Stanislava Zástěrová

"Jak tam za mnou chodili rodiče na ty balkónky a my jsme se bavili přes to sklo s rodiči, tak najednou jsem viděla, jak moje maminka začla mít takový nějaký... začla skládat obličej do takového zděšeného výrazu. A to já jsem nevěděla proč. No ale naši rodiče si to venku na tom balkónku řekli, takže můj táta, to pak vám řeknu na konec, jako co to bylo. Můj táta šel a chtěl udělat nějakou reklamaci u šéflékaře toho oddělení, aby se tam o nás lépe starali. Ona mi totiž cestovala po čele veš. A bylo to v té nemocnici. Takže to bylo to, jak moje matka začala skládat obličej do takového vyděšeného výrazu. Ale protože my děti jsme tam ty vši měly vevnitř všechny, takže mně to nepřišlo. Já jsem nevěděla, proč ta moje maminka tam má takový divný výraz. A teď můj táta šel udělat nějakou reklamaci k tomu šéflékaři toho oddělení. Jenomže sekretářka mu sdělila: „Ale pane, ten šéflékař tady je Němec. Chcete to opravdu reklamovat?“ No, a to bylo v době války, takže můj táta se velmi zarazil. Potom si řekl, že ti Němci jsou hodně takoví akurátní, takže když už je u sekretářky, že aby ho sekretářka ohlásila. No tak to nějak reklamoval, ale dopadlo to dobře, protože oni nám potom začali ty hlavy obalovat a začali nám je čistit."