Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduardo Zayas Bazán Loret de Mola (* 1935)

• nació el 17 de noviembre de 1935 en Camagüey en una familia con tradición política

• estudió en Academia Militar en Georgia y fue un nadador exitoso

• conspiraba contra Castro dentro del Movimiento de Recuperación Revolucionaria

• participó como hombre rana en la invasión de bahía de Cochinos

• en la lucha fue herido en la rodilla y pasó casi un año en la cárcel El Príncipe

• regresó a EE. UU. gracias al canje hecho por el Gobierno de EE. UU. y Fidel Castro

• fue y sigue siendo miembro de varias organizaciones de exilio cubanas

• es profesor emérito de Idiomas de la Universidad de East Tennessee y autor del libro de textos para aprender español que se vende hasta el día de hoy

Česká verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Soy muy orgulloso de tener ancestros que tuvieron que ver con la libertad de Cuba,” dice Eduardo Zayas-Bazán, nacido el 17 de noviembre de 1935 en Camagüey[1]. Su bisabuelo estuvo en el primer Senado de la República en 1902 y al escuchar la narración sobre la historia de su familia, parece que los familiares de Eduardo ejercieron funciones en las instituciones de vida pública en Cuba desde siempre. “Mi padre a los 23 años sale electo a la Cámara de Representantes de Cuba. Nos mudamos a La Habana para que pudiera empezar su carrera como miembro del Congreso de Cuba.”

Debido al trabajo político de su padre en La Habana, diputado y desde 1948 senador por el Partido Liberal[2], la juventud de Eduardo era dividida entre Camagüey, una importante ciudad situada en la parte central de Cuba, y la capital. Allí fue donde empezó a ir al Colegio de Belén junto con su hermano Rogelio. En aquel entonces estudió en este mismo instituto también el futuro líder revolucionario, Fidel Castro. “Recuerdo que había grandes terrenos donde se hacía todo el tipo de deporte. Fidel Castro tenía fama de ser un gran deportista y efectivamente lo fue,” recuerda. El joven Eduardo viajaba frecuentemente a la mansión de su abuelo en Camagüey que fue un exitoso político en el Senado. “Siempre regresábamos para las vacaciones y durante la Navidad.”

Un chico vivaracho

“Mi hermano y yo éramos un poco malditos,” explica Eduardo la decisión de su padre de mandarlos al Colegio de Valdoro. Sin embargo, incluso allí los dos tuvieron problemas de conducta y al fin terminaron en Academia Militar en Georgia, Estados Unidos. Allí se graduó en 1953, se convirtió en un nadador exitoso y recibió una beca para estudiar en la universidad. “Pero yo no quería estar estudiando en Estados Unidos. Quería volver a Cuba y estudiar Derecho. Como yo descendía de personas que habían sido siempre involucradas en la vida pública de Cuba, quería seguir este camino,” explica Eduardo su mayor deseo en aquella época. Con el regreso a la isla caribeña vino un brusco cambio del estilo de vida. Mientras que en la Academia Militar el régimen fue bastante estricto, una vez en Cuba, el joven Eduardo, que acababa de cumplir 18 años, podía disfrutar de la vida en los clubes sociales en la capital cubana y de todo lo demás que esto implica. “Esto significa que mis notas, que nunca habían sido demasiado buenas, no fueron lo suficiente buenas en dos disciplinas – en Economía y en Religión.” Por eso decidió salir de la Universidad de Villa Nueva y matricularse en la Universidad de La Habana en 1953, más o menos en el mismo tiempo cuando fracasó el ataque al Cuartel Moncada[3]. En lo que se refiere a la atmósfera en el ambiente universitario, Eduardo dice: “En la Universidad de La Habana al principio estaba todo relativamente tranquilo. Pero sí había manifestaciones de estudiantes que salían a la calle atacando lo que ellos consideraban la dictadura de Batista. Poco a poco la situación se fue deteriorando.” Como su padre era congresista y más tarde senador y su abuelo también era senador, la política en aquellos años influía directamente en la vida de la familia de Eduardo. “Mi abuelo era amigo personal de Batista, pero mi papá no. Era gobernador de Camagüey, sin embargo, nunca consiguió una audiencia de Batista.” En 1956, Fidel Castro forzó el cierre de la Universidad de La Habana y Eduardo se graduó en la Universidad de José Martí en 1958.

