Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Zákostelecký (* 1942)

• narozen 23. března 1942 v Českých Budějovicích

• jako chlapec zažil nucenou kolektivizaci statku svých rodičů Jana a Julie v Suchém Vrbném

• v letech 1956–1959 studoval na Vojenské hudební škole v Liberci

• v roce 1969 absolvoval na Státní konzervatoři v Plzni obor hra na klarinet

• v 70. letech sestavil učebnice Škola hry na klarinet I a II

• studoval soukromě uměleckou knižní vazbu

• od roku 1993 byl vedoucím ateliéru knižní vazby na katedře výtvarné kultury ZČU v Plzni

• mezi lety 2001–2023 tvořil ve své knihařské dílně v Přešticích

„Štěstí je v lidech,“ říká autor dvoudílné učebnice Škola hry na klarinet, autor několika patentů v oblasti hudební pedagogiky a oceňovaný umělecký knihař Bedřich Zákostelecký (1942). Je totiž přesvědčený, že za všemi jeho úspěchy stála náhoda a setkání s dobrými lidmi. Dost možná mu ale více pomáhaly zásady získané v rodině, tedy pracovitost, skromnost a poctivost. Bedřich Zákostelecký věnoval přes 40 let svého života knihařskému řemeslu. Předával ho dál na katedře výtvarné kultury Západočeské univerzity (ZČU) v Plzni a za své umění byl mnohokrát oceněn, mimo jiné na Trienále umělecké knižní vazby. Ve své knihařské dílně v Přešticích zhotovil řadu děl, kterými byly obdarovány významné osobnosti jako Benedikt XVI. nebo Václav Havel. V roce 2023 se rozhodl dobové knihařské stroje a stovky nástrojů k ručnímu zlacení, šití, lisování či vyřezávání věnovat do expozice na strakonickém hradě, kde si je lidé mohou i vyzkoušet. V témže roce získal také Cenu za celoživotní přínos Plzeňskému kraji.

Rodiče nechtěli vstoupit do JZD, nakonec ale o statek stejně přišli

Bedřich Zákostelecký se narodil 23. března roku 1942 v Českých Budějovicích. Ačkoliv se v jeho rodině dědilo kovářské řemeslo, u tatínka Jana zvítězila láska k přírodě. S maminkou Julií pečovali o malé hospodářství, kde také malý Bedřich vyrůstal a byl vychovávaný k úctě ke všemu živému. „Pamatuji si, že když naše kráva měla telátka, tak táta sháněl fotografa, což nebylo v té době na venkově vůbec běžné, a nechali se s mámou s telátky vyfotografovat,“ vzpomíná. Na statku v Suchém Vrbném u Českých Budějovic, kde malý Bedřich vyrůstal, měli Zákostelečtí kromě zvířat kolem 12 hektarů půdy, kterou obdělávali ručně, bez zemědělských strojů. „Na to, že to hospodářství bylo jen na nás, tak to bylo hodně práce. Sekalo se ručně kosou, táta pracoval od rána do večera,“ vypráví pamětník a dodává, že dodnes obdivuje skromnost, pracovitost a poctivost svých rodičů. Když prý prodávali brambory, dali do pytle raději vždy o dvě hrsti víc, než aby byli zákazníci nespokojení.

Pamětníkův otec razil heslo, že s poctivostí se nejdál dojde. To vzhledem k době sílícího komunistického tlaku a kvůli rostoucím restrikcím příliš neplatilo. Protože nechtěl vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), byl nucen státu odevzdávat předepsané množství mléka, vajec a výpěstků. Kontingenty se přitom neúnosně zvyšovaly. Poslední ranou pro rodinu byla měnová reforma v roce 1953. Nakonec tedy Jan Zákostelecký souhlasil se vstupem do družstva. „Ty kontingenty byly velké, mléko jsme odevzdávali vždycky plnotučné, nikdy se nešidilo. Nebylo možné se nikde dovolat spravedlnosti. Otec šel na národní výbor, tam ho odkázali, že to nedělají, že to se dělá na okrese. Tak jel na okres do Trhových Svinů, tam řekli, že to nedělají, že to dělají na národním výboru. Takhle s námi manipulovali, a když nám nařídili odevzdávat trojnásobek, tak jsme to nestíhali, už to nebylo možné,“ vysvětluje pamětník.

