Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Zámečník (* 1950)

• narozen 13. srpna 1950 v obci Zálesí v podhůří Šumavy

• když mu bylo 11 let, zemřel mu otec, proto se rozhodl pro kariéru v armádě

• od roku 1970 pracoval v ČSLA, po roce 1989 v Armádě ČR, v roce 1997 odešel do zálohy

• celou svoji vojenskou kariéru prožil v kasárnách U Sloupu ve Vimperku

• ve službě prožil období normalizace i přerod armády po sametové revoluci

• v roce 2024 žil v Zálesí u Vacova

Nedaleko Vimperka při cestě směrem na Zdíkov stojí od roku 1953 kasárna U Sloupu. Stavěli je spolu s dalšími vojenskými objekty v okolí vojáci s černými výložkami a inženýři státního podniku Armastav. Za dobu fungování kasáren jimi prošly tisíce vojáků. Kasárna byla mimo jiné využívána k prezentaci vojenské techniky, kterou ČSSR prodávala do rozvojových zemí a zemí Varšavské smlouvy. U Sloupu sídlil také přísně utajovaný raketový pluk, který byl v roce 1988 převelen do Hranic na Moravě. S profesionalizací armády byla koncem 90. let kasárna zrušena. Harmonikář Petr Zámečník, rodák z nedalekého Zálesí, v kasárnách U Sloupu sloužil 27 let. 

Ze Zálesí se chodívalo do světa

Petr Zámečník se narodil v obci Zálesí nedaleko Vacova, v kraji nazývaném šumavské Podlesí. Tatínek Josef odsud pocházel, maminka Milada, rozená Kyznarová, se přivdala z obce Lhota nad Rohanovem. Otec byl truhlář a jako zdatný tesař jezdil s bratrem po okolí na stavby zemědělských objektů. Bohužel zemřel, když bylo synovi 11 let. Maminka se vyučila švadlenou až ve Stříbře a celý život šila. Pamětník chodil v Zálesí do obecné školy. Ta byla v obci otevřena v roce 1925. Tenkrát měla vesnice na 350 obyvatel, do školy chodilo kolem stovky dětí. „Žili tu tenkrát většinou zemědělci, každý měl nějaké to políčko a zabýval se jím. Také se odsud hodně chodilo do světa.“ Do světa jezdili řemeslníci a muzikanti z Podlesí až do roku 1948. Pak dojezdili. Kapelu z muzikantů, kteří se po roce 1948 vraceli z cirkusových angažmá domů, založil slavný šumavský kapelník Karel Polata. Pamětník na něj vzpomíná: „Chodili hrát na Javorník, dvakrát ročně, na posvícení a na pouť. U něj stál vstup 7 Kčs a jinak stál na ty kapely 5 Kčs. Tak my jsme na něj nadávali a říkali jsme: ‚Polata je drahej!‘“

Sedláci nesli rozorávání mezí těžce

Na konci války tudy projeli Američané. Podlesí bylo české, odsun se ho netýkal. Zato se tu po roce 1948 vyřádili komunisté: „Vzpomínám, jak tady chodili funkcionáři a přemlouvali ty lidi, hlavně velký sedláky, aby vstoupili do JZD,“ vypravuje pamětník, „tenkrát tu bylo asi pět velkých sedláků, kteří měli hodně pozemků. Museli odvést dobytek a koně do kravína, pole jim scelili, rozoorali meze. Ty sedláci to nesli těžce.“ Jeho rodiny se kolektivizace až tak nedotkla, moc toho neměli: „Babička brzy ovdověla, měla malé hospodářství. Do JZD ani nevstoupila.“ V kraji rezonuje osud bratří Harantů z nedalekého Hoslovického mlýna. František a Karel vstup do JZD odmítli. Skončili u PTP v Komárně, později je soudruzi zbavili svéprávnosti. Bratři se zatvrdili proti okolnímu společenství, žili ve svém mlýně bez kontaktu s okolním světem neuvěřitelných 52 let! Pamětník si vybavuje: „Ano, věděli jsme o nich, že tam jsou bratři a jejich sestra, která se o ně stará. Když jsem dělal brigádu na samovazu, házeli po nás kameny.“