De sentimientos ambivalentes a lucha armada

“El 1 de enero de 1959, mi padre decidió ir a casa de unos amigos de apellido Arango[4] para pasar los primeros días allí para ver qué ocurría. La situación era caótica. Empezaron a fusilar a muchos políticos en el Oriente[5]. A una semana, papi decidió entregarse a la autoridad de Camagüey con la condición que si en tres días no hay ninguna acusación contra él, le sueltan. Así ocurrió,” cuenta Eduardo los primeros pasos de su padre después de la victoria de la Revolución. Él entretanto estaba en la casa en La Habana donde tenía su novia y estudiaba para el examen de Estado. “Llegó el jefe de la Policía que era el comandante del ejército rebelde y le hizo una inspección en nuestra casa… si teníamos algunas armas o algo por estilo. Pero no había nada. Papi regresó a la casa en Camagüey, pero a las 24 horas aparece el comandante Huber Matos[6] tocando a la puerta con una ametralladora. Se llevó a papi preso. En el carro estaba preso también el jefe de la Policía que era un comandante del ejército rebelde, por haberle soltado a papi sin pedirle el permiso de Huber Matos.” Durante un mes y medio el padre de Eduardo estuvo preso. Después le confiscaron su finca. Eduardo quedó sin la posibilidad de ejercer la profesión de abogado debido a la invalidación de títulos universitarios otorgados entre 1956 y 1959. “Empiezo a ver qué hago con mi futuro. No sabía que hacer,” explica. Primero fue a la Universidad de La Habana para ver cómo podía terminar su carrera. “Pero los profesores empiezan a renunciar por no querer doblarse ante Fidel Castro. Empiezan a eliminar a todos. Yo decido que no quiero saber nada de eso y nunca más regresé a la Universidad de La Habana.”

“Cuando triunfa Fidel Castro yo tenía sentimientos ambivalentes. Por un lado me preocupaba qué le podría pasar a mi abuelo que había sido amigo de Batista y qué le podía pasar a mi padre que aunque no era realmente amigo de Batista formaba parte de la coalición que había apoyado a Batista. Pero por otro lado yo simpatizaba con la Revolución. Pensaba que Cuba necesitaba cambios importantes para acabar con la corrupción, para poner una democracia y para tener políticos decentes que querían el bienestar para el país,” describe Eduardo la sensación que tuvo en los primeros momentos de la instalación del nuevo régimen. Sin embargo, su opinión se iba inclinando rápidamente en contra de Fidel Castro. Las ejecuciones extrajudiciales que tuvieron lugar en su propio región de Camagüey jugaron un papel importante en este proceso. Al fin, el padre y el abuelo de Eduardo no tuvieron problemas serios con las autoridades revolucionarias. Pero la eliminación de todos los partidos políticos que de alguna manera se oponían al Gobierno de Castro fue otro aspecto que se sumó a las ejecuciones y no hubo manera de seguir en favor con la política nueva. “En marzo de 1959 mis simpatías con esta Revolución terminan.” Eduardo trabajó unos meses como instructor de natación, se casó y finalmente se fue de Cuba en septiembre de 1960. Antes de ello se unió a las personas que empezaron a conspirar contra el Gobierno. Formó parte del Movimiento de Recuperación Revolucionaria[7], dentro del cual se dedicaba a imprimir y repartir panfletos. Estas actividades despertaron la atención de la Policía secreta. “Estaba consciente de que se estaba tramando algún tipo del desembarco de la oposición. Lo primero que hice cuando llegué a Miami era ir a la oficina del Frente Revolucionario Democrático a inscribirme para la invasión.”

