Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Miloslava Žáková (* 1933)

• narodila se 11. října 1933 v Kupičově na Volyni

• předci pocházeli z několika generací tesařů

• byla svědkem teroru kvůli násilnému vstupování do kolchozu

• zažila pogrom na židovské obyvatelstvo

• po válce přesídlila transportem roku 1947 rodina do Vlčkovic na Královedvorsku

• viděla pranýřování živnostníků po roce 1948

• aby mohla studovat, vstoupili rodiče do JZD

• pracovala ve Výzkumném ústavu pedagogickém

• angažování se v období Pražského jara ji působilo dlouholeté potíže

• organizovala setkání rodáků a podílela se několika knížkami na osvětě o české komunitě v Kupičově

• v roce 2021 stále žila v Praze

 

„Představovali jsme si Československo jako ráj na zemi.“

 

PhDr. Miloslava Žáková CSc. (rozená Legnerová)

 

 (narozená 11. října 1933 v Kupičově – Volyň, Ukrajina)

 

+ narozena v Kupičově na Volyni

+ Její otec, děd i jejich předci pocházeli z několika generací tesařů

+ vzpomínky na války, bombardování a ukrývání se před útoky

+ běžný život na Volyni z pohledu dítěte

+ otec vstoupil do „Svobodovy“ armády

+ problémy spojené s přesídlováním do Československa

+ zážitky z transportu do Československa na jaře 1947

+ vědecká „kariéra“ ve Výzkumném ústavu pedagogickém

+ potíže s obhajobou kandidátské práce, obhájit ji může až v devadesátých letech

+ v současnosti organizátorka setkání rodáků, vydává občasník Kupičovský zpravodaj,

+ podílela se autorsky i editorsky na vydání dvou sborníků o historii Volyňských Čechů z Kupičova.

 

 

Miloslava Žáková pochází z rodiny volyňských Čechů, kde se po mužské linii po několik generací předávalo truhlářské řemeslo. V Kupičově, kde se narodila, to bylo velmi dobré povolání, většina domů byla ze dřeva, jen málo staveb bylo zděných. Do školy začala malá Miloslava chodit až v roce 1941, v osmi letech, dříve jí rodiče nechtěli pouštět. „Začala jsem chodit až za války, až v osmi letech. A to z toho důvodu, že v roce 1939 naší obec obsadila sovětská vojska. Měla jsem začít ve čtyřicátém roce, od sedmi let.  (…) Moje maminka byla tak zaujatá proti bolševikům, že říkala, že mne do školy nepustí. Kdyby tam zůstali, tak jsem byla asi negramotná (smích).“

Číst však již uměla, takže po měsíci mohla přeskočit do druhé třídy. Vyučovacím jazykem ve škole byla v té době ukrajinština. Úroveň výuky byla kvůli válce nevalná, česká menšina však ani v této době nerezignovala na výuku českého jazyka.

 

O kupičovské češtině

 

 „Měli jsme tam jednu českou učitelku, která normálně učila malé děti ve škole. Vyučování bylo dobrovolné, ale většina dětí chodila. Vyučování bylo po chalupách, po „chátích“, jak se říkalo. Každý den jsme byli někde jinde. Tak jsem se něco naučili. Česky jsme ale uměli mluvit. Ta naše čeština byla taková kombinace jazyka 19. století s novými výrazy ukrajinskými, polskými nebo ruskými. Prostě jak přicházeli ty nové termíny, tak jsme to buď přizpůsobovali nebo přebírali. Takže místo verandy byl například „gánek“. (…) Když se sejdeme s kamarády a začneme mluvit, jak říkáme „po kupičovsku“, tak se docela nasmějeme.“

 

