Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Zídek (* 1940)

• narodil se 3. prosince 1940 v Praze

• dědeček Josef Doležal, starosta vinohradského Sokola a jeden ze zakladatelů Legiobanky, zemřel v roce 1954 na následky komunistického věznění

• navzdory špatnému kádrovému posudku pamětník vystudoval strojní obor s maturitou

• stal se dispečerem leteckého provozu na letišti Praha-Ruzyně

• v srpnu 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy tajně vysílal volání o pomoc

• čelil dlouhodobému nátlaku StB, která ho chtěla získat a ve spisech ho vedla jako kandidáta tajné spolupráce a důvěrníka

• v roce 1977 byl jmenován vedoucím oblastního střediska řízení letového provozu

• v roce 1984 odjel do Severního Jemenu, kde pracovala jeho manželka jako radioložka v nemocnici v Saná

• manželé Zídkovi byli v Jemenu sledováni StB kvůli podezření z emigrace

• po roce 1989 pamětník působil jako expert na leteckou navigaci a později modernizoval navigační systémy v soukromém sektoru

Okupované letiště, vojáci Varšavské smlouvy se samopaly a do toho tři pracovníci oblastního střediska řízení letového provozu v Praze-Ruzyni, kteří se tajně po lešení dostali ke krátkovlnným vysílačům a do éteru volali o pomoc. I když se Miloš Zídek pak už nikdy nedostal z hledáčku StB, nepodlehl nátlaku a ani jako inspektor a pozdější vedoucí řízení letového provozu neuděloval licence na základě stranictví, ale skutečné kvalifikace. A to se podle soudružky ředitelky měl původně stát jen hutníkem.

 

Svatba rodičů způsobila skandál

Miloš Zídek se narodil 3. prosince 1940 v Praze. Nerovný svazek jeho rodičů způsobil v roce 1937 menší politický skandál, který tehdy komentovaly dokonce i noviny. Otec Vilém Zídek totiž pocházel z obyčejné středostavovské rodiny, zatímco matka Anna Doležalová byla dcerou generálního ředitele Legiobanky. Když Josef Doležal projevil kategorický nesouhlas s výběrem své dcery, oba zamilovaní se sebrali a utekli z domova. Teprve hrozící veřejná ostuda donutila bývalého legionáře, aby ustoupil. „Právo lidu to, jak se patří, rozmázlo. S tím, že představitel buržoazie, můj dědeček, nepřeje lásce těchto dvou lidí. No a nakonec to vyústilo v to, že dědeček musel vzít tátu na milost,“ vypráví s úsměvem pamětník, který se narodil jako druhé ze čtyř dětí manželů Zídkových.

 

Za dědečkem jsem chodil do Legiobanky

Josef Doležal, který se ve třicátých letech minulého století řadil mezi nejvýznamnější představitele tehdejších finančních kruhů, stál u samého zrodu Legiobanky. Když byl v roce 1914 zajat na ruské frontě, vstoupil do legií a sloužil u sedmého střeleckého pluku; do nově vzniklého Československa se dostal po absolvování sibiřské anabáze až v roce 1920.

„V naší rodině se vypráví takový příběh, který se váže ke vzniku Legiobanky. Dědeček totiž, tuším, s pěti dalšími kamarády byli buďto prozíraví, nebo podnikaví a začali během té poslední fáze bojů na Transsibiřské magistrále vybírat doslova do krabice od margarínu peníze od svých spolubojovníků. A tyto peníze se staly základem pro vytvoření fondu, z kterého vznikla Legiobanka. A ti kamarádi, se kterými to dědeček takhle dělal, to byli pak většinou ředitelé poboček nebo departmentů Legiobanky,“ vypráví Miloš Zídek o rodinné historii. Sám Josef Doležal se stal později generálním ředitelem Banky československých legií; kromě toho působil jako úzký spolupracovník a žák JUDr. Jaroslava Preisse, významného národohospodáře a druhého muže první republiky. Pamětník vzpomíná na to, jak ještě v roce 1946 chodil za dědečkem do nádherné budovy Legiobanky v pražské ulici Na Poříčí. Josef Doležal, vlastenec a starosta vinohradského Sokola, tam zaměstnával například olympionika Aloise Hudce. „Dědeček byl výkonný mecenáš,“ dodává Miloš Zídek.

