Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Helena Zoufalová, roz. Brejchová (* 1943)

• narozena 12. září 1943 v Praze

• vystudovala Vysokou školu ekonomickou

• působila v odbytu v nakladatelství Academia ve Vodičkově ulici

• dále pracovala ve Státním pedagogickém nakladatelství, v Lidové demokracii – Vyšehrad, v Knižním velkoobchodu

• po roce 1989 stála u zrodu nakladatelství Brána

• vzpomíná na příbuzné V. V. Štecha

Helena Zoufalová, rozená Brejchová, je vnučkou JUDr. Jaroslava Brejchy a věnovala Vlastivědnému muzeu ve Slaném rodinnou kroniku napsanou jejím dědečkem JUDr. Jaroslavem Brejchou v letech 1940–1944. Popisuje v ní období od druhé poloviny 18. století do roku 1902. Charakterizuje nejen historii rodu Brejchových, ale její součástí jsou i historické události Slánska a životní příběhy řady významných osobností regionu. Kronika je uložena v depozitáři muzea a je přístupná badatelům. Jeho vnučka se stará o uchování těchto vzácných vzpomínek a prozradila nám, co dělala ve svém životě ona.

Nyní ocitujme ze vzpomínek sepsaných Helenou Zoufalovou v Praze 20. listopadu 2017:  

Narodila jsem se v Praze 12. září 1943. Narodila jsem se v domě, který postavil můj dědeček, o kterém chci vyprávět, v roce 1911 u Písecké brány. Bylo to v místech, kde původně byly hradby a měla tam vzniknout městská vesnice předměstského typu, jak jednou říkal pan architekt Zdeněk Lukeš. Pozemek patřil magistrátu, a protože dědeček pracoval na magistrátu, měl možnost koupit si ho. Celá rodina tam žila až do roku 1996, kdy se dům prodal, a museli jsme se vystěhovat. Asi by se to dědečkovi nelíbilo.

Mám ještě bratra Vladimíra, který se narodil 12. února 1945, také v Praze. Do školy jsem začala chodit do Dejvic, tehdy do Majakovského, dnes zpětně do Pelléovy ulice, v roce 1949. Tam jsem chodila jen do páté třídy, vyšší ročníky tam nebyly. Povinnou školní docházku jsem ukončila v Praze Na Bachmači, dnes už je škola zbořena. Po ukončení základní školy jsem navštěvovala jedenáctiletku v Bílé ulici v Praze 6 (od roku 1953 druh školy, který poskytoval vyšší všeobecné vzdělání s maturitou a připravoval ke studiu na vysokých školách). Po maturitě jsem chtěla studovat filozofii, tedy spíše filologii, ale protože jsem neměla ten správný původ, nedostala jsem doporučení. Abych měla ukončené středoškolské vzdělání, přihlásila jsem se na abiturientský kurz. Patřil pod Střední ekonomickou školu v Resslově ulici. Tam jsem odmaturovala v roce 1962. Protože tato škola mi byla ochotna dát doporučení pouze na Vysokou školu ekonomickou, po určitém váhání jsem začala tuto školu studovat při zaměstnání, což bylo dosti náročné. Do toho jsem se vdala a narodil se mi syn Ladislav. Školu jsem dokončila a v sedmdesátém roce promovala. Vystudovala jsem učitelství ekonomických předmětů, připadalo mně to bližší mému humanitnímu zaměření. Nikdy jsem učit nezačala. Tehdy bylo ještě umístěnkové řízení a já jsem dostala umístěnku do nakladatelství Academia ve Vodičkově ulici. Začala jsem pracovat v zahraničním odbytu. Tak jsem se vlastně dostala ke knížkám, což mě také vždycky zajímalo. Částečně jsem si tak splnila i svůj původní záměr, že se moje humanitní zaměření mohlo realizovat u knížek a v obchodě. Postupně jsem prošla několika nakladatelstvími, vždy ve funkci vedoucí odbytu. Nikdy se nikdo z rodiny politicky neangažoval a tím byl dán i můj profesní postup. Prošla jsem Státní pedagogické nakladatelství, byla jsem v Lidové demokracii – Vyšehrad a v Knižním velkoobchodě, kde mě zastihla revoluce roku 1989. Kamenná nakladatelství, tehdy jich bylo v republice asi třicet tři, začala „padat“. Rozbujelo se samostatné podnikání a nezbývalo nic jiného než si ho také založit. Naštěstí mě podporovala tiskárna, se kterou jsme léta spolupracovali, tím jsem nemusela vzít na sebe jednatelství a vkládat svůj majetek, byla jsem výkonnou ředitelkou. Nakladatelství jsme nazvali Brána – jako brána vzdělání. Zaměřili jsme se převážně na historickou literaturu, ale non-fiction, ze své zkušenosti jsem věděla, jak probíhala výuka dějepisu v době totality.

