Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Bohumír Zháňal (* 1931  †︎ 2020)

• narodil se 17. října 1931 v Moravském Žižkově na Hodonínsku

• od jednoho roku žil v sousední vesnici Hrušky, otec měl veterinární praxi

• jako chlapec chodil cvičit do Sokola, byl skautem, hrál fotbal a běhal

• v dubnu 1945 zažil osvobozovací boje a příchod sovětské armády

• po únoru 1948 se hlásil na veterinární lékařství, z politických důvodů nebyl přijat

• jeho otec byl zatčen kvůli údajnému nadržování soukromým rolníkům

• roku 1950 dostal povolávací rozkaz k Pomocným technickým praporům

• díky sportovním úspěchům byl z vojny uvolněn a mohl studovat

• vystudoval tělesnou výchovu a zeměpis v Brně

• v letech 1958 a 1962 startoval na mistrovství Evropy v atletice

• roku 1959 vyhrál v Moskvě závod na tři kilometry překážek, byl čtvrtý nejrychlejší na světě

• dvakrát překonal československý rekord, roku 1960 byl na olympiádě v Římě

Nebýt komunistického režimu, Bohumír Zháňal by byl zvěrolékařem jako jeho otec. Na veterinární lékařství ho ale nevzali s odůvodněním, že by mohl pokračovat v tendencích svého otce, který ve své praxi upřednostňuje vepře soukromých rolníků před družstevními. Otce zavřeli a syna poslali na vojnu k Pomocným technickým praporům. Nakonec se jím komunistický stát chlubil díky jeho vynikajícím výsledkům ve vytrvalostním běhu.

Běhání mezi poli a brankami

Bohumír Zháňal se narodil 17. října 1931 v Moravském Žižkově na jižní Moravě. Po roce se s rodiči přestěhoval do nedaleké obce Hrušky. Byl nejstarší z pěti dětí. Otec Ludvík Zháňal byl zvěrolékař, pečoval o dobytek v Hruškách i v pěti okolních vesnicích. Matka Veronika byla v domácnosti a pomáhala manželovi s veterinární evidencí.

Od pěti let chodil pamětník cvičit do Sokola. Sokolovnu měli asi padesát metrů od domu a jedna z jeho tet tam byla náčelnicí. Po roce 1945 se také stal skautem. Od školních let hrával fotbal. „Do patnácti let jsem hrál za hrušecké benjamínky. V šestnácti jsem už přešel k dospělým. Asi se projevil můj vytrvalostní talent. Byl jsem středním záložníkem a běhal jsem od branky k brance,“ vzpomíná.

Když koncem války jezdil vlakem do měšťanky do Moravské Nové Vsi, s kamarády běhával na nádraží. „Od nás na vlakovou zastávku to byl přesně kilometr. Nejprve jsme to běhali za deset minut, pak za osm, sedm. Jednou jsme to stihli s aktovkami a ve školním oblečení za pět minut,“ říká.

Běhal také přes pole do Moravského Žižkova, odkud pocházela jeho matka. Jeho strýcové a tety tam měli statky. „Do Moravského Žižkova to byl kilometr a půl. Býval jsem tam rád, a tak jsem běžel, abych tam byl rychleji. Tatínek, který pocházel z deseti dětí, měl zase plno příbuzných na druhé straně v Tvrdonicích. Tam jsem taky běhával,“ vzpomíná Bohumír Zháňal na svou běžeckou přípravu.

Na hranici německé říše

V roce 1941 se rodina na necelé dva roky přestěhovala do Kněždubu nedaleko Strážnice. Hrušky se totiž po mnichovské dohodě v roce 1938 ocitly těsně u hranic německé říše. Nacisté zabrali část jižní Moravy a připojili ji k říšské župě Dolní Podunají. „Součástí německé říše byla tehdy i stará Břeclav. Protože jsme tam měli tetu, měli jsme povolení ji navštěvovat. Chodili jsme tedy za tetičkou do reichu. Německá města byla tenkrát lépe zásobována než protektorát. Pamatuji si, že jsme měli oči navrch hlavy z toho, co všechno se tam dalo koupit.“

V Břeclavi byla početná komunita Židů, kterou Němci vyhnali. „Sedláci je přivezli k nám do dědiny. V lese měli postavené celtové stany. Pamatuji si, že byla ještě docela zima. Tábořili tam asi týden. Pak je Němci někam odvezli v nákladních autech, asi do Terezína,“ říká Bohumír Zháňal. Za války zmizeli přímo z Hrušek i Romové. „Žila tam jedna velmi početná rodina. Měli třináct dětí. S jednou z dcer, Ester se jmenovala, jsem chodil do třídy. Nikdo z nich se nevrátil,“ říká pamětník.

