Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Krystina Hauck (* 1970)

• 14. 09. 1977 - narozena v Karl-Marx-Stadtu, NDR

• červen 1987 - přítel Holger Frenzel legálně emigroval na Západ

• 1987 - 1988 - četná setkání v Karlových Varech a Ostrově

• 23. 10. 1988 - pokus o překonání železné opony v kufru Holgerova Opelu Manta

• listopad 1988 - vydání do NDR

• 26. leden 1989 - odsouzena v NDR k 19 měsícům

• 9. listopadu 1989 - amnestie a pád Berlínské zdi

• na počátku devadesátých let krátce opět žila s Holgerem Frenzelem, vztah nevydržel

• 2019 - rehabilitace v ČR, odškodnění 1200 Kč

Zamilovala se do chlapce, který vycestoval do západního Německa. Stýkat se s ním mohla jen v Československu, kam směli oba. Ihned po dosažení plnoletosti se ji její přítel pokusil převézt přes železnou oponu v kufru svého vozu, byli ale odhaleni. Po pobytu v české vazbě byla vydána domů do Německé demokratické republiky, kde strávila více než rok ve vězení. Propuštěna byla až na amnestii 9. listopadu 1989, přímo v den, kdy padla Berlínská zeď. Hned poté se přestěhovala na Západ. Poškozený vztah s chlapcem, za nímž chtěla utéct, se ale už obnovit nepodařilo. V ČR byla díky iniciativě JUDr. Lubomíra Müllera rehabilitována, finanční odškodnění bylo ale jen symbolické. „I tak je pro mě důležité, že český soud potvrdil, že jsem nic špatného neudělala,“ říká Krystina Hauck.

Skupinový člověk v NDR

Krystina vyrůstala ve městě dočasně nazvaném po zakladateli komunistické doktríny, tedy ve východoněmeckém Karl-Marx-Stadtu. V někdejším a současném Chemnitzu přišla na svět 14. září 1970, byla jedináčkem, žila ve šťastné rodině s matkou a otčímem, který si ji osvojil. Až do druhé třídy bydlela ve staré dělnické čtvrti, poté už na klasickém panelovém sídlišti. Život v NDR jí v zásadě vyhovoval, jiný neznala. Ráda sportovala, což bylo v socialistické společnosti ceněno. Prošla oběma organizacemi Pionýru, vstoupila i do svazu socialistické mládeže FDJ. Do kostela nechodila, na socialistickou náhradu konfirmačního obřadu, tzv. Jugendweihe, vzpomíná s pýchou jako na skvělou věc. Ctila svoji učitelku, cvičila v hodinách branné výchovy a radovala se z možnosti vyučit se v textilním oboru, ráda se totiž strojila. Občanská výchova ve škole mluvila jasně: socialismus je absolutní dobro, kapitalismus znamená zlo a žebráky na ulicích. Velký bratr je SSSR, západní cizina je nepřítel. Krystina Hauck přiznává, že podléhala skupinovému tlaku. „Jsem skupinový člověk,“ přiznává.

Berlínskou zeď znala jen z krátkých návštěv hlavního města, zpovzdálí. O existenci železné opony tušila od dětství, babička totiž směla jezdit za příbuznými na Západ. „Proč já ne?“ ptalo se děvčátko a dozvídalo se o existenci neprostupné hranice se Západem. Tušila, že přejít ji stojí odvahu, že jsou na ní stříleni lidé. Informace k ní ale pronikaly jen strohé a zkreslené, nechtělo se jí všemu věřit. Západ lákal svým barevným voňavým zbožím a životem, který znala z časopisů Bravo, ale prostě se tam nesmělo. Zato do ČSSR mohla jezdit bez víz, což často s rodiči dělala.

