Daniel Ženatý

„A pak, oni si vybíjeli zlost na těch druhých. Na mých spolužácích, jejichž otec nebyl farářem a chtěli studovat teologii. Ty si vzali do prádla. Mohu uvést příběh mého mladšího kolegy Jana Nohavici, pozdějšího faráře v Olomouci, úžasného mladého muže, který už, žel, zemřel. Jeho rodiče byli takoví hezcí ryzí lidi z valašské vesnice Hošťálkové. Když Honza oznámil, že půjde studovat teologii, paní ředitelku a vedení školy to tak rozčílilo, že si zavolali tatínka, který tehdy pracoval v továrně v Mezu. Byl to takový dobrosrdečný člověk, kterého už to, že jde do nějaké ředitelny, zneklidňovalo. Byla tam ředitelka a zástupce a pana Nohavicu si tam tak podali, tak mu nadávali a vyhrožovali za to, že syn se hlásí na teologii, že on se z toho zhroutil a odvezla ho sanitka. A myslím, že už nikdy nebyl úplně zdráv. Musel jít do předčasného důchodu. Prostě ho zlikvidovali těmi výhrůžkami a tím terorem."

„A potom se pokusil později utéct na Západ. Bylo to v době, kdy byly průchozí hranice z Jugoslávie do Itálie. To byla taková zvláštní doba, kolem roku 1976, 1977. Když měl člověk kliku, šlo to projít. Brácha už byl tenkrát renomovaným psychologem, tak si koupil nějakou starou herku simku, která měla řazení na volantu. Nikomu o tom nic neřekl. Všechny dokumenty si zašil do sedadla, aby nebylo nic poznat, a vydal se z Maďarska do Jugoslávie. Ale tam už ho zastavili. Neprošel. Měla službu nějaká blbá směna, která ho kontrolovala. Sebrali mu pas, zavřeli ho a auto rozpárali na cimpr campr a vytáhli všechny dokumenty. Poslali ho do Budapešti, kde byl nějaký čas vězněn a pak ho poslali domů. Volal mi z nádraží v Budapešti do Prahy, kde už jsem studoval. Abych pro něj přijel do Budapešti, že se nemá jak dostat domů a že tam má auto. Já se začal divit, že má auto a on byl hrozně naštvaný, že jsem tak blbý, když ve chvíli, kdy mu docházejí peníze, které hází do telefonního automatu a je rád, že se mi dovolal, se ptám, jaké má auto. Na to jeho rozladění si pamatuji dodnes. Stihl mi říct, abych pro něj přijel na velvyslanectví v Budapešti a pak mu peníze došly. Takže jsem přijel do Budapešti, vystoupil na nádraží a dostal se na velvyslanectví a tam jsme se potkali. Stálo tam i jeho auto, sebrali mu papíry, řidičák, všechno. Takže s tím autem, které jsem viděl poprvé v životě, byla to strašná herka, jsem se pokoušel dojet z Budapešti na Vsetín."

„Když přišla normalizace, vyházeli učitele, kteří s námi mluvili otevřeně o politice, nebo je přinutili změnit názor. Můj největší šok, ze kterého mám husí kůži dodnes, byl ten, že ti, co s námi četli Literární listy a bavili se o tom a radovali se a chodili na demonstrace, a když jsme porazili Rusy ve Stockholmu, tak jsme vyšli do ulic a slavili... a teď najednou tito lidé uhýbají zrakem a říkají, že tak to musí být a že za to nemůžou. Když začátkem roku 1969 vyšlo to oficiální prohlášení, že 21. srpen byla přátelská pomoc spojeneckých armád, tak jsem najednou měl pocit, že to přece není možné. Jako kdyby začala téct Vltava opačným směrem, nebo Bečva na Vsetíně opačným směrem. Copak se všichni zbláznili? Vždyť to všichni vědí, že to byla okupace. Jak mohou říct, že to byla pomoc? Takže ten šok z toho, že se lidi dokážou tak rychle zlomit, ohnout nebo bát, to bylo nepříjemné."