Náš úmysl se pomalu rozvíjel. Bylo to posledních patnáct let mého aktivního života, ale bylo to velice náročné. Nejprve jsem se musela seznámit s tím, co dříve bylo centrálně řízené. To znamená vybrat tituly, sehnat k nim licence, postavit ediční plán, vybrat spolupracovníky a najít v Praze prostory pro podnikání. Potom následovala řada bezesných nocí. Bylo třeba, abychom měli peníze na nájem, na mzdy, na honoráře, překlady, licence a na placení faktur tiskárnám, protože ta tiskárna, která za mnou stála, bohužel netiskla zadarmo, ale jiné výhody jsme tam měli, jako včasnost dodávek atp. Nakladatelství se ujalo, mně a mým spolupracovníkům se podařilo vybudovat takové nakladatelství, které mělo úspěch i na zahraničních veletrzích jako důvěryhodný a závazky dodržující partner. Jezdila jsem tam převážně já. Měla jsem výhodu, že jsem se domluvila anglicky. Prodejci licencí neznali ani mě, ani nakladatelství Brána, člověk vlastně ručil jen svým obličejem a svou morální úrovní. Všechno se dařilo, a když prodejci licencí viděli, co vydáváme a že platíme, sami už nám tituly nabízeli. Vydávali jsme převážně překladovou literaturu a doplnili jsme historický základ naší ediční činnosti o českou literaturu, kde jsme vybírali historické náměty, a pro oživení několik detektivek. Na jednom veletrhu mi náhodou jeden literární agent nabídl licenci na vydání knihy Reinholda Messnera. Trochu jsem váhala, přece jen horolezectví nepatřilo do našeho edičního profilu, ale mělo to nesmírný úspěch. První kniha, kterou jsme vydali, bylo Třináct zrcadel mé duše a postupně ještě asi osm knížek. S autorem jsme se osobně setkali při jeho návštěvě Prahy. Je těžké předvídat, co edičnímu záměru pomůže a co se na trhu uplatní. Do revoluce vycházelo asi 2 000 titulů ročně, po revoluci se tento počet přiblížil ke 20 000 ročně. Bylo nesmírně náročné všechno zkalkulovat. Nebylo jednoduché v těžké konkurenci té doby obstát, ale nakonec se to podařilo.

Když se majitelé rozhodli nakladatelství prodat, odešla jsem v pětašedesáti letech do důchodu. Několik let mně ta práce chyběla, ale našla jsem uplatnění v jiné části kulturní sféry a ráda na tu dobu vzpomínám.

Můj dědeček byl JUDr. Jaroslav Brejcha, nositel revoluční medaile za účast v národním výboru při vzniku republiky Československé a autor Živnostenského zákona pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi.

