Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Za rodiči zaklaply dveře černého auta a od té doby jsem je neviděl
narozen 23. října 1928 ve Velkých Bílovicích
bratr Libor Zapletal parašutistou, vysazen do protektorátu v rámci skupiny Bivouac, záhy zatčen a nucen ke spolupráci s gestapem, naoko souhlasil a po propuštění se snažil uniknout
zatčení rodičů a bratra Lumířa, Milan zůstal v patnácti letech doma sám
Milan posléze též zatčen, deportován do KT Osvětim
KT Buchenwald
bratr Libor zatčen při pokusu o emigraci do Švýcarska, popraven v KT Mauthausen
rodiče válku nepřežili
Milan po válce vystudoval medicínu
zemřel v červenci roku 2013
Narodil se 23. října 1924 ve Velkých Bílovicích. Rodina se záhy přestěhovala do městečka Podivína. Měl starší bratry Libora a Lumíra a sestru Věru (ta bohužel zemřela již v dětském věku). Po absolvování páté třídy obecné školy nastoupil stejně jako jeho bratři do gymnázia v Břeclavi. Jihomoravské město však bylo po Mnichovu od republiky odtrženo, a tak čeští studenti gymnázia museli jezdit do Hodonína.
Na středu 15. března 1939 a na cestu do hodonínského gymnázia si Milan Zapletal vzpomíná, jako by to bylo dnes: „Na křižovatcestála německá hlídka a:Halt! Byli odporní vzhledem.Zablácení, oškliví, sveřepé ksichty,helmy. Byl to nepříjemný dojem.“ Ve městě už byla i německá tajná policie – obávané gestapo. Za pár let jeho praktiky na vlastní kůži poznala celá rodina Zapletalova.
Otevři, to su já, Borek
Především nejstarší bratr Libor. Odešel roku 1940 bojovat do zahraničí a do protektorátu se vrátil v noci z 27. na 28. dubna roku 1942 v řadách paraskupiny Bivouac. Krom Zapletala ji tvořili Jindřich Čoupek a František Pospíšil. Skupina však pohromadě dlouho nevydržela. Dne 2. května byl Libor ve chvíli, kdy chtěl ve Zlíně kontaktovat svého bratra Lumíra, zatčen. Na služebně brněnského gestapa přislíbil spolupráci a byl propuštěn. Milan vzpomíná: „Když přišel domů, zaklepal na okno v přízemí naší vilky, kde jsem spal já, už jsem usínal, protože ráno jsem brzy vstával, bylo tak k desáté hodině. Klepání mě probralo, šel jsem se kouknout a tam stál nějaký chlapík s kloboukem a povídá: ,To su já, Borek. Otevři.´ Tak jsem otevřel okno a on skočil dovnitř. To už byl zatčený a puštěný. Zatčený byl 2. května a do Podivína přišel 5. nebo 6. května. Přešel tedy a řekl, že seskočil a že byl chycen a že považoval za jediné možné slíbit spolupráci a že je vedený jako spolupracovník gestapa a že mu umožnili, aby mohl jet do Podivína. Ale že v žádném případě není ta spolupráce myšlena vážně a že druhý den ráno pro něj přijede gestapo z Brna. A řekl mi: ,Běž to říci rodičům.‘“ Milan probudil otce a začal se rodit plán, jak Libora před gestapem dostat do bezpečí.
Tajná policie však samozřejmě ztrátu potenciálního konfidenta nechtěla připustit. Hned druhý den se v Podivíně po Liborovi ptali. Odjeli s nepořízenou, ale záhy se vrátili: „V neděli byl svátek matek a v pondělí přijelo gestapo potřetí. Přijeli odpoledne, protože já už jsem byl doma ze školy. A rodiče čekali, že tentokrát to bude trochu vážnější, tak s nimi mluvil zase jenom tatínek, který s nimi šel do zvláštní místnosti. My jsme s maminkou byli v jiné místnosti a čekali jsme, co tedy bude. Za chvíli otec přišel, že pojede s nimi, a řekl mamince, že má jet také s nimi. Dneska si dodatečně říkám, že ona to předpokládala také. Byla celkem oblečená a vzala si pouze plášť, jak si pamatuji, a legitimaci a nějaké doklady, kabelku a odešli. Se mnou nikdo nemluvil a já jsem zůstal doma sám. A oni odešli a já jsem se díval jen z okna jak za nimi zaklaply dveře osobního černého auta a auto odjelo. A od té doby jsem je neviděl,“ vzpomíná Milan Zapletal na okamžik, kdy se ještě ne plnoletý ocitl v celém domě sám.