„Jak to bylo, co dělal: vlastně jsme se snažili určitě první měsíce s ním [Alexejem Ženatým (narozen 1971)] vůbec nevycházet ven, takže byl doma. Potřebovali jsme nějakou práci, aby dělal, aby nezblbnul. Tehdy jsme topili pevným palivem. Měl jsem dole ve sklepě kotel na koks a na dřevo, tak jsem mu ukázal, jak se topí a jak se má [o kotel] starat. Tam našel své království. Seděl tam, hulil jednu cigaretu za druhou, hleděl do ohně, pomalu se spravoval a dával se dohromady. Pro mě to bylo trochu nevýhodné, protože se mu hrozně líbilo topit dřevem – v bytě jsme měli strašné vedro, nemohli jsme spát a dřevo na celý rok bylo za čtrnáct dní pryč. [To jsou] takové věci. Bylo to pro něj těžké, protože byl úplně z jiného prostředí. Pocházel z Kurganu. Kurgan je město na afgánsko-čínských hranicích, hrozně daleko. Asi neměl úplně šťastné dětství, na tatínka nikdy dobře nemyslel – o tom mluvil škaredě. Asi je bil a byl na ně krutý. Maminku měl rád, ale už ji nikdy neviděl. Domů se nikdy nedostal, protože stále asi platí, že by ho soudili za dezerci, takže do Ruska nemůže.“

„[Ladislav Kvasnička (1956 - 2012) s Alexejem Ženatým (narozen 1971)] přijeli až někdy v půl desáté večer, protože sice vyjeli někdy v půl jedné, ale jak pak Láďa Kvasnička říkal, jezdili na Karlovy Vary, na České Budějovice, na Chomutov a tak pořád někde courali, až měli stoprocentní jistotu, že je nikdo nesleduje, že za nimi nikdo není a že je nemůžou najít. Tak přijeli k nám do Nového Města na Moravě a tak jsme poznali našeho rodinného syna a bratra Lexu [Alexeje Ženatého]. Asi by nerad slyšel, co teď řeknu, ale byl v hrozném stavu. Nechci říct zvíře, to je silné, to bych mu ukřivdil, ale prostě úplně vylekaný, vystresovaný, zpocený a neurotický člověk v zuboženém stavu – i fyzicky. První, co člověk viděl, tak [byly] prsty – nebylo poznat, kde mu končí a kde má nehty. Byly to takové otevřené rány. Pak jsem se ptal: 'Co to máš, co to je?' On byl opravář tanků, tuším v Mimoni na posádce. Nějaké rukavice nebo něco [takového] neznali. Museli v zimě a v mrazu pracovat a dezinfekci neměli žádnou, takže když měl velkou kliku, tak ze štábu z praporu mu dali kancelářské lepidlo, takový kelímek, takže si ty prsty máčeli do kancelářského lepidla jako jediné hojivé masti, kterou měli. To na něm bylo nápadné, taková hrůza. Mlčel a asi pořád čekal, kdy vyleze KGB, kdy ho čapnou, nebo co bude. Viděli jsme, že nemá cenu se s ním moc bavit, tak jsme mu ukázali, kde bude spát. Měl takovou maličkou komůrku, kterou jsme mu tam našli nebo vyklidili. Měl tam svou postel, stůl, lampu. Okno tam bylo jen takové maličké – to asi nebyl původně pokoj na bydlení – takže i to bylo v tu chvíli dobré, že nikdo neuvidí, že tam je, a že nemusíme dbát na to, že by měl zhasínat.“

"Pak přišli Němci a paní Šimčíková okamžitě, jako hrdá vlastenka, se dala k odboji. Dali jí první úkol, že má schovávat nějakého učitele z Ostravy, který se má dostat s nějakou zprávou na Západ. Schovávala ho u sebe asi dva nebo tři dny. Byla rozčílená, protože byl nezodpovědný a večer chodil ven a ona se bála, že ho gestapo objeví. Ale neobjevilo ho. Pak když měl odjet, koupila mu jízdenky na vlak z Branek na Moravě. Odtud měl ráno odjet. Měl sbalený kufr, ale protože byl asi nějaký líný, tak si objednal nějakého kluka, aby mu ten kufřík nesl a ten kluk byl z rodiny, kterou gestapo sledovalo. Takže když gestapo vidělo, že ten kluk ve čtyři ráno opouští dům, zajímalo se, kam jde a sledovali ho. Chytili i učitele z Ostravy, ten jim řekl, kde spal, a zatkli i paní Šimčíkovou. Takže ona byla čtyři a půl roku vězněna, skoro celou válku."

