí. Mladíci, kterým bylo v té době zhruba osmnáct let, se pokusili o útěk, ale byli na česko-bavorské hranici odchyceni a odsouzeni. V roce 1946 je však na základě Benešových dekretů soud zprostil viny a byli propuštěni.

Strýc Raimond je pochován společně s dalšími německými vojáky na hřbitově v Mariánských Lázních. Pamětní deska, která tyto padlé a nezvěstné vojáky připomíná, byla shodou okolností vyrobena v hesenském Hirzenhainu v Eschenburgu, tedy v těsném sousedství nového bydliště rodiny.

„Když jsem později jako starosta navštěvoval malé podniky, byl jsem u tohoto uměleckého kováře, on byl mimochodem také z Chebu, jmenoval se Helmut Götzel. A on právě tuto desku zhotovil, bylo na ní opravdu mnoho jmen… řekl jsem mu spíš jen tak z legrace, že tam musí být moji dva strýcové… no a pak se na tu pamětní desku podívám a jako poslední tam byl uveden Raimond Schulz,“ vzpomíná Walter Jank. Od města obdržel také plánek tzv. německého hřbitova, aby mohl navštěvovat hrob vlastního dědečka a mladší tetu z otcovy strany, neboť náhrobní kameny jejich jména nenesou.

Krvavý Ferdinand a nejhorší vzpomínky

Z válečného období se v rodině traduje vzpomínka na atmosféru strachu, když Bečovem táhl polní maršál Ferdinand Schörner přezdívaný „Krvavý Ferdinand“ a před domem pamětníka stály německé tanky. Místním rovněž nahánělo hrůzu umístění muničního vlaku nedaleko bečovského hradu. Po poválečném příchodu Američanů byli váleční němečtí zajatci dle dohody předáni Rusům. Matka v té době pracovala v kuchyni, odkud domů mohla pravidelně odnášet jídlo, aby rodina netrpěla nedostatkem.

Nejhorší vzpomínky jsou však jednoznačně spojeny se třemi pochody smrti, které Bečovem prošly. Otec, kterému byla obsluha zbraní naprosto cizí, musel jako člen domobrany pochody dovést až do sousedního města, kde hlídku přebírala místní domobrana. „Otec mi vyprávěl, že ho chtěli strčit do tábora, protože tyto transporty doprovázel. Pak moje matka zašla v Bečově na úřad – to už tam byl český starosta, jeho jméno neznám – a prosadila, že otce do lágru neposlali. Musel ale pak vlastníma rukama, především tou zmrzačenou pravou rukou, přehrabávat hromady mrtvol, aby těla mohla být na hřbitově v Bečově důstojně pochována,“ popisuje Walter Jank vzpomínky svého otce na zemřelé během pochodů smrti. Jako člen strany NSDAP otec po válce prošel procesem denacifikace sudetských Němců a musel soudně prokázat, že ve straně nezastával vedoucí pozici a nemá na svědomí žádné spáchané zločiny proti lidskosti.

O své zkušenosti s pochody smrti vyprávěla pamětníkovi i matka. Jednou jí neznámý vězeň sebral brambory, když je chladila na okenním parapetu: „Do okna dávala oloupané brambory, protože dům stál téměř na úrovni silnice. A jednoho večera zahlédla černé ruce. U okna se objevily špinavé ruce a vzaly brambory, které se chladily venku. A od toho dne, když přijel transport, dávala maminka brambory ven pokaždé. To se nesmělo. Bylo to přísně zakázáno. A ona to přesto dělala. A já jsem jí za to dodnes vděčný,“ vzpomíná pamětník.