 

Dědečkovi v kriminále rozkopali ledvinu

Osudný únor 1948 změnil naprosto všechno. V červenci se ještě tehdy sedmiletý Miloš účastnil XI. všesokolského sletu, kde podle svých slov „měl jedinou starost – najít svoji správnou značku“, a pak už v roce 1949 přišla rána v podobě dědečkova zatčení a dalších perzekucí.

„Přijel tehdy populární tudor, vystoupili z něj dva páni a řekli babičce, že se jenom potřebují dědečka na něco zeptat, a odjeli,“ vzpomíná Miloš Zídek. „Neumíte si představit to celé období, kdy babička v zoufalství, protože neměla o dědečkovi vůbec žádné zprávy, to nebylo možné se k něčemu dostat, sepisovala žádosti o milost na všechna možná místa. Dokonce osobně žadonila u paní Zápotocké [matky prezidenta Antonína Zápotockého], která bydlela ve stejné ulici. Samozřejmě nic z toho nepomohlo.“

Po pěti letech strávených ve vyšetřovací vazbě nepřežil Josef  Doležal vynesení rozsudku ve vykonstruovaném procesu v roce 1954 ani o tři týdny. Když ho estébáci přivezli domů, nevážil celoživotní sokol a velmi výkonný gymnasta víc než čtyřicet kilogramů a nebyl schopen chůze. Po dvanácti hodinách na následky krutého bití zemřel v nemocnici na Karlově náměstí.

 

Ve škole jsem byl nepřítel státu

Rokem 1949 skončilo Milošovi šťastné dětství. To, že mu nezatkli také otce, bylo jen zásluhou sousedky paní Markové, zakládající členky KSČ s členskou legitimací číslo tři. Dodnes na ni pamětník v dobrém vzpomíná, že jen díky ní zůstali kompletní rodinou. Přesto to neměli jednoduché – vilu zabrala StB a jim vyhradila kuchyni s jednou místností. Šestičlenné rodině s babičkou. V domovnickém bytě navíc sídlila desítkářka paní Durbájevová, která měla za úkol donášet. Když jí jednou Milošův mladší bratr vmetl do tváře, že „táta říkal, že je svině bolševická“, byl to Miloš, který musel tento prohřešek odčinit vystupováním na komunistických vánočních besídkách.  

Hezké vzpomínky nemá ani na školu, kde si ho na paškál vzala tehdejší ředitelka Josefa Baxová. Tato komunistka a bývalá odbojářka, která za války skrývala Julia Fučíka, odsoudila Miloše k osamocenému dětství. „Na začátku padesátých let mě zavolala na stupínek a řekla: ‚Děti, před vámi stojí nepřítel naší demokracie a našeho státu. Zařiďte se podle toho.‘ Posadila mě do poslední lavice, kde jsem seděl sám, a nikdo z těch dětí se mnou nepromluvil ve škole ani slovo. Rodiče se podle toho zařídili. Zbyli mi dva kamarádi, a to ještě na tajňačku,“ hořce vzpomíná Miloš Zídek na ženu, která měla rozhodovat o jeho osudu i nadále.

„Jožka Baxová spolu s ostatními, pravděpodobně se stranickou buňkou, rozhodla, že Jiří Zídek, můj bratr, se půjde učit na horníka a Miloš Zídek, já, bude hutníkem.“ Rodina se s tím ale nehodlala smířit. Druhý dědeček, Karel Zídek, bývalý příslušník italských legií, obešel snad všechny střední školy v Praze, zvonil a prosil. Nakonec byl úspěšný – Jiří Zídek vystudoval geologickou průmyslovku a po emigraci do Švédska a následně do USA se stal uznávaným odborníkem v oboru paleontologie; Miloš Zídek vychodil strojní průmyslovku a čekala ho kariéra v civilním letectví. Soudružka Baxová ostrouhala...

 

Leteckým dispečerem na letišti Praha-Ruzyně

K práci v řízení letového provozu na letišti Praha-Ruzyně se Miloš Zídek dostal díky znalosti angličtiny a také zkušenostem z vojny. Na speciální poddůstojnické škole ho totiž vyškolili na ovládání střeleckého radiolokátoru, který se tehdy v celé Varšavské smlouvě vyskytoval pouze dvakrát. Po odchodu do civilu snadno našel zaměstnání na letišti, kde se postupně vypracoval až na licencovaného radarového řídícího v ACC (Area Control Center), tedy oblastním středisku řízení letového provozu. Překážkou nebyl ani jeho rodinný původ, ani odmítnutí vstoupit do KSČ.