„Existovala funkce okresního církevního tajemníka. To byl muž, většinou nevalného ducha, který jinde zkrachoval nebo byl neschopný, kterého státní moc pověřila dozorem nad církvemi. Bezpochyby většinou spolupracoval s estébáky. Kontroloval, co se v církvi děje. Když jsem byl tedy od roku 1980 do roku 1990 farářem ve Valašském Meziříčí a chtěl jsem se například v jednu neděli vystřídat se svým kolegou ze Stříteže, tak, že já budu ve Stříteži a on bude ve Valašském Meziříčí, tak jsem musel včas napsat hlášení okresnímu církevnímu tajemníkovi. Musel jsem mu to poslat a nejlépe odvézt, on řekl, že si to rozmyslí a do několika dnů mi poslal odpověď s tím, že to možné je, nebo není. Kdybych to neudělal, přišel bych o tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Bylo to takové ponižující. Takže to hlídali ze všech stran a především tam byla izolace vzdělání, nadání a tak dále."

„V obci Rovné žil pan Elis, křestní jméno teď z hlavy neřeknu, a někdy v 50. letech, protože nechtěl vstoupit do družstva, je v noci obklíčili, hodili mu do hnoje nějakou pistoli, vzbudili ho, udělali šťáru, nalezli pistoli a ho zavřeli.“

„Když Zápotocký už jako prezident jel vždycky přes Valašské Meziříčí, tak se u paní Šimčíkové stavoval a paní Šimčíková vzpomíná, jak by z ní rád měl ministryni školství a lákal ji do strany a ona prý několikrát mu říkala stejnými slovy: ,Toníčku, nepůjdu k vám. Já jsem vás poznala v lágru a vy jste stejní jako ti fašisti, já k vám prostě nepůjdu.‘“

„Já jsem byl mladý vykulený farář a jednoho letního dne vycházel z kostela muž, který byl zjevem cizinec. Tak jsem se ho zeptal, odkud je, on řekl, že z Ameriky, ze Spojených států, nějaký pan Civín. Já jsem se dál ptal, koho ve Valašském Meziříčí navštívil, a on říkal, že přece poslední žačku Emy Destinnové. ,Je to členka vašeho sboru.‘ Tak jsem se zastyděl, že to nevím, a zkrátka - byl u paní Milady Šimčíkové. Také mi řekl, že byla v Ravensbrücku. Tak jsem se za ní hned vypravil a začalo naše dlouholeté přátelství. To bylo někdy v roce 1982-83, kdy jsem ji poprvé navštívil, a chodíval jsem za ní pravidelně.“

„Jsou svědci, že Miladu Šimčíkovou omotali nahou ostnatým drátem a zavěsili ji někde v nějaké hale, v nějakém průchodu na nějaký čas hlavou dolů a ostatní vězňové museli chodit kolem, aby viděli, jak to vypadá... prostě jako odstrašující případ. To jsou písemné záznamy lidí, kteří šokovaně říkají, že najednou viděli paní učitelku, jak tam visí.“

„Samozřejmě úspěšnost té práce, na to radši člověk nesmí myslet. To minimum je, když tomu člověku pomůžu pěkně prožít den nebo klidně usnout nebo ho bezděky odvrátit od nějaké pitomosti, kterou by udělal, tak už to je dobré. Ale snad se daří, že jsou i případy, že skutečně vyjdou ven a napraví se, povedou jiný život, nevrátí se do té věznice. A sem tam, to je úplně výjimka, taková sladká odměna, jsou lidé, kteří přijmou ten trest, vyznají, že něco udělali, nic nezatloukají, navážou kontakt s poškozenými, snaží se uhradit, pokud to jde, škodu, kterou způsobili. A někteří třeba i ten čas ve věznici chápou jako milost, to tam jeden řekl, to je milost od Pána Boha, že tady může být a že si to může srovnat v hlavě, pochopit, o čem život je a vyjít připravený ven.“