Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Annelies Hennig (* 1939)

• narozena 2. října 1939 v Jablonci, dětství trávila v Liberci

• 14. května 1945 – sebevražda babičky Anny v důsledku událostí v Liberci

• pozdní léto/podzim 1945 – odsun rodiny přes sběrný tábor v Liberci a Zittau do Výmaru

• častý pobyt v dětských domovech v sovětské zóně, respektive NDR

• 1954 – 1956 vyučení v Jeně, Carl Zeiss

• 1957 manželství s Gerlochem Hennigem, varietním umělcem

• srpen 1989 emigrace do SRN

• v roce 2019 bydlela v Bavorsku

Dětství a konec války v Liberci

Annelies Hennig, rozená Weigelt, se narodila 2. října 1939 v Jablonci, ale pár týdnů poté se s rodiči přestěhovala do nově postaveného domu v Liberci, kde strávila nejútlejší dětství. Matka Hedwig pocházela ze sklářské rodiny z Jablonecka, otec Richard nemusel jakožto zaměstnanec drah a živitel pěti dětí narukovat do armády a zůstal tak až do konce války a do odsunu doma. Politicky aktivní nikdo z rodiny nebyl – před válkou, za války, ani po ní. Annelies má krásné vzpomínky na dětství, velkou zahradu a potok, který protékal okrajem pozemku. Právě v místech, kde se tento potok vléval do malého jezírka, se dne 14. května 1945 rozhodla její babička Anna Schäfer dobrovolně ukončit svůj život. Bylo to těsně po válce, v době, kdy se několik nocí po sobě v Liberci ozývala střelba a křik, dle tvrzení rodičů Weigeltových i z nedaleké pekárny. Babička patřila k těm, kdo stres a hrůzy poválečných dní v Liberci neunesli (liberecká městská kronika dokumentuje mezi 8.květnem a 16. srpnem tohoto roku 319 sebevražd místních Němců).

Odsun a pobyt v libereckém táboře

Rodina musela brzy po válce svůj dům opustit, internováni byli v Liberci ve sběrném táboře, který paní Hennig dnes není schopna přesně lokalizovat. Jednalo se o bývalý sportovní areál, v pozdějších desetiletích stálo na jeho místě kempingové tábořiště. Z domova do tábora museli za doprovodu dvou ozbrojenců pěšky, pouze jejich rodina. Balili hlavně pro malé děti, na hračky s výjimkou sestřina plyšového medvídka nebyl prostor, matka ale vzala sůl, kterou pak mohla dobře směňovat. V táboře vládly „spartánské podmínky“. „Muži a ženy byli odděleni. Ráno byl apel, děti musely dopředu, matky dozadu, muži na druhou stranu, ty každý den svolávali a odcházeli pak ve velké pracovní skupině. Mému nejstaršímu bratrovi bylo devět, ten pak proklouzával ven a odcházel za naší tetou, k bratrovi otce. Podle všeho věděl, kde bydleli, a tak večer vždycky přinášel trochu jídla. Ovšem my měli pořád hlad. Dostávali jsme čaj nebo hnědý vývar k pití. A byla tam taková latrína, tam to vždycky tak smrdělo,“ vypráví paní Annelies. Po několika týdnech byli v noci převezeni v otevřených nákladních vagonech do Žitavy (Zittau), otec měl původně v Čechách zůstat, ale poté, co se matka nervově zhroutila, směla rodina zůstat pohromadě.

Život v Německé demokratické republice a tabuizace odsunu

V Žitavě rodina nějakou dobu zůstala ve společnosti ostatních vyhnanců, kteří se k sobě chovali velice sobecky. Otec onemocněl tyfem, ale po svém zotavení si našel práci u dráhy ve Výmaru, kam se rodina přestěhovala. Tam opět onemocněly děti, na spálu. I kvůli nešťastné smrti nejstaršího syna v roce 1948 se nijak nelepšil ani nervový stav matky, děti proto musely čtyřikrát či dokonce pětkrát pobývat v dětských domovech a v klášterech u jeptišek, kde panovaly v poválečném Německu strohé podmínky. Prarodiče a sourozenci rodičů žili v západoněmeckém Bayreuthu, Annelies je zpočátku navštěvovala, ještě v roce 1955 byla na pohřbu dědečka. Opustit otce a mladší sourozence, kteří ji potřebovali, se navzdory touze zůstat na Západě neodvážila. Po základní škole šla do učení do jenských optických závodů Carl Zeiss, v osmnácti letech se vdala za artistu a varietního umělce Gerolfa Henniga. Ten byl označen za „politicky nespolehlivého“, protože se dříve pokusil o dezerci z armády. Hennigovi se věnovali varietnímu umění společně, nejprve ve volném čase, později profesionálně. Vystupovali i v cizině, směli ovšem pouze do té socialistické. Jedna z jejich tří dcer se provdala za polského občana a vystěhovala se s ním do Západního Berlína. Paní Annelies se v NDR s žádnými sudetskými Němci nestýkala a ani s vlastními dětmi o odsunu své rodiny z Československa nemluvila – nejenom proto, že se styděla za nuzné podmínky, v nichž jako vysídlenci vyrůstali, ale i proto, že v NDR bylo téma odsunu Němců tabu. „Vyhnanci jsou Palestinci a žádní němečtí vyhnanci nejsou, ani z Polska, ani z Československa,“ vysvětlili jednou jejímu otci východoněmečtí úředníci. Paní Annelies dodnes s tímto tématem zachází obezřetně a v němčině většinou pro odsun používá termín „Ausweisung“, tedy „vykázání“, namísto běžnějšího „Vertreibung“, tedy „vyhnání“.

Rok 1989 a emigrace na Západ

V létě roku 1989 se na manžele Hennigovy konečně usmálo štěstí – po letech marných žádostí dostali povolení vycestovat na Západ. Po vystoupení v Norimberku se po určitých peripetiích rozhodli v SRN zůstat a usadili se v bavorském městě Pegnitz. Na Západ se mezitím s manželem a dítětem vydala i nejmladší dcera Katrin, ta se společně se stovkami svých spoluobčanů rozhodla utéct přes Prahu, strávila nějaký čas v budově západoněmecké ambasády a byla ve speciálně vypraveném vlaku na Západ v září roku 1989. Do bavorského Pegnitzu se nakonec za paní Annelies po sjednocení Německa sestěhovaly všechny její dcery s rodinami.

Návštěvy Čech a otázka domova

Paní Annelies se stěhovala v životě dvakrát, doma se ale cítí tam, kde má rodinu – tedy dnes v Bavorsku. Čechy a Liberec navštívila od sedmdesátých let několikrát, ať už v doprovodu rodičů nebo manžela, jako občanka NDR koneckonců směla ČSSR navštěvovat bez víz a v Liberci také žila její česká teta. Na dveře domu svého dětství se ale nikdy zazvonit neopovážila, v posledních letech už ho kvůli změnám v okolní zástavbě nalézá jen s potížemi. Bolestně ovšem vnímala rok 1968 a okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy, včetně té východoněmecké. „Chtěla bych ale říct jedno,“ uzavírá svoji výpověď. „Jako varietní umělkyně jsem hodně cestovala a měla přátele i mezi Čechy, i mezi Rusy. Netrpím žádnými předsudky.“