Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Ženatý (* 1954)

• narozen v roce 1954 v Moravském Krumlově

• v roce 1974 začal studovat na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze

• 1980 - 1982 povinná vojenská základní služba u motostřeleckého pluku v Benešově

• 1980 - 1990 byl farářem ve Valašském Meziříčí a seznámil se s Miladou Šimčíkovou (1900 - 1989)

• 1982 první setkání s Miladou Šimčíkovou (1900 - 1989)

• 1988 vznik nahrávek rozhovorů s Miladou Šimčíkovou

• 1989 prožil sametovou revoluci ve Valašském Meziříčí

• od listopadu 1990 do ledna 1991 ve své rodině skrýval zběha ze sovětské armády, Alexeje Ženatého

• 1990 - 2005 byl farářem v Novém Městě na Moravě

• od roku 2005 byl farářem v Pardubicích

• mezi lety 2007 a 2015 působil jako vězeňský kaplan v Pardubicích

• 2015 - 2021 byl synodní senior Českobratrské církve evangelické

• v roce 2017 zvolen předsedou Ekumenické rady církví v České republice

Daniel Ženatý je veřejně známá osobnost, reprezentant a od roku 2009 i funkcionář Českobratrské církve evangelické. Působí jako farář, spisovatel, vystupuje v médiích a na veřejnosti. Asi nikoho nepřekvapí, že se vydal ve stopách svého otce. Je nejmladším z pěti dětí evangelického duchovního Emila Ženatého, který působil od 40. do 80. let minulého století především na jižní a výchoédní Moravě (v Uherském Hradišti, Kyjově, Miroslavi a Vsetíně). „Vždycky mě překvapoval svou vzdělaností,“ říká jeho syn Daniel. „Jednou mi říkal, že si dal cíl přečíst měsíčně tři knihy beletrie a dvě odborné. Toho já nejsem schopen,“ přiznává ale se smíchem.

Daniel Ženatý se narodil 12. prosince 1954 v Moravském Krumlově, ale vyrůstal v Miroslavi, kde v té době otec působil. Po gymnáziu se přihlásil ke studiu evangelické teologické fakulty do Prahy. Přestože panovala tuhá normalizace, problém s tím nebyl: „Já jsem to měl svým způsobem snazší, protože jsem byl syn faráře. Jako by se to čekalo: co se s tím dá dělat, že?“ Vzpomíná ale na spolužáka z gymnázia Jana Nohavicu, jehož otec byl kvůli tomu, že se syn chtěl hlásit na teologii, podroben nátlaku vedení gymnázia a ten mu přivodil infarkt a doživotní zdravotní problémy.

Od 6 let žila rodina ve Vsetíně a dětství a mládí zde prožíval Daniel Ženatý jako velmi šťastné. Vsetín byl městem se silnou vzdělaneckou a kulturní tradicí, a proto tu byla i výrazná undergroundová kultura. Po studiích se sem měl vrátit. Nastoupil ve Vsetíně na půlroční vikariát, ale pak nečekaně přišel povolávací rozkaz a Daniel Ženatý musel, přestože měl objektivní zdravotní potíže, narukovat do Benešova u Prahy. Strávil na vojně 20 měsíců, pak se nechal znovu vyšetřit a byl z vojenské služby propuštěn. Jaká byla vojna v Benešově? „Bylo to náročné, ale myslím, že mi pomohla, že mě změnila, že bych nebyl takový, jaký jsem.“ Zažil tam nejrůznější situace, díky nimž dnes lépe rozumí lidem. Po vojně se vrátil na vsetínskou faru. Za jeden z úspěchů pokládá to, že se mu podařilo opravit místní secesní faru v parku Botanika.

 

Přátelství s Miladou Šimčíkovou

Za určující životní setkání pokládá Daniel Ženatý seznámení s operní pěvkyní a vůbec všestrannou osobností Miladou Šimčíkovou. Došlo k tomu někdy v roce 1982, tedy krátce po návratu z vojny. „Byl jsem mladý vykulený farář a jednoho letního dne vycházel z kostela muž, který byl zjevem cizinec. Zeptal jsem se ho, odkud je, on řekl, že z Ameriky, ze Spojených států. Ten pán se jmenoval Civín. Já jsem se dál ptal, koho ve Valašském Meziříčí navštívil, a on říkal, že přece poslední žačku Emy Destinnové. Byl u paní Milady Šimčíkové.“ Ženatý ji tehdy neznal a rozhodl se to napravit. Navštívil ji v jejím bytě a začalo dlouholeté přátelství s pravidelnými návštěvami, kdy Ženatý poslouchal její pozoruhodné vyprávění a nakonec se rozhodl je nahrát na magnetofonový pásek, aby tyto unikátní životní vzpomínky zůstaly zachovány. Bohužel na nahrávku se nepodařilo dostat vše, co mu vyprávěla, a tak jsou důležitým vodítkem i poznámky Daniela Ženatého.