Brzy se stal takovým odborníkem, že ho dokonce Ota Šik, ekonom a politik Pražského jara, přizval ke stolu, u něhož projednával svoji hospodářskou reformu. „Během Pražského jara jsem absolvoval několik schůzek s funkcionáři, kteří byli kolem Dubčeka a hledali lidi, kteří by mohli nějakým způsobem nahradit kádry, které se oni chystali nahradit. A mysleli si, že bych mohl být tím vhodným, kdo by mohl poradit něco ohledně letectví,“ říká k tomu skromně pamětník. Během Pražského jara se angažoval i tím, že mezi kolegy šířil přihlášky do KAN – Klubu angažovaných nestraníků. To mu později v prvním z mnoha svazků StB, které na něj byly postupně vedeny, vysloužilo krycí jméno Přihláška.

 

Při invazi jsme tajně vysílali volání o pomoc

Dne 20. srpna ho doma v noci probudil hřmot letadel. „Jindřich Černohorský, tehdejší šéf oblasti, zavolal mě a mého kamaráda Pavla Kuklíka. Proč nás dva? Protože jsme byli jediní z oblasti, kteří jakž takž mluvili anglicky. Přijeli jsme na letiště – velice složitě mě tam odvezl taxikář už s bílou vlajkou,“ vzpomíná Miloš Zídek na onu dramatickou noc. Když dorazil na letiště, bylo již obsazeno okupačními vojsky a hemžilo se to tam estébáky. „Je zajímavé, že kdo se první dostavil na oblast a vyhlásil: ‚Okamžitě zastavte letový provoz, ustupte a postavte se ke zdi‘, nebyli ani Rusové, ani Poláci, ani Bulhaři, ale Češi. Státní bezpečnost. Ta první začala akci na letišti.“

Fasáda staré budovy letiště, které se říkalo kachlíkárna, byla zrovna pod lešením. Všichni pracovníci oblastního střediska řízení byli tou dobou už pod zámkem ve sklepě, trojice nově příchozích však neváhala. „Vyšplhali jsme se s Černohorským, s tím mým šéfem, po tom lešení do prvního patra, vyrazili jsme okno na oblastním středisku řízení, sedli jsme si k vysílačům na krátkých frekvencích a začali jsme vysílat. Naivně jsme volali do éteru: ‚This is Prague Control on forty six. We need your help. We are invaded and occupied by the Russian and other army. Please help us.‘ A takhle jsme to dělali dvě až tři hodiny.“

Toto zoufalé volání o pomoc vysílali mezi osmou a jedenáctou hodinou ranní. Příjem potvrdil Norimberk, Helsinky, Soluň, ale ani jeden ze států RVHP. Konečně ve tři hodiny odpoledne vyrazila dveře armáda a zadržela je. Miloš Zídek následně strávil dvakrát čtyřicet osm hodin v Bartolomějské, kde se to snažil uhrát na „mladickou nerozvážnost ve snaze zachránit, co se dalo“. S okupací se ale smířit nehodlal a dvakrát se pokusil emigrovat do Velké Británie: poprvé i s rodinou, podruhé již sám málem zůstal na studijním pobytu, ze kterého se ale nakonec před koncem roku 1969 vrátil. Odnesl si odtamtud mnoho cenných zkušeností a splněnou jazykovou zkoušku A level.

 

Stal jsem se vedoucím, i když jsem nebyl ve straně

Po krátké epizodě britské emigrace působil Miloš Zídek na letišti Praha-Ruzyně jako inspektor řízení letů, a od roku 1977 dokonce jako vedoucí ACC. Mnohokrát na něj tlačili, aby vstoupil do komunistické strany, nebo mu vyhrožovali, že musí být členem SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství). Vytrvale to odmítal, stejně jako nechtěl udělovat licence členům strany jen proto, že to jsou straníci. V jeho prospěch ale svědčila proměna, kterou prošlo civilní letectví na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ze starých ruských vojenských leteckých předpisů se přešlo na mezinárodní civilní letecké předpisy ICAO (International Civil Aviation Organization); sám Miloš Zídek na tomto přechodu dva roky pracoval. Namísto telegrafie nastoupila radiotelefonie – dřív si dispečeři vystačili s morseovkou, teď se ale stala nutnou znalost angličtiny. Kvalifikace pomalu vítězila nad stranictvím. „V mé profesi už bylo téměř běžné, že na vedoucích místech seděli nestraníci. Tam se zkrátka začalo posuzovat to umíš – neumíš.“