Odsun pro ně začal 25. května 1946

Když v roce 1945 započaly na základě Benešových dekretů odsuny německého obyvatelstva z Československa, byly Walterovi necelé dva roky. Většinu rodinných vzpomínek si proto uchoval jen díky rozhovorům s matkou, se kterou před její smrtí toto temné období jejich životů hodně probíral. Samotný odsun pro rodinu Waltera Janka začal dne 25. května 1946. Jen o den dříve obdrželi od starosty pokyn dostavit se ve čtyři hodiny odpoledne k hudební škole s padesáti kilogramy váhy zavazadel na osobu. I Jankovi, stejně jako většina odsunutých, balili zejména ložní prádlo, hrnce, dokumenty a rodinné fotografie. Kam a jak dlouho pojedou, nebylo v té chvíli známo, proto se museli zaopatřit i dostatkem jídla na cestu. Rodiče ve spěchu balili to nejnutnější a se dvěma malými dětmi v danou chvíli o celé situaci přemýšleli jen pramálo. Z Bečova je na nádraží dopravil vojenský vůz a dál pokračovali natěsnáni ve vagonech nákladních vlaků přes Wiesau a Fuldu až do severního Hesenska. Zde byli umístěni necelých dvacet kilometrů od Kasselu, do městečka Hessisch Lichtenau. Zůstali více méně bez pomoci, pamětník vzpomíná na pravidelné „lesní dny“, kdy odsunutí sbírali dříví a větve domů na otop a po práci si v lese jako malý rituál dávali z čutory lipovou kávu a suchý chléb. Otec, kterému velmi dlouho trvalo, než se s odsunem alespoň částečně vyrovnal, a který ještě v padesátých letech věřil v návrat domů, tehdy často vyprávěl o Bečově a jeho krásách, o kamarádech a o zámku.

Napětí mezi Čechy a Němci během válečného období si rodiče pamětníka nevybavují. Jednoho českého četníka, který u otce kupoval hřeben, otec dokonce požádal, aby si s sebou do Německa směl vzít nástavec na pilu, kterou potřeboval k zajištění živobytí, na výrobu hřebenů. Četník mu to skutečně umožnil a nástavec si předali stranou na nádraží. Ostatní cennosti, jako třeba kolo, sice měli odevzdat, ale díky matčině intervenci u starosty si ho mohli ponechat k rozvážení zakázek až do doby odjezdu do Německa, což bylo v té době spíše výjimkou.

O vřelém přivítání nově příchozích nemohla být řeč

Po válce dny ubíhaly v nerušeném a klidném rytmu a kromě toho, že se rodina musela zejména v jídle uskromnit, se Walter Jank za ničím hrozným neohlíží. Vůbec první jeho vzpomínka se váže k roku 1947, k období nových začátků v Německu. Ubytování jim bylo přiděleno u jedné rodiny ve dvou malých pokojích, které sdíleli rodiče s dětmi a ještě s babičkou. Dvouletý Walter sice žádné napětí mezi rodinami nepociťoval, až později mu matka líčila, že paní se k rodičům chovala hrubě. V roce 1948 velmi uvítali možnost přestěhovat se do vlastního bytu se zahrádkou. Byt byl chladný a nepodsklepený, ale Jankovi měli konečně trochu soukromí.

„O vřelém přivítání nově příchozích nemohla být řeč,“ popisuje příchod do Německa pamětník. Víceméně cizí spoluobčany ze Sudet nikdo nelitoval ani nešetřil a přijetí místních si museli doslova vyčekat a zasloužit vlastní pílí. Kamaráda směl Walter navštívit doma až po celých šesti letech společné školní docházky.

Rodiče odsun vnímali rozdílně. Zatímco matka nesla tuto nucenou změnu statečně a zaměstnávala ji péče o děti, otec si uchovával naději na návrat ještě téměř deset let po odsunu a po domově se mu stýskalo až do smrti. Babičku, která poslední roky života trpěla demencí, museli rodiče nejednou vyzvedávat v Německu na nádraží, protože si chtěla kupovat lístek do Bečova nad Teplou.

