Stigma „deportované osoby“ coby povinnost být lepším člověkem
Stáhnout obrázek
Sofija Zubrycká se narodila 4. června 1942, ve vesnici Uhersko do rodiny haličských intelektuálů. Byla třetím ze čtyř dětí Ivana Zburyckého a Mariji Terletské. Její otec byl stejně jako dědeček hospodářským úředníkem. Otec pracoval pro asociaci etanolových závodů ve městě Uherce, dědeček pro Raiffeisen banku ve městě Stryj. Babička z otcovy strany předsedala místní pobočce Rady ukrajinských žen. Rodiny udržovala kontakty s povstaleckým hnutím, dva z matčiných bratrů byli v podzemním hnutí odporu (jeden dříve také v jednotce SS Halyčina). Otec Ivan Zubryckyj zásoboval povstalce ethanolem, který mohli směňovat či prodávat. Brzy ráno dne 19. prosince 1949 zatkla policie oba rodiče a tři z jejich dětí - Volodymyra (narozeného 1935), Dariu (narozenou 1938) a Sofiji. Odvezli je do transportního střediska v Boryslavi a odtud je deportovali na Sibiř. Nejprve je usídlili v bezejmenné osadě v okolí Chabarovsku, kde byl pouze jeden táborový barák. Později je převezli do osady Chor, kde otec začal pracovat jako účetní. Podařilo se mu také iniciovat přezkum procesu, na základě něhož byla rodina deportována. V dokumentech k procesu nalezl nesrovnalosti a s pomocí svého otce ze Stryje se odvolal k Nejvyššímu soudu SSSR. 18. července 1956 soud rozhodl zrušit rozhodnutí rodinu deportovat do zvláštní osady a „navrátit majetek zkonfiskovaný během deportace“. Rodina Zubryckých se vrátila na Ukrajinu, kde se paní Sofija Zubrycká později stala učitelkou matematiky a ředitelkou školy.