Za protektorátu musela jeho rodina ubytovat německého poručíka. Jinak ale válku přežila bez vetší újmy. Dne 13. dubna 1945 Hrušky osvobodila sovětská armáda. Poblíž vesnice měli Němci zákopové pásmo a během těžkých bojů tam padlo mnoho Rusů. Rodina přečkala osvobozovací boje ve sklepě u mlynáře. Rusy vítala jako osvoboditele. Na jednu příhodu s Rusy jeho táta vzpomínal celý život. „Otec jezdil na koni, nosil rajtky a vysoké holínky. Ruští vojáci mu je tenkrát sebrali. Jeden z nich na něho přitom mířil zbraní.“ Po osvobození se musely ženy a dívky před vojáky schovat do sklepů. Sedláci přišli o zásoby vína a slivovice. „Sudy s vínem Rusové otevírali tak, že je prostřelili. Víno chytali do různých nádob a pili,“ vypráví Bohumír Zháňal.

Na očkování vepřů dostal volno ze školy

Koncem války jezdil s otcem po okolních vesnicích ošetřovat dobytek. „Brával mě s sebou třeba na zabijačky. Musel vepře zkontrolovat, jestli nejsou nakažení. To bylo příjemné, protože jsme pak dostali nějaké pohoštění. Taky jsem s ním jezdil očkovat prasata proti července. Vždycky mě na to uvolnil ze školy. Už jako třináctiletý nebo čtrnáctiletý jsem vepřům píchal očkovací sérum. Lidé z vesnice mi říkali mladý pan doktor,“ vzpomíná. Otec ho připravoval na to, že bude také veterinářem. Pamětník si to moc přál. Když ale po únoru 1948 získali moc ve státě komunisté, plány mu překazili.

V novém režimu byli Zháňalovi zapsáni jako lidé, kteří nemají kladný vztah k lidově demokratickému zřízení. Otec byl soukromý veterinář, který v roce 1946 navíc volil národní socialisty. Matka zase hlasovala pro lidovce. V rodině bylo několik sedláků, kteří nakonec sice odvedli svůj dobytek do JZD, z družstevního hospodaření ale nebyli nadšeni. „Jako syna vykořisťovatele mě nechtěli pustit ani k maturitě. Můj soused, který byl funkcionářem SSM a se kterým jsem hrál v Hruškách fotbal, se zasadil o to, že jsem nakonec k maturitě šel. Museli jsme ale celá třída maturovat ve svazáckých košilích,“ vzpomíná Bohumír Zháňal.

Trest za protežování soukromých rolníků

Na fakultu veterinárního lékařství v Brně, kam se po maturitě hlásil, ho nevzali. Komunističtí funkcionáři z hrušeckého národního výboru poslali do školy nedoporučující posudek. „Napsali, že není žádoucí, abych studoval stejný obor jako můj otec, který prý má tendenci upřednostňovat zvířata soukromých rolníků před družstevníky. Není prý záruka, že bych se choval jinak.“ Jeho otce v té době také vyšetřovali kvůli údajné protistátní činnosti. Po několika měsících ve vazbě ho propustili. Nesměl už pak ale provozovat zvěrolékařskou praxi.

Místo nástupu na vysokou školu povolalo ministerstvo obrany pamětníka na vojnu k Pomocným technickým praporům, kde se měli napravovat politicky nespolehliví mladí muži. Těsně před nástupem ho načas zachránilo, že vyhrál na krajském atletickém přeboru v Brně běh na 1500 metrů. „Oslovil mě tam předseda krajského atletického výboru, který byl zároveň tajemníkem na katedře tělesné výchovy a sportu v Brně. Ptal se, co budu dělat po prázdninách. Řekl jsem mu, že mám povolávací rozkaz. Navrhl mi, že mě připíše na obor tělesná výchova a zeměpis, že dostanu razítko, že studuji a na vojnu nebudu muset jít. Tak se skutečně stalo,“ vypráví Bohumír Zháňal.

Do druhého ročníku ale nepostoupil. „Při politických prověrkách mě vyhodili. Po prázdninách jsem místo do školy odjel ke svému útvaru do Děčína,“ vypráví. Vojáci z tamních kasáren museli pracovat v povrchových dolech v Mostě. Po práci pamětník v kasárnách trénoval. Upozornil na sebe na vojenských přeborech. Na závodech předběhl i kádrově prověřené vojáky z celé oblasti. Jeho kamarád napsal o nadějném běžci do prezidentské kanceláře. Následující měsíce se nic nedělo. Bohumír Zháňal byl navíc převelen do Orlové, kde měl fárat v hlubinném dole. Po zaučení přišel do Orlové rozkaz, že je uvolněn z vojenské služby a může pokračovat ve studiu. Po půl roce se tak mohl vrátit do školy, k trénování a závodění.