Statek následně přestal prosperovat kvůli špatnému hospodaření a rozkrádání ze strany mnoha funkcionářů. Ti navíc následně chtěli vinu za úpadek družstva svalit na pamětníkova otce. „Jako kluk jsem slýchal o Jáchymově. Myslel jsem, že se tam budeme stěhovat, ale oni tam chtěli tátu zavřít,“ vzpomínal Bedřich Zákostelecký pro Příběhy našich sousedů. Jeho otec sice nakonec kriminálu unikl, statek mu byl ale zabaven a celá rodina musela jít „do vyhnanství“ na samotu do Nových Hradů. „Otec pak pracoval u rybářů, kde zavedl chov kachen. I zde svou práci dělal poctivě a s láskou ke zvířatům. Vzpomínám si, jak udělal ohrádku pro zraněné kachny, které říkal ošetřovna,“ vypráví.

Škola ho nebavila, tak se dal na muziku

Školák Bedřich neměl valný prospěch, často utíkal „za školu“ do přírody a záměrně zanedbával ruštinu. Navíc chodil s rodiči do kostela a také ministroval, tím se stal pochopitelně černou ovcí v socialistické společnosti. „Dodnes mám zarámovaný citát, který mi napsal místní pan farář Jindra: ‚Mistrovství je v maličkostech, a přece mistrovství není maličkost.‘ Jezdil se mnou také na kole, učil mě německy a byl to skvělý člověk,“ říká pamětník.

Už jako malý kluk se Bedřich Zákostelecký zamiloval do muziky. „Na pouti jsem potkal bratrance, který hrál na harmoniku. Zalíbilo se mi to, a tak mi ji táta také koupil,“ vypráví. Protože do hudební školy v Českých Budějovicích bylo daleko, učil se soukromě u místního muzikanta, pana Platzera, ten ho také nasměroval ke studiu na Vojenské hudební škole v Liberci. Kromě hry na klarinet a akordeon, které zde studoval, se prý naučil životní disciplíně a kázni, která mu do té doby chyběla.

Po ukončení maturitního studia v roce 1960 nastoupil do Plukovní vojenské hudby 51. msp / 15. msd v Českém Krumlově, kde se začal úžeji specializovat na hru na klarinet a kde získal důležitou praxi díky častému vystupování. Pamětník v rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná na množství zajímavých kontaktů na kvalitní hudebníky, které v té době získal, i na poslední pokus o obnovu slávy vojenských kapel, kterým měla být reorganizace. V místě došlo ke spojení krumlovského a prachatického orchestru ve Vojenskou divizní hudbu České Budějovice. „V průběhu reorganizace zanikly hudby motostřeleckých pluků u vševojskových divizí na plných počtech a místo nich se vytvořily početně silnější hudby divizní. (…) Vlivem zvýšené motorizace se totiž snížil podíl hudebního doprovodu pochodujících vojsk a naopak do popředí začala vystupovat koncertní činnost, což vyžadovalo početní posílení hudeb a jejich jiné vnitřní složení.“[1] „Přestěhovali nás do Prachatic, kde byly také byty pro muzikanty. Už tam jsem se začal více zajímat o techniku hry na klarinet, zaujalo mě, proč každý hráč má trochu jiný tón,“ vysvětluje umělec.

Zájem prohlubovat své hráčské dovednosti ho po návratu do civilu dovedl ke studiu na Státní konzervatoři v Plzni, kde pod vedením Františka Vacovského roku 1969 absolvoval. Poté začal působit jako učitel na hudební škole ve Volyni, kde se dosud hra na klarinet nevyučovala. Z toho důvodu neměl dostatek notových podkladů a učebních pomůcek pro svoje žáky a nouze ho donutila vyvíjet nové způsoby a přemýšlet nad novou metodikou výuky. Ta stávající mu nepřišla vhodně uzpůsobená potřebám malých muzikantů. Stejně jako mnohokrát v jeho životě sehrála svou roli náhoda a setkání se správnými lidmi na správném místě. „Byl jsem v porotě krajské soutěže a večer jsme si s kolegy na hotelu povídali. Paní Chaluperovou, která byla metodičkou v učitelském ústavu, zaujalo, jak přemýšlím o hudební výchově dětí, a motivovala mě, abych svůj koncept učebnice sepsal a realizoval,“ vysvětluje pamětník. „Později jsem od ní navíc dostal urgenci, když jsem nic neposlal. Nebylo tedy vyhnutí. Kamarád, který uměl psát na stroji, což já v té době neuměl, mi pomohl. Já jsem mu nadiktoval svůj koncept nové učebnice a společně jsme ho poslali paní Chaluperové. Ta ho dále poskytla vydavateli.“

Nouze ho naučila řemeslu knižní vazby

Díky svému zápalu pro muziku a pro výchovu nových talentů se na přelomu 60. a 70. let naučil novému řemeslu, kterým byla umělecká knižní vazba. Opět tomu dopomohla náhoda a setkání s dobrými lidmi a opět se jednalo o tvůrčí profesní dráhu kloubící řemeslo a činorodost.

V hudební škole se potýkal s nedostatkem notového materiálu, a tak požádal o pomoc své kamarády muzikanty. „Dřív nebyly hudební školy a děti se učily hrát soukromě u muzikantů. Noty se nejčastěji získávaly od cirkusáků, kteří hráli v cizině. Okolo Vacova a na Stachách bylo takových lidí hodně. Já jsem s partou bývalých cirkusáků chodil hrát na pohřby, a tak jsem se dostal k zajímavým notám,“ vypráví s tím, že noty byly notně opotřebované a bylo potřeba je nechat znovu svázat, aby je jeho tehdejší žáci mohli používat. Docházel proto několik let za knihařem, panem Kahovcem z Volyně, který mu zpočátku veškeré noty vázal, ale postupně ho svému řemeslu naučil. „Nejdřív jsem byl nešikovný, prošil jsem si prsty nebo jsem se přilepil na plátěné desky,“ vzpomíná. Později ještě studoval rukodělnou knižní vazbu u uměleckého knihaře Ladislava Hodného z Týna nad Vltavou, Jindřicha Svobody z Brna či Jána Vrtílka ze Žiliny.

V létě dramatického roku 1968 byl Bedřich Zákostelecký s Prácheňským souborem na folklorním festivalu. „Vraceli jsme se 20. srpna a v hospodě v západním Německu nám říkali, že na nás jedou Rusové, ale my jsme jim nevěřili,“ vypráví pamětník. Ten během prověrek v 70. letech vyjádřil nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, a tak už nemohl dále studovat a z Volyně se musel odstěhovat.

Se špatným kádrovým profilem to nebylo bez problémů

První díl dlouho připravované učebnice Škola hry na klarinet vyšel Bedřichu Zákosteleckému v roce 1974 v Pedagogické edici nakladatelství Supraphon. Neobešlo se to ale bez politických tahanic. Když šéfredaktor připravoval smlouvu a měl vyplnit kádrový posudek, přimhouřil prý oči. „Napsal do kolonky, že politické problémy nemám, tím to prošlo. Kdyby se tam objevily moje resty, tak by se to nevydalo. O tom jsem se tehdy také přesvědčil, protože když Škola hry na klarinet vyšla, tak děvčata v Knize ve Strakonicích, kam jsem chodil nakupovat učebnice, dala několik výtisků do výlohy. A hned byl na Okresním výboru KSČ humbuk, jak je možné, že ta učebnice vůbec vyšla,“ popisuje pamětník.

