The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edith Herta Maria Ekanayake (* 1943)

• narodila se 20.6.1943 v Praze

• pochází ze strany matky ze starousedlé pražské německé rodiny, ze strany otce z německé rodiny z Jesenicka

• v květnu 1945 byla s matkou a babičkou vyhnána z bytu v Praze a internována ve 14 různých táborech, dědeček byl ještě předtím odveden na Strahovský stadion a zemřel později v Terezíně

• 1946 byla odsunuta do Německa (Bavorsko)

• od roku 1973 do roku 1975 žila na Srí Lance

Edith Ekanayake se narodila v Praze v roce 1943. Události konce války a odsun německých obyvatel z Československa prožila tedy jako velmi malá a nemá na ně téměř žádné vlastní vzpomínky. Jak říká, přežila jen díky obrovskému úsilí své maminky a babičky, které ji během vyhnání a následného pobytu ve 14 různých internačních táborech uchránily před smrtí hladem či kvůli nemocem. „Kdyby tyto dvě ženy neměly jedna druhou, myslím, že moje matka sama by mě zachránit nedokázala,“ říká dnes.

„Byli jsme jiní Němci“

Rodina Edithy Ekanayake z matčiny strany patřila k německým starousedlíkům v Čechách – dědeček Leo Tietze byl voják v rakouské císařské armádě a pocházel ze staré pražské rodiny, babička se narodila v Litoměřicích v rodině zámožného obchodníka s chmelem. Manželství uzavřeli ve Vídni a jejich dcera, matka Edith Ekanayake, přišla na svět v Innsbrucku. Po konci první světové války a vzniku republiky se ale vrátili ke svým rodinám a žili nejprve krátce v Litoměřicích, než se definitivně usadili v Praze. Leo Tietze začal pracovat v bance a rodina se stala součástí tehdejší pražské „lepší společnosti“.

O rodině svého otce Adolfa Zotha Edith Ekanayake mnoho neví. Pocházel z Jesenicka a s její matkou se oženil v Praze v roce 1940. Sloužil už v první světové válce a přesto, že mu bylo už téměř 50 let, šel znovu na frontu v roce 1944. Rodiče už potom spolu nikdy nežili – otec ve válce sloužil patrně v Rusku, a přestože nebyl zraněn, trvalo mu více než rok dostat se po konci války do Německa. Jeho žena jej sice vypátrala přes Červený kříž v roce 1948, on ale o další kontakt s rodinou nestál. Rodiče se na přání matky nikdy nerozvedli, otec žil s jinou ženou a ani o dceru se nezajímal. Edith tedy vyrůstala pouze s matkou a s babičkou, o dědečka přišla ještě v květnu 1945 v Praze a znala ho pouze z vyprávění. Stejně jako své rodné město.

Praha ve vzpomínkách matky pamětnice byla skutečnou „Paříží východu“, městem elegance, umění a společenského života. Ona sama zpívala a hrála na klavír, chodila do opery, Leo Tietze byl sběratel a měl byt byl plný obrazů. V jejich společenské vrstvě podle vzpomínek na předválečné období nikdo z Pražanů neřešil, kdo je národností Čech, kdo Němec či Žid a všichni se volně stýkali. Jako doklad této propojenosti může svědčit také domácí mazlíček rodiny Tietzových – foxteriér Citrón, kterého dostala maminka pamětnice darem od manželky jednoho českého diplomata, kterou vyučovala němčině a se kterou se spřátelila. Citrón, který byl údajně velmi zábavný, neposedný a vyžadoval hodně pozornosti, byl bratrem patrně nejslavnějšího štěněte české literatury, Čapkovy Dášeňky.

Když později po okupaci do Prahy přicházeli „Hitlerovi Němci“, pražští Němci se prý za jejich chování často styděli, začali chodit raději do českých podniků a mluvit na ulici více česky. „My jsme byli jiní Němci,“ cituje Edith Ekanayake svoji maminku s tím, že ale samozřejmě Češi „házeli všechny do jednoho pytle“.

Bylo bezpochyby hodně pražských Němců, kteří vývoj v Německu i okupaci Československa vítali. Rozdílné názory přitom často štěpily i rodiny zevnitř – Edith Ekanayake zná například příběh přítele svého dědečka, jehož vlastní syn jako sympatizant nacistů udal úřadům za poslouchání zahraničního rozhlasu. Její rodina ale nikdy nechtěla „domů do Říše“ – stýskalo se jim spíš po staré monarchii a ideální uspořádání pro ně byl stát více národností připomínající například Švýcarsko.

Dědeček

S blížícím se koncem války se malá Edith s matkou přestěhovali do bytu babičky a dědečka, který byl nedaleko jejich bytu na pražské Letné. Sem také 5. května 1945 přišli dva úředníci vyslechnout dědečka a zkontrolovat, jestli vlastní zbraně. Dědeček jim ukázal svou sbírku historických zbraní a odevzdal jim také svou osobní pistoli, přesto jej s sebou odvedli na výslech s tím, že se do večera vrátí domů. Nikdy už jej ale neviděli.

