Bedřich Zavadil

„My jsme se nezajímali o to, co stavíme, teprve později jsme se dozvěděli, že to měl být Hitlerův hlavní stan. Dělaly se tam i bunkry. Tam jsme byli hodně dlouho. Bylo to velké údolí, jezdili jsme tam do Margivallu asi 14 kilometrů vlakem, denně. Dělaly se dvanáctky: od sedmi hodin ráno do sedmi do večera. Noční také dvanáctky. Neexistovaly tam soboty a neděle.“

„To už bylo po německé kapitulaci. Stále jsme byli v Anglii. Tamní důstojnící nás přemlouvali, jestli se nám tam líbí, že můžeme zůstat a dostaneme občanství. Chlapi se ptali, co bychom dělali za práci. Prý manuální, než by se uvolnila práce (odpovídající naší kvalifikaci).“

„Já jsem šel přes park a najednou slyším Rusa, jak prochází kolem mě. Měl samopal. Jak mě uviděl, začal na mě volat německy: ‚Hände hoch.‘ Říkám si, že to je Němec, ale to on si myslel, že Němec jsem já, protože mám modrou uniformu, a jak jsem uslyšel, že zacvakal přehazovačem samopalu, tak jsem utekl do uličky. Právě včas – Rus po mně začal střílet.“

„Na co jsme si tam nemohli zvyknout, byl čaj podávaný s mlékem. Čaj nebo káva s mlékem jsou v Anglii běžné. Tak moc jsme si na to zvykli, že až jsme přijeli do Prahy, tak jsme si o mléko v čaji říkali kuchařům v Karlíně i v Ruzyni. Říkali nám v nadsázce: ´Tak si ho kupte nebo se vraťte do Anglie.´“