 

Smutné období únosů letadel

Za působení Miloše Zídka v ACC došlo k několika úspěšným i neúspěšným pokusům o únos letadla do západního Německa, na jejichž vyšetřování se jako inspektor řízení letového provozu podílel. Toto období, odstartované v roce 1970 únosem letadla ČSA 096 na trase Karlovy Vary – Praha-Ruzyně, považuje za velice smutné. „Na palubě všech letadel ČSA letěli na zadních sedačkách tzv. šerifové, což byli příslušníci Státní bezpečnosti, kteří byli ozbrojení. A v okamžiku, kdyby se snad někdo snažil dostat do kabiny a donutit posádku k něčemu, tak po něm vystartovali,“ vzpomíná Miloš Zídek, jak ho pozvali k vyšetření události, kdy šerif zastřelil potenciálního únosce.

 

Jemenská anabáze

Miloš Zídek již měl dost neustálých konfliktů na pracovišti a tlaku ze strany komunistů, a tak přemluvil svoji manželku, aby se v březnu 1984 nechala Polytechnou vyslat jako radioložka do nově založené nemocnice v Saná s tím, že se tam za ní přestěhuje on i jejich dvě dcery. V Severním Jemenu chtěl pokračovat ve své specializaci, jeho žádost o zařazení do kádrových rezerv pro práci v zahraničí však zamítli, a tak si nakonec vzal neplacenou dovolenou a odjel jako muž v domácnosti.

Heleně Zídkové se v Saná ale nelíbilo, kulturní šok udělal své, a tak se už v srpnu rozhodla pod záminkou vážné nemoci své matky vrátit do Československa. Nezletilou dceru Barboru směla vzít s sebou, starší dcera Martina a manžel Miloš však nedostali od jemenských úřadů výjezdní doložku a museli zůstat. Martinu se nakonec podařilo dostat domů na diplomatický pas Ericha Redmanna, známého a bývalého pracovníka německého řízení letového provozu. Pamětníkovi ale začala jemenská anabáze, která si složitostí téměř nezadala s návratem jeho dědečka Josefa Doležala ze Sibiře.

„Zůstal jsem v Saná sám a měl jsem problém dvojího druhu. Zaprvé jsem neměl prostředky a zadruhé jsem dostal několik upozornění z Prahy od svého kamaráda Pavla Kuklíka, který byl jeden z těch, se kterým jsem vysílal ty žádosti o pomoc. ‚Máš problém, nevracej se, zavřou tě.‘ Ty zprávy byly velice kusé a já jsem měl opravdu strach,“ popisuje svou tehdejší nejistotu pamětník. Protože již neměl v Saná kde bydlet, sedl na kolo a jel do 320 kilometrů vzdáleného Taizu. Tam se uchýlil pod ochranu syna místního šejcha, který s jeho manželkou vystudoval v Praze medicínu, a čekal na příležitost, jak se bez vědomí jemenských úřadů vrátit do Československa.

 

Ukrýval jsem se mezi poutníky do Mekky

Příležitost se naskytla v září, kdy podle muslimského kalendáře začal největší svátek islámu, pouť do Mekky. Erich Redmann ho dostal na palubu letadla Royal Jordanian Airlines, které převáželo poutníky. S sebou měl jen doklady, tašku s rozebranými součástkami kola a v ruce holý rám. „Poutníci, kozy a ovce jako obětní zvířata, já, taška a rám. Žádné sedačky. Takhle jsem cestoval ze Saná do Mekky.“ Během poutě nesměl do Mekky vstoupit žádný jinověrec, a tak Miloš Zídek zůstal na palubě letadla, které pendlovalo mezi Saná a Mekkou, než se konečně vzneslo směr Damašek. Tam zůstal sedět v tranzitu tak dlouho, dokud se nad ním nesmilovala posádka Lufthansy a nevzala ho do Mnichova. Odtamtud se už vrátil vlakem do Prahy. Manželka ho nemohla poznat, jak byl vyhublý a špinavý. Samozřejmě ho hned začala vyslýchat Státní bezpečnost. Už poněkolikáté.

 

V hledáčku StB

Poprvé se o Miloše Zídka začala Státní bezpečnost zajímat v souvislosti s jeho aktivitami při Pražském jaru a sovětské invazi. V roce 1977, tři roky po zavedení spisu s krycím jménem Přihláška, si ho opět pozvali do Bartolomějské a snažili se ho získat pro spolupráci. Z prověřované osoby se stal kandidát tajné spolupráce (KTS) s novým krycím jménem Příhoda.