Teprve později zjistili, že byl vězněn patrně na Strahovském stadionu a poté v pevnosti Terezín. Tam také zemřel v listopadu roku 1945. Rodina se snažila jej najít a zkontaktovat, jako odpověď ale dostali pouze informaci, že je po smrti a dostali zpět jeho peněženku a doklady. Mezi doklady byl vložen taky neodeslaný lístek, který Leo Tietze psal do Vídně bývalému kolegovi z armády a na který stenograficky několikrát po sobě napsal jedno slovo – hlad.

Jiné informace o dědečkově osudu nemají. O mnoho let později se Edith Ekanayake na setkání vyhnaných sudetských Němců setkala s mužem, který byl jako patnáctiletý rovněž vězněný na Strahovském stadionu a posléze v Terezíně, a mohl jí popsat podmínky, ve kterých její dědeček patrně prožil závěr svého života. Vyprávěl jí i o cestě z Prahy do Terezína, při níž lidé padali hladem a vyčerpáním, a o tom, že je po vstupu do Terezína mlátili do krve palicemi omotanými ostnatým drátem. V Terezíně pak spali na holé zemi a trpěli neustálým hladem.

Konec války a odchod z Prahy

Tři dny po odvedení dědečka, tedy 8. května 1945 ráno, se malá Edith s matkou a babičkou před blížící se Rudou armádou nejprve schovaly do sklepa. Odtud je po půlhodině i s použitím ran a kopanců vyhnali ven na ulici s jedinými zavazadly, které u sebe měly, tedy dvěma evakuačními kufry. Obsah těchto kufrů či přesněji to, co v nich zbylo po opakovaných prohlídkách v následujících měsících, bylo to jediné, co rodině zbylo z minulého života. Všechny cennosti byly zabaveny, rodinné fotografie matce před očima roztrhali, vypráví paní Ekanayake.

Matka potom po celý den s množstvím dalších lidí na ulici musela rozebírat barikády z dlažebních kostek, u toho je bili a kopali. Podle jejího pozdějšího vyprávění ten den viděla mnoho zraněných i mrtvých, které museli odnášet do blízkého kostela, kde je kněz zapisoval. Matka také později popírala, že by tyto násilnosti byly dílem pouze jakési zdivočelé lůzy, zdůrazňuje Edith Ekanayake. Naopak prý mezi útočníky poznala i některé své vzdělané známé z lepší společnosti.

Během tohoto hektického dne se matka o malou Edith ani o svou matku nemohla postarat. V jednu chvíli si všimla, že se na ně soucitně dívá cizí kolemjdoucí, a instinktivně se rozhodla spolehnout na jeho pomoc – sundala si ze zápěstí hodinky, podala mu je a svěřila mu svou dceru. Když se později během odpoledne situace trochu uklidnila, začala prohledávat okolní ulice, kde se všude na dvorech, v tělocvičnách i sálech kin či restaurací tísnilo množství lidí vyhnaných z domovů. „Dlouho hledala a na jakémsi dvoře, kde stáli lidé namačkaní jeden na druhého a nikdo nevěděl, co bude dál, našla matku, tedy babičku. Ta jí vyprávěla – představ si, úplně neznámý muž přišel s Edith, tedy se mnou, a položil mě do její náruče. Takže jsme zase měli štěstí,“ líčí Edith Ekanayake.

V následujících měsících tři ženy prošly údajně celkem 14 různými tábory, jejich jména ale Edith Ekanayake nezná. Také o těžkých podmínkách, v jakých žily, ví pouze z vyprávění matky a babičky. Ty jí popisovaly prostředí plné špíny, vší, blech a nemocí a hlavně neustálý hlad. Pravidelně jim také prohlíželi věci, zda neschovávají cennosti, a vyhrožovali tresty včetně zastřelení. Matka i babička musely chodit pracovat na pole či do továren a ona jako dvouleté dítě trávila dny v táboře sama, bez dohledu a bez pomoci. Kvůli neustálému nedostatku jídla byla prý velmi podvyživená a matka s babičkou sháněly kůrky chleba nebo vyhozené kosti a vařily jí polévku. Matka se ji po celou dobu také snažila kojit, aby ji zachránila.

Násilí se podle Edith Ekanayake v táborech určitě odehrávalo, její matka s babičkou se ji ale před ním snažily uchránit a ani později s ní nechtěly o svých zážitcích mluvit. Matka ale zmiňovala případy znásilnění a vyprávěla, že se ženy vždycky večer schovávaly.

V jednom z táborů se odehrála také událost, která je první skutečnou vzpomínkou Edith Ekanayake. Tehdy asi tříletá dostala k jídlu uvařené kuřecí hlavy, které se jim podařilo pro ni vyhrabat z hnoje. Dodnes si prý živě pamatuje svůj pocit, když je směla sníst.

Jediné místo, na které matka s babičkou vzpomínaly trochu v dobrém, byl tábor v Kolíně, pokračuje Edith Ekanayake. Místní velitel se k nim choval lidsky, matka mu díky své znalosti češtiny pomáhala s administrativní prací a díky tomu se dočkaly lepšího zacházení. Jeho žena jim také jednou tajně dala k jídlu buchty – na tento soucitný čin prý její matka celý život vzpomínala. Po roce 1989 se tohoto velitele tábora dokonce pokoušely vyhledat, byl už ale po smrti.