Vzpomíná také na vedoucího redakce v Supraphonu pana Dostála a jeho poctivost. Jednou ho prý informoval, že v redakci je umístěné odposlouchávací zařízení. Bylo to kvůli osobnosti muzikologa Ivana Medka, který podepsal Chartu 77 a byl ze Supraphonu vyhozen. „Celá redakce Pedagogických edic pak na jeho obranu sepsala dopis, kde vyzdvihovali Medka jako vynikajícího člověka a odborníka, o politice ani slovo. A víte, jak to dopadlo? Po roce vyhodili celou redakci! Když jsem v roce 1977 dělal Školu hry na klarinet II, tak už to dělal jiný redaktor a psal jsem pod jiným editorem,“ objasňuje pamětník.

S vydáním učebnice byly spojené určité komplikace a při tvorbě musel vycházet vstříc mnohým požadavkům. Redakce například měla příděl papíru na rok, a tak nesměla být publikace moc obšírná. Zároveň si jako učitel sám vyzkoušel, že se děti dobře neorientovaly v dosavadním systému výuky hry na klarinet. Dal si tedy za cíl vše zjednodušit a graficky znázornit. „Dřív byl v učebnici namalovaný klarinet a notová osnova, a bylo vyznačené, co se má při hraní jednotlivých tónů zakrýt / zmáčknout prstem. Já jsem vymyslel takový kotouč s výřezy jako učební pomůcku, nemohli jsme ale najít výrobce,“ vypráví s tím, že k proražení dírek v kotouči měly děti použít hračkové kleštičky pro průvodčí. Díky radě a pomoci svého známého si nechal Bedřich Zákostelecký své učební pomůcky (Hmatovou tabulku a Pomůcku pro vyučování hry na klarinet) patentovat. I když ho to původně ani nenapadlo, později docenil, že patent má, protože plagiát jeho tabulky, přepracovaný pro výuku hry na tubu, byl málem použit v jiné učebnici Supraphonu.

Škola hry na klarinet I a II Bedřicha Zákosteleckého se doposud k výuce používají a vychází nové dotisky. Je to dáno zejména metodou, která vychází z vlastních praktických pedagogických zkušeností, a také intuitivností obou učebnic. Pamětník vysvětluje, že po vynálezu klarinetu hráli na tento nástroj jiní dechaři, například hobojisté s povinností klarinetu: „V tradičních učebnicích pro klarinet se předpokládalo, že hráč už má předchozí zkušenosti s jiným nástrojem a umí hudební teorii. To ale později v praxi často neplatilo.“ A tak pamětník ve své knize proložil teoretické pasáže s procvičováním hmatů a hry. Inovoval také systém výuky tak, že se žáci učí nejdřív tón E1, který se tvoří stiskem palce a ukazováku. „Dříve se začínalo u G1, protože tam se nic nezakrývá, ale to právě není pro děti snadné, protože když nic nemačkají a drží nástroj jen na palci, tak jim klarinet nedrží v puse a nemůžou si vytvořit kvalitní nátisk.“

Plzeňsko si zamiloval a začal se zde naplno věnovat knižní vazbě

Bedřich Zákostelecký vzpomíná, že když dostal v roce 1984 nabídku vyučovat na konzervatoři v Plzni, byl zprvu k „západní výspě socialismu“ nedůvěřivý. „Paní ředitelka mi tehdy nabídla, že můžu mít volné pátky, abych mohl dojíždět. To nebylo běžné. Nemohl jsem vůbec uvěřit, že bych s takovým kádrovým profilem mohl být přijat, tak mě naložila do trabantu a odvezla na Krajský výbor k vedoucímu Odboru školství a ten mi slíbil, že mi to povolí,“ líčí. Ochota a vstřícnost lidí v Plzni ho tehdy překvