„Uběhli dva dny od soudu a v naší chodbě věznice, kde bylo něco přes sto vězňů, se najednou ve dvě hodiny v noci objevil Fidel Castro. Zaklepal, otevřel dveře a říká nám: ‚Jak se máte? Chovají se k vám dobře? Jak se cítíte, dávají vám dostatek jídla?‘ Jakoby to byl náš nejlepší přítel. Řečnil tam přibližně dvě hodiny a jedna z vůbec prvních věcí, co nám oznámil, bylo: ‚Mám pro vás dobrou zprávu. Nepopravíme vás, nikoho z vás nezabijeme. Ale dostanete všichni třicet let natvrdo. Ledaže by za vás vláda Spojených států amerických zaplatila výkupné ve výší 62 milionů dolarů. Protože to, co jste spáchali, je odporné…‘ a tak dále. Řekl: ‚Proběhne to následovně: Za tři nejvýše postavené vojáky zaplatí 500 tisíc dolarů za každého. Ti bohatší z vás zaplatí každý 100 tisíc dolarů,‘ takových nás bylo tak 120 až 140. ‚A ten zbytek bude za 50 nebo 25 tisíc dolarů za kus.‘ Když jsme to slyšeli, hned jsme si říkali, že tohle přece nemůže vyjít, a že tady strávíme dalších třicet let života.“
„Naložili nás do dvou autobusů a odvezli nás zpátky do Playa Girón. Já jsem přesvědčený, že když nás tam vezli, bylo to, aby nás tam popravili. Jenže co se nestalo… ono nás bylo třeba čtyři sta nebo pět set. A někdo musel Fidelovi Castrovi říct: ‚Nemůžeme přeci povraždit tolik lidí.‘ Už se tam sjížděli novináři z celého světa. Přijížděli si tam udělat fotografie a podobně… chtěli hovořit se zajatci.“
„Chtěl bych uvést na pravou míru jednu věc. To, že Američané nám podporovali, že nás vyzbrojovali… to pro nás znamenalo naprostou garanci, nepochybné vítězství. Já si pamatuji, že když nás trénovali, nejednou nám řekli: ‚Někteří z vás už se odtamtud nevrátí.‘ Jenže člověk si nikdy nepřipustí, že by se něco mohlo stát právě jemu. Američanům jsme slepě a absolutně důvěřovali. Věděli jsme, že do té doby nikdy neprohráli žádnou válku. V té době ještě nebyl žádný Vietnam a Druhá světová válka byla stále čerstvě v paměti mnohých z nás. Mysleli jsme si, že Američané jsou nadlidé a superhrdinové, kteří vědí, jak vyhrát. Taky jsme si mysleli, že v FBI a CIA pracují jen samí špičkově připravení lidé. Totiž, my jsme byli v podstatě skupinka mladíků bez jakékoliv vojenské zkušenosti. Jen opravdu velmi málo z nás s tím měla nějakou zkušenost. Z těch 1500 lidí, co jsme tam byli, bych odhadoval, že tak maximálně desetina. Většina z nás byli univerzitní studenti, venkované a lidé ze skromných poměrů.“
„Bylo to, když se otec rozhodl vydat se policii a po třech dnech ho propustili. Já jsem byl u nás doma. Tehdy přišel šéf policie, který byl zároveň jeden z předních revolucionářů a prohledal nám dům… asi hledal zbraně nebo něco takového. Ale u nás doma žádné zbraně nebyly, nebylo tam nic. Byl to ten stejný policista, který otce propustil poté, co byl tři dny zavřený po vítězství revoluce. Otec se vrátil domů, kde jsme byli spolu a o 24 hodin později se najednou zjevil Huber Matos s kulometem a klepal nám na dveře. Otevřel jsem a on se ptá: ‚Kde je Zayas-Bazán?‘ Tatínka zatknul a odvedl ho. V autě, kterým ho odvážel, už seděl i šéf policie. Byl také zadržený, protože propustil otce bez toho, aniž by se zeptal Hubera Matose. Ten poté mého otce nechal sedět ve vězení měsíc a půl.“
„Když Fidel Castro zvítězil, cítil jsem se všelijak. Na jednu stranu mě velmi znepokojovalo, co by se teď mohlo stát s mým dědečkem Luisem Lloretem de Molou. On a generál Batista byli přátelé. Také jsem se bál toho, co bude s mým tatínkem. Ten sice nebyl Batistův kamarád, ale byl součástí koalice, která ho podporovala. Na druhou stranu jsem ale vítězství revoluce viděl rád. Přišlo mi, že Kuba potřebovala některé důležité změny. Mezi nimi například skoncování s korupcí, nastolení opravdové demokracie a příchod slušných politiků, kterým by nešlo jenom o to, aby si co nejvíce nahrabali.“
Eduardo Zayas-Bazán se narodil 17. listopadu 1935 ve městě Camagüey, které se nachází ve střední části Kuby. Jeho příbuzní tradičně po několik generací zastávali vysoké posty ve veřejné sféře. Pradědeček byl senátor už na počátku 20. století, když Kuba získala nezávislost na Španělsku. Dědeček byl senátor a poradce generála Batisty, se kterým se osobně znali. A na politickou dráhu se dal i jeho otec, který se stal ve svých 23 letech poslancem a později senátorem za Liberální stranu. Život mladého Eduarda byl proto rozdělen mezi hlavní město Havanu, kde pracoval otec, a Camagüey, kde měla rodina rozlehlé sídlo. Byl poměrně zlobivé dítě, což se jeho otec rozhodl vyřešit tak, že ho poslal studovat na Vojenskou akademii do Georgie ve Spojených státech amerických. Tam dosáhl velkých úspěchů v plavání a následně dostal nabídku stipendia, aby nadále studoval v USA i na univerzitě. Eduardo ale toužil pokračovat ve šlépějích svých předků a chtěl se stát politikem. Proto se vrátil do Havany, kde začal studovat právo na Havanské univerzitě a poté na Univerzitě José Martího. Jelikož Fidel Castro zneplatnil veškeré univerzitní tituly získané v období revolučních bojů, nemohl Eduardo vykonávat právnickou profesi. Po Revoluci proto pracoval několik měsíců jako instruktor plavání a poté se v září roku 1960 rozhodl odejít z Kuby. Státní úřady mezitím znárodnily statek jeho otce. Když docestoval do Spojených států, přihlásil se k výcviku za účelem provedení invaze v Zátoce sviní. A protože byl výborný plavec, stal se žabím mužem, neboli frogmanem. Při bojích utrpěl zranění kolene a po třech dnech byl zatčen. Ve věznici El Príncipe strávil téměř rok. Poté se díky dohodě o výměně, uzavřené kubánskou a americkou vládou, mohl vrátit zpět do USA. Tam se věnoval akademické kariéře a dotáhl to až na místo vedoucího Katedry jazyků Univerzity v East Tennessee. Tam dodnes působí jako emeritní profesor. Byl a nadále je členem několika kubánských exilových organizací a také odborných skupin zaměřených na výuku jazyků. Je úspěšným autorem učebnice španělštiny a žije v Miami.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