Milada Šimčíková se narodila v roce 1900. Pocházela z vesnice Veselá, v údolí Bečvy mezi Valašským Meziříčím a Rožnovem. Její otec dvakrát ovdověl, a dcery se tedy musely starat o sourozence. Zůstávaly proto dlouho svobodné. Milada byla nejmladší z nich. Studovala podobně jako sestry učitelský ústav a vynikala ve zpěvu. Zásluhou svého bratra Františka, který byl evangelický farář u české menšiny ve Vídni, směla navštívit operní pěvkyni Emu Destinnovou a ta ji v roce 1929 přijala k soukromému studiu. Tyto lekce probíhaly nejprve o prázdninách a potom každý víkend, kdy za ní Šimčíková dojížděla do jižních Čech, a trvaly až do smrti Destinové v lednu 1930. Milada Šimčíková byla svobodná, neměla děti a pracovala jako učitelka. Současně se věnovala zpěvu. Díky Destinnové údajně zpívala i ve slavné La Scale.

Na začátku druhé světové války se jako vlastenecky smýšlející žena přidala k odboji. Jedním z jejích prvních úkolů bylo zajistit ubytování jednomu učiteli z Ostravy a jeho přejezd do Rakouska. Ubytovala ho u sebe, ale byl velmi neukázněný. Chodil ven, do hospody, zdržel se déle, než bylo plánováno, asi 3 týdny. Koupila mu lístky ze zastávky v Brankách, jemu se ale nechtělo tak daleko nést pěšky kufr a zaplatil si nosiče. Tohoto nosiče ale shodou okolností sledovalo gestapo, a tak se dostalo i na stopu ostravského odbojáře. Ten při výslechu udal Šimčíkovou a ona byla také zatčena.

Následovaly dva roky věznění, výslechů a soud. Ženatý viděl osobně nejrůznější dokumenty, korespondenci a fotografie, z kterých vyplývá, že Šimčíkovou vyšetřovatelé krutým způsobem mučili: „Jsou svědci, že Miladu Šimčíkovou omotali nahou ostnatým drátem a zavěsili ji někde v nějaké hale, v nějakém průchodu na nějaký čas hlavou dolů a ostatní vězňové museli chodit kolem, aby viděli, jak to vypadá... Prostě jako odstrašující případ. To jsou písemné záznamy lidí, kteří šokovaně říkají, že najednou viděli paní učitelku, jak tam visí.“

Při jednom výslechu v Ostravě jí také rozdrtili nohu v nártu a toto zranění se nikdy dobře nevyléčilo a trápilo ji až do smrti, po válce bylo důvodem jejího invalidního důchodu. V roce 1942 byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Tam byla výraznou osobností, Ženatý sám viděl bohatou osobní korespondenci od bývalých spoluvězeňkyň, k Vánocům od nich dostávala na padesát vánočních přání z celého světa. Při pochodu smrti na jaře 1945 se setkala i s pozdějším prezidentem Antonínem Zápotockým a ten ji i po válce už jako prezident příležitostně navštěvoval: „Paní Šimčíková vzpomíná, jak by z ní rád měl ministryni školství, a lákal ji do strany a ona prý několikrát mu říkala stejnými slovy: ‚Toníčku, nepůjdu k vám. Já jsem vás poznala v lágru a vy jste stejní jako ti fašisti, já k vám prostě nepůjdu.‘“

V Ravensbrücku se setkala mimo jiné i s ženami z Lidic a až do konce života s některými udržovala kontakt. Ještě v 80. letech byl sám svědkem, že před domem, kde žila, parkovalo kladenské auto. A podle vyprávění pomáhala s repatriací minimálně jednoho lidického dítěte, které se vrátilo z Německa ze spokojeného prostředí a mělo problém s adaptací na svou vlastní rodinu.

Daniel Ženatý Šimčíkovou poznal v době, kdy žila společně ve Valašském Meziříčí se svou starší sestrou Františkou Jaroškovou v panelovém domě. Toto sídliště vyrostlo na místě vilek, kde dříve bydlela. Milada Šimčíková byla bezdětná a neprovdaná, její sestra také neměla děti a příjmení získala z manželství, které skončilo po půl roce manželovou smrtí. Daniel Ženatý si v roce 1988 koupil diktafon, a když viděl, že paní Šimčíková stále častěji pobývá v nemocnicích ve Valašském Meziříčí, v Kroměříži a nakonec v léčebně dlouhodobě nemocných ve Vsetíně, uvědomil si, že je potřeba její zážitky zachytit. Tak se i stalo, vznikla více než tříhodinová nahrávka. Bohužel rozsáhlý osobní archiv Milady Šimčíkové dnes neexistuje nebo je rozptýlen neznámo kde.

Obě sestry ležely v posledních měsících ve stejné léčebně, jen o patro nad sebou, ale socialistická byrokracie jim nedopřála kontakt. Jarošková zemřela asi o půl roku dříve, Šimčíková odešla v dubnu 1989. Daniel Ženatý mluvil na jejím pohřbu. Pochována byla ve Stříteži nad Bečvou. Hrob dodnes někdo ze vzdálené rodiny udržuje.