Při příchodu sovětské moci se Kupičovští měli čeho obávat. Také mezi volyňskými Čechy zatýkala NKVD. „Všichni byli (museli být) v kolchoze, chodil tajemník, a každý den jako dráb honil lidi do kolchozu. (…) Maminka však byla těsně po porodu, tatínek řekl, že do kolchozu chodit nebude. Tak jsme se ocitli na seznamu deportací na Sibiř. Starosta to tatínkovi řekl. Zatýkali a odváželi lidi během noci, tajně, neodvážili se to dělat veřejně. Nejdřív deportovali majitele mlýnů, pak velké sedláky. My jsme nebyli velcí sedláci, ale přesto tatínek nařídil, že budeme spát jinde. (…) Dobří lidé, různí přátelé a příbuzní nás různě nechávali přespat. Když přišlo jaro, tak jsme spávávali v křoví pod širákem. Někdy jsme spali v obilí, sestřička byla malá, tak jí maminka musela hodně tišit. Tak jsme se takhle zachránili. Někdy toho 22. června přišli Němci. Nijak jsme je nevítali, ale byli jsme rádi, že tam nejsou ti, kteří nám bezprostředně hrozili nejvíc.“

 

 

Velký požár Kupičova

 

Německá posádka nikdy v Kupičově trvale nebyla, větší trápení jim ze začátku války dělali boje mezi ukrajinskými a polskými partyzány. Teprve později začali německé útoky a akce sovětských partyzánů. Kvůli bombardování a odstřelování se Kupičováci učili schovávat. Kamených domů se sklepením bylo v Kupičově málo, tak některé rodiny jezdili do usedlostí mimo vlastní obec. Miloslava Žáková vzpomíná, že se mnohokrát schovávali na samotě, které se říkávalo „komnátka“. Mnohokrát tam museli i přespávat. Také i ten den, kdy sovětské bombardování založilo v Kupičově velký požár.

 

Kupičov přežil bez větší úhony útoky nacistů, osudný mu však byl jeden sovětský letecký útok. Sověti si údajně spletli Kupičov s jinou obcí, která měla být v rukou Němců. Kupičov v té době čerstvě přišel o svoji dominantu, pravoslavnou „cerkev“, a to mohlo sovětské letce zmást. Po bombardování o tom Volyňští Češi nesměli mluvit, sovětští letci se přeci omylů nikdy nedopouští.

 

„Když se nám zdálo, že je to nebezpečné tak jsme vždy jezdili do s koňma i krávou na tu „komnátku“, na tu samotu. Letělo asi třicet letadel, viděli jsme, že mají hvězdy, vojáci také křičeli: Éto náši. Ti, co zůstali ve vsi, také říkali, že jim dávali znamení. Začali to tam „kosit“, i na té samotě to odstřelovali z kulometu. Já jsem měla na starosti krávu, tu naši živitelku a ještě s dalšími dětmi jsem jí pásla kousek od toho tábořiště. Když to začalo, tak jsme věděli, že si máme lehnout a dělat jakože nejsme. Lehli jsme si taky pod nějaké křoví, bylo vidět jak odletují drny z trávy a našli jsme tam pak plno nábojnic. Najednou bylo ticho a viděli jsme, že Kupičov hoří. Naše babička tam zůstala, tak jsme měli strach, co je s ní. Maminka mne nechtěla samotnou pustit, sama nechtěla odejít, tak jsme tam zůstali. Z Kupičova tam nikdo nepřišel, tak jsme nevěděli jestli to shořelo celé, jestli nejsou všichni mrtví. Hořelo to až do večera, ještě v noci to doutnalo.

Zdálo se mi, že tam nejsem než já. Ještě dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Zdálo se mi, že jsou tam jen ty krávy a já, nikdo okolo. Tak jsem se loudala, tekly mi slzy. Teď jsem si říkala, co budu dělat, až tam přijdu a maminka bude mrtvá a Mirek, Anča. Babička tady není, tatínek daleko, já jsem asi sama na světě. To víte, desetileté dítě.“

 

