„Když nás měli osvobodit, tak přišel rozkaz, že se máme přemístit a že půjdeme dopředu. Jenomže tam byli dva lidé – a Dujcik, který byl řidič. My jsme byli zakopaní v takové hloubce, abychom nebyli vidět, a za námi byla hromada písku. A cvok jeden (řidič Dujcik – pozn. aut.)… my jsme tam nacouvali. Když chtěl vycouvat, tak místo aby jel dopředu, tak začal couvat do kopce. Jednou nic, podruhé nic, potřetí bum prásk a byli jsme bez bren carrieru. On byl schovaný a tomu druhému, který nás hlídal asi padesát metrů u silnice, tomu se nic nestalo. Jenomže já jsem to dostal do uší a tekla mi krev. Ale přidal jsem se k druhému bren carrieru a šli jsme útočit. [Mina?] Mina nám to rozbila. Ale jak se tam dostala, to ví jenom Bůh. Ještě jsem s nimi byl asi tři dny, pak mě naložili a odvezli do tobrucké nemocnice. Tam mě vyléčili, za pár dní mě to všechno nějak přešlo.“
„Jsem zklamán novým režimem… starým režimem tuplem a novým režimem také. To je můj názor. Starým režimem, protože nás zavírali, popravovali a tak dál. Teda mě ne… ale novým režimem jsem zklamán, hrozně jsem zklamán. Celá vláda od samého začátku nenavázala na to, co bylo v první republice. Co bylo v první republice, byl spořádaný stát. Já si pamatuji, když jste nechal klíče ve dveřích a když jste se vrátil, tak tam byly. V Orešanech, když jsem přišel za kamarádem a bylo zamčeno, tak jsem šáhl do okénka navrchu a tam byl klíč. Kdežto teď se podívejte, co se stalo s lidmi. Jen se podívejte těch vrahů, ne neštěstí automobilových, to je jiná věc, ale těch vrahů, kterých je v této republice. Je to vůbec možné? Ne. Zapomněli, aby skutečně žili jako v první republice. A přísně také. Pendrek, který patřil - teď někoho jenom uhodí pendrekem a lidé řvou. Nebo děti jdou do školy, on druhého zmlátí, dva ho zmlátí a rodiče si jdou stěžovat místo toho, aby mu doma dali pár pohlavků.“
„Nás dovezli do vádí. Já jsem seděl s kamarády na spodku vádí a říkal jsem kamarádovi Mirkovi Sedláčkovi: ,Mirku, ale tady někdy prší...' ,Ale prosím tě, to bylo před tisíci lety nebo před dvěma tisíci lety.' Já říkám: ,Nevěř tomu, podívej se, jak je to tady vyhlazeno. Podívej se, my si uděláme bunkr tady kousek výše.' Na druhé straně byli dělostřelci Poláci a my jsme byli tady. Tak jsme si udělali bunkr. Konzervy a všechno, co se našlo, se postavilo… plachtu přes to. Najednou se zatáhla obloha a měl vidět, co přišlo. Byli jsme deset metrů nebo kolik vysoko. Všechno, co bylo v cestě, cestovalo k moři. I dělostřelecké granáty, všechno prostě. Italové tam postavili bunkry na vrchu, v těch bunkrech byli spojaři a velitelství a za chvilku bylo všechno zaplaveno. Všechno se ztratilo. Na druhý den na druhé straně sušili Taliáni a Němci svoje svršky a my jsme sušili na této straně.“
„Najednou přišel rozkaz, že radiovozy budeme mít zařízeny a budeme hledat radiovysílačky. Já jsem si říkal: ,No, já to zkusím.' A několika lidem jsem napsal, kam pojedeme. Nějaký šikovný člověk to zradil. Tak jsem byl zatčen. 9. 8. 1939 přišla pro mě policie, a jelikož jsem byl voják, tak mě zatkli a odvezli do Trnavy. Ten prapor byl v Trnavě, ale byli tam ještě nějací pěšáci. My jsme tam neměli věznici (v místě vojenské služby – pozn. aut.), tak mě odvezli tam (do Trnavy – pozn. aut.). A tam mě každý večer vyslýchali. Bylo to 9. 8. a 16. 8. byl na mě vydán zatykač: ,Jménem Slovenské republiky Vás zatýkáme pre vlastizradu.' A ten, který mě vyslýchal, si odplivl a říká: ,To je stejně svině česká.' Páč věděli, že jsem z toho (smíšeného manželství – pozn. aut.). V ten večer jsem se za pomoci kamarádů dostal ven. Chvilku jsem se potuloval po horách. Rozloučil jsem se dokonce s rodiči. A teď kam? Do Maďarska se mi nechtělo, a jelikož jsem to na východním Slovensku znal jako voják, tak jsem si vybral hranice s Polskem. Odtamtud jsem se dostal do Polska. Měl jsem štěstí, že když jsem překračoval hranice, tak jsem narazil na hraniční kámen – z jedné strany bylo Československo, na druhé straně bylo Polsko. Tak jsem se rozloučil a šel jsem směr Polsko.“
