Miloš Zídek

„A potom v dalším průběhu a nejenom v průběhu po srpnu, ale hlavně před srpnem jsem, dá se říci, byl poměrně aktivní. Takže tehdy existovala vlastně pro mě jediná forma změny a svobody, a to byl Klub tuším 231, nebo tak nějak se to jmenovalo. Ne, KAN – Klub angažovaných nestraníků. A vzhledem k tomu, že já pocházím z rodiny, která byla vždycky protikomunistická, tak to pro mě byla ta jediná vhodná aktivita. Takže přihlášky jsem dokonce rozmnožoval, roznášel a angažoval jsem se v tom tak, že jsem obcházel lidi, kterým jsem věřil, u kterých jsem věděl, že mají podobnou politickou orientaci, a žádal jsem je o to, aby se nějak angažovali a vstoupili do tohohle klubu. Kromě toho, možná jsem se už minule zmínil, že v tom Pražském jaru existoval jeden kontakt do té společnosti kolem Alexandra Dubčeka. Byl to přítel mojí vzdálené příbuzné z Ostravy, horník, který patřil do takové té skupiny dělnických kádrů a který mě pozval jako, podle jeho mínění, experta na civilní leteckou dopravu na několik schůzek do Slovanského domu, kde jsem seděl u stolu dokonce se Šikem. A vyprávěli jsme si takové ty bajky o tom, jak by se to mělo dělat v budoucnu. Samozřejmě ta jeho představa byla lichá, protože tam potřebovali nějakého odborníka na celou dopravu, to znamená železniční, lodní i leteckou, a to já jsem nebyl.“

„To období, které je jako vázáné na Legiobanku, vlastně skončilo mezi lety 1946 a 1947, kdy Legiobanka jako ostatně všechny finanční domy byly znárodněné. Dědeček se tam stal takovým jako polosprávcem, ale netrvalo to dlouho, protože byl záhy, to znamená po převratu v roce 1949, zatčen a uvězněn. A prakticky strávil celou vyšetřovací vazbu, která trvala téměř pět let, a později byl odsouzen v nějakém zvláštním procesu spolu s dalšími dvěma nebo třemi aktéry československého finančnictví. Byl odsouzen a nedožil se po rozsudku více jak tří neděl, protože na následky věznění zemřel. Je to pro mě příběh, který mám do dneška v paměti, dokonce v barevném obraze. Kdy ve vile v Benešovské ulici, která byla zkonfiskována, a já se k tomu vrátím, v těch padesátých letech jsme seděli v jednom pokoji a v jedné kuchyni, která nám zbyla, protože zbytek obsadila StB, a před brankou do zahrady zastavil tudor, což byla škodovka, ve které jezdila Státní bezpečnost. Z toho vystoupili dva muži, úplně klasický obraz, v kožených kabátech, klobouky hluboce do čela, a mezi sebou doslova nesli člověka, kterého já jsem znal jako velice výkonného gymnastu a sokola – mimo jiné dědeček byl starostou vinohradského Sokola – a kterého museli nést, protože jeho váha nepřesahovala čtyřicet kilo. Přinesli nám ho do pokoje a dědeček prosebným hlasem oslovil svoji manželku, které říkal Ando: ‚Ando, prosím tě, dej těm pánům nějaké peníze, oni na mě byli velice laskaví.‘ Tak Anda, babička, něco vyhrabala, pánové si to vzali, sedli do tudora a odjeli. Dědečka rychle odvezli na Karlák do nemocnice, protože dříve naším rodinným lékařem byl pan profesor Pačes, což byl šéf urologické kliniky na Karláku. No dědečka tam odvezli – a za dvanáct hodin zemřel. Důvody smrti nevím, jestli jsou důležité, ale jednu ledvinu měl rozkopanou, o druhou přišel, takže jeho orgány nebyly schopné to celé přežít.“