Odsun do Německa a nový začátek

Při samotném odsunu v květnu 1946 potom byla Edith nemocná a měla vysokou horečku. Lékař, kterého sehnaly až po mnoha hodinách, jí diagnostikoval záškrt. Přesto je po dlouhém čekání ve frontě nahnali do dobytčího vagonu s ostatními. Vlak potom jel přibližně tři dny, nikdo ale nevěděl, kam přesně. Protože nejprve jeli směrem na východ, šířila se mezi vyhnanci obava, že je vezou na Sibiř. Nakonec po mnoha objížďkách a zastávkách Edith s matkou a babičkou vysadili v Bavorsku, v Hilpoltsteinu nedaleko Norimberku. Kvůli její nemoci byly mezi prvními, kdo vlak opustil.

Ani po příjezdu do Německa se ale jejich situace nejprve příliš nezlepšila. Ubytování dostaly u sedláka, kde musely těžce pracovat, dostávaly ale pouze minimum jídla, takže stále trpěly hladem. Místní také nechápali, že nejsou uprchlíci, kteří se rozhodli k odchodu dobrovolně a mohli si zabalit doklady či část majetku. Ony měly pouze to, co měly zabaleno ve dvou evakuačních zavazadlech ve sklepě svého pražského bytu – vlastně tedy pouze oblečení. Jejich zavazadla byla při cestě mezi tábory mnohokrát prohledávána a cokoliv cenného z nich bylo zabaveno, případně zničeno – jako například jediné rodinné fotografie, které s sebou vezly. Oblečení, které měla matka na sobě 8. května, na ní potom už viselo v cárech, vypráví Edith Ekanayake. Před odsunem do Německa pak proto prý svlékla šaty a boty z mrtvé ženy v táboře, aby měla co nosit. Tyto boty potom nosila ještě několik let, protože neměla náhradu.

U místních starousedlíků se prý ještě po mnoho let setkávaly s nepochopením a odsuzováním. Matka měla kvůli svému „českému“ původu dokonce problémy v zaměstnání. Edith Ekanayake cituje její slova z tohoto období: „Přišli jsme o svou zemi, o majetek, já i o otce, který zemřel v Terezíně, ale tady, kde teď žijeme, o tom ani teď stále nikdo nic neví.“ Ona  sama má přítelkyně, se kterými se zná od základní školy a které přesto nechápou, co v dětství prožila. Téma odsunu je nezajímá a nechápou její trauma ani stesk po Čechách jako zemi jejích předků a rodiny.

Jak ona sama, tak její matka a babička si prý následky z tohoto období nesly po celý zbytek života. Jde nejen o vliv na fyzické zdraví, jako například poškozené zuby, ale i psychické následky. Edith Ekanayake vypráví, že v dětství byla například velmi bojácná a i kvůli tomu ji spolužáci ve škole trápili a šikanovali. Říká ale také, že se postupně naučila svou ustrašenost překonávat, i díky sportu. Dokázala potom žít aktivní život plný sportovních a cestovatelských zážitků i profesních úspěchů. Pracovala mimo jiné ve firmě na zařizování interiérů, jako osobní sekretářka či ve farmaceutické společnosti.

Jejím hlavním zájmem bylo po celý život cestování a sport. Věnovala se například potápění, díky kterému při návštěvě Srí Lanky poznala i svého manžela, potápěče Hectora Ekanayake. Žila s ním na Srí Lance v letech 1973-1975, mezi jejich blízké osobní přátele v té době patřil slavný britský spisovatel Arthur C. Clarke. Ten jí byl i svědkem na svatbě.

Vzali nám identitu

Do Čech poprvé znovu přijela společně s matkou počátkem 60. let. Navštívily jak Prahu, tak Litoměřice. Společně vyhledaly jak domy, ve kterých rodina dříve žila, tak některá další místa, na která měla matka silné vzpomínky. Důležitá pro ni prý byla například návštěva pražské Lorety či chrámu sv. Víta. Edith Ekanayake vypráví, že zatímco její matka v Praze byla opravdu jako doma, ona sama se v Čechách cítí spíše jako turistka. Prahu i Litoměřice pravidelně navštěvuje – v Litoměřicích se setkala s novými majiteli jejich bývalého domu, v Praze dokonce zvažovala koupi vlastního bytu, přesto má podle svých slov k zemi dvojznačný vztah. Praha je překrásné město, říká, pokračuje ale: „Já pokaždé nechtěně cítím osten v srdci, protože myslím také na to, co se nám tu přihodilo, a to byla velká nespravedlnost, bylo to hrozné, pro moji matku a babičku, příšerné. Nešlo o ztracený majetek, mnoho lidí ve válce přišlo o věci, byly zničené domy. To, co vzali nám, byla identita, to, že člověk někým je. Moje matka byla někdo. Tam, kam jsme potom přišli, jsme byli jen přivandrovalí trhani.“