„Pět nás se rozhodlo přejít sovětsko-americkou zónu v Rakousku. Museli jsme (se dostat) z americké zóny ve Vídni, přes sovětskou zónu do místa, které oddělovalo americkou zónu od sovětské, to byla, pokud si vzpomínám, řeka Enže, která se vlévá u Lince do Dunaje. Poněvadž jsme měli přátele, kteří neuměli plavat, a řeka byla dost prudká, rozhodli jsme se přejít po souši. Na jižní části řeky přecházela americká zóna přes řeku, tam jsme se rozhodli přejít. Rozhodnutí nebylo moc rozumné, protože ten úsek byl velice hlídán sovětskými vojáky. Pět nás přešlo jakoby zázrakem, poněvadž mně vypověděly nohy službu. Už téměř od narození jsem měl určitou obrnu v levé noze a tolik námahy bylo pro mne příliš. Řekl jsem přátelům, aby mne tam nechali, poněvadž jsem mluvil rusky, moje matka byla totiž ruského původu. Takže jsem je skoro ujistil, že se z toho nějak dostanu. Přátelé mne vzali na záda a zónu jsme přešli k Američanům. Ti se strašně divili, že se nám to podařilo. Prý dva dny předtím byla skupina těch, kteří chtěli přejít, úplně rozstřílena sovětskými vojáky. Tak jsme už byli v bezpečí.“
„Měl jsem strach, že se nedostanu na univerzitu včas. Tak jsem se rozhodl sám přejít z Německa do Francie. Bylo to u Verdunu, nevím přesně kde. Přechod byl dost svízelný kvůli mému handicapu levé nohy. Ztratil jsem orientaci, poněvadž jsem neměl ani kompas, ani mapy a řídil jsem se podle hvězd nebo měsíce. Tak jsem ztratil orientaci a přišel jsem po dvou dnech znovu skoro tam, odkud jsem vyšel. Poněvadž jsem nechtěl zůstat v Německu, znovu jsem se pokusil přejít, což se mi podařilo i přesto, že byla bouře, a znovu jsem kvůli ní ztratil orientaci, protože nesvítil ani měsíc. A když jsem byl v příhraniční oblasti a nastupoval do autobusu, který mne měl dovézt do města, myslím Nanntes, tak jsem byl zatčen. Autobus stavěl před restaurací, ze které vyšli četníci, a ptali se, odkud jsem. Já jsem sice mluvil francouzsky, ale franština v té oblasti (je specifická), mluví tam vlastně německým dialektem. Četníci byli Francouzi a věděli, že nejsem odtamtud, třebaže jsem jim tvrdil, že žiji v sousední vesnici, nevěřili mi a zatkli mne.“
„(Profesor) pořádal zájezd románského semináře do Štrasburku. Padesát studentů mělo jet do Štrasburku, já mezi nimi. Čtyřicet devět se jich tam dostalo, kromě mne. Mě skoro v předvečer odjezdu vyškrtli ze soupisu, poněvadž jsem neměl dobrý kádrový posudek od Akčního výboru. Takže jsem se rozhodl opustit republiku ilegálně přechodem hranic.“
„V roce 1946 skupina studentů, já mezi nimi, už neměla peníze na zpáteční cestu a dozvěděli jsme se v Paříži, že naši českoslovenští vojáci převážejí nákladní auta UNRRA z Le Havru do Československa a že by nás vzali. Takže jsme jeli do Le Havru a kontaktovali jsme ty vojáky, asi ne důstojníky, to už si nepamatuji. A oni ochotně řekli: ‚Vezmeme vás, ale musíte mít mundúry vojenské.’ To nebylo tak těžké. Jenom v mém případě to bylo nezvyklé, protože jsem napadal na nohu. Ale vojáci řekli: ‚To nevadí, my tě oblečeme a budeš dělat raněného vojáka.’ A tak to bylo. Vojenské stejnokroje byly důležité, protože na cestě do Francie se vojáci, kteří převáželi auta, stavovali v amerických kempech na jídlo. Takže situace byla docela zábavná, poněvadž mne jako raněného vojína podpírali. Ale docela klidně jsem se s nimi svezl a dobře najedl.“
„Zažili jsme několik dobrodružství. Například ve vlaku, kam přišli sovětští vojáci kontrolovat pasy a papíry. Náhodou jsme ještě měli staré protektorátní kennkarty, které měli také Rakušani. A viděli jsme, že Rakušané se legitimují kennkartami, tak jsme vytáhli svoje. Prošli jsme záhadně, ale všechno dopadlo dobře.“
Profesor Vladimír Zbořílek se narodil roku 1924 v Morkovicích u Kroměříže. Vystudoval Gymnázium Křenová v Brně a Masarykovu univerzitu - obor historie, francouzština, kterou dokončil v červnu 1948 státními zkouškami. Když mu nebylo v létě 1948 umožněno vycestovat na odborný zájezd do Francie, s kamarádem utekl přes Břeclav do Rakouska. Absolvovali anabázi přes sovětskou zónu Rakouska do americké zóny. Pan Zbořílek poté pokračoval přes Německo do Francie, kde začal studovat na Sorbonně v Paříži. Po roce studia v Paříži pobýval v Madridu, aby si zlepšil svou znalost španělštiny. Roku 1952 emigroval do Spojených států amerických. Jeho začátky v USA nebyly snadné, nejprve pracoval v New Yorku v továrně na sešívačky, poté ve firmě Stechert-Hafner, která se věnovala vývozu a dovozu knih z celého světa. Po roce získal zaměstnání jako suplující učitel na College v Coloradu, kde učil španělštinu, dalším jeho působištěm byla dívčí škola v New Hampshire. Od roku 1956 pokračoval v doktorském studiu historie na University of California v Berkeley, později změnil svůj obor a specializoval se na slovanská studia. Pracoval na Českém oddělení univerzity, od roku 1965 je vedl. Roku 1969 získal doktorát, téma jeho disertační práce bylo: „Tolstoj a Rousseau“. Roku 1970 se přestěhoval do Miami, kde učil na univerzitě až do své penze roku 1995.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
