Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Miloslava Žáková (* 1933)

• narodila se 11. října 1933 v Kupičově na Volyni

• předci pocházeli z několika generací tesařů

• byla svědkem teroru kvůli násilnému vstupování do kolchozu

• zažila pogrom na židovské obyvatelstvo

• po válce přesídlila transportem roku 1947 rodina do Vlčkovic na Královedvorsku

• viděla pranýřování živnostníků po roce 1948

• aby mohla studovat, vstoupili rodiče do JZD

• pracovala ve Výzkumném ústavu pedagogickém

• angažování se v období Pražského jara ji působilo dlouholeté potíže

• organizovala setkání rodáků a podílela se několika knížkami na osvětě o české komunitě v Kupičově

• v roce 2021 stále žila v Praze

Kupičov byla jedna z největších českých vesnic založených roku 1870 na západní Ukrajině, v oblasti Volyně. Kupičovy byly dva, ukrajinský a český. Miloslava Žáková, za svobodna Legnerová, se narodila 11. října 1933 v českém Kupičově.  V době jejího dětství byla Volyň pod nadvládou polského státu, takže i vyučovacím jazykem ve škole byla polština. Smíšená manželství existovala, ale jen velmi zřídka. Ukrajinci totiž byli na daleko nižší úrovni, místo komínu měli například ohniště a za cenu dosáhnutí nezávislosti, v které viděli zlepšení svých životních podmínek, byli ochotní se spolčit s kýmkoliv. Všechno se kupovalo u Židů.

Češi, kterým přezdívali Ukrajinci sršně, se snažili do ničeho neplést. Protože byl ale Kupičov strategickým místem během postupu fronty během druhé světové války jak pro Němce, tak pro Sověty, byl téměř úplně během bojů postupně srovnán se zemí a jeho obyvatelstvo muselo být evakuováno 50 kilometrů na východ. „My jsme byly nejzápadnější česká obec, měli jsme to jen 30 kilometrů od Polského státu na Ukrajině. Později tam zavládl teror,“ vzpomínala pamětnice. Stala se nepřímým svědkem deportace sousedů na Sibiř a sama jí unikla jen o vlásek. 

 

Do školy začala chodit až v roce 1941, když jí bylo 8 let. „V roce 1939 naši obec obsadila sovětská vojska. Měla jsem začít chodit do školy ve čtyřicátém roce, ale moje maminka byla tak zaujatá proti bolševikům, že říkala, že mne do školy nepustí. Kdyby tam zůstali, tak jsem byla asi negramotná,“ smála se při té vzpomínce pamětnice. Vše dohnala rychle, protože uměla číst, mohla po měsíci přeskočit rovnou na učivo druhé třídy. „Měli jsme ve škole jednu českou učitelku. Vyučování bylo dobrovolné, ale většina dětí chodila po ‚chátích‘, jak se na Volyni říkalo. Každý den jsme byli někde jinde.“ Úroveň výuky zpětně hodnotila pamětnice jako nevalnou, ale něco se přece naučili. „Ta naše čeština byla taková kombinace jazyka 19. století s novými výrazy ukrajinskými, polskými nebo ruskými.“ Takže místo verandy se například říkalo ‚gánek‘. Když se dnes sejdou kamarádi z Volyně a začnou spolu mluvit po kupičovsku, tak se prý spolu pěkně nasmějí.

 

Rodinu Legnerových málem deportovali na Sibiř

 

Také Kupičov obcházeli příslušníci NKVD, neboli tajné komunistické sovětské policie. „Přišel k nám nějaký ozbrojený příslušník, že maminka není v kolchozu a tatínek mu asi nějak ostře odpověděl, že přece vidí, že je čerstvě po porodu,“ uvedla Miloslava Žáková. A to stačilo, aby se ocitli celá rodina na černém seznamu. „Pak jsme se dozvěděli od starosty, že jsme na seznamu deportovaných na Sibiř. Takže jsme od té doby nikdy nespali doma, protože ve dne nikoho neodvezli, ale v noci,“ dodala pamětnice.

Odvezli takhle prý nejméně tři nejbohatší rodiny z Kupičova. „Nejdřív deportovali majitele mlýnů, pak velké sedláky. My jsme nebyli velcí sedláci, ale přesto tatínek nařídil, že budeme spát jinde. Dobří lidé, různí přátelé a příbuzní nás různě nechávali přespat. Když přišlo jaro, tak jsme spávali v křoví pod širákem. Někdy jsme spali v obilí, sestřička byla malá, tak jí maminka musela hodně tišit. Takhle jsme se zachránili,“ prozradila Miloslava Žáková.