Nebylo však všem strastem konec. Den předtím, než měli Kupičovští muži nastoupit k odvodu, všichni viděli, že Rudá armáda ustupuje.  „Přes Kupičov se směrem od fronty valí kaťuše, tanky, vojáci. Koukali jsme na to, říkali si, teď přijdou Němci, ti nám to spočítají.  Zakopali se za vsí a naštěstí útok odrazili. Ráno jsme vyprovodili tatínka, všechny strýčky a další kupičovské muže. Bylo to asi 120 mužů a 11 žen. Tolik jich bylo odvedeno, přihlásilo se jich víc.“

 

Hlad první poválečné zimy

 

Koncem dubna 1944 opustili Kupičovští svojí obec, Rudá armáda je radši evakuovala, navíc obec byla z velké části poničená. „Měli jsme doma velké množství lůžek, protože tam zřídili lazaret. Stůl však žádný. Naštěstí v jiných chalupách měli zase stoly, tak se to mohlo vyměnit.“ Zima roku 1945 byla těžká, protože pole zůstala neobdělaná. Naštěstí její matka byla tak prozíravá, že i během bombardování zasázela pole brambor, které se pak hodili nejen jim, ale i jiným rodinám. Kupičováci v zimě roku 1945 drželi při sobě, navzájem si pomáhali. „Možná, tady se zrodil ten silný vztah, který máme k sobě, že se dodnes scházíme,“ dodává Miloslava Žáková.

 

Její otec, pan Legner, byl v posledním měsíci války zraněn, střepina těsně minula páteř, přesto měl problémy s chůzí po celý život. Až do srpna 1945 se léčil v nemocnici ve slovenském Ružomberoku. Dostal dovolenou, aby mohl navštívit svoji rodinu, v Kupičově však mohl zůstat maximálně tři týdny. Snad by mohl zůstat i déle, možná by prý jako otec rodiny mohl i vykorespondovat propuštění z armády, ale rodina měla strach, že by je už sovětské úřady nemusely chtít uvolnit k návratu do Československa. Většina rodin se zachoval podobně. Věřili, že musí tak dojít ke sloučení rodin a že všichni, kteří se chtějí vrátit do staré vlasti, do Československa také budou moci odjet.

 

Příjezd do Československa

 

Těšili se na přesídlení, jejich otec, který byl již v Československu, měl vybranou usedlost ve Vlčkovicích u Dvora Králové. Do Kupičova konečně před vánoci roku 1946 přijela reemigrační komise. Začaly práce na přípravách k odjezdu. V březnu 1947 odjeli dva vlakové transporty z Kupičova do Československa. Legnerovi měli jet prvním transportem, mladší sestra však onemocněla na zápal plic, odjeli tak až druhým. Cesta byla hodně dlouhá, zejména pro třináctileté dítě.

 

„To že konečně jedeme do Čech, že uvidíme tatínka, to nás drželo, že jsme nezoufali. Jeli jsme dobytčáky, čtyři rodiny v jednom. V dalších vagonech byl dobytek. Sociální zařízení vůbec nebylo, když to někde zastavilo, tak jsme museli vyběhnout do polí. Mně bylo přeci jenom už třináct let, to bylo pro mne dost krušný, třeba dělat potřebu před ostatními. Na to nevzpomínám ráda. Ale zase byli tam kamarádky, když jsme zastavovali, tak jsme trochu špacírovali. (…) Když jsme se dostali na Slovensko, to se nám zdálo, že platí to, jak jsme si představovali Československo jako ráj na zemi. Najednou bylo všude čisto. Najednou se lidi na nás usmívali, lidi nechodili špinaví. My jsme se styděli, že jsme takoví zanedbaní.“

 

Přijeli do Košic, kde dostali po několika dnech první teplé jídlo, v Košicích se vyřídili první úřední formality, Volyňští Češi si mohli vyměnit peníze, rozdělili se do vagonů, podle toho, kde budou vystupovat. Miloslava Žáková vzpomíná i na to, jakým úžasným zážitkem pro ní bylo vidět poprvé Tatry. Hory pro ni byli něco nevídaného, pro holku, která byla dosud zvyklá jen na ukrajinské pláně.

