Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Žemlička (* 1940)

• narozen 22. dubna 1940 ve Volyni na Šumavě

• po únorovém převratu přišel otec o práci u soudu a rodina o bydlení

• přestěhovali se do Prahy k babičce

• vystudoval Střední dopravní školu, obor elektrotechnický

• pracovní umístěnku dostal do Kralup nad Vltavou

• pracoval jako technik železničních telefonních ústředen

• nedostal doporučení ke studiu vysoké školy

• na vojnu odveden do Zvolena

• získal doporučení ke studiu Vysoké školy dopravní v Žilině

• v roce 1967 nastoupil na pozici technika telefonních ústředen na ministerstvu vnitra

• po roce 1989 byl šest let ředitelem nově vzniklého uprchlického tábora v Bělé pod Bezdězem

• v roce 1997 založil a vedl Azylový dům svaté Terezie

• věnoval se péči o lidi bez domova a těžce postižené děti

Zdeněk Žemlička se narodil v prvním roce druhé světové války a jeho dětské vzpomínky se skládají z útržků, které si dodnes vybavuje, a z příběhů, jež zná z vyprávění rodičů. V jeho vzpomínkách se objevují vlaky vezoucí děla a tanky, pochodující armáda, všudypřítomní němečtí vojáci a s koncem války i bombardování. Z příběhů přidává historku o svém otci, který pašoval v kočárku s malým Zdeňkem pytel mouky a jen díky náhodě unikl odhalení, když se s nimi dal do řeči německý voják. Život v pošumavské Volyni poblíž německých hranic byl naplněný každodenním strachem. „Maminka mě venku držela za ruku a podle toho, jak mně tu ruku mačkala, jsem věděl, že se bojí, to i dítě pozná.“

Radostný pak byl příjezd americké armády, která dorazila do Volyně v květnu 1945. „Díval jsem se z okna a najednou jsem viděl tanky, ale tanky s bílými hvězdami. Táta křičel radostí, šli jsme ven, ochutnal jsem první čokoládu v životě.“ Američané potom dva nebo tři dny čekali na příchod sovětské armády na dohodnutou demarkační linii.

Pane Žemlička, opusťte moji vilku!

Černé mraky se nad rodinou Žemličkových začaly stahovat hned v únoru 1948, kdy moc v zemi převzala komunistická strana. Pamětníkův otec předsedal soudu ve Volyni a ihned po puči přišel o práci i o střechu nad hlavou. „Majitel domku, kde jsme bydleli, byl ještě dva dny předtím s tatínkem největší kamarád, ale byl taky členem tzv. Akčního výboru, přišel a prý: ‚Pane Žemlička, opusťte moji vilku!‘ Přitom si do té doby tykali.“ Rodina Žemličkových se proto narychlo odstěhovala do Prahy k babičce a tetě do malého bytu. „Bydlelo nás tam šest a ještě pes, půl roku nás babička živila z malého důchodu, protože tatínek nemohl sehnat práci.“

Základní školu dokončil Zdeněk Žemlička už v Praze a poté absolvoval Střední školu dopravní, obor elektro. První pracovní umístěnkou byl vyslán do Kralup nad Vltavou, kde pracoval u dráhy jako technik telefonních ústředen. „Chtěl jsem jít studovat vysokou školu, ale nebyl jsem doporučen ke studiu, a tak jsem musel na vojnu.“ Vojenský řád mu vyhovoval, výcvik mu šel dobře, a jelikož se osvědčil, dostal nakonec doporučení ke studiu vysoké školy od svého velitele. Absolvoval elektrofakultu na Vysoké škole dopravní v Žilině.

Z technika telefonních ústředen ředitelem uprchlického tábora

Dne 21. srpna 1968 ráno potkal cestou do práce kolegu, který na něho ve spěchu volal něco o tancích, které přijely do Prahy. Pamětník nejprve nechápal, co mu to kolega vypráví, a jen nad tím mávl rukou. „Tou dobou jsem dělal technika telefonních ústředen na ministerstvu vnitra. Když jsem přišel k vrátnici, všichni postávali venku a dovnitř nikdo nešel. Já jsem si ale uvědomil, že mám na stole notýsek a v něm všechna telefonní čísla, a dostal jsem strach, aby notýsek nepadl do nesprávných rukou.“ Zdeněk Žemlička se proto vydal v doprovodu sovětského vojáka do kanceláře a cestou se ho ptal, proč tu jsou a co tu dělají. „Jenom na mě mrknul, jako že nemůže mluvit. Bylo mu jasné, že tu žádná kontrarevoluce neprobíhá.“

Po roce 1989 se pamětník dostal k zajímavé práci: stal se zakladatelem a ředitelem uprchlického tábora v Bělé pod Bezdězem. Zdeněk Žemlička je věřící a celý život měl sen pomáhat bližním. V Bělé pod Bezdězem pracoval až do roku 1996 a poté se angažoval při zakládání Azylového domu sv. Terezie v Praze-Karlíně. „Tam jsem se staral o lidi, které vyprodukovala tahle nová doba, o bezdomovce.“ V rámci Arcidiecéze Praha se zapojil i do péče o těžce postižené děti. „Zpíval jsem jim písničky a pomáhal při krmení, byl jsem tam pro ně.“