La invasión traicionada, el arresto y el regreso

El papel de Eduardo en la invasión era bastante claro debido a sus éxitos que tuvo cuando se dedicaba a la natación. “Me enteré de que estaban buscando hombres ranas[8]. Como yo había sido nadador, dije que esto era lo que yo quería hacer,” explica. A fines del próximo mes de octubre llegó a Estados Unidos también su esposa y en noviembre nació su primer hijo. Durante este tiempo trabajó como ayudante en una casa de apartamentos, donde limpiaba automóviles. En enero de 1961, los hombres ranas salieron camino a la isla Vieques cerca del Puerto Rico donde se entrenaron. Más tarde se trasladaron a una base naval cerca de New Orleans y continuaron con el entrenamiento. Acabada esta fase de la operación llegaron a Nicaragua que fue el punto de partida de la invasión a Cuba.

“Para nosotros el hecho de que Estados Unidos nos estuvieran apoyando era una garantía total de que este proyecto iba a triunfar. Los estadounidenses hasta aquel entonces nunca había perdido una guerra. Pensábamos que los americanos eran unos superhombres y que el FBI y la CIA eran organizaciones de hombres supercapacitados,” dice Eduardo sobre sus expectativas en lo que se refiere a la invasión. Eso a pesar de que la mayoría de los hombres que se unieron a las tropas de la invasión no habían tenido ninguna experiencia militar. “Éramos universitarios o gente del campo y gente de clase humilde…,” dice al respecto. Al llegar a Nicaragua tuvieron la primera reunión donde los informaban sobre el plan de la invasión. Sin embargo, el plan original de desembarcar cerca de la ciudad de Trinidad a pocos kilómetros de la zona controlada por los guerrilleros anticastristas cambió y resultó que la invasión se iba a dar por la bahía de Cochinos. Y precisamente los cambios que ocurrieron al último momento eran, según Eduardo, el gran error que al fin y al cabo causó el fracaso de la operación. “El jefe de los hombres ranas que conoció aquella parte dijo: ‘Pero yo veo algo que parece que son arrecifes.’ Y ellos dijeron: ‘No, no, no, los expertos de Washington dijeron que estos son sombras de nubes y que no hay problema para desembarcar.’ Gran error. Chocamos con arrecifes. Eso fue uno de los muchos errores.” Según Eduardo el mayor problema era la decisión del presidente Kennedy de suspender los ataques aéreos. “En aquel momento debería haberse suspendido la invasión. Los aviones de Castro rápidamente bombardearon y lograron hundir dos de nuestros barcos. Uno que tenía munición y gasolina para los aviones. Los demás barcos fueron ordenados a irse a 30 millas y nunca regresaron. A 70 horas se acabaron nuestras municiones. Estábamos rodeados por decenas de miles de milicianos que nos derrotaron,” cuenta Eduardo por qué el plan de instalar un Gobierno paralelo después de tomar el control del área de la bahía de Cochinos no pudo convertirse en realidad. Eduardo resultó herido en las rodillas y el tercer día le arrestaron las tropas castristas. “Decidimos rendirnos.” Una vez arrestado, pasó por varios hospitales. En uno de ellos se encontró con un antiguo conocido. “Ahora era uno de los que estaban entrevistando a los heridos. ¿Ustedes creen que tuvo el detalle de saludarme, de decirme algo? Nada. No se acercó a mí. Y eso era típico de la Revolución. En épocas antes de la Revolución tú podías tener un enemigo político, pero si te podía ayudar, te ayudaba. Ya después de la Revolución, todo cambió,” explica la moral de la época siguiente. Eduardo terminó en la cárcel El Príncipe, donde estaban presos muchos de los miembros de la derrotada Brigada 2506[9]. Allí estuvimos unos ocho meses hasta que nos enteramos de que nos habrían hecho un juicio.  Se aparece Fidel Castro a las dos de la mañana y nos dice: ‘¿Cómo están muchachos? ¿Cómo se sienten? ¿Les están dando comida suficiente?’ Como si fuera uno de nuestros mejores amigos… Se pasa más de dos horas hablando con nosotros. Nos dijo que tenía una buena noticia: ‘No vamos a fusilar a nadie, pero vamos a sentenciarlos a treinta años de prisión o el Gobierno de Estados Unidos va a tener que pagar un rescate por ustedes de 62 millones de dólares. Y el rescate va a ser de esta manera: Los tres líderes de la revolución van a tener que pagar por cada uno 500 mil dólares, por los más ricos de ustedes 100 mil dólares y por el resto 50 o 25 mil dólares.’ Cuando lo oímos, pensábamos que eso no iba a ocurrir nunca.” Fidel Castro dejó salir primero unos 60 heridos para que ayudaran a conseguir el dinero. Así fue cómo Eduardo logró salir a los Estados Unidos el 24 de abril de 1962. Pasados otros ocho meses el resto de los prisioneros pudieron salir también. Se logró recaudar el dinero.