Otec domů už více nechtěl

Prvně se rodině podařilo navštívit pravý domov až v roce 1979. „Byl jsem tenkrát vojákem… prvně jako školitel na škole logistiky a musel jsem požádat o výjimku, protože jsem byl bezpečnostním dopravcem. Povolení této výjimky jsem dostal, protože jsem to zdůvodnil tím, že rodiče již dosáhli určitého věku a chtěli mi ukázat místo, kde jsem se narodil,“ uvádí pamětník k první cestě do Československé socialistické republiky.

Ubytovali se v hotelu v Mariánských Lázních, odkud navštěvovali jim známá místa, Bečov nad Teplou a okolí, Cheb či Karlovy Vary. Otci bylo téměř osmdesát let a Walter Jank ho během cesty poznal jako neobvykle vystrašeného a zamlklého. Nepromluvil téměř celou cestu, a když se dostali za hranici zpět na území Spolkové republiky Německo, prohlásil, že už doma byl a že už tam vícekrát nepojede. Tak moc ho zranil a zasáhl celkový stav ulic, polorozpadlých domů a omšelá atmosféra hlubokého komunismu. Kromě náhodného setkání s babičkou bývalého spolužáka pro ně v Bečově byli všichni jen cizími lidmi a to nepoznané prázdno pro ně dříve velmi živého a známého místa se stalo velmi bolestivým.

Udělal kariéru jako voják z povolání

Walter Jank vychodil střední školu s maturitou, poté se přihlásil do bundeswehru, kde byl navržen pro důstojnickou kariéru a absolvoval v Hannoveru důstojnickou školu. Přísahu složil jako voják Spolkové republiky Německo, což znamenalo bránit právo a svobodu německého národa a fakt, že nepovede útočnou válku. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, který v armádě nazývali „českou krizí“, špatně snášel, protože se také opravdu obávali možného propuknutí války.

Za svůj život vystřídal několik profesí a hodností. Pracoval jako důstojník, poručík, nadporučík, strojvedoucí vlaku, vícekrát jako ředitel různých firem, nakonec se stal velitelem jednoho logistického praporu v páté obrněné divizi, kde byl dva roky odpovědný za vzdělávání mladých důstojníků logistiky. Celkem dvanáct let až do penze vykonával ve své obci Eschenburg funkci starosty, do jehož kompetence spadala starost o šest samostatných vesnic se zhruba deseti tisíci obyvateli. S manželkou Reginou, která pochází z místní obce Eschenburg Hirzenhain, se seznámil v roce 1965. Vychovali dva syny, Michaela a Thomase.

Chebská kultura přežila díky Egerländer Gmoi

V Hessisch Lichtenau, kde strávil pamětník většinu svého života po odsunu z Bečova, byl velmi záhy založen spolek „Egerländer Gmoi“, jako téměř ve všech městech a obcích, kde obyvatelé této oblasti po válce žili. Pořádaly se tam pravidelné večery chebské domoviny, oslavy, udržovaly se zvyky a tradice, hojně se zpívalo a muzicírovalo. Ženy dokonce i po paměti vytvářely místní kroje z předválečné domoviny. Výroční nadregionální setkání se nesla v harmonickém duchu bez jakékoliv touhy po pomstě vůči českému obyvatelstvu. Pamětník se dodnes stýká s bývalým starostou Bečova nad Teplou Františkem Neuwirthem. Společně se stali zapálenými iniciátory výměnného programu hudebních škol Bečova a Eschenburgu, který funguje již přes dvacet let. Jeho nedílnou součástí je ubytování dětí přímo v rodinách, díky čemuž stále vznikají nové přátelské vazby. Do výměny se zapojily i obě pamětníkovy vnučky.

Starosta František Neuwirth se měl také výrazně zasadit o navrácení originálu významného relikviáře svatého Maura z Prahy zpět na zámek v Bečově, kde byl po rozsáhlém pátrání nalezen v roce 1985.

Walter Jank nadto sám celý život věřil v převrat, sjednocení Německa a budoucím generacím přeje dobré vztahy mezi Čechy a Němci a to, aby Evropa a přátelství nebyly pouze prázdnými slovy, ale skutečností.