 

Po příjezdu do Dvora Králové onemocněla spálou, až po vyléčení mohla nastoupit do školy. Zapsala se do gymnázia ve Dvoře Králové. Přes počáteční problémy, které jí dělala čeština, ji nakonec zvládla na výbornou, češtinu a ruštinu se nakonec rozhodla studovat na filozofické fakultě. Její rodiče kvůli tomu, aby se jejich dcera dostala na vysokou školu, jako jedni z prvních ve vesnici vstoupili do JZD. Místní jim to tehdy měli za zlé, do roka však byli v JZD všichni.

 

Na dobu poúnorovou v roce 1948 vzpomíná se smutkem, její rodiče stejně jako většina volyňáků smýšleli antikomunisticky. Pamatuje si na nedůstojné pranýřování a veřejné ukazovaní majetku královédvorských živnostníků. Uvědomovala si, jaké by to bylo, kdyby na jejich místě byli její rodiče.

„Najednou mi bylo po únoru 1948 smutno. Předtím tu bylo veselo, pak tu bylo smutno. Nikdo se nesmál. V mém okolí nikdo nejásal. Měli jsme ve škole pana profesora, třídního, který nás sice dovedl k maturitě, ale měl to stále velice nakloněný. Ten byl taky smutný. Mám z toho velký smutek, z toho převratu. V novinách a časopisech, nebylo nic veselého, všechno bylo takové vážné. Měla jsem z toho takový dojem.“

 

 

Profesní kariéra

 

Vystudovala na filozofické fakultě v Olomouci, v Praze to nebylo možné. Nakonec byla ráda, že studuje v Olomouci, po ukončení studia dostala umístěnku do Žamberku, kde učila asi pět let. V šedesátých letech se přestěhovali s manželem do Prahy, kde však nemohla najít vhodné učitelské místo. Nastoupila tak nakonec do Výzkumného ústavu pedagogického, stále se však snažila najít si pedagogické místo. Po roce 1968 se najednou hodně míst uvolnilo po vyhazovech nepohodlných učitelů. Podala si několik žádostí, ale nebyla přijata, nakonec byla ráda, že mohla v ústavu zůstat, protože se též angažovala během pražského jara. V Ústavu nakonec působila až do odchodu do důchodu na konci devadesátých let.

 

Ve výzkumném ústavu se zabývala obecnými pedagogickými otázkami práce s dětským kolektivem, později na sklonku kariéry se věnovala srovnávacímu studiu pedagogických systémů. V sedmdesátých letech se snažila obhájit kandidátskou práci, z politických důvodů nemohla, obhájila ji až na počátku devadesátých let.

 

Miloslava Žáková je jednou z organizátorek setkání kupičovských rodáků. Po dlouhé době se znovu sešli v roce 1995 při příležitosti plánování cesty na Volyň. Na tomto setkání vznikla myšlenka na napsání „kroniky“ Kupičova. Začaly se sbírat vzpomínky rodáků. Kupičovský rodák Jaroslav Kytl žijící v Kanadě poskytl finance na vydání publikace, potomek jiného volyňského Čecha vlastnící tiskárnu ji za režijní cenu vytiskl. Tak mohla o dva roky později v roce 1997 vyjít kniha o Kupičově, sepsaná především dvojicí autorů Miloslavou Žákovou a Václavem Kytlem.  Vydaná byla u příležitosti asi největšího srazu bývalých rodáků z Kupičova, který se v tomto roce zorganizoval v Krásném Dvoře. V tomto městečku žije hodně bývalých Kupičováků, na náměstí je i pomník připomínající kupičovské padlé. 

 

Na závěr obvyklá otázka pro všechny pamětníky. Ptáme se na životní filosofii či krédo. Jak odpovídá Miloslava Žáková? „Člověk má žít přítomností, má žít to, co žije, nežít vzpomínkami ani moc nemá plánovat budoucnost.“

 

 

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec