Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Zavřel (* 1920)

• narozen 1. 1.1920 v Brně

• stavební inženýr

• vězněn ve Villachu, Klagenfurtu, Dachau a Mauthausenu

• v KT Mauthausen byl statikem, spoluvězeň Antonína Novotného

• osvobozen v KT Mauthausen Američany

• po válce zůstal apolitický

Mládí

Narodil se 1. ledna 1920 v Brně. Má dvě sestry. Na začátku války, když byl ve třetím semestru vysoké školy, začal spolu se studenty protestovat proti okupaci. Byl poslán na odhazování sněhu na dálnici. Tehdy se zrodila myšlenka útěku do cizí armády. Plán byl jít s kamarády přes Rakousko do Slovinska. Na hranici těchto dvou států nastal problém – zadržela je tam pohraniční stráž. „Já jsem byl z těch hochů nejmladší, ale zase jsem měl takový pasy, takový papíry, takový průkazy z křídového papíru, že jsme Francouzi. To jsme dostali tady, jo. Tak to jsem po té cestě snědl. Jsem to musel zbaštit, protože jinak nám nemohli nic dokázat, že jsme chtěli jít do armády nebo tak.“

Dachau

Po tomto nezdařeném přechodu hranic se pan Zavřel dostal s kamarády do vězení ve Villachu. Pobyli tam dva měsíce. Po výsleších se dostali do dalšího města – do Klagenfurtu. Tam následovaly další výslechy a pomalu začínal být jasný i konečný cíl: koncentrační tábor. Sám pan Zavřel pořádně nevěděl, co ho čeká. Harcovali se přes Alpy, Salcburk a Mnichov, až nakonec přijeli do koncentračního tábora Dachau. Bez soudu, bez obžaloby. V Dachau byl umístěn na 26. blok. Vězni museli dělat spoustu zbytečných prací. Po několika týdnech se dostal do transportu, který mířil do Mauthausenu. To bylo v srpnu 1940. Podle Jana Zavřela bylo Dachau proti Mauthausenu sanatoriem.

Mauthausen

Mauthausen byl znám jako koncentrační tábor 3. kategorie, tedy likvidační. V době, kdy do Mauthausenu přišel Jan Zavřel, tábor nebyl ještě dokončen. O jeho dostavbu se mimo jiné starali němečtí spoluvězni, bývalí kriminálníci. Zajímavostí je, že se tu setkal s deseti českými studenty, budoucími stavaři, kteří se dostali do Mauthausenu v rámci akce nacistů při zavírání českých vysokých škol. Pomáhali tedy se stavbou tábora a později byli propuštěni. V roce 1942 se tam konala velká poprava Čechů po atentátu na Heydricha. O tom však obyčejní vězni, včetně pana Zavřela, nevěděli.

Zažil tam dva pogromy na Čechy. První byl po nástupu Reinharda Heydricha do funkce říšského protektora a druhý po atentátu na něj. „Tak tam udělali na Čechy pogrom, v Mauthausenu. Tam to bylo každý večer: ,Češi, nastoupit!‘ A my jsme museli na ten apelplac. A tam nás honili bejčákama, tam taky přinesli nemocné. Pochopitelně se s tím nedalo nic dělat. Každý chtěl být co nejdál od toho býkovce. No a tam nás honili, Čechy. To bylo, když on (Heydrich) nastoupil. A když bylo po atentátu, tak zase. ,Češi, nastoupit!‘ A Čechy tam zase honili. To bylo dvakrát. Je zajímavé, že víc a horší to bylo, když ten Heydrich přišel do Čech, než když ho odpravili.“

V Mauthausenu bylo mnoho českých vězňů. S většinou z nich vycházel pan Zavřel dobře. Například František Kučera šel dříve domů díky svému příbuznému, který pracoval na gestapu. Jiný Čech se nakonec zbláznil a oběsil. Asi nejvýznamnějším spoluvězněm v Mauthausenu byl budoucí prezident Antonín Novotný. Ten pak také rozdával bývalým vězňům vysoké funkce – pokud byli ve straně.

Kromě Čechů byli v táboře vězni mnoha národností. Například několik Španělů z občanské války, spojeneckých letců, nizozemských výsadkářů, a dokonce tam byli vězněni Indové a Mexičané. I díky kontaktu se spojeneckými vojáky se Jan Zavřel naučil anglicky.

Nejhorší na celém pobytu v táboře byl pocit hladu vyvolaný zoufalým nedostatkem jídla. Další otřesné události se týkaly židovské genocidy. V táboře skoro žádní židovští vězni nebyli, protože byli okamžitě likvidováni.

