„Potom přišli komunisti, všecko nám vzali a ještě chtěli, abychom dělali na poli. A každý hospodářství muselo dodávat takzvaný kontingent, a když jsme to nesplnili, tak za to otce zavřeli a nás pak vyhnali.“
„Nastoupil jsem v září v jednapadesátým. V Chocni jsme nasedli do vlaku a jeli jsme do Mimoně. Tam jsme byli asi tři neděle. Cvičili nás: poklusem klus, vlevo v bok, vpravo v bok a tak. Za tři týdny nás naložili do dobytčáku a jeli jsme do Ostravy. V Ostravě nás vyložili. Poprvé jsme byli v Mariánských Horách. Tam nás navalili do jedné světnice. Bylo nás tam asi čtyřicet a druhej den jsme šli hned fárat. Na Švermu. Tam byly takový nízký stroje, padesátky, žlaby. V životě jsem to neviděl, říkal jsem si: No nazdar. Pak už s náma cvičili. Na Švermě nevím, jak jsem byl dlouho, pak jsme byli Armáda mír a pak jsme byli ještě v nějaké šachtě. Nakonec jsme měli kasárna na Sovinci a chodili jsme do dolu Československé armády na Františku.“
„Po válce to bylo tak: Začali jsme hospodařit, a když nám vzali stroje, tak jsme na to nestačili, tak tam přišla na hospodářství národní správa. Přišel tam takovej velkej komunista a trochu hloupý, bych řekl. Přišel nám poroučet. Byl to cestář a oni ho k nám dali jako správce. Báli se k nám někoho dát, protože matka byla prudší povahy - otec ne, ale matka - tak se báli, aby ho matka nevyhodila. Tak tam dali toho. A on nám poroučel, co máme dělat. Už jsme peníze nedostávali, nic.“
„Hodně jich pustili a já jsem tam zůstal pomalu sám. Ne sám, zase tam byli nováčci. Ale mně to přišlo divné, když mě nepustili domů po těch čtyřiadvaceti měsících, tak jsem nešel na rozcvičku. Přišel velitel a začal na mě řvát, jak to, že jsem nešel na rozcvičku. Byl jsem za to tejden v base. Pracovat jsem musel dál, ale chodil jsem spát do basy. Do šachty a do basy. Za to, že jsem ten jeden den nešel na rozcvičku. Říkal jsem si: ‚Proč mě nechtěj pustit?‘ Všechny pustili, a mě nepustili.“
„Matka si s nimi dopisovala a ty její sestry, moje tetky, posílaly v každým dopise dolar. Přišlo to do Šumperka a tam to proclili a k tomu přišel lísteček, že to musíme asi do patnácti dnů proměnit v bance. Někdy ho neproclili, takže nám zůstal, ale to se stalo málokdy. Vždycky byl v dopise jeden dolar. Vždycky ho v dopise poslaly.“
Vlastimír Zamastil se narodil 2. ledna 1930 v malé obci Lhůta, která je dnes součástí Vysokého Mýta. Rodina vlastnila dvě hospodářství s celkem padesáti hektary půdy. Během kolektivizace venkova se s nimi začalo zacházet jako s nepřáteli budování socialistického zemědělství a ocitli se pod velkým tlakem. Sebrali jim zemědělské stroje, ale stále museli odevzdávat nepřiměřeně vysoké dodávky zemědělských produktů. Když pak v listopadu roku 1951 dostal Vlastimír Zamastil povolávací rozkaz, zařadili ho kvůli jeho původu do Pomocných technických praporů (PTP) a nezákonných jedenatřicet měsíců strávil prací v uhelných dolech. Mezitím si otec odseděl čtyři měsíce ve vězení za ohrožení jednotného zemědělského plánu. Po jeho propuštění se musela rodina v červenci 1952 vystěhovat a jejich hospodářství převzalo místní jednotné zemědělské družstvo. Bratr pamětníka se svojí rodinou odešel k Jaroměřicím a rodiče skončili v příhraniční obci Bernartice na Jesenicku, kam komunisté vystěhovali mnoho rodin tzv. vesnických boháčů. Vlastimír se tam po propuštění z PTP odstěhoval za nimi. I on měl tehdy zákaz pobytu v okrese Vysoké Mýto. Všechny jeho věci zůstaly ve Lhůtě a jeho jediným majetkem tak byla uniforma, ve které ho propustili z vojny. Rodina bydlela v nevhodných prostorách a všichni povinně nastoupili do zaměstnání v místním státním statku. Po pádu komunismu rodině vrátili pouze jedno hospodářství ve Lhůtě se značně zdevastovanou budovou. Dnes žije Vlastimír Zamastil stále v příhraničních Bernarticích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