Velká láska a zapečetěný byt

Holgera Frenzela potkala Krystina na škole. Byla to velká láska, plánovali manželství, rodinu. Ovšem Holgerovi rodiče měli zažádáno o vycestování na Západ, prakticky měli dva roky sbalené kufry a „seděli na nich“. Povolení či definitivní zamítnutí mohlo přijít kdykoliv, rodiče mohli také podlehnout permanentnímu tlaku a šikaně a žádost stáhnout, ovšem neudělali to. Že by Holger zůstal kvůli Krystině v NDR sám, to po něm nemohla chtít, bála se, že by jí to později vyčítal. Jedné červnové soboty roku 1987 dostali Frenzelovi „žlutou kartičku“, tedy povolení. Všechno šlo ráz na ráz, Krystina Hauck si vybavuje jen rychlé rozloučení na vlakovém nádraží. Do úterka byli všichni pryč a zůstal po nich jen zapečetěný byt. Od té doby Holger zpět do NDR nesměl. Zato získat víza do ČSSR pro něj nebylo nijak těžké.

Německo-německá setkání na Karlovarsku

Milenci spolu komunikovali skrze dopisy či telegramy, případně prostřednictvím drahých a dlouho dopředu dohadovaných telefonátů. (Hauckovi aparát neměli, muselo se chodit k sousedům.) Holger už byl dospělý a měl auto, stejně jako řada Krystininých přátel. Brzy našli cestu, jak se pravidelně vídat, a to skrze několikadenní návštěvy českých měst, hlavně Karlových Varů nebo Ostrova. Hotely objednávali a platili bohatí „zápaďáci“, na každém setkání se vždy dohodlo datum příštího. Úřady o jejich počínání nejspíš věděly, na hranicích NDR-ČSSR bývali často zevrubně kontrolováni, v cestě jim ale nikdo nikdy nezabránil. Tak to šlo až do října 1989.

„Měli jsme setkání v září a dohodli jsme se zase na říjen. A pak přišel ten telefonát. Mně bylo v září osmnáct a den po narozeninách jsem si podala žádost o vycestování za účelem sjednocení rodiny. Čekala jsem ten jeden den, abych byla skutečně úředně plnoletá. A dohodli jsme si setkání na říjen do Karlových Varů. On mi ještě po telefonu říkal, že mi koupil nové džíny, něco skvělého, a abych ještě trochu zhubla. Já moc nevážila, jenom 53 kilo! Ale prostě jsem to udělala, tři dny jsem nic nejedla a to pak tři kila hned zmizí. Potom jsme tam zajeli. Ti ze Západu přijeli do hotelu se zpožděním přes dvě hodiny. Čekali jsme, čekali. Potom někdy přijeli, on si mě vzal stranou a řekl: ‚Tentokrát můžeš jet s námi.‘”

V kufru Opelu Manta

Krystina se dlouho nerozmýšlela a souhlasila, důsledky nedomýšlela. Vnímala Holgera jako „rytíře, který zachraňuje princeznu“. Holger tentokrát přijel s přítelem Peterem Härpferem a brzy se vysvětlilo i jejich dlouhé zpoždění. Museli často tankovat, Holgerův Opel Manta měl totiž přestavěnou nádrž na skrýš, do níž se Krystina tak tak, ale přesto vešla. Následujícího dne si trojice vše vyzkoušela a nacvičila v lese, hned v noci se pak vydali na cestu. Po dvacetiminutové cestě zastavili na benzínce, Peter tankoval a Krystina nenápadně přelezla do skrýše, kterou Holger zašrouboval. Byla klidná, pomáhaly i tabletky, které jí Holger přivezl.

„Měla jsem velkou výhodu, že jsem byla sportovkyně, dělala akrobatiku a byla v těch dnech ještě štíhlejší. Bylo tam samozřejmě těsno. Pohnout se tam moc nedalo. Byla jsem vmáčknutá dovnitř, na sobě jsem měla legíny, tričko a nějaký pletený svetřík. Jinak nic. Byl to přesně ten prostor, kde bývala nádrž. A kvůli oběhu vzduchu jsem mohla dýchat. Nemohla jsem ani ven. Co kdyby došlo k nehodě? Tahle úvaha nás nenapadla. Rozjeli jsme se a pak jsme stáli na hranici. Věděla jsem, že když zastaví, je to hranice. Myslím, že jsem věděla, že jsou tři závory, dvě na české straně a jedna ve spolkové republice. ‚Budeme muset třikrát stát,‘ řekli mi. Jsou ale samozřejmě i jiné důvody, proč mohlo auto zastavit. Dvakrát jsme se rozjeli a napotřetí se auto zastavilo. Myslela jsem si: ‚Jeďte už přece, prostě už jeďte!‘ Ale to auto právě potom už dál nejelo. Ležela jsem vzadu a v té pozici a situaci mi nezbývalo než vydržet a vyčkávat, co se bude dít dál. Minuty se zdály jako hodiny. Trvalo to věčnost.”

Jako psi, když cítí krev

Krystina je dodnes přesvědčena, že plán málem vyšel a jen na poslední chvíli selhal. Českoslovenští pohraničníci podezřelý vůz pořádně proklepli, podle zvuku odhalili dutinu. Kluky přinutili vystoupit, vůz rozebrali. „Byli jako psi, když cítí krev, asi dostávali odměnu za hlavu,“ říká Krystina Hauck, a když se dozvídá o sumě 300 Kčs, kroutí hlavou. Když Krystinu přinutili ze skrýše vylézt, hleděla do hlavní samopalů. Byla ale úplně klidná, utlumená sedativy. „Chtěla jsem jen cigaretu a kokakolu,“ vzpomíná. Po zatčení musela dlouho čekat, asi probíhal výslech obou chlapců, které potom už neviděla. Jako západoněmečtí občané byli rychle odsouzeni a vykázáni do NSR. Krystinu čekal jiný osud.

Rychlá dospělost

První výslech probíhal ještě na hranicích, výpověď musela ještě sama sepsat. Potom putovala do plzeňské věznice. „Tam jsem seděla deset dní na samotce. Hned mi bylo jasné, zač je toho loket. Nic už mi nepatřilo. Skoro žádné jídlo, skoro nic k pití, žádný kontakt, telefon tam nebyl. Byla jsem tam deset dní zavřená, izolovaná. Nemohla jsem si lehnout, nebyla tam žádná postel, musela jsem čtyřiadvacet hodin sedět, často jsem únavou spadla na zem. A že se na vás někdo kouká, když jdete na záchod! Bylo to zlé. Bylo to deset dní, ve kterých jsem o poznání dospěla. Předtím jsem byla ještě teenager, holčička. Tam jsem rychle dospěla, tam vevnitř. Věděla jsem, že tam musím přežít.“ Nejtěžší na věznicích v ČSSR i NDR pro ni byly ponižující tělesné prohlídky, které musela pravidelně podstupovat nahá, což považuje za formu psychického trýznění.

Další štací byla věznice v Praze na Pankráci, kam jela spoutaná v autobuse pod dohledem vlčáků. Autobus byl plný vězňů, samých mužů pracujících v dolech. Po hrozné cestě byla v Praze na cele s další Němkou, Sabine Friedrich, která se pokusila o ilegální přechod hranice v lese. Záhy obě odletěly speciálním letadlem do NDR. Šlo o východoněmecký stroj, přepravoval deset až patnáct lidí, pravděpodobně šlo ve všech případech o neúspěšné východoněmecké uprchlíky. Každý měl svého dohlížitele od Státní bezpečnosti, Stasi.

Devatenáct měsíců za nic

Po návratu do rodné NDR putovala Krystina do staré vazební věznice Kassberg v Karl-Marx-Stadtu, hned vedle soudu. Výslechy probíhaly v noci, kontakty mezi vězni se nesměly pěstovat. Přidělen jí byl obhájce Bock z kanceláře JUDr. Vogela, který měl akreditaci na Východě i na Západě a věnoval se právě případům utečenců a jejich případným odkupům na Západ. Obhájce Krystině škodolibě sliboval, že bude odsouzena minimálně na dva roky. K soudu šla 26. ledna 1989 spoutaná na celém těle jako těžký zločinec. Rodiče se soudu účastnit nesměli. Po plamenné řeči státního zástupce byla odsouzena. „Na 19 měsíců, a přitom za nic,“ říká dnes Krystina Hauck.

