Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Zapletal (* 1923  †︎ 2013)

• narozen v roce 1923 ve Hvozdu poblíž Konice

• strýc popraven koncem války na Mírově

• bratranec Jaroslav Zapletal velitelem 3. obvodu Konice ve Svazu Československé mládeže

• rodiče pomocníci partyzánského oddílu Jermak-Fursenko

• členem partyzánského oddílu Jermak-Fursenko

• na sklonku života žil v Moravské Třebové

• zemřel 1. května 2013

U partyzánského oddílu Jermak-Fursenko

Antonín Zapletal se narodil v roce 1923 ve Hvozdu. V této nevelké obci ležící v blízkosti Konice na střední Moravě se za války zapojilo mnoho obyvatel do odboje. Mezi nimi i několik členů rodiny. Bratranec pamětníka Jaroslav Zapletal byl velitelem 3. obvodu Konice ve Svazu československé mládeže a po zatčení byl odsouzen k smrti. Při transportu do koncentračního tábora se mu podařilo uniknout a až do konce války se ukrýval. Rodiče zase podporovali partyzánský oddíl Jermak-Fursenko, do kterého někdy v prvních měsících roku 1945 vstoupil i Antonín Zapletal a byl v něm až do doby, než byl postřelen vlasovcem.

Rodiče Antonína Zapletala nepatřili mezi bohaté. Otec Antonín se živil jako švec a maminka Barbora byla v domácnosti. Antonín Zapletal vzpomíná, že jako dítěti mu bylo v obci občas dáváno najevo, že je z chudé rodiny. „Vždycky byly váženější děcka sedláků. Ti nemajetní nebyli tolik vážení jako ti bohatší.“ Vzpomíná také, že si jako dítě dokázal přivydělat, třeba prodejem borůvek. „Já jsem si uměl jako děcko přivydělat. Od druhých dětí jsem odkoupil borůvky. To mi bylo tak dvanáct let a z Hvozdu jsem šel pěšky na Hanou, což bylo kolem dvaceti kilometrů. Tam jsem to prodal. To jsem tenkrát utržil řekněme pětikorunu v tehdejších penězích, což mohlo být asi jako dnešních třicet korun. Tu cestu jsem vždycky šel dost dlouho. Šel jsem přes les, přes Modrou hvězdu. Ten les byl myslím tak pět kilometrů. A z té pahorkatiny jsem už pomalu vyšel na Hané v Loučce.“

V Hvozdu, kde prožil celé dětství, se hodně zapojoval do života obce. Byl členem místního sboru dobrovolných hasičů a často chodíval na místní kulturní akce. Ve 14 letech ale odešel do Přerova vyučit se prodavačem. Nemá tak přímé vzpomínky z Hvozdu, jak v obci vypadal 15. březen 1939, kdy vojska wehrmachtu obsadila již okleštěnou republiku. Zato si ještě dnes vzpomíná na vojenské cvičení v roce 1937, které se konalo v okolí obce a mělo ukázat připravenost armády ochránit republiku.

Antonín Zapletal se několik let učil v Přerově a domů dojížděl jen občas na kole. Po vyučení byl krátce zaměstnán v Brně, kde se asi poprvé setkal se zvrhlými praktikami nacistického režimu. „Když jsem byl v Brně, tak tam byly popravy tak dvakrát, třikrát týdně a vždycky na Tabulovém vrchu.“

Rodina v odboji

Na Konicku bylo po celé období války silné odbojové hnutí proti nacismu. Bylo do něj zapojeno i hodně členů rodiny. Podle vzpomínek pamětníka byl do odboje zapojen bratr otce Břetislav Zapletal, který byl zastřelen na Mírově těsně před koncem války. Do Svazu československé mládeže byl jako velitel 3. obvodu Konice zapojen bratranec pamětníka Jaroslav Zapletal. Tato skupina převážně mladých lidí podporovala hlavně rodiny, jejichž členové byli zatčeni nebo popraveni gestapem. Vytvářeli také podzemní bunkry, ve kterých probíhala příprava na budoucí střet s vojsky wehrmachtu. V říjnu 1943 si ale pro Jaroslava Zapletala a velitele buňky Hvozd Aloise Bednáře přímo do obce přišlo gestapo. Bylo to na udání místního sedláka Havelky, který dostal anonymní dopis, že má předat určité množství potravin pro podporu osob pronásledovaných gestapem. Pamětník ale vzpomíná, že Havelka si myslel, že je to celé provokace gestapa. „On nechtěl. Myslel si, že je to na něho provokace, a oznámil to olomouckému gestapu.“

Zatímco byl Alois Bednář zatčen na místě, Jaroslav Zapletal se dal na útěk a při následné přestřelce byl těžce raněn. Podařilo se mu sice uniknout, ale nutně potřeboval lékařskou pomoc, a tak ho gestapo nakonec přece jenom dostalo. Byl prý odsouzen k smrti, ale při převozu do koncentračního tábora se mu podařilo uniknout. „Slávek, ten bratranec, ten byl odsouzenej k trestu smrti a převáželi je přes Brno a v Brně mohli vylézt z vlaků a současně vedle zastavil vlak z pracovního tábora v Mladkově. Tak bratranec Slávek se zapletl mezi ty mladkovský kluky. Sebral někomu ten jeho vrchní šosák, gatě měl normální, nějaký tmavý a s těma mladkovskýma klukama vypochodoval ven do práce a teď z toho Brna jim utekl. To nebylo tak přísně střežený, ten pracovní tábor, jako koncentrák.“ Do konce války se potom ukrýval u příbuzných v Ludmírově nedaleko Hvozdu.