 

Ukrajinští nacionalisté se spojili s kýmkoliv

Volyňští Češi měli největší strach z ukrajinských nacionalistů. „Říkali jsme jim banderovci podle jejich velitele. A měli celý štáb asi pět kilometrů od Kupičova. Přidali se k Němcům. Češi byli neutrální, ti se prostě do ničeho nepletli, ale přesto tam byli nějaké oběti,“ vzpomínala pamětnice. Museli prý držet ústa a krok. Když přišli Sověti, to už se schovávali banderovci v lesích. Dokonce ještě v létě 1945 po válce tam přijela nějaká sovětská jednotka namířená přímo proti banderovcům. „Shodou okolností měli štáb u nás doma,“ líčila. „Jednou byli na takzvaném odpočinku a utábořili se na našem dvoře a celou noc tam odpočívali a potom se zase vydali na do lesů, ale nikdo tam nikoho nedopadli.“

Právě i Ukrajinci z Kupičova pomáhali odvádět rodiny při deportacích na Sibiř. „Sháněli různé spolupracovníky. Ukrajinci, aspoň ti u nás, se připojili ke každému, kdo tam přišel, takže nejdřív tam byli Poláci, potom Sověti, potom pomáhali Němcům, ale Čechům nikdy ne, protože Čechům nadávali, že jim obsadili jejich zemi. A taky jim přezdívali sršně. šaršuny, říkali ukrajinsky. Když jsem byla větší, pásla jsem krávu a kluci čeští se s ukrajinskými na té pastvě vždycky porvali,“ upozornila Miloslava Žáková. Fronta se zastavila na východě a Kupičov se na tři roky do roku 1944 ocitl pod nadvládou Němců. „Někdy 22. června přišli Němci. Nijak jsme je nevítali, ale byli jsme rádi, že tam nejsou ti, kteří nám bezprostředně hrozili nejvíc,“ podotkla pamětnice.

Kupičov byl velká obec se třemi hlavními ulicemi a dvěma návsemi. Žilo v něm přes 1000 českých a přes 500 ukrajinských obyvatel. Mezi nimi bylo i 300 Židů. Všechny rodiny odvezli při pogromu v roce 1943 do Ozeran a na planině blízko Kupičova si museli sami vykopat hroby, než je postříleli. Celkem tam zahynulo 800 Židů. Některým se podařilo utéct a Češi jim v noci nosili jídlo. Pamětnice byla svědkem, jak někteří Ukrajinci veřejně na ulici jednoho Žida lynčovali. Bylo to prý hrozné.

Kupičov vzplál omylem kvůli sovětskému bombardování

Ze začátku války probíhaly v okolí Kupičova boje mezi ukrajinskými a polskými partyzány. Teprve později začaly německé útoky a akce sovětských partyzánů. Kupičov byl pod německou nadvládou v letech 1941 až 1944. Německá posádka v Kupičově ale nikdy trvale nebyla. Když hrozilo bombardování, některé rodiny se jezdily schovat do usedlostí v sousedních obcích, protože kamenných domů se sklepením bylo v Kupičově málo. Legnerovi se mnohokrát schovávali na samotě, které se říkávalo „komnátka“. Mnohokrát tam museli i přespat, jezdili tam s koňmi i krávou, jako v den, kdy zasáhl Kupičov velký požár po sovětském leteckém náletu. Údajně si spletli Kupičov s jinou obcí, která měla být v rukou Němců. Po bombardování se o tom báli mluvit. Pamětnice si myslela, že k tomu mohlo dojít proto, že letci neviděli pravoslavný kostel, o který čerstvě v Kupičově přišli.

„Letělo asi třicet letadel, viděli jsme, že mají hvězdy, vojáci také křičeli: ‚Éto náši.‘ Ti, co zůstali ve vsi, také říkali, že jim dávali znamení. Začali to tam kosit, i na té samotě to odstřelovali z kulometu,“ vypověděla pamětnice. „Já jsem měla na starosti krávu, tu naši živitelku, a ještě s dalšími dětmi jsem jí pásla kousek od toho tábořiště. Když to začalo, tak jsme věděli, že si máme lehnout a dělat, jako že nejsme. Lehli jsme si taky pod nějaké křoví, bylo vidět, jak odletují drny z trávy, a našli jsme tam pak plno nábojnic. Najednou bylo ticho a viděli jsme, že Kupičov hoří.“

