Miriam (sestra Vojtěcha) Zikešová

,,Pro mě byl rozhodující okamžik ta středa, protože v metru se začalo rozhlašovat – a používali k tomu i herce: ,Nechoďte na Václavské náměstí, je to nebezpečné, bude se střílet.' A tak vím, že moje sestra byla u mediků, tak ona šla, byli připravení, jako služby v nemocnicích, kdyby se opravdu střílelo. A my jsme tam samozřejmě šli. Ale viděli jsme na těch střechách Václavského náměstí policajty se samopaly, nebo kdo to byl, a tenkrát pro mě zlomový okamžik celé revoluce byla ta středa. Protože kdyby se – to je můj názor – kdyby se začalo střílet, byť jenom do vzduchu, my bychom dostali strach. A jak by dostal strach jeden, utekl by jeden a ti ostatní taky. Protože ono i toho 17. listopadu, moje sestra tam byla, na té demonstraci, můj tatínek taky, a odcházeli. Můj tatínek to vytušil, tak vycházel, ještě v tom koridoru, kde dostal občas obuškem, když se uzavřela ta Národní. Moje sestra ne, ti tam zůstali, později se ukrývali za popelnicemi v jednom dvoře a o půlnoci se přes střechy vloupali na půdu domů a přecházeli po střechách, protože se báli vyjít na ulici. Tak si myslím, že ten strach tam hrál určitou roli. Ale tím, že tu středu nedal – já nevím, to mohl být pan Bilak nebo Štrougal – nevím, kdo v tom zákulisí nejvíc hrál roli, kdyby tenkrát dali pokyn ke střílení, tak si myslím, že bychom to nedali.“

,,Já jsem vycestovala poprvé na Západ na svatořečení blahoslavené Anežky. Já jsem z farnosti blahoslavené Anežky v Praze, a ještě jsem si ji vybrala jako biřmovací jméno. A tenkrát se nám podařilo vyjet poprvé. A pro mě ten zážitek – nejvíc bylo, když jsme se shromáždili v aule Pavla VI. v Římě a očekávali jsme a čekali jsme asi dvě tři hodiny na papeže, tenkrát Jana Pavla II. a při tom čekání tam byl takový náš společný program. Nás tam byly tisíce, já nevím kolik už, to si nepamatuju, ale plná hala. A otec, Tomáš Halík, kterého jsem vlastně také znala, on pracoval u Apolináře, přes moji sestru, ten tam pracoval s mediky, a Aleš Opatrný tam měl pro nás – toho jsem zas znala víc já – program. Pro mě tento zážitek, že se můžeme někde sejít a společně se nejen modlit, ale být spolu a říkat, co chceme, byl tak hluboký, že poprvé, když jsme se vraceli tím autobusem, před tím 17. listopadem zpátky do České republiky, tam jsem ve svém srdci pocítila velmi silně: ,Já nechci. Já nechci žít v takové zemi, kde se stydím za vládu, kde se stydím za to, že jsem Čech. Já nechci takovéhle lidi mít v čele a žít za tím ostnatým drátem.´ A tak to vím, jak mi bylo těžko. A netušila jsem, že tak blízko, ani ne týden, se odehrají tak velké události, které pro mě budou znamenat obrovský zlom.“