Narodil se 1. října 1875 v Beřovicích u Slaného do rozvětvené mlynářské rodiny Brejchů (předtím Breychů a ještě dříve Bregchů), která sahá svými kořeny až do roku 1650, kdy začaly být na farách vedeny matriky. Zakladatel rodu Brejchů byl Matěj, ještě bez příjmení, byl veden jako Matěj – mlynář (1580–1650). Koupil mlýn v Zadní Kopanině na Radotínském potoce. Mlýn stojí dodnes. Jeho syn Matěj, už Brejcha, byl vrchností dosazen do mlýna v Žižicích č. 20 u Slaného. Mlynáři byli tehdy nevolníci, ale nemuseli robotovat na panském. Další syn Šimon mlynařil, asi sňatkem na mlýně v Řevnicích. Tehdy měly rodiny hodně dětí, ne všechny se dožily dospělosti a většinou bylo příčinou tehdejších úmrtí TBC, říkalo se jí také mlynářská nemoc. Přesto se Brejchové svými sňatky, někdy v rámci svých vzdálených rodin, rozšiřovali například do Pozdně, konečně i do Královic. To bylo za Jana Brejchy (1753–1821), který se přiženil do královického mlýna č. 28. Žižický mlýn po něm převzal bratr František-Ignác, který mlýn prodal v dražbě 24. 8. 1796 a přestěhoval se do Kouřimi. Uvádím to jako zajímavost, protože z té rodiny pochází herečka Jana Brejchová.

Dostáváme se tak k mému pradědečkovi Aloysovi, jeho rodiče byli Václaw Breycha (1819–1902), mlynář v Královicích u Slaného č. 28, a Anna, rozená Vacková, z Libochovic č. 45 a kromě druhorozeného Aloyse (1845–1881) měli ještě čtrnáct dětí. Aloys, ačkoliv nejstarší syn Václawův (prvorozený František zemřel po narození v roce 1843), se nestal dědicem královického mlýna, ten zdědil mladší syn Václav, který si vzal Kateřinu Kamžovou. Aloysovi koupil otec beřovický mlýn (obr. 1) od Václava Honka za 12 000 zl. – vlastně od jeho vdovy. Aloys se totiž dvořil jejich dceři – veliká láska – ale zemřela mladá na TBC. Její otec se v zoufalství nad její smrtí zastřelil a vdova pak nabídla mlýn Václawovi, jako Aloysovu otci, který se chtěl s jejich dcerou oženit.

Aloys  František Antonín Breycha (obr. 2), narozen 4. 5. 1845, zemřel 31. srpna 1881, mlynář v Beřovicích u Slaného č. 36, byl dvakrát ženatý. První manželka byla Emilie Francová z Netovic (1849–1874), druhá manželka byla Marie Formánková (obr. 3) (1853–1894) z královického statku č. 4, dcera Františka Xaveria Formánka a Alžběty Srbkové z Postřižína č. 34. Z prvního manželství měl Aloys celkem čtyři dcery, dvě zemřely v kojeneckém věku, přeživší byla Marie Angelína Pavlína (1872–1921) – manžel Václav Štech (obr. 4) – a Anna Emilie (1873–1945), zůstala neprovdána. Z druhého Aloysova manželství se narodil můj dědeček, JUDr. Jaroslav Alois, už Brejcha (obr. 5, 5b). Snad by byl mlynářem v Beřovicích, kde se narodil, nebýt předčasné smrti jeho otce. Jako sirotek studoval ve Slaném na gymnáziu (obr. 6) a pak se přestěhoval s maminkou do Prahy. Mlýn samozřejmě prababička prodala. Začal studovat práva, a když byl v prvním ročníku, jeho maminka, moje prababička, zemřela a bylo jí jedenačtyřicet let. Ošetřovala příbuzného nakaženého TBC, nakazila se, nebylo to léčitelné. Dědeček našel útočiště v rodině svého švagra, Dr. Štecha, a své sestry Marie (obr. 7), kteří žili v Praze a měli pět dětí. Václav Štech přivedl do rodiny pětiletého Vašíka (V. V. Štecha – obr. 8), který se narodil ve Štechově prvním manželství s Annou, rozenou Mrzílkovou, která při porodu chlapečka zemřela. Dědeček měl vlastní byt, jeho starší sestra, neprovdaná Anna, pomáhala vést sestře Marii domácnost, a tak zůstala rodina pohromadě.