A hořel až do večera. Jako desetileté dítě to vnímala velmi emotivně. „Naše babička tam zůstala, tak jsme měli strach, co je s ní. Maminka mne nechtěla samotnou pustit, sama nechtěla odejít, tak jsme tam zůstali. Z Kupičova tam nikdo nepřišel, tak jsme nevěděli, jestli to shořelo celé, jestli nejsou všichni mrtví. Ještě v noci to doutnalo. Ještě dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Tak jsem se loudala, tekly mi slzy. A říkala jsem si, co budu dělat, až tam přijdu a maminka bude mrtvá a Mirek, Anča… Babička tady není, tatínek daleko, a já jsem asi sama na světě.“

 

Den před náletem museli kupičovští muži k odvodu

Den před bombardováním Kupičova museli muži nastoupit k odvodu. Kdo by nenastoupil, toho by zastřelili, taková byla praxe. Později nastupovali dobrovolně. Všichni viděli, že Rudá armáda ustupuje. „Přes Kupičov se směrem od fronty valí kaťuše, tanky, vojáci. Koukali jsme na to, říkali si, teď přijdou Němci, a ti nám to spočítají. Zakopali se za vsí a naštěstí útok odrazili. Ráno jsme vyprovodili tatínka, všechny strýčky a další kupičovské muže,“ prohlásila Miloslava Žáková. Vzpomínala, že to bylo nejdřív asi 120 mužů a 11 žen, později se jich postupně do Svobodovy armády hlásily tisíce. Na východní frontě bojovalo dvacet tisíc Čechů a 12 tisíc z nich byly Volyňáci.

Tatínek byl dvakrát raněný. Ale svoje první zranění nikde nenahlásil, protože se tradovalo, že když byl někdo lehce raněný, poslali ho rovnou do první linie. Měl střepinu v noze a později si dělal legraci, že má železné zdraví,“ vyprávěla pamětnice. V dubnu 1944 byl zraněn na Slovensku, v Ružomberoku se potom dočkal během šestitýdenního léčení i osvobození.

 

S postupem východní fronty se Kupičov musel evakuovat

Koncem dubna 1944 museli Kupičovští obec opustit. Rudá armáda je radši evakuovala, obec byla už tak z velké části poničena. „Měli jsme doma velké množství lůžek, protože tam zřídili lazaret. Stůl však žádný. Naštěstí v jiných chalupách měli zase stoly, tak se to mohlo vyměnit,“ řekla Miloslava Žáková. Zima roku 1945 byla těžká, protože pole zůstala neobdělaná. Naštěstí maminka byla tak prozíravá, že i během bombardování zasázela pole brambor, které se pak hodily nejen jim, ale i jiným rodinám. Kupičováci v zimě roku 1945 drželi hodně při sobě a navzájem si pomáhali. „Možná tady se zrodil ten silný vztah, který máme k sobě, že se dodnes scházíme,“ uvedla Miloslava Žáková. Většina rodilých Volyňáků se spolu scházela a udržovaly vztahy napříč republikou i dlouho po válce, a kdo ještě žije, scházejí se dodnes.

 

Československo jim připadalo jako ráj na zemi

 

Skoro dva roky od konce války konečně následovalo dlouho očekávané stěhování z Ukrajiny do Československa, neboli repatriace. Tatínek se ale jako voják ještě vrátil do Česka bez nich, nečekal doma s nimi, protože jako ostatní Volyňáci věřili, že jim to spíše pomůže, aby se rodina dostala do staré vlasti. Vzhledem k negativním zkušenostem Volyňáků z již zavedených kolchozů to pohlavárům stalinistického režimu nebylo příliš po chuti a snažili se jejich příchod do Československa co nejdéle pozdržet.

Na podzim roku 1946 konečně přijela reemigrační komise a sepisovali majetek a jména všech Čechů, kteří se chtěli přestěhovat. „V březnu 1947 jsme reemigrovali, rodiny vojáků měli jet prvním transportem. Nevešli jsme se do jednoho, tak jsme jeli dvěma,“ svěřila se Miloslava Žáková. Sestra pamětnice byla týden v bezvědomí se zápalem plic, takže se na cestu málem nevypravili, maminka už myslela na nejhorší, ale nakonec se před cestou sestra uzdravila. „Jeli jsme 14 dní v dobytčáku, v jednom vagoně byli 4 rodiny a spali jsme na rancích. Byla to hrozná cesta hlavně pro mě, protože mi bylo 13 let. Styděla jsem se jít na záchod na ten kbelík, co jsme tam měli. V Košicích, kde jsme měli první zastávku, jsme stáli celý den. Procházeli jsme se tam a připadalo nám to opravdu jako ráj na zemi,“ poznamenala Miloslava Žáková.