El sueño americano

“Nunca esperé que podía volver a verlos,” cuenta Eduardo, que al final pudo reunirse con su familia. Empezó a trabajar en varias organizaciones cubanas de exilio y más tarde consiguió una beca para hacerse maestro de español. Enseñó en un instituto de Nebraska y terminó su máster. Continuó estudiando y llegó a ser el jefe del Departamento de Idiomas de la Universidad de East Tennessee. “He tenido mucha suerte de poder escribir libros de texto de español. Me jubilé en 1999 y todavía después de 22 años se están vendiendo mis libros. Dios ha sido muy bueno conmigo.” Hoy en día vive en Miami, tiene nietos y bisnietos. “El sueño americano lo he logrado,” termina su historia.

 

[1] Una ciudad situada en el centro-este de Cuba, capital de la provincia homónima. Cuenta con una población de aproximadamente 300 mil habitantes.

[2] Fue uno de los partidos politicos más importantes en Cuba desde el principio del siglo XX hasta la Revolución Cubana. Formó parte la la coalición que apoyaba al general Batista.

[3] El 26 de julio de 1953, Fidel Castro lideró a 135 combatientes en un intento por tomar el Cuartel Militar Moncada en Santiago de Cuba. Aunque la acción contra el régimen del general Batista fue fallida debido a un tiroteo prematuro y Castro fue condenado a prisión, nació el Movimiento 26 de Julio, liderado por él mismo quien fue indultado tras la presión pública.

[4] Más información sobre la familia Arango en la historia de Jorge Giró Puyans.

[5] Oriente fue una de las seis provincias de Cuba hasta 1976. Era conocida como Provincia de Santiago de Cuba antes de 1905.

[6] Huber Matos Benítez (1918-2014). Fue uno de los comandantes más cercanos a Fidel Castro durante la campaña del líder cubano que derrocó a Fulgencio Batista. Matos renunció a su cargo de comandante en la provincia de Camagüey en 1959. Fidel Castro ordenó su arresto el 21 de octubre de ese año, fue juzgado por sedición y condenado a 20 años de prisión.

[7] El Movimiento de Recuperación Revolucionaria fue fundado en los años 60. Sus miembros enfrentaron desde largas condenas en prisiones castristas hasta el fusilamiento.

[8] Una parte del ejército especialmente entrenada para los desembarques y otras tareas en el água.

[9] Brigada de Asalto 2506, un ejército de 1.400 jóvenes, fracasaró en su intento de invadir Cuba. Los brigadistas fueron aplastados en Playa Girón por las fuerzas de Fidel Castro. Fueron entrenados por la Agencia Central de Inteligencia (CIA) para realizar una invasión en Cuba en 1961 y derrocar el recién instaurado mandato de Fidel Castro.