Ze začátku pracoval pan Zavřel v lomu. Asi po čtyřech měsících se dostal do čety, která vynášela slupky od brambor z kuchyně. Občas se ve slupkách našly i poživatelné zbytky. To Janu Zavřelovi zachránilo život. Proto se vězni rádi hlásili do komand, jako bylo třeba vykládání jídla, protože občas bylo možno si něco vzít pro sebe.

Jeden rok pracoval ve zbrojovce Steyr, kde měl KT Mauthausen svůj pobočný tábor. Nakonec dělal statika, i když před válkou studoval jiný obor. Musel se tedy doučovat. „Já jsem to neuměl. A teď jsem tam měl literaturu. Nejenom tady to, ale i jak se počítají betonové konstrukce, jak se počítá ta výztuž v tom. To tam všechno bylo, ale já jsem tomu nerozuměl. Pamatuji si, že tam byl nějaký most. Ne moc velký, asi padesát metrů, a ten byl železobetonový. A teď já jsem počítal podle tabulek ty momenty a všechno. A teďka jsem zrovna dostal výztuž do toho a nevěděl jsem. Tak jsem dostal asi pětadvacet třicítek, co jsem tam měl, a teďka jsem nevěděl, kam to mám dát. Že je to na metr, to jsem třeba vůbec nevěděl.“

Seděl sice v kanceláři, ale stále ho trápil všudypřítomný hlad. Projektoval například i pověstný nevěstinec v Mauthausenu. Ze začátku tam byly ostříhané prostitutky z ulice. Později si každá našla svého hocha. Nevěstinec byl hlavně pro Němce a prominenty. Češi do něj nechodili. V Mauthausenu panoval i obchodní ruch. Každá věc měla totiž svoji hodnotu. Cigarety byly tím nejlepším platidlem. Za ty se dalo pořídit všechno. Pan Zavřel například vyměnil harmoniku za hodinky. Ale nejvíce se směňovalo jídlo.

Dvakrát šlo Janu Zavřelovi opravdu o život. Poprvé, když nesl kus chleba známému. Podruhé při útěku skupiny vězňů. Tam sice nefiguroval jako uprchlík, nýbrž jako spojka, která předávala dokumenty. Drastické byly popravy. Všichni vězni museli projít okolo oběšených.

Osvobození

Válka se pomalu chýlila ke konci. Nejdříve odešly oddíly SS, poté měla tábor v moci vídeňská policie, či spíše hasiči. Nakonec přišli Američané, kteří tábor hladce osvobodili. Vídeňská policie nekladla žádný odpor. „V sobotu pátého přišli Američani. V úterý odešli esesáci. Ty nahradila vídeňská policie, asi tisíc lidí. Ta převzala ten tábor. My jsme se museli smát, protože ten velitel vydal takový leták, že se dozvěděl, že jsme tam měli hlad. Ale už to bylo tak, že jsme mohli jít ven a kam jsme chtěli. Těch tisíc čekalo na ty Amerikány stejně jako my.“

Po osvobození panovala uvolněná atmosféra a pan Zavřel provázel americké jednotky po táboře. Po složení zbraní vídeňskou policií si vězni zbraně rozebrali. V noci z pátého na šestého se rozpoutala vřava. Splácely se účty za předešlé roky. Ráno byla vidět ta spoušť, nejvíce mrtvých bylo z řad blokáčů a velitelů světnic, kteří v lágru sloužili jako prodloužená ruka nacistických bossů.

Na cestu do Čech se vydal až za měsíc. Ještě předtím se vzpomínalo na poslední dny německé vlády v Mauthausenu. Mrtvoly ležely na apelplacu a nestačily se kopat masové hroby. „Samozřejmě, ty poslední dny tábora byly strašný. Oni se chtěli zbavit svědků, tak to začali spalovat. Do toho tábora přišlo moc lidí z jiných táborů. Tam byla směsice. Ta Tobišková (Raja Tobišková, pozn. ed.)  tam přišla z Ravensbrücku. Z Osvětimi tam přijeli, byl tam i ten Wiesenthal (Simon Wiesenthal, pozn. ed.). Ten Wiesenthal tam byl…“

Po válce

Po návratu do vlasti dostudoval Jan Zavřel na ČVUT v Praze. Díky studiu neměl na politiku čas. I když jeho kamarád z Mauthausenu Antonín Novotný ve straně byl. Když se pak stal Novotný prezidentem, přišel se jednou pan Zavřel přimluvit za kněze, také vězně z Mauthausenu. Ale marně. Antonín Novotný se totiž bál svých nadřízených z Moskvy. On sám byl přemlouván ke členství ve straně, ale nevstoupil. Zůstal apolitický. „Totalita je blbost a nemám rád ani bezbřehou demokracii. Ale jsem spíš nakloněn demokracii.“