Tak si Československo představovali. „Najednou bylo všude čisto. Lidi se na nás usmívali a nechodili špinaví,“ dodala Miloslava Žáková. Také vzpomínala, jakým zážitkem pro ni bylo poprvé v životě vidět hory, když projížděli přes Tatry. Z Volyně znala jen pláně bez kamení. V Košicích se vyřídily první úřední formality a po několika dnech dostali také první teplé jídlo a mohli si směnit peníze. Podle místa výstupu se rozdělili do vagonů.

 

Jako jedni z mála zakotvili ve východních Čechách

 

Rodiny Volyňských Čechů se stěhovaly převážně do pohraničí v severní Čechách a Moravě. Nějaký aktivista ale zorganizoval i výpravu do Východních Čech a rodina přesídlila do Vlčkovic v Podkrkonoší u Dvora Králové. „V tom našem domku, kam jsme se přistěhovali, byli asi nacisti, byl to úplně první domek ve vsi a úplně nový, ještě nedostavěný,“ vzpomínala pamětnice.

Protože tam prý úřadoval národní správce, nezůstalo v domě nic. „Tatínek musel dostat z národního výboru stůl a postel, aby měl kde jíst a na čem spát.“ Nábytek prý měli posbíraný, co jim kdo daroval. „Prostě každá ves jiný pes,“ líčila pamětnice.

 

Aby mohla pokračovat ve studiu, museli rodiče vstoupit do JZD

 

Tatínek ji zapsal na gymnázium ve Dvoře Králové. Z cestování nevytopeným dobytčím vagonem ale onemocněla Miloslava spálou. Nastoupit do školy mohla až poslední měsíc před prázdninami. Z češtiny neměla být klasifikována. „Byla jsem na tom ale tak dobře, že už v pololetí jsem mohla dostat čtyřku, v dalším ročníku už jsem měla samé jedničky a češtinu jsem nakonec vystudovala na filozofické fakultě,“ zavzpomínala Miloslava. Na školu se dostala, ale z kapacitních důvodů byla ke studiu přijata do Olomouce, což napřed obrečela, ale nakonec se jí tam zalíbilo, protože tam přednášeli opravdoví odborníci v oboru, kteří v Praze nemohli učit pouze z politických důvodů.

 

Když se začala zakládat družstva, tak Volyňáci do nich vstupovat nechtěli, protože znali kolchozy. Ale její rodiče vstoupili do JZD jako jedni z prvních ve vesnici právě proto, aby mohla jít studovat dál. Po návratu z Volyně dostali 13 hektarů pozemků a od roku 1947 do roku 1952 hospodařili na polích samostatně. Na dobu po únoru 1948 vzpomínala pamětnice se smutkem a vážností. Její rodiče totiž smýšleli velmi antikomunisticky. Uvědomovala si, jaké by to bylo, kdyby na místě pranýřovaných živnostníků byli její rodiče.

 

Právě roce 1952 pamětnice maturovala. „Kdyby tatínek nevstoupil do JZD, tak bych se po maturitě nedostala nikam.“ Volyňáci to prý měli jejímu tatínkovi za zlé, že do družstva vstoupil. „Ale do půl roka tam byli všichni,“ dodala pamětnice. „Měli jsme asi šest krav a dva koně i krásné přítulné hříbátko, které se jmenovalo Lenka.“ Jenomže později museli všichni do družstva. Když prý ji maminka potom vídávala někdy pást se na poli, tak na ni zavolala a Lenka se přišla nechat pohladit.

 

Do Prahy se stěhovat nechtěla, ale získala tam stabilní práci

 

Po roce 1957 se dostala na umístěnku jako učitelka do Králík. Tam ji ale nakonec nezaměstnali, protože se místo neuvolnilo a tak se přestěhovala za prací do Žamberka. Miloslava učila na jedenáctiletém gymnáziu češtinu a ruštinu. Později pracovala i jako skupinová vedoucí Pionýrů a vedla taneční soubor. „A tam jsem se právě seznámila se svým současným manželem.“ Pavel Žák měl také pedagogické vzdělání a nakonec po přestěhování do Prahy, kam pamětnice vůbec nechtěla, získal svoji vysněnou práci v rozhlase a jako externista tam pracoval až do důchodu. Připravoval pořady malých hudebních žánrů, například ‚Kam dnes večer, milý pane‘, nebo ‚Dálnice pro písničku‘. Vydělával si na volné noze.

