„První dojem mám, že jsme byly ve vlaku, kde mně pořád říkali: ‚Pamatuj si, jmenuješ se Lízinka Malérová‘, protože jsme jely jako na zapřenou a že jedu za svým strýčkem. Z toho vlaku nás vyndali, už nás nepustili a potom to nějak bylo zařízené, že pojedeme přes malou Morávku na Moravě a tam se právě ilegálně přecházelo do Polska. Hranice už byly obsazené, takže to bylo opravdu [nebezpečné]. Takže jsme šly. Maminka měla jako kyblíček na borůvky, ale v tom měla doklady. Tak jsme přecházely.“
„Tatínek samozřejmě, coby západní důstojník, musel odejít z armády, byl degradován, byl zavřenej. Když přišel konečně domů, tak hned měsíc potom sebrali maminku, ta byla na pět let zavřená... Byla jsem stará skoro jako vy... Spadla na mě domácnost a všechno a nebyla to hezká doba...“
„Naše první třída geologické průmyslovky byla složená z dětí, které měly dobrý prospěch a nedostaly se většinou z politických důvodů na školu. Tak tak já jsem se dostala do Prahy na geologickou průmyslovku. Tam jsem byla dva roky, protože byla jenom dvouletá. Pak jsem musela na umístěnku do Mostu, to už byla zase maminka zavřená. Tatínek by v životě nehledal nějaké protekce, známosti, nikdy. On byl hrozně proti tomu. Tak jsem nastoupila do Mostu na dva roky. Musím vám říct, že to byly nejhorší dva roky, co si vůbec pamatuju. Za dva roky začal už třetí ročník, pokročili, tak jsem se přihlásila, musela jsem udělat rozdílové zkoušky z šesti předmětů a zvládat učivo. Dodělala jsem si dva roky s maturitou, přihlásila jsem se na vejšku, kam jsem se samozřejmě nedostala... takže jsem začala pracovat v Ústředním geologickém ústavu. Protože jsem měla geofyzikální třídu, tak jsme dělali letecké výzkumy po celé republice. Jenomže při první prověrce jsem byla nespolehlivá, bylo mi naším kádrovákem řečeno, že kdybych to bývala myslela poctivě s naším zřízením, že jsem tu mámu sama udala a nečekala jsem, až pro ni přijdou, a vyletěla jsem...“
Eva Zedníková, rozená Strankmüllerová, se narodila 28. června 1936 v Ostravě do rodiny zpravodajského důstojníka Emila Strankmüllera a Libuše Strankmüllerové. Tatínek odjel v březnu 1939 do Velké Británie, kde působil ve zpravodajské skupině v protinacistickém odboji při exilové vládě Edvarda Beneše. Pamětnice se svou maminkou a dalšími rodinami zpravodajců odcestovaly až v létě 1939, kdy ilegálně přecházely hranice do Polska, odkud pluly lodí Batory přes Dánsko až do Anglie. Zpočátku bydlela s rodiči v Londýně, kde zažili i bitvu o Londýn, ale později jim a dalším zpravodajským rodinám zapůjčil lord Eddington své venkovské sídlo, kde bydleli až do konce války. Mezitím pamětnice chodila do klášterní internátní školy. Po válce se vrátili do Československa, kde byli nejprve slavnostně přivítáni, záhy však, po únoru 1948, se stal z válečného hrdiny nepřítel státu. Emil Strankmüller byl degradován a uvězněn. Měsíc poté, co se vrátil z vězení, byla zatčena maminka a odsouzena na pět let. Pamětnice vyrůstala se stigmatem dcery politických vězňů a měla problémy se studiem i s hledáním zaměstnání. Nakonec vystudovala Střední geologickou průmyslovou školu v Praze a v roce 1958 se vdala za bývalého politického vězně Jaroslava Zedníka. V současné době žije v Chotuticích na rodném statku svého muže.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