„Já jsem si našel v druhém Tobruku nového forda, který měl tři sta mil ujeto. [Našel?] No nechala ho tam naše jednotka. Ti předtím si ho také nevšimli. My jsme ho s Chalupou dotáhli, dali jsme ho dohromady, šli jsme si udělat výlet po silnici a předjeli jsme Klapálka. On měl nějakého Hájka, šoféra, který byl velice opatrný. Jsme ho předjeli. My jsme bydleli v bývalé vojenské nemocnici v Tobruku. On přijel za námi, jenomže my jsme to dali k Angličanům, přeskočili jsme plot a pracovali jsme, jako že pracujeme. On vyzkoušel všechny vozy a všechny měly studené motory. Odjel. Jenomže velitelem byl poručík Slíva a jednou jsme dostali rozkaz, abychom se dovezli na velitelství. Tak jsme natočili forda, dojeli jsme tam a postavili jsme ho daleko od toho. Tam jsme dostali nějaké příkazy, a když jsem šel zpátky, za fordem Klapálek: ,Tak to je ten vůz, který nás předjel!' Tak měl takovou hůl… Říkal: ,Tak bych vás nejradši nařezal.' Ale nic z toho nebylo…“
„Narodil jsem se na Slovensku v roce 1916 a jsem ze smíšeného manželství. Otec byl Čech a matka byla Slovenka. (Jmenuji se – pozn. autor) Hynek Zmítko. V době mezi válkami byla přihláška, kam jsem se mohl přihlásit – jestli ke Slovensku, nebo… já jsem se přihlásil, jelikož jsem byl poměrně dospělý, ke Slovákům. Tím pádem v roce 1939, když se to rozpadlo, když Slováci udělali samostatnost a já byl na vojně, tak jsem zůstal na vojně a byl jsem přidělen čtrnáct kilometrů od svého bydliště. Bydlel jsem u Trnavy v Dolných Orešanech.“
„Byl jsem popotahován, ale ne ze začátku. Byl jsem vedený v evidenci, ale po deseti letech si nás zavolali na StB a vyslýchali mě pro určitou záležitost… páč jsem pomáhal jednomu známému do ciziny. Abych řekl pravdu, zachránili mě v tom komunisté, kteří žili v Plzni, kteří byli ze Západu. Ti mě v tom zachránili. Všichni z Tobruku. Doktor Preuss, Fedor Hrušovský a Poláček. Jenomže to byli komunisté, Poláček byl velitelem StB v Plzni, druhý (Poláček – pozn. autor) byl ředitelem policie v Plzni a velkým (funkcionářem – pozn. autor) byl na KSČ Hrušovský. Ti tři mě zachránili před kriminálem.“
Měl jsem štěstí, že když jsem překračoval hranice, tak jsem narazil na hraniční kámen – z jedné strany bylo Československo, na druhé straně bylo Polsko. Tak jsem se rozloučil
Hynek Zmítko se narodil 10. ledna 1916 v Dolných Orešanech poblíž slovenské Trnavy. Otec byl Čech a pocházel z vesnice Myštěves u Nového Bydžova, matka byla Slovenka. Hynek Zmítko se vyučil mechanikem a 1. 10. 1937 nastoupil na povinnou vojenskou službu. Sloužil téměř dva roky, po 14. 3. 1939 i v nově vzniklém slovenském státě. 9. 8. 1939 byl zatčen slovenskou policií za vlastizradu a vyslýchán. 16. 8. 1939 byl obviněn a rozhodl se utéct z vězení s pomocí kamarádů. 21. 8. 1939 překročil hranice do Polska, kde se po třech dnech, 24.8. 1939, přidal ke Svobodově jednotce v Malých Bronowicích. Svoboda se s celou jednotkou chtěl dostat do Rumunska, byli však 17. 9. 1939 zatčeni sovětskými orgány. Jednotka byla vyslýchána a internována v Kamenci Podolském, v Jarmolincích a v Suzdalu. Některé členy ze Svobodovy jednotky zatkla NKVD a odvezla je do gulagů. V únoru 1941 odjel Hynek Zmítko lodí Svanetia přes Černé moře do Istanbulu, z Turecka se lodí dostal do izraelské Haify. Hynek Zmítko byl odvezen do Agamy u Alexandrie a poté do Sýrie, kde bojoval proti vichistické Francii. Hynek Zmítko obsluhoval prediktory u protiletadlových děl Boforce. Poté odjel do obsazeného Tobruku, kde československá jednotka vystřídala Australany. V listopadu 1941 je osvobodili Angličané. Hynek Zmítko sloužil v Tobruku jako průzkumník a jezdil s bren carriery. Po prvním Tobruku odjel zpět do Palestiny, kde byl zařazen k 501. brigádě protiletadlového dělostřelectva opět u děl Boforce, obsluhoval prediktory. Zúčastnil se bojů i v druhém Tobruku, tentokrát už u protiletadlového dělostřelectva. V roce 1943 odjel s dalšími československými vojáky přes celou Afriku do anglického Liverpoolu. V Anglii byl velitelem mechaniků u 54. motopraporu, se kterým bojoval ve francouzském Dunkerque. 30. 9. 1945 byl demobilizován a začal pracoval u mezinárodní organizace UNRRA až do její likvidace. Po komunistickém uchopení moci pomohl známému dostat se na Západ, za což byl vyslýchán StB. Ovšem spolubojovníci z Tobruku s komunistickou stranickou příslušností se za něj postavili, a tak nebyl pro pomoc známému novým režimem perzekuován. Hynek Zmítko si sám zařídil malou autodílnu, která však byla komunisty v roce 1950 zrušena. Nastoupil jako automechanik u stavebního podniku a v roce 1968 přešel k Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, kde pracoval jako řidič. Účastnil se schůzek veteránů z Tobruku, konajících se sice vícekrát do roka, ale jednou za rok za přítomnosti generála Klapálka. Do důchodu odešel v roce 1971. Hynek Zmítko zemřel 25. listopadu 2004.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