„Pohovor začal tím, že mi ten příslušník pravděpodobně StB ukázal desky, složku, kde na úvodní stránce byla fotografie A4, jak stojím opřený o kandelábr u stanice tramvaje Národní divadlo. A komentoval to slovy: ‚Nemějte obavy, víme toho o vás hodně,‘ a ukázal mi tu fotografii,“ vypráví Miloš Zídek. „Nevzpomínám si ale, že by tam na mě byl vyvíjen nějaký brutální nátlak. Vím, že jsem podepsal nějaký papír, ale vždy jsem to považoval za papír, který je doklad o průběhu toho pohovoru. Neuvědomuju si, že by to byl papír o tom, že jsem se zavázal k nějaké spolupráci a o informování někde.“

K vědomé spolupráci se sice nezavázal a do Bartolomějské už ho pak nikdy znovu nepozvali, ale rok poté ve spisech vystupuje jako důvěrník (D; podobně jako KTS ani důvěrník nepatří mezi kategorie vědomé spolupráce). „Tohle pokračovalo jednou, dá-li se to nazvat, schůzkou, kdy mě vyzval velice zvláštní, docela pohledný mladý člověk v ulici, kde jsme bydleli. V pozdních nočních hodinách zazvonil a říkal, jestli by se mnou mohl mluvit mezi čtyřma očima. Sešel jsem dolů a on řekl: ‚Pojďte, abychom tady nestáli, tak se projdeme po ulici.‘ Nevzpomínám si, že bychom hovořili o nějakých věcech přímo kolem řízení letového provozu. Akorát se mě vyptával na jednoho člověka. To byl inženýr Jan Brožek, který byl jeden z nejvýše postavených funkcionářů u řízení letového provozu a o kterém jsme všichni věděli, že to je člověk, který spolupracuje se Státní bezpečností. A proto mi nedělalo žádné potíže mu říct: ‚Jo, inženýra Brožka já znám, ten se dokonce scházel s Červoněnkem.‘“ Přišlo mu to divné, další schůzky se již nekonaly. Přesto existuje několik záznamů z roku 1979, ve kterých důvěrník Příhoda figuruje jako pramen.

Již v roce 1980 je však svazek Příhoda uložen a převeden do signálního svazku Svod, v němž Miloš Zídek vystupuje jako jedna z osob podezřelých z trestného činu podvracení republiky. Ačkoli to netušil, byl na letišti sledován v souvislosti s hnutím Solidarita v sousedním Polsku.  Roku 1984 byly založeny svazky hned dva – Arab I pro Helenu Zídkovou a Arab II pro Miloše Zídka –, které mapují pobyt manželů v Jemenu na základě podezření z jejich možné emigrace.[1]

 

Sametová revoluce přinesla svobodu a satisfakci

 

Po dramatickém návratu z Jemenu Miloš Zídek zjistil, že ho mezitím vyhodili z oblastního střediska řízení letového provozu, a musel začít znovu od píky. Čtyři roky mu trvalo, než získal zpátky všechny kvalifikace a mohl si sednout k radaru mezi své bývalé podřízené. A pak přišla sametová revoluce. S mladší dcerou se zúčastnil několika manifestačních pochodů, byl svědkem vystoupení Marty Kubišové na balkoně Melantrichu a zažíval totální euforii: „Myšlenka, že to, v co nikdo z nás nebo z mé rodiny nevěřil, že se může stát, se stala. Opravdu se stala,“ vzpomíná Miloš Zídek s dojetím na pád komunistického režimu. Vystihují to podle něj dvě slova – svoboda a satisfakce.

Rok 1989 znamenal pro pamětníka mezník nejen v osobním, ale i profesním životě. V řízení letového provozu totiž došlo k výměně staré sovětské radarové techniky za novou, západní. Miloše Zídka přizvali do Francie jako experta k vývoji nového systému řízení letového provozu pro Československo. Po zklamání, které mu přinesla reakce jeho bývalého pracoviště, odešel v roce 2000 do soukromého sektoru, kde se i nadále na expertní úrovni věnoval vývoji leteckých navigačních systémů.

 

[1] Výňatky ze svazků TS-716092 MV a KR-698231 MV jsou k dispozici v Dodatečných materiálech.