 

Česká verze:

„Jsem velmi hrdý na to, že moji příbuzní se podíleli na utváření svobodné Kuby,“ říká Eduardo Zayas-Bazán, narozený 17. listopadu 1935 ve městě Camagüey[1]. Jeho pradědeček byl senátor v době po získání nezávislosti na Španělsku a při poslechu příběhu této rodiny se zdá, že ve veřejné sféře se nějakým způsobem angažovali snad všichni. „Můj otec byl ve svých 23 letech zvolen poslancem. Přestěhovali jsme se do Havany, aby mohl rozvíjet svou politickou kariéru jako člen Kongresu.“

Kvůli otcově pracovnímu vytížení – poté, co se stal poslancem, byl i senátorem za Liberální stranu[2] - se Eduardovo mládí dělilo mezi hlavní město a Camagüey, dnes třetí největší město Kuby a tehdy už tehdy důležité správní středisko střední části ostrova. V Havaně nastoupil společně se svým bratrem Rogeliem na střední školu Colegio de Belén. V této prestižní instituci ve stejné době dokončoval studium také pozdější vůdce revolučních bojů Fidel Castro. „Pamatuji si, že tam bylo mnoho sportovišť. Fidel Castro byl známý jako výborný sportovec, a to on opravdu byl,“ vzpomíná. Do Camagüey se často vracel na prázdniny nebo o Vánocích. Jeho dědeček tam měl veliký dům.

Neposedné dítě

„Můj bratr a já jsme byli takové zlobivé děti,“ vysvětluje Eduardo, proč se jejich otec rozhodl poslat je na přísnou katolickou Střední školu Valdoro. Nicméně, oba mladíci měli i tam problémy s chováním a nakonec skončili na Vojenské akademii v Georgii ve Spojených státech amerických. Tam Eduardo v roce 1953 odmaturoval, a protože byl velmi dobrý plavec, dostal nabídku univerzitního stipendia. „Jenže já jsem v USA nechtěl studovat. Toužil jsem se vrátit na Kubu a jít na práva. Moji předci byli tradičně politici a já jsem chtěl pokračovat v jejich šlépějích,“ odhaluje své největší přání v té době. Návrat na Kubu ale znamenal i výraznou změnu životního stylu. Zatímco na Vojenské akademii byl zvyklý na přísný režim, Na Kubě si mohl začít užívat zábavy ve společenských klubech hlavních města. To se projevilo na jeho prospěchu. „Moje výsledky ve škole, kde jsem nikdy nedosahoval znamenitého prospěchu, se dost zhoršily. Neprospěl jsem z ekonomie a náboženství.“ Rozhodl se tedy pro změnu školy a v roce 1953, přibližně v době, kdy Fidel Castro neúspěšně provedl útok na kasárnu Moncada[3], se zapsal na Havanskou univerzitu. Pokud jde o atmosféru mezi studenty v té době, říká: „Na univerzitě bylo nejprve poměrně klidno. A to přestože probíhaly studentské demonstrace proti diktatuře generála Batisty. Postupně se to ale začínalo zhoršovat.“ Jelikož Eduardův otec byl, stejně jako jeho dědeček, senátor, dění na politické scéně přímo ovlivňovalo celou rodinu. „Můj dědeček byl přítel generála Batisty. Otec byl sice guvernér provincie Camagüey, ale s Batistou se nijak dobře neznal. Nikdy u něj nebyl na audienci.“ V roce 1956 si Fidel Castro vynutil uzavření Havanské univerzity a Eduardo dostudoval na Univerzitě José Martího v roce 1958.