Džbán je v kredenci 

Osudné léto roku 1968 trávil pamětník doma, na brigádě v místním JZD. Chtěl si po maturitě vydělat na motorku. Vzpomíná, že i přes Zálesí tehdy projely tanky spřátelených armád. Přijely od Sloupu a přes Zálesí pokračovaly dál. Zbyla po nich zdemolovaná asfaltka. Toho léta potkal Petr Zámečník s kamarádem na procházce za vsí skupinku děvčat. Pokřikovali na sebe a náhle se ze skupinky oddělil člověk a šel k nim. „Pánové, jak se jmenujete?“ zeptal se. „Petr, Pavel,“ odpověděli. „Propánajána, svatí apoštolové,“ spráskl ruce, „a už jste byli někdy u svatého přijímání?“ Tak se seznámili s farářem Martinem Víchem. S kamarádem Pavlem pak za farářem docházeli na faru. Připravoval je ke svatému přijímání. „Jednou nám tam nechal asi 25 korun, řekl: ‚Džbán máte v kredenci,‘ abysme si došli pro pivo. Tak jsme šli do místní hospody v Dobrši a šenkýřka se divila, jaký to máme divný džbán,“ popisuje pamětník velkorysost pana faráře. „Když nastalo svaté přijímání, mě vedla moje babička, kamaráda vedla matka. Tak jsme šli k přijímání, já měl takový dlouhý list popsaný hříchama a ten kamarád měl těch hříchů málo,“ směje se pamětník. Když nastoupil do armády, za panem farářem docházet přestal. „Potkali jsme se na hřbitově, pozdravili jsme se, nic víc. Ale on to chápal, že jsem v armádě,“ doplňuje, „po roce osmdesát devět už to nevadilo.“ 

Ve Vimperku U Sloupu byla obrovská kasárna

Petr Zámečník se po odvodu rozhodl, že se stane vojákem z povolání. Rukoval v roce 1969 do Mikulova, kde prodělal výcvik ve škole důstojníků v záloze. Krátce tu měl funkci učitele střelecké přípravy. Po tzv. vyřazení si mohl vybrat, kam půjde. Zvolil Vimperk, co nejblíž k domovu. „Nastoupil jsem v roce 1970 jako velitel čety k motostřelecké rotě, ke zkušenému kapitánu Kopnickému. On pak odešel a já jsem po něm rotu převzal. To už jsem podepsal vojenskou službu jako voják z povolání a byl jsem povýšen do hodnosti podporučíka. Pak jsem šel dělat důstojníka štábu, jenomže tam bylo kreslení map. A to nebyla moje doména ani přednost. A tak jsem dostal velice zajímavý úkol a z té štábní funkce jsem přešel velet Romům,“ vypravuje pamětník. S tzv. desátou četou projel kus republiky. Rota 120 Romů si přišla doplnit základní vzdělání a vojnu odpracovat s lopatou. Byli spolu na „misi“ v Janovicích, Mladé Boleslavi, Mostu. Budovali železniční vlečku z Vimperka na Brloh, aby tanky cestou na cvičení neničily ve městě silnici. V tu dobu se v kasárnách horečně stavělo. Rozšiřovala se cvičiště, stavěly atletické dráhy, střelnice. „Říkalo se tomu ‚Jaro 72‘. To byly ukázky státům Varšavské smlouvy a hlavně rozvojovým armádám. Ve Vimperku se ukazovaly možnosti, jaké jsou v ČSLA,“ vzpomíná pamětník.  

Pétépáci v dolních kasárnách

Kasárna U Sloupu byla typová kasárna z padesátých let. „Janovice, Stříbro, Vimperk, to byla všechno stejná typová kasárna,“ vysvětluje pamětník. Stavěli je podle jednoho mustru začátkem 50. let pétépáci. Podle zpráv dostupných na webu CIA search U Sloupu působil útvar 1029 PTP, kterému velel nadporučík Konopáč. Spadal velením pod Strakonice. Bylo tu na 500 vojáků z poloviny české, zčásti slovenské a zčásti německé národnosti. Na Šumavě fungovala v té době rozsáhlá sít agentů – převaděčů. Díky těmto ilegálním zpravodajcům se zachovalo i svědectví o okolnostech stavby vojenských objektů nad Vimperkem. Oficiální prameny o existenci tohoto PTP útvaru mlčí... Ve Vimperku stojí dole ve městě ještě stará kasárna z první republiky. „Ale vojáci v dolních kasárnách spadali pod Písek,“ upozorňuje Petr Zámečník. „Tam byl, když já jsem přišel do Vimperka, jeden útvar. Tam byli totiž prapůvodně pétépáci.“ Od roku 1961 tam sídlil 14. silniční prapor. Tyto silniční prapory vznikly po zrušení PTP a TP z potřeby zachovat dostupnou pracovní sílu. Mezi vojáky se vžilo označení pétépáci i pro tyto skupiny, i když ty neměly s původními PTP nic společného. Stále sem ovšem směřovali především politicky nespolehliví či zdravotně postižení branci. 

Jak jste řekl rakeťáci, už po váš šli kontráši

Po roce 1968 probíhala v ČSLA tzv. redislokace útvarů. Když pamětník nastoupil do Vimperka, bylo jich U Sloupu šest. Jeden z nich měl v rámci kasáren speciální postavení. RPHz, tzv. Písečáci, sem byli převeleni v roce 1969 z Písku. „Jejich budova stála bokem, měli vlastní cvičiště, svoje speciální překážkové dráhy, krásný sportovní areál. Oni byli speciální vojáci, to je marná sláva,“ vypravuje pamětník, „k nim chodil výběr vojáků!“ V kasárnách U Sloupu byl také dislokován raketový útvar tzv. Šedesátek. „To byl tvrdě utajovaný útvar,“ popisuje pamětník. V kasárnách měli barák na okraji, tam spali, jinak měli rakety v pohotovosti nahoře za Sloupem. „Vyjížděli jedině v noci, aby nikdo nic neviděl. Zhasla se světla, oni vystřídali služby, vystřídali dozorčího vchodu, rozsadili hlídky, nikdo nesměl nikam vycházet, oni si to všechno vyměnili, a když odjeli, tak se to zase vrátilo zpátky. Pak je koncem 80. let odveleli do Hranic. Měli rozlučku na Barborce, hrál jsem jim tam na harmoniku.“ V Zálesí na kraji obce měl raketový oddíl záložní prostor, kam vyjížděl v případě poplachu. To bylo důvodem, proč pamětníka naverbovala do svých služeb vojenská kontrarozvědka. Jeho náhodný kázeňský přešlap využil velitel vojenské kontrarozvědky U Sloupu pplk. Matečka, který měl v Zálesí rodinu. „On to, řekl bych, snad i uvítal, že jsem to byl zrovna já,“ dodává pamětník, jak se dostal k podpisu spolupráce s VKR. Měl hlásit pohyb aut s cizí poznávací značkou v Zálesí. „Sem moc Němci nejezdili. Ale pak jsem dostal na starost také pořádkové hlídky ve městě, tzv. vojenské lítačky. Protože ve Vimperku bydlelo před válkou hodně Němců, tak se tam vraceli. VKR po mně chtěli vědět číslo auta a kde stálo. A protože jsem jim nic nepodal, žádné zprávy, tak mě vyřadili. Ale bohužel v tom záznamu jsem zůstal,“ říká. Coby takzvaný rezident VKR působil Petr Zámečník pod krycím jménem Franta.  

Složily se knížky a tím to bylo hotový 

Jak to bylo v armádě s členstvím ve straně? Jednoduše řečeno, bez knížky kariéra v armádě dělat nešla. Při nástupu ještě členství požadováno nebylo. „Velitele čety dělali i záklaďáci,“ vysvětluje pamětník, požadavek na vstup do KSČ přišel až s postupem. „Přišli a říkali: ‚Hele, funkce velitele praporu je podmíněná členstvím ve straně, ty nejsi, my ti dáváme šanci, dáme ti 14 dní na rozmyšlenou.‘ To byla už veliká funkce, poddůstojnická. Takže jsem do strany vstoupil,“ doplňuje pamětník. „Museli jsme pořád jezdit na nějaká školení,“ dodává s tím, že se našli i snaživci, kteří dokázali VUML vystudovat dobrovolně dvakrát! Co pak znamenal pro vojsko listopad 1989 a změna režimu? Podle pamětníka se jich jako vojáků moc nedotkl. „Museli jsme složit novou přísahu, která měla jiný slovosled, takže jsem přísahal dvakrát,“ popisuje, „a pak ještě byly nějaké prověrky. Jestli někoho vyloučili, to už si nepamatuji. Spíš třeba sesadili na nižší funkci. Naopak se do armády vrátili vojáci vyloučení po roce 1968. Dostali o jednu dvě hodnosti víc a mohli si dosloužit roky, o které přišli.“ Tak se do Vimperka vrátil dosloužit třeba PhDr. plukovník Gabriel Petluch, francouzštinář a výborný muzikant. Na společných cvičeních s Francouzi dělal tlumočníka. 

Vojín Václav Havel 

Do kasáren U Sloupu zavítal několikrát už jako prezident také Václav Havel. Pamětník vysvětluje: „On totiž prezident Havel asi tři neděle pobýval jako voják základní služby v kasárnách U Sloupu. Narukoval k ženijnímu útvaru do Budějovic a ti udržovali bunkry, co byly na hranicích. To se vybudovalo v padesátých letech takové opevnění, třeba na Lipce to ještě je. A on, protože byl u ženistů, tak se dostali do Vimperka, tam bydleli a dojížděli na ty hranice, na Kvildu, a tam ty objekty udržovali a čistili.“ Václav Havel byl na návštěvě U Sloupu v roce 1997. Po projevu na Kvildě a ve Vimperku přiletěl vrtulníkem do kasáren. Jak vzpomíná pamětník, ochranka prosila vojáky: „Panu prezidentovi nic nenavrhujte, nic neslibujte, on by na všechno přistoupil a chtěl by všechno vidět.“ Václav Havel prošel objekty kasáren a zavzpomínal, kde bydlel. „Pak někdo řekl, že ve Vlachově Březí jsou povodně, tak on hned, že tam chce přeletět,“ dokresluje pamětník vzpomínku na vzácnou návštěvu. 

Heligonka mě přivedla k řadě zvláštních lidí

Pamětník se už jako voják z povolání naučil hrát na heligonku. „Praděda byl z Malče a byl povoláním hudebník. Ten mne inspiroval k muzicírování. Naučil jsem se hrát ale až tehdy, když mně bylo 34 let. Pořád mne to lákalo, až jsem sehnal harmoniku a začal jsem,“ vysvětluje. „Naučil jsem se sám, po sluchu. Starý muzikanti mi radili, že to prostě musím zkoušet. Říkali: ‚Zkoušej to, máš uši.‘“ Po revoluci jezdil s bývalými pohraničníky do Funsterau v Německu hrát po hospodách. „Němci se divili, jak to, že jde s nimi šarže na pivo. Říkali, že by s nimi major z bundeswehru nikdy do hospody nešel. Hrál jsem jim Rosamunde a Na krásné Šumavě. Němci valili oči a říkali, že by si s nimi, obyčejnými lidmi, nikdo z německých vojáků nešel sednout do hospody.“ S heligonkou se dostal i na kubánské velvyslanectví. „To už bylo po revoluci. Jeli jsme jim zahrát. Neměli velvyslance, ale chargé d‘affaires. Tlumočnice nám překládala, pořád skloňovali Fidela Castra ve všech možných pádech, já si dělal legraci, že má narozeniny ve stejný den jako já. Ochutnali jsme kubánský rum, zahráli jsme, mám na to krásné vzpomínky.“    

Závěrem Petr Zámečník dodává: „Slyším v televizi všechno možné. Jsem rád, že technika pokročila, ale překvapuje mne, že nejsou lidi. Jsem rád, že hodně lidí chodí studovat do zahraničí, že tam i něco z té české armády předají. Přál bych, aby to bylo lepší a aby se stav vojáků naplnil. Ale hlavně, aby nebyla válka!“