Přemístili ji do vězení v Dessau. Baráky, cely po 11 palandách a 22 vězněných. Bylo tam pár politických vězňů, jinak spíš „asociální živly“. Čekala ji špinavá práce, na tři šichty montovali ručně kazety a filmy pro firmu ORWO. Pracovalo se i v noci, vězni se navzájem budili, spánku bylo pomálu. Vězni se k sobě chovali zle. V srpnu 1989 se Krystina Hauck od rodičů dozvěděla, že Holger s Peterem byli po pár dnech na svobodě a že si Holger našel novou přítelkyni. S tou se brzy oženil a měl dvě děti. Krystina marně čekala, že podobně jako řada jiných podobných vězňů bude ze strany NSR vykoupena. Tzv. Freikauf byla polooficiální procedura, která zbídačené NDR dopomáhala k zisku nedostatkových valut, zatímco NSR tak osvobozovala a přesidlovala politické vězně. Krystina pravidelně slýchala, jak vězně k Freikaufu předvolávají. Na ni ale nedošlo, a to přesto, že se o to Holger i jeho sestra na Západě zasazovali.

Amnestie na den pádu zdi

O amnestii se dozvěděla ve vězení z televizního vysílání. Učinil ji Egon Krenz, nástupce Ericha Honeckera, po svém nástupu k moci na podzim 1989. V té době již stovky východních Němců putovaly vlaky přes Československo na Západ, na pražském velvyslanectví je vítal západoněmecký ministr Genscher. O tom všem ale Krystina ještě netušila. Když se dozvěděla o své amnestii, plakala. Zpátky do NDR se jí vůbec nechtělo.

Propuštěna byla přesně 9. listopadu 1989, vyzvedli ji rodiče a odvezli domů. Byl to významný den, který ale byla schopna sledovat jen přes média. Ten den oznámily úřady v NDR, že se otevírá hranice v Berlíně. Nekonečné řady trabantů zaplavily ulice západní části města, což byl symbol konce experimentu s názvem NDR. 

Krystina po návratu z vězení trpěla spánkovými poruchami a měla i posttraumatické projevy, například jí vypadávaly vlasy. Dodnes má strach ze stísněných prostor a rychlých aut. Potřebovala rehabilitovat a chtěla na Západ, což už tehdy šlo. Hned 16. listopadu tam tedy odjela za příbuznými, u nichž strávila Vánoce. Žasla – přemístila se skokem „z šedi východního vězení do pestré a barevné západní reality“. Na ulicích ale také skutečně viděla žebráky. Po Novém roce se přestěhovala do Heilbronnu, kde žil i Holger a jeho sestra.

Vycestovat je lidské právo

Šest let pracovala v textilce v Heilbronnu, po dvou letech se dokonce dala nakrátko opět dohromady s rozvedeným Holgerem. Ze soužití má dceru, svazek ale budoucnost neměl. Dnes žije v manželství s jiným mužem, který jí pomáhá vyrovnávat se s přetrvávajícími traumaty.

O možnosti soudní rehabilitace v ČR a JUDr. Müllerovi se dozvěděla z novin, o odškodnění se přihlásila, soudů se ale osobně neúčastnila. Při návštěvách někdejší východní Evropy měla ještě dlouho tísnivé pocity, strach, „že se zeď vrátí“. V roce 2022 navštívila Prahu kvůli rozhovoru pro Paměť národa. Prý už je to lepší.

„Že Evropu někdy rozdělovala zeď, je dnes nepředstavitelné. Nikdo nemá právo nikoho takto věznit, vycestovat je lidské právo. Mladí lidé by se o tom měli dozvídat a myslet kriticky, aby se podobná situace nevrátila,“ říká Krystina Hauck.

A jestli se sama považovala za politickou vězeňkyni? 

„Necítila jsem se vůbec jako vězeňkyně. Já jsem přece nic neprovedla. Já jsem se ve svých očích ničeho trestného nedopustila. Byla jsem zamilovaná a chtěla za tím mužem. A jestli to bylo na Východě nebo na Západě nebo kdekoli jinde, to mi bylo fuk. Necítila jsem se vinná. Jestli jsem byla politická? To je složitá otázka. Ne, vlastně ne. Dopustila jsem se trestného činu ve státě, který zneužíval lidi. Ale to pro mě nebyl žádný důvod, neměla jsem žádné politické pohnutky. Byla jsem zamilovaná, nic víc. Ale na druhou stranu ani nic míň. Proto jsem se dostala do téhle situace.“