Od rozpolcených pocitů po vítězství Kubánské revoluce až k ozbrojenému boji

„1. ledna roku 1959 se můj otec rozhodl jít navštívit přátelé Arangovi[4]. Chtěl zjistit, co se bude dít v dalších dnech. Situace byla velmi nepřehledná. Začalo se ve velkém popravovat v provincii Oriente[5]. Když uplynul týden, tatínek se rozhodl vydat úřadům v Camagüey pod podmínkou, že když ho během tří dnů z ničeho neobviní, propustí ho. A přesně to se taky stalo,“ přibližuje Eduardo první kroky svého otce poté, co Fidel Castro vítězně vstoupil do Havany. On byl v té době také v hlavním městě. Připravoval se na státní zkoušku a měl tam také přítelkyni. „K nám domů přišel policejní šéf, který byl zároveň vysoce postavený příslušník revolučního vojska. Prohledali nám dům. Zjišťovali, jestli nemáme nějaké zbraně a podobně. Nic ale nenašli. Otec se mezitím vrátil do Camagüey. Jenže po několika hodinách se u dveří našeho domu v Camagüey zjevil Huber Matos[6] a klepal nám na dveře se samopalem v ruce. Tatínka zatkli a odvedli. Ve stejném autě odváželi i toho policistu a revolucionáře, který se měl provinit tím, že nechal otce na pokoji, aniž by požádal o souhlas Hubera Matose.“ Eduardův otec strávil ve vězení měsíc a půl. Poté vláda znárodnila jeho statek. Eduardo navíc nemohl vykonávat právnickou profesi, protože Fidel Castro zneplatnil vysokoškolské tituly získané během období revolučních bojů. „Začal jsem se zamýšlet nad tím, co se sebou budu dělat. Upřímně řečeno, nic moc mě nenapadalo,“ popisuje první měsíce po Revoluci. Nejprve šel na Havanskou univerzitu, aby zjistil, jak by mohl dokončit svá studia. „Jenže v té době už začali odcházet vyučující, kteří se nechtěli podrobit Fidelu Castrovi. Všechny je vyhazovali. A já jsem si řekl, že s tímhle nechci mít nic společného a už jsem se na Havanské univerzitě nikdy neukázal.“

“Když zvítězila Revoluce, cítil jsem se všelijak. Na jednu stranu jsem měl starosti o svého dědečka, který byl přítel generála Batisty. Bál jsem se také o tatínka. Ten se sice s Batistou nepřátelil, ale byl členem koalice, která Batistův režim podporovala. Na druhou stranu jsem byl vlastně přívržencem Revoluce. Přišlo mi, že na Kubě je třeba zbavit se korupce, nastolit opravdovou demokracii a umožnit příchod slušných politiků, kteří by vykonávali své funkce v zájmu naší země,” popisuje Eduardo své pocity po nastolení nové revoluční vlády. Nicméně, s postupem času se začal stále více odvracet od politiky Fidela Castra. Popravy vykonané bez řádného soudu, ke kterým docházelo i v jeho rodném regionu Camagüey, se na tomto odklonu významně podílely. Eduardův dědeček a tatínek nakonec v tomto smyslu neměli žádné závažnější problémy. Později se ale k popravám přidalo i potlačování činnosti jinak smýšlejících politických stran a Eduardo nemohl jinak, než postavit se proti nově nastolenému režimu. “V březnu roku 1959 jsem se definitivně rozhodl, že tohle nebudu podporovat.” Poté ještě několik měsíců pracoval jako instruktor plavání a nakonec v září 1960 odjel z Kuby. Ještě předtím se připojil k hnutí Movimiento de Recuperación Revoluciuonaria[7], v rámci kterého se věnoval šíření proticastrovských pamfletů. Tyto aktivity nemohly ujít pozornosti tajné policie. “Věděl jsem, že nějakým způsobem se začínalo plánovat vylodění invazního vojska na Kubě a svržení Fidela Castra. Takže když jsem přijel do Miami, první, co jsem udělal, bylo, že jsem se šel rovnou zapsat.”

