"Najednou někdo zazvonil a byl to člověk, kterého si tatínek pamatoval z Terezína. Věděl, že to není dobrý člověk. Na nějaké schůzi se setkal s Hlaváčkem v Liberci a ten mu říkal: ‚Na toho chlapa si dávej pozor, kdyby ses s ním setkal, je od StB.‘ Takže to táta věděl, ale bál se, jestli není ozbrojený, protože na něm chtěl, aby mu dodával nějaké zprávy. Tatínek ho jako starý skaut, když chlap odešel, tajně sledoval. Zjistil, že na nádraží stojí s libereckou poznávací značkou Volha, zřejmě od StB. On tam nastoupil a odjeli."
"Byly jsme se sestrou, jezdily jsme vlakem. Pamatuji si, že jsem se naučila stanice tak, jak šly za sebou. Přenocovaly jsme v Praze. Tam byla Lojzička, byla to snad služka paní Vlčkové a bydlela na Žizkově, Křížkovského 5. U nich jsme přespali. Dávala nám vždycky pečivo s marmeládou. Druhý den jsme jely do Terezína, to znamená do Bohušovic. Tam jsme šly podél Ohře pěšky do Terezína. První návštěva byla v té úvodní části. Vím, že jsme se tam vždycky stavěly. Přivezly jsme nějaké jídlo, proběhl rozhovor s tatínkem. Byly jsme tam asi desetkrát."
„1940 v září nebo v říjnu. Tatínek píše ve svých pamětech, že se ho maminka ptala, v kolik přijde. Asi se maminka divila, že nepřišel. V deset hodin dopoledne pro něj přišlo SS. Ve škole byly těžce zavírající se dveře. Tatínkovi se podařilo, když věděl, že pro něho přišli, tak je, i když to šlo těžce, přivřel. Než vyšel za ním gestapák, tak se mu podařilo získat náskok. Měl dobrou fyzickou kondici. Pamatuji si, že hodně trénoval. Běžel, nejdříve odhodil kabát, aktovku, aby se mu běželo líp. Běžel směrem k cihelně za Semilami. Dobře to tam znal a bylo to směrem k Jesennému a Vysokému, kde se scházeli s maminkou.“
Zdeňka Zalabáková, rozená Čurdová, se narodila 27. února 1935 v Jesenném u Semil do rodiny učitele a národního socialisty Karla Čurdy. Oba rodiče Karel i Zdeňka, rozená Skrbková, byli skauti. V roce 1938 se jim narodila dcera Dagmar. Po okupaci vstoupil Karel Čurda do protinacistického odboje. Při zatýkání gestapem v roce 1940 uprchl a skrýval se. Jeho bratra Jaroslava Čurdu roku 1942 popravili. Po heydrichiádě odvezli jeho rodiče i manželku do internačního tábora ve Svatobořicích. V roce 1943 se Karel Čurda dobrovolně vydal, aby blízké zachránil. Odbojář Karel Hlaváček vyjednal osobně s K. H. Frankem výjimečné podmínky věznění. Skupina, které se to týkalo, včetně Karla Čurdy i doc. Vladimíra Krajiny, byla do konce války vězněna v Malé pevnosti v Terezíně. Manželku i rodiče dle slibu gestapa propustili. V 50. letech se rodina potýkala s ústrky ze strany režimu. V roce 1950 se narodil syn Karel. Otce Karla Čurdu sledovala Státní bezpečnost. Zdeňka se stala učitelkou. Pod tlakem vstoupila na konci 50. let do KSČ, stejně jako její manžel Milan Zalabák. Posléze vstoupil do KSČ i Karel Čurda, s nadějí na ukončení soustavného dozoru StB. Pamětnice z KSČ vystoupila po sovětské okupaci roku 1968. V roce 1963 se Zalabákovým narodila dcera Zuzana. V roce 1987 Zdeňka Zalabáková odešla do důchodu. V roce 2023 žila s manželem v Liberci, měla dvě vnoučata.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