Čtvrtý nejrychlejší na světě

Břeclavský atletický klub, ve kterém působil jako středoškolák, vyměnil za Sokol Brno 1 a začal sklízet úspěchy. Byl třetí na mistrovství republiky v přespolním běhu. V Praze na atletické soutěži mezi Prahou, Brnem a Bratislavou vyhrál závod na 1500 metrů. Od roku 1954 byl v československé reprezentaci. Jeho prvním mezinárodním závodem bylo atletické utkání mezi Holandskem a Československem v Praze. V roce 1958 běžel na mistrovství Evropy ve švédském Stockholmu. Na mezistátním utkání s Jugoslávií poprvé zaběhl československý rekord na tři kilometry překážek. Pak se mu to povedlo ještě jednou. Sedmkrát byl mistrem republiky.

Za svůj největší úspěch považuje vítězství v překážkovém závodu na tři kilometry v Moskvě v roce 1959. Bylo to utkání mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Sovětští a američtí závodníci byli doplněni o reprezentanty některých dalších zemí. Bohumír Zháňal za sebou nechal jak sovětské, tak americké běžce a zvítězil v čase, který byl tehdy čtvrtý nejlepší na světě. „Byl to velký zážitek. Běžel jsem před plným stadionem Lužniky. Bylo tam sedmdesát nebo osmdesát tisíc diváků. Američané a Rusové se hlídali navzájem, a já jsem jim v poslední třístovce utekl,“ vzpomíná.

To už měl po studiích a působil ve Zlíně, tehdy Gottwaldově. Hned po škole dostal takzvanou umístěnku do vesnice Želechovice, kde měl získat „kladný vztah k lidem budujícím socialistické zemědělství“. Pamětník tam vůbec nenastoupil. Nejvíc mu vadilo, že by neměl kde trénovat. Šel na krajský národní výbor do Gottwaldova, vyhledal krajského inspektora a řekl mu, že by chtěl jiné místo. „Měl jsem velké štěstí. Inspektor mi nabídl místo kantora v tehdejší jedenáctiletce, která byla hned u stadionu. Byl tam i atletický oddíl. Učil jsem na druhém stupni, výuka byla tenkrát jedenadvacet hodin týdně. Učil jsem jen polovinu, deset hodin jsem měl takzvaně refundovaných. Tři dny v týdnu jsem mohl jenom trénovat. Byl jsem tedy poloprofesionál,“ vysvětluje.

Sportovní kariéru ukončil zánět achilovky

V roce 1960 jel na olympiádu do Říma. „Moc jsem si toho považoval. Bohužel, závod jsme protaktizovali. V rozběhu jsem byl těsně čtvrtý, postupovali první tři. Bylo mi to moc líto,“ říká. Roku 1962 startoval na mistrovství Evropy v Bělehradě. V roce 1964 měl jet na olympiádu v Tokiu. Byl ve výborné formě. Trénoval ale tak usilovně, že dostal zánět achilovky. „Pak už jsem nemohl do treter. Běhal jsem už jen přespolní běhy,“ vzpomíná Bohumír Zháňal na konec kariéry vrcholového běžce v roce 1963.

Poté dělal reprezentačního trenéra a učil na vysoké škole. Nejprve na tehdejším Pedagogickém institutu Gottwaldov, který vychovával budoucí učitele základních škol. Pak vedl katedru tělesné výchovy na nově vzniklé technologické fakultě. Byla to nejprve pobočka Vysokého učení technického v Brně a později samostatná vysoká škola. Po roce 1989 pamětník spoluzakládal ve Zlíně vysokoškolský sportovní klub. Sport podporoval i v Hruškách. Každoročně se tam na jeho počest konal přespolní běh dětí z celého regionu, kam pravidelně zval reprezentanty české atletiky. Na „Běh Boba Zháňala“ přijela několikrát například oštěpařka Barbora Špotáková.

Když se ohlíží za svým životem, mrzí ho, že v sedmdesátých letech vstoupil do komunistické strany. „Soudruzi na fakultě tehdy dělali na nestraníky velký nátlak. Hrozili, že kdo nebude v KSČ, bude muset ze školy odejít, a že jen děti z dělnických a komunistických rodin se dostanou na školy. Syn chtěl jít na strojní průmyslovku. Předtím jsem odolával, ale tehdy jsem podlehnul. Podepsal jsem přihlášku a platil příspěvky. Nejsem na to pyšný, nikdy jsem se s tím nesmířil,“ vysvětluje Bohumír Zháňal.

Radost z životních úspěchů a sportovních výkonů mu trochu kazí fakt, že musel před komunisty ohnout záda. „Komunisté mi ukázali, že můžou všechno. Nedovolili mi studovat, co jsem chtěl, poslali mě k PTP, otce zavřeli. Mohl jsem skončit ve vesnické škole… Když člověk chtěl dělat, co ho baví, a něčeho dosáhnout, musel se ohnout. To bylo špatné.“