 

Do Nového Města na Moravě

Daniel Ženatý nechodí do kina, nedívá se na filmy. Silných příběhů má ze své praxe tolik, že další prý by se mu už do hlavy nevešly. Nikoho dalšího také už nikdy nenatočil. Přesto má tip na jeden příběh: Jako farář nastoupil v roce 1990 do Nového Města na Moravě. Dozvěděl se o panu Elisovi z obce Rovné. V 50. letech odmítal vstoupit do družstva. Jednou v noci jeho dům obklíčili, hodili mu do hnoje pistoli, udělali šťáru a zatkli ho. Byl odsouzen a strávil mnoho let ve vězení. Pak mohl být pro dobré chování propuštěn, ale obec, to znamená sousedé, kamarádi, příbuzní, evangelíci..., za něj odmítli vzít záruku. Zřejmě neměli čisté svědomí. A tak si Elis musel odsedět dalších 8 let, pak teprve se směl vrátit. Už byl na svobodě a jeho dcera, z které mezitím vyrostla mladá žena, se vdávala. A stalo se, jak to bývá v podobných situacích, že odřekl někdo, kdo měl rozvážet hosty, a hledala se náhrada. Někdo poprosil svého dobrého kamaráda, sympatického mládence, ten slíbil pomoc, a při hostině byl tento řidič usazen proti panu Elisovi. A ukázalo se, že to byl bachař z věznice, který pana Elise po celé roky chodil pravidelně bít.

Daniel Ženatý v Novém Městě na Moravě sloužil 15 let. Spoluzakládal zde Hospicové hnutí Vysočina. Myšlenkou tohoto projektu je nejen myšlenka pomoci umírajícím, ale zejména to, že nepůsobí v kamenných budovách, ale nabízí službu umírajícímu tam, kde on žije, v jeho prostředí. Tento nápad se osvědčil jako životný, dokládá to fakt, že Hospicové hnutí Vysočina dnes působí nejen v Novém Městě na Moravě, ale také v Havlíčkově Brodě a v Jihlavě a má na 50 zaměstnanců

 

Působení v Pardubicích

V roce 2005 přijal s rodinou nabídku odejít do Pardubic. Působí zde jako kaplan v pardubické věznici. Jeho náplní je pastorační péče a organizování bohoslužeb. Jaký smysl má taková práce? „Samozřejmě úspěšnost té práce, na to radši člověk nesmí myslet. To minimum je, když tomu člověku pomůžu pěkně prožít den nebo klidně usnout nebo ho bezděky odvrátit od nějaké pitomosti, kterou by udělal, tak už to je dobré. Ale snad se daří, že jsou i případy, že skutečně vyjdou ven a napraví se, povedou jiný život, nevrátí se do té věznice. A sem tam, to je úplně výjimka, taková sladká odměna, jsou lidé, kteří přijmou ten trest, vyznají, že něco udělali, nic nezatloukají, navážou kontakt s poškozenými, snaží se uhradit, pokud to jde, škodu, kterou způsobili. A někteří třeba i ten čas ve věznici chápou jako milost, to tam jeden řekl, to je milost od Pána Boha, že tady může být a že si to může srovnat v hlavě, pochopit, o čem život je a vyjít připravený ven.“ Půl roku poté, co Daniel Ženatý pronesl tuto myšlenku, mluvil v květnu 2012 v nedělním kázání o dvou vězních, kteří se ve věznici přiklonili k víře a odcházejí do civilu jako členové evangelické církve.

V době, kdy působil na Vysočině, navázal kontakt s Českým rozhlasem Jihlava, nyní „přestoupil“ do pardubického rozhlasu. Pravidelně vystupuje ve vysílání, a to jednak jako host nejrůznějších moderátorských pořadů, ale především jako autor pravidelných denních zamyšlení. Své texty shrnul už v několika publikacích: Přeji pěkný den! (2008) a Nejsme na útěku (2011).

V listopadu 2009 byl zvolen do vedení Českobratrské církve evangelické jako 1. náměstek synodního seniora Joela Rumla. Jeho funkční období končí v listopadu 2015. Svůj úvazek ve věznici omezil, ale přesto v péči o vězně dál pokračuje.

Setkání s Miladou Šimčíkovou zřejmě patřilo mezi jeho klíčové životní zážitky. Už v roce 1984, krátce po seznámení s Šimčíkovou, když odešel na dva semestry postgraduálního studia do Německa, podnikal výlety po okolí a zamířil mimo jiné i do Ravensbrücku, do místa bývalého koncentračního tábora, kde byla Milada Šimčíková vězněna. Pro farníky pořádá čas od času zájezdy do dalších bývalých koncentračních táborů. A když dnes cítí zájem o člověka v mezní situaci a člověka ve vězení, dochází opět k životnímu příběhu této ženy.