Dědeček dostudoval (obr. 5a). Začal pracovat na pražském magistrátu, působil při asanaci Josefova, potom v živnostenském referátu a stal se magistrátním radou. V první světové válce byl jako důstojník od 9. ledna 1915 do 3. dubna 1918. Byl na ruské frontě v Haliči – Narew, pak v Tyrolích – Bolzano, Trident a nakonec v etapě v Rumunsku. Po návratu z vojny vedl úřad pro zkoumání cen, ale odtud byl ministrem Schusterem povolán do živnostenské sekce ministerstva obchodu, jejímž byl nakonec odborovým přednostou. Z té doby pochází jeho „Živnostenský zákon pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi“, sepsaný spolu s Dr. Rudolfem Fikrem. Při své úřední činnosti vykonával funkci vládního komisaře Pražských vzorkových veletrhů (obr. 9), pracoval v Zemském svazu pro povznesení návštěvy cizinců i v Ústředí cizineckých svazů (obr. 9a). Z té doby se také připomíná jeho návštěva v Polsku při úpravě cestovního ruchu. V Živnostenském rozhlase přednášel své zkušenosti v tomto oboru. Znali jej všichni živnostenští činovníci jako předsedu Státní rady živnostenské z celé republiky. Všechno, co dělal, dělal pečlivě a svědomitě. Za svoji práci v úřadu i za účast v národním výboru při vzniku republiky Československé dostal od RČS revoluční medaili jako jeden z mála civilních pracovníků (obr. 9b). Revoluční medaile byla udílena v první řadě vojákům. To je tedy nejvyšší ocenění jeho zásluh. Odešel do výslužby přesně v šedesáti letech a nepřesluhoval, jak bylo tehdy obecně zvykem. I v tom byl korektní. Všechny noviny o tom psaly. K dokreslení jeho portrétu ještě něco o dědečkovi samém. Miloval přírodu, květiny a hudbu. Krásně hrál na klavír a zpíval ve studentském kvartetu. Byl zdatným fotografem-amatérem a korunou jeho práce je fotografie básnické dvojice Jaroslav Vrchlický a Svatopluk Čech v neděli 14. 6. 1903 v Obříství. Jako ovocnář pěstoval v Libiši (letní byt) nádherná jablka a hrušky, které od něho chtěl dávno před první světovou válkou kupovat prvořadý pražský lahůdkář, a to s ohledem na kvalitu na kusy, nikoli na kila. A ještě jedna velká záliba – libůstka – láska – lázně Poděbrady. Práce ve správní radě, kde byl místopředsedou. A konečně největší záliba – četba. Četl se zájmem a rád, dokonce ještě na smrtelné posteli. Zemřel těsně po skončení druhé světové války, 1. června 1945. Je pohřben na hřbitově ve Slaném se svou maminkou a dcerou Jaruškou, provdanou Němcovou.

Začala jsem toto povídání genealogií a teď jí opět skončím. Dědeček se oženil v roce 1907 s Marií, rozenou Regenermlovou, z Turska č. 11. Měli spolu dvě děti, mého tatínka Vladimíra (Ing. Dr. techn.), nar. 7. 7. 1908, zemřel 15. 8. 1991, a dceru Jaroslavu, nar. 7. 1. 1913, zemřela 14. 11. 1964. Babička Marie se narodila 18. 8. 1883 a zemřela 8. 8. 1961. Přežila dědečka o šestnáct let. Můj tatínek Vladimír se oženil v srpnu 1942 s mou maminkou, rozenou Wolfovou (17. 10. 1917 – 16. 7. 2008), a narodily se jim dvě děti – dcera Helena (12. 9. 1943) a syn Vladimír (12. 2. 1945). Z těchto dat je vidět, že jsme dědečka nezažili, ale to všechno, co o něm víme, nám s láskou o něm vyprávěl, všechno zapsal i popsal můj tatínek. Dalo by se toho napsat ještě více, kdybych sáhla zase do jiné přihrádky, ale v nejlepším přestávám.