Zrazená invaze, vězení a návrat do USA

Jelikož Eduardo dosahoval na střední škole výrazných úspěchů jako závodní plavec, jeho role v invazi byla předem daná. “Dozvěděl jsem se, že hledají frogmeny, neboli žabí muže[8]. Já jsem byl dobrý plavec, a tak jsem se rozhodl, že právě to by pro mě bylo nejlepší,” vysvětluje. Na konci října přicestovala do Spojených států amerických také jeho manželka a v listopadu se jim narodil první syn. Během této doby pracoval v domě, kde nájemníkům umýval auta a jinak jim pomáhal. V lednu následujícího roku se žabí muži přesunuli na ostrov Vieques poblíž Portorika. Tam proběhla první fáze jejich výcviku, který poté pokračoval na základně u New Orleans. Když byl výcvik u konce, odcestovali do Nikaraguy, která se stala výchozím bodem celé invaze na Kubu.

“Podpora Spojených států pro nás znamenala obrovskou garanci úspěchu. Američané do té doby neprohráli žádnou válku. Mysleli jsme si, že jsou to nadlidé, a že v FBI a CIA pracují jen samí velezkušení lidé,” popisuje Eduardo počáteční vyhlídky invazního vojska. Toto přesvědčení nabyli Kubánci i přesto, že většina z nich neměla do té doby žádnou zkušenost z armády. “Byli jsme vesměs univerzitní studenti, venkované a lidé ze skromných poměrů…” vysvětluje. Po příletu do Nikaraguy následoval první brífink, během kterého se měli dozvědět o plánech pro celou operaci. Původní záměr vylodit se poblíž města Trinidad, které leželo nedaleko pohoří Escambray, kde operovala proticastrovská guerrilla, se ale náhle změnil. Vylodění mělo nově proběhnout v Zátoce sviní. Právě tyto změny provedené na poslední chvíli podle Eduarda rozhodly o neúspěchu vojenské operace. “Velitel žabích mužů, který dobře znal okolí Zátoky sviní, řekl: ‘Ale vypadá to, že tam je mnoho útesů.’ A oni na to: ‘Ne, kdepak. Odborníci z Washingtonu říkají, že to jsou stíny mraků na moři, a že tam nebude s vyloděním žádný problém.’ To byla jedna ze zásadních chyb.” Za tu vůbec nejzlomovější pak Eduardo označuje náhlé rozhodnutí prezidenta Kennedyho o odvolání leteckých útoků. “V té chvíli se měla celá invaze zastavit. Castrovy letadla rychle vybombardovaly dvě naše důležité lodě. Na jedné z nich byly zásoby munice a paliva pro letadla. Ostatním lodím bylo nařízeno vzdálit se na třicet mil. Pak už jsme je nikdy neviděli. Najednou jsme byli obklíčení desetitisíci Castrových vojáků, kteří nás porazili,” vypráví Eduardo důvod ztroskotání plánu na vyhlášení povstalecké vlády po plánovaném dobytí území kolem Zátoky sviní. On sám při dalších bojích utrpěl zranění kolene a třetí den bojů ho zadrželi příslušníci Castrova vojska. “Rozhodli jsme se vzdát.” Poté, co byl zajat, prošel několika nemocnicemi. V jedné z nich se setkal se starým známým, který byl v minulosti zraněn při přepadení Radia Reloj. “Teď byl ale na druhé straně, vyslýchal naše zraněné. Myslíte si, že měl dostatek slušnosti, aby mě alespoň pozdravil? Ani náhodou. Ani se ke mně nepřiblížil. A to bylo něco, s čím jsme se po Kubánské revoluci setkávali velmi často. V dobách před ní jste mohli s někým nesouhlasit v politice, ale když jste potřebovali pomoct, tak vám ten člověk pomohl. Po Revoluci se tohle úplně změnilo,” popisuje rozklad hodnot, který nový režim vyvolával. Eduardo skončil ve věznici El Príncipe, kde byla zadržována velká část zajatých vojáků z Brigády 2506[9]. “Strávil jsem tam osm měsíců. Pak jsme se dozvěděli, že bude soud. Ve vězení se totiž objevil sám Fidel Castro. Přišel ve dvě hodiny v noci a vyptával se nás: ‘Jak se vám daří? Chovají se k vám slušně? Dávají vám dostatek jídla?’ Jako by to snad byl náš nejlepší přítel. Mluvil na nás déle než dvě hodiny a potom řekl: ‘Mám pro vás dobrou zprávu. Nepopravíme vás, ale vyfasujete 30 let natvrdo. Druhá možnost je, že vláda Spojených států amerických za vás zaplatí 62 milionů dolarů. Proběhne to následovně: Tři nejvýše postavení důstojníci budou muset zaplatit každý půl milionu dolarů. Ti bohatší z vás nám pak dají každý 100 tisíc dolarů a zbytek 50 nebo 25 tisíc dolarů.’ Když jsme to slyšeli, ani nás nenapadlo, že by se to mohlo stát.” Fidel Castro nechal nejprve odcestovat asi 60 zajatců, kteří byli zranění a potřebovali lékařskou pomoc. Ti měli v USA pomoci se sháněním peněz pro Castrův režim. Tímto způsobem se Eduardo 24. dubna 1962 dostal zpět do USA. Po dalších osmi měsících pak mohl přicestovat i zbytek vězňů. Peníze se nakonec podařilo dát dohromady.