U partyzánů

V říjnu v roce 1944 byla u Račic na Vyškovsku vysazena paradesantní a partyzánská sovětská skupina Jermak. Část této skupiny, nazývané Jermak-Fursenko, se koncem prosince přesunula do oblasti Konice. Její jádro tvořili Andrej Jegorovič Fursenko, Grigorij Semjonovič Litviško, ošetřovatelka Naděžda Vasiljevna Ivanovová a také Viktor Petrovič Kružilin, který byl ale v březnu 1945 zatčen a později v Brně popraven gestapem. Tento oddíl měl několik základen a často se objevoval i v okolí Hvozdu. Tato obec byla čistě česká, a tak hodně obyvatel partyzány podporovalo. Pomáhali jim také rodiče pamětníka a dokonce četníci z místní četnické stanice. Pamětník vzpomíná na četníka Štafu, který prý dával jeho otci avízo, že do stanice budou přivezeny nové zbraně, a otec tuto zprávu předal partyzánům. „Vzkázal otci, že dostali nové zbraně, a partyzáni tu četnickou stanici přepadli.“

Někdy v té době se Antonín Zapletal vrátil z Brna zpět domů. Zapletalovi bydleli na samém konci vesnice v blízkosti lesa, a tak často jejich dům někdo tajně navštěvoval. Většinou to byli partyzáni, ale jednoho dne přišli čtyři dezertéři z německé armády. „Když jsem byl akorát doma, tak k nám přišli němečtí vojáci, dezertéři. Byli to Rakušáci. Já jsem německy moc neuměl, ale domluvili jsme se a já jsem jim poradil, jak mají jít domů a jak mají postupovat, že když budou vědět, že v lese jsou partyzáni, ať raději utečou.“ Antonín Zapletal si už tuto přes šedesát pět let starou událost špatně vybavuje a později hovoří o tom, že dezertéry doprovázel a nakonec je předal partyzánům, kteří je přes jeho naléhání popravili. Jeden z nich ale utekl a později byl chycen gestapem. Když ho odváželi do Olomouce, náhodou to viděla matka pamětníka. Antonín Zapletal i s rodiči raději opustili dům, protože se báli, že chycený německý dezertér řekne, že spolupracují s partyzány. Antonín Zapletal se nakonec přidal k partyzánům ve skupině Jermak-Fursenko, zatímco rodiče se několik dní ukrývali. „Naši museli být několik dní pryč, ale žádný gestapák se tam neukázal, takže to znamenalo, že toho dezertéra zastřelili a už je to odbytý.“

Partyzánská skupina Jermak-Fursenko provedla v okolí několik záškodnických a zásobovacích akcí, ale podle vzpomínek pamětníků prováděla také velmi kontroverzní akce. Partyzáni ze skupiny zpočátku Antonínu Zapletalovi příliš nedůvěřovali. „Když někoho přijali do skupiny, tak musel šlapat vepředu, a ne vzadu, protože ho neznali.“ Zúčastnil se prý několika akcí. Například vzpomíná na rozšroubování kolejí na trati Prostějov–Chornice. Hlavně ale fungoval jako spojka, protože znal místní prostředí a skupina se často přemisťovala, aby na ni nepřišli protipartyzánské jednotky.

Jedna ze vzpomínek, které Antonínovi Zapletalovi utkvěly v paměti, se týká popravy několika členů partyzánské skupiny, která byla provedena na příkaz velitele Andreje Fursenka. Bohužel pamětník už dnes neví, jaký to mělo důvod. „Rusi popravili svoje. Ti, co byli členy naší skupiny, byli někde na nějaké akci. Bylo jich pět nebo šest a bylo to na milkovské chatě, kde jsme byli v ležení, a teď šli na nějakou akci a vrátili se a ten jeden žaloval velitelovi. Ale to bylo oddělený v té místnosti na chatě. Tam se to odbavovalo. On mu řekl, že se zachovali nějak zbaběle, a Andrej je všechny odsoudil k trestu smrti. Tak za tím Milkovem byli všichni oběšeni. Ještě si pamatuju, jak ten poslední tam visel.“

Jedním z nejčastějších míst, kde se partyzáni pohybovali, byla malá obec u Bouzova, Javoříčko. V této oblasti bylo zaznamenáno na 18 partyzánských akcí. Právě v jeho blízkosti byl vlasovcem postřelen Antonín Zapletal. „Když jsem šel jako spojka a docházel jsem k tomu našemu strážnýmu, tak jsem nevěděl, že to není on a je to vlasovec. Mluvil rusky a byla tma, a tak jsem měl za to, že to je náš. Jak my jsme šli dva s jedním Rusem, bylo to v noci a nevěděl jsem, že na mě míří pistolí. Já jsem se otočil, kde a proč se vlastně nemůžeme domluvit, a on toho využil a střelil. Já jsem se otočil, kde je ten druhej. Ten vlastní utekl a nechal mě tam. (…) Bouchlo mi to do kosti, tam se to trochu krouhlo a prolítlo to šikovně mezi obratli a minulo to míchu a tady to vylétlo. (…) Já jsem byl furt při vědomí, a když jsem šel do ležení, tak tady jsem si to držel a tady jsem to stáhl. Moc mně to krvácelo. Jak jsem to držel, tak mě to prý zachránilo, a když jsem odpočíval, tak jsem si nelehl, ale klekl a tím prý se prokrvil mozek a šlapal jsem dál.“ Ještě v lese ho prý ošetřil doktor Pištělák, který pomáhal partyzánům, a zbytek války pak strávil v utajení doma. S vlasovcem, který ho postřelil, se prý ještě jednou setkal v Lošticích po osvobození. „Já jsem se s ním po válce setkal v Lošticích a místo abych ho nahlásil, tak jsem se s ním trouba pozdravil.“

Právě v Javoříčku, kde byl pamětník postřelen, došlo k největší tragédii v tomto kraji. Byla do ní zapojena partyzánská skupina Jermak-Fursenko. Ve večerních hodinách z 9. na 10. dubna 1945 byla v javoříčské hájovně opilým partyzánem G. Litviškem zastřelena Hilda Victorová a její dvě děti. Právě tato událost mohla přispět k pozdější velmi kruté nacistické pomstě, která v Javoříčku proběhla 5. května 1945. Němka Hilda Victorová byla manželkou lesního správce a Oberscharführera (poručíka) SS Othmara Victory, ten však v té době pobýval v Německu. Zatímco její manžel byl příslušníkem SS, Hilda Victorová mluvila dobře česky a učila to i své děti. Nějaký čas už také spolupracovala s partyzány. „To zastřelení těch dětí a té Victorové, to nemělo být,“ říká dnes o této události pamětník, který ale nijak špatně nevzpomíná na partyzána Grigorije Litviška ani na Naděždu Ivanovovou, která se této akce také aktivně účastnila a nejspíš byla milenkou Litviška. „Ta Naděžda to myslím vyprávěla, že když Němci zabírali Rusko, tak je dali na humno a zapálili to s nimi a ona se tam dostala do nějakého sklípku, kde se ten žár nedostal, plyn ji neotrávil a ona to přežila. Proto taky byla na Němce tak rozohněná, že se přihlásila do armády.“

V odpoledních hodinách 5. května 1945 SS komando pro zvláštní použití poručíka Egona Lüdemanna okruhem obklíčilo Javoříčko. Když došli k vesnici, začali postupně seřazovat do skupinek muže, které bez milosti stříleli. V Javoříčku bylo takto zavražděno 38 nevinných mužů. Nejstaršímu Karlu Zajoncovi bylo 75 let a nejmladšímu Josefu Vlčkovi ml. pouhých 15 let. K dokonání zkázy obce byly vypáleny všechny domy, kromě školy a kapličky.

Osvobození a život po válce

Osvobození v okolí proběhlo poklidně a lidé se, i když za cenu obrovských obětí, konečně dočkali svobody. Antonín Zapletal si dodnes vzpomíná na příjezd sovětských vojsk do obce. Dokonce si myslí, že tenkrát spatřil pozdějšího prezidenta Sovětského svazu Leonida Iljiče Brežněva. „Na osvobození dodnes vidím první ruskej tank, jak jede nad Hvozdem po silnici. Mám takovej dojem, že ve Hvozdě... Takovej silnej oficír se ve Hvozdě procházel tam na konci vesnice na křižovatce. Myslím, že čekal nějakou depeši nebo něco takovýho a já mám dojem, že to byl Brežněv, protože on byl potom ty dny tady za Svitavama. Myslím v Litomyšli nebo v Poličce si pamatujou Brežněva. Já jsem viděl toho oficíra v tom Hvozdě, ten akorát jak Brežněv vypadal. Takovou mohutnou postavu a měl dlouhej kabát. Takovej koženej oficírskej. Počítám, že to byl Brežněv. Ono se teda potom vědělo, že tou trasou tady projížděl. To se nějak zjistilo po válce. Když tam někde tábořil, za těma Svitavama. Tím jsem potom usoudil, že jsem viděl Brežněva.“

Po válce odešel Antonín Zapletal do Moravské Třebové, kde získal obchod po bývalých německých majitelích, ale dlouho se z něj netěšil. „Přišel vítěznej únor a obchod jsem pozbyl, převzala ho Jednota,“ vzpomíná Antonín Zapletal, který potom pracoval v obchodě se zeleninou a v Moravské Třebové se oženil a žije tam dodnes.