 

V Praze v Londýnské ulici začínala Miloslava jako skupinová vedoucí pionýrů, ale nevyhovovalo jí to. S manželem se v roce 1961 vzali a vychovávali spolu dva syny. Ondřej se narodil v roce 1963 a Přemysl v roce 1965. Po mateřské se rovnou přihlásila na manželovo naléhání do konkurzu na místo ve výzkumném pedagogickém ústavu, kam byla nakonec ke svému překvapení přijata. „Nadávala jsem tam na sovětskou pedagogiku a díky tomu jsem to místo dostala. Potom jsem se svého vedoucího, proč mě přijal, když jsem měla takové kacířské názory a vybral si mě prý právě proto, že jsem nic nepapouškovala, ale uvažovala vlastní hlavou,“ uvedla.

 

Angažovanost při demonstracích jí ztížila život na dlouho

 

Právě Pražské jaro prožívala velice aktivně. „Právě proto jsem nakonec dopadla tak, jak jsem dopadla. Sice mě nevyhodili, ale nesměla jsem nic. Ani plat mi nezvyšovali. Chodila jsem na demonstrace a byla jsem dost vidět,“ tvrdila pamětnice. Kvůli nízkému platu se jí zastal až v roce 1986 kamarád, tak dostala konečně přidáno.

 

Vědecky se věnovala teorii dětské pionýrské organizace. Spěla ke kandidatuře, už na konci sedmdesátých let chtěla obhajovat práci s názvem Motivace dobrovolného vedoucího v dětské organizaci. „Přišla jsem na to, že ti, kteří tam nastoupili z nějakých ideologických důvodů, že tam moc dlouho nevydrželi. A že jedině ti, kteří měli vztah k dětem, s nimi pracovali dlouho,“ vysvětlila Miloslava Žáková. K obhajobě se ale vůbec nedostala. „Oni mi to nepovolili. Kandidaturu jsem nesměla obhajovat. Tak jsem svoji práci strčila do šuplíku a za ten směšný plat jsem tam pracovala dále.“ 

 

Po převratu procestovala Evropu 

Po převratu všichni dostali výpověď a museli se znovu přihlásit do konkurzu. „Já už jsem tam pracovat nechtěla, ale zavolal si mě nový ředitel, jestli bych tam nechtěla zůstat,“ upozornila pamětnice. Potřeboval totiž někoho, kdo znal cizí jazyk. „Byla jsem jediná, kdo znal francouzsky, rusky, na angličtinu jsem chodila soukromě a německy jsem se taky domluvila,“ uvedla. Deset let tam potom přesluhovala, aby si zvýšila důchod. „A dostala jsem se do celé Evropy,“ dodala Miloslava Žáková. Jezdila na konference se stejným obsazením po různých zemích a kandidátskou práci nakonec obhajovala v roce 1992.

Na Ukrajině se dožila 97 let jediná tetička, která tam zůstala. Pro truchlící vdovu nemělo stěhování jinam bez manžela význam. „Poprvé jsme za ní byli v roce 1975, ale museli jsme mít pozvání a v 90. letech jsme tam jezdili na výpravy Kupičováků, já jsem byla jedním ze spoluorganizátorů,“ konstatovala Miloslava Žáková.

Na setkání rodáků z Kupičova v roce 1995 vznikla myšlenka na napsání kroniky Kupičova. Volyňák Jaroslav Kytl žijící v Kanadě poskytl finance na vydání publikace, potomek jiného volyňského Čecha vlastnící tiskárnu ji za režijní cenu vytiskl. Tak mohla o dva roky později v roce 1997 vyjít kniha o Kupičově, sepsaná především dvojicí autorů Miloslavou Žákovou a Václavem Kytlem. Druhá kniha, Obrázky z Kupičova, byla složená hodně z fotek. Další kniha se jmenovala Z Kupičova do staré vlasti.  Před psaním první knížky sama sebe odrazovala tím, že si nic nepamatuje, ale Václav Kytl jí přesvědčil, aby neměla starosti. „To nic, já to otesám širočinou a ty to orašpluješ,“ řekl jí.

Největší sraz bývalých rodáků z Kupičova se konal roku 1997 v Krásném Dvoře. V tomto městečku žilo mnoho bývalých Kupičováků. Na náměstí je i pomník připomínající padlé kupičovské obyvatele. Mnohé srazy probíhaly také v Žatci.

V době posledního natáčení v květnu roku 2021 žila pamětnice v Praze. Na závěr natočených rozhovorů Miloslava Žáková uvedla, že by lidé neměli žít jen vzpomínkami, nebo si plánovat budoucnost, ale vnímat přítomnost a přemýšlet vlastní hlavou.