Americký sen

“Už jsem si ani nemyslel, že je ještě někdy uvidím,“ vzpomíná Eduardo, který se po tom všem mohl znovu shledat se svou rodinou. Začal pracovat pro kubánské exilové organizace a podařilo se mu sehnat si stipendium pro vysokoškolské studium. Učil španělštinu na střední škole ve státě Nebraska a získal magisterský titul. V akademické kariéře se ale rozhodl pokračovat i nadále a dotáhl to až na místo vedoucího Katedry cizích jazyků na Univerzitě v East Tennessee. „Měl jsem obrovské štěstí, protože jsem měl možnost vypracovat učebnici španělštiny. Odešel jsem do důchodu v roce 1999, ale ještě teď 22 let poté, se moje učebnice stále prodává. Bůh nade mnou držel ochrannou ruku.“ Dnes žije v Miami a má nejen vnoučata, ale dokonce už i dvě pravnoučata. „Splnil jsem si svůj americký sen,“ končí svoje dlouhé vyprávění.

 

[1] Třetí největší město Kuby. Leží ve střední části ostrova a má asi 300 tisíc obyvatel.

[2] Jedna z nejvýznamnějších politických stran na Kubě v první polovině 20. století. Byla součástí koalice, která podporovala generála Batistu.

[3] Dne 26. července 1953 vedl Fidel Castro 135 mužů, kteří se pokusili obsadit kasárnu Moncada ve měste Santiago de Cuba. Akce namířená proti generálu Batistovi byla neúspěšná a Fidel Castro byl odsouzen k odnětí svobody.Po tlaku veřejnosti byl propuštěn. Po akci se později pojmenovalo revoluční Hnutí 26. Července, které svrhlo generála Batistu.

[4] Pro další informace o rodině Arangů viz příběh Jorgé Giró Puyanse.

[5] Do roku 1976 jedna z provincií Kuby. Správním centrem bylo město Santiago de Cuba.

[6] Huber Matos Benítez (1918-2014) byl jedním z hlavním vůdců Kubánské revoluce. V roce 1959 se pro nesouhlas s kumunistickými tendencemi Fidela Castra postavil proti nové vládě. Byl odsouzen na dvacet let vězení. Poté odešel do exilu v Kostarice a následně do Spojených států amerických.

[7] Hnutí založené na začátku 60 let. Bojovalo proti Fidelu Castrovi. Někteří jeho členové byli popraveni nebo si odseděli několikaleté tresty v kubánských věznicích.

[8] Speciálně vycvičené jednotky pro provádění operací ve vodě.

[9] Brigáda 2506 byla skupina čítající přibližně 1400 mužů. Jejich pokus o invazi na Kubu skončil totálním neúspěchem. Kubánské jednotky je rozdrtily v oblasti Playa Girón. Vylodění proběhlo v časných ranních hodinách 17. dubna 1961. 19. dubna odpoledne byly invazní jednotky poraženy.