Otec i matka byli z Brna převezeni do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau V Osvětimi skončil i jeho bratr Lumír. Libor se nějaký čas ukrýval, pod falešnou identitou se pokusil o ilegální přejezd do Švýcarska. Na peroně nádraží v německém Karlsruhe byl však zatčen a deportován zpět do protektorátu. Až po nějakém čase policie zjistila, o koho se jedná. Libor Zapletal byl po roční samovazbě 27. září 1944 v 10 hodin dopoledne bez soudu oběšen v Mauthausenu.
Osvětim a Buchenwald
Mezitím si tajná policie přišla i pro posledního z rodiny, Milana. V srpnu 1943 byl transportován do Osvětimi. „Hned jsem kontaktoval svého bratra Lumíra, který si své velmi vytrpěl. Už měl na kahánku, už málem následoval rodiče, ale nakonec se uchytil v lágrové nemocnici jako ošetřovatel a to už byl zase jako prominent, protože se jednalo o pracovní zařazení, kde už nehrozilo zahynutí. Pracoval takzvaně pod střechou, nehrozilo mu, že ho někde umlátí nebo odpráskne na komandu venku pro potěšení esesman nebo kápo. Já jsem do Osvětimi přišel 4. srpna 1943. Mně ještě předtím, než mě zavřeli, tento Lumír z Osvětimi také napsal. Byla tam adresa, já jsem nevěděl, co to znamená. Ale byla tam adresa Lumír Zapletal číslo, to mně nic neříkalo, heftlings blok č. 21A, to jsem si zapamatoval, když jsem přišel do Osvětimi. Z Kouniček jsme vyjeli 4. srpna, v KT už jsme byli kolem čtvrté hodiny odpoledne. Tam nás oholili, ostříhali do hola. Oholili v podpaží, ohanbí, hrudníky, postříkali nás jakýmsi smradlavým sajrajtem, dezinfikovali nás, převlékli nás do hadrů pruhovaných. Ty hadry vydávali vězňové. Jeden vydával kalhoty, jeden blůzu, jeden čepici a ty kalhoty najednou vydával jeden podivínský Žid, kterého jsem znal.“
V první polovině roku 1944 přišel transport z Osvětimi do Buchenwaldu. Protektorátní vláda tehdy vymohla, že v Osvětimi nebudou dále vězněni Češi nežidovského původu. Poměry v Buchenwaldu byly přeci jen o něco snesitelnější. Fungovala tam větší solidarita mezi vězni, jakási samospráva, ve které hráli roli především komunisté a jejich sympatizanti. Milan vzpomíná například na pozdějšího ministra obrany Čepičku nebo herce Josefa Větrovce, který tehdy vězně učil sovětské písně, ale také třeba jazzové šlágry.
Spolupráce s gestapem nepřipadala v úvahu
Válku z rodiny Zapletalových přežil kromě Milana pouze starší bratr Lumír, oba rodiče zahynuli v Osvětimi. Milan si dodělal maturitu, vystudoval medicínu, promoval v roce 1950. Do KSČ nikdy nevstoupil, ač byl mnohokrát přemlouvám. S novým režimem příliš nesympatizoval, ale perzekuce jej minula – Milan se domnívá, že ho do jisté míry „chránila“ jeho minulost osvětimského vězně. S odstupem mnoha let bilancuje válečné události: „Já myslím, že se nemá neodporovat zlému. Dacanům, zločincům i tomu, co bylo za války. Samozřejmě závisí na situaci, jestli člověk na to má a jestli tím nezpůsobí více škody. Hlavně když se člověk do toho dá, tak musí vydržet. nesmí zůstat na půl cesty. Můj otec říkal, když se tenkrát bratr vrátil, že spolupráce s gestapem nepřipadá v úvahu (...) i za cenu, že bude perzekvovaná rodina, protože chápal, že Libor v rukách gestapa zůstat nemůže. A tak já z toho usuzuju, že on (otec) chtěl říct, že když to za to stojí a když se člověk do toho dá, tak to má dotáhnout do konce. Já si to myslím také.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Michal Šmíd)