Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Zástěrová (* 1935)

• narodila se 14. března 1935 v Praze

• její rodiče i ona byli aktivní sokolové

• z války si nejvíce pamatuje strach během houkání sirén

• konec války prožívala u příbuzných na venkově

• vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou

Dětství jsem prožila na zahrádce kolem domečku

Stanislava Zástěrová se narodila 14. března 1935 v Praze na Proseku. Vyrůstala v malém domku, kde bydlela se svými rodiči i prarodiči. „Bydleli jsme dohromady jako veliká rodina a dětství jsem prožila na zahrádce kolem domečku.“ Žádné sourozence sice neměla, ale v okolních domcích bydlelo hodně dětí, tak neměla o kamarády nouzi. Stanislava tak ještě pamatuje Prosek bez panelového sídliště, které na okolních polích vyrůstalo od 60. let.

„Můj táta byl velký sokol a v budově sokolovny hodně věcí prošlo jeho rukama, byl vyučený elektrikář, takže tam hodně chodil. Všechno dělal zadarmo, to bylo z nadšení pro tu myšlenku,“ vypráví Stanislava Zástěrová. I ona začala do Sokola brzy chodit, to ale jen na chvíli, dokud nevypukla válka, během které byla sokolská organizace zakázaná. A tak až po válce zjistila, že se na letním cvičišti, jež tehdy bylo vedle sokolovny, ukrývali v uhelném skladu lidé, kteří byli nepřímo zapojeni do atentátu na Heydricha. „O tom se hodně mluvilo, ale až po válce.“

Do školy začala chodit na začátku druhé světové války, ale zakrátko si musela dát od školní docházky vynucenou přestávku. „Po prvním měsíci školní docházky jsem dostala spálu. A tenkrát spála nebyla vůbec jednoduchá věc.“ Vybavuje si, jak ji sanitka vezla do nemocnice Na Bulovce do pavilonu infekčních nemocí a jak tam strávila čtyři týdny.

Z pobytu v nemocnici si pamatuje obzvlášť na jednu návštěvu rodičů: „Rodiče za mnou chodili na balkon, bavili jsme se spolu přes sklo. A najednou jsem viděla, jak moje maminka začala skládat obličej do zděšeného výrazu. […] Můj táta pak šel za šéflékařem a chtěl udělat reklamaci toho, jak se o nás starají. Ona mi totiž po čele cestovala veš!“ Jenže tatínek se od zdravotní sestry dozvěděl, že vedoucím lékařem je vysoce postavený Němec, a sestra se ujišťovala, že za ním se stížností přesto chce jít. „Můj táta se zarazil, ale potom si řekl, že Němci jsou takoví akurátní a řekl, aby ho sekretářka ohlásila. Dopadlo to dobře, začali nám ty hlavy obalovat a čistit. Tenkrát se to řešilo tak, že se hlava namazala petrolejem.“

 

Při náletech jsem letěla vždycky s hrozným řevem

Z válečného období si Stanislava vybavuje obzvlášť sirény, které ohlašovaly nebezpečí náletu. „V tom domečku, to byly dvojdomky a na té druhé polovině byla umístěna siréna. […] Tak ono to rezonovalo i tím naším domečkem. Já jsem z toho měla strašné trauma a letěla jsem vždycky s hrozným řevem. To se chodilo do sklepa. No a nejhorší to bylo v noci, když to vzbudilo lidi ze spaní.“

Nejblíže se jí ovšem dotkly nálety v březnu 1945, při nichž byl její tatínek na chvíli zavalen. „Měli jsme na Střížkově stavební parcelu, protože můj otec myslel, že až válka skončí, že tam postaví rodinný domek. […] Byl krásný den, neděle dopoledne. […] Letadla pustila ty bomby mimo jiné i na těch několik rodinných domků a myslím, že asi čtyři nebo pět jich bylo roztřískaných. A jak kusy betonu lítaly přes ulici, tak taky něco vlítlo na tu naši zahrádku.“ A na té byl zrovna její tatínek. Když slyšel houkat sirénu a viděl, že se blíží letadla, nenapadlo ho nic jiného než skočit do vodovodní šachty a zavřít nad sebou poklop. „Na ten dekl mu začaly padat kusy betonu a zdiva z protějšího domku.“ Naštěstí zanedlouho jelo ulicemi auto, které zjišťovalo škody, slyšelo tatínkovo volání o pomoc a zachránili ho.

Jinak válku přežívali sice v neustálém strachu, jak Stanislava zpětně nahlíží, ale s žádnými velkými obtížemi. Rodina jejího tatínka navíc žila na venkově, tak sem tam dostávali i něco na přilepšenou. „Od příbuzných jsme občas dostali kuře, občas máslo, občas ve sklenici sádlo a občas jsme dostali třeba pytel zrní. Taky jsme měli králíky právě díky tomu, že jsem žila v tom domečku, kde byla zahrada. Vlastně v každém čísle byla králíkárna. Hodně lidí si takhle pomáhalo a museli tomu věnovat čas. Lidi se rozhodně nenudili. Na žádné výlety se nejezdilo a na dovolenou jsme jezdili k příbuzným pomáhat na žně.“

K příbuzným na venkov k Poděbradům ji také rodiče odvezli na konci války. „Když to začalo vypadat, že se něco semele, tak mě rodiče poslali na venkov k mým příbuzným.“ Tam také zažila příjezd Rudé armády. „Byla tam státní silnice směrem na Hradec Králové a na Ostravu, to byla tenkrát hodně důležitá silnice. Rudá armáda, […] to vojsko táhlo od Ostravy po státní silnici. […] Bylo krásné jaro, kvetly šeříky a jako děti jsme tam běhali a na vojáky jsme mávali. Opravdu jsme lámali ty kvetoucí šeříky a mávali jim.“

 

Měla jsem jmenovací dekret jako šéfka údržbářů, i když jsem byla inženýrka chemička

Po válce se Stanislava i její rodiče, hned jak to šlo, vrátili do Sokola. „Bylo to veliké nadšení a bylo to moc pěkné.“ Prosečtí sokolové se také dostali k hospodě po odsunutých Němcích v Rokytnici nad Jizerou. „Moji rodiče a rodiče celé řady mých kamarádů tam jezdili na brigády. […] Mělo to sloužit k rekreaci pro členy Sokola, tak se tam potom hodně pracovalo na zvelebení různých objektů a dávalo se to tam trošku dohromady a upravovalo. Dvakrát jsem tam byla na táboře v létě, to byla krásná vzpomínka.“

Po dokončení gymnázia ve Vysočanech vystudovala Stanislava Vysokou školu chemicko-technologickou v pražských Dejvicích, obor potravinářské technologie. Po absolvování studií dostala ve 22 letech umístěnku do kolínského lihovaru a octárny. „Když jsem nastoupila na svoje první místo, tak jsem měla jmenovací dekret jako šéfka údržbářů, i když jsem byla inženýrka chemička.“

Na jednom plese v Obecním domě se pak seznámila se svým budoucím manželem. „Tam jsme spolu tancovali a dobře jsme se bavili. Pak jsme si dali schůzku a šli jsme spolu do kina.“

Komunistický režim, jak říká, ji ani její rodinu nijak bezprostředně nezasáhl. Nicméně ví, že její strýc z otcovy strany byl zavřený v Leopoldově. „Ta příčina byla úplně typická. Strýc nechtěl vstoupit do JZD a měl předepsaný nějaký kontingent. […] Bylo veliké sucho, ta úroda nebyla taková, jak měla být, a předepsané dodávky nebyl schopný splnit. Pohádal se s nimi. Řekl, co si o tom myslí, šel si stěžovat výš, na okres do severních Čech, a odtamtud se už domů nevrátil.“

Sametovou revoluci prožívala Stanislava spíš u televize, ale demonstrace na Letné se se svým mužem zúčastnila. Následující období by charakterizovala jako „uvolnění a vydechnutí“. Koncem 90. let se také vrátila do proseckého Sokola, kde pomáhala dalších skoro dvacet let s hospodařením. Celý život ráda čte, což jí mimo jiné pomáhalo překonávat těžká období. „V knížkách člověk narazí i na řešení různých situací.“ A jejím životním mottem vždy bylo, že je třeba „věci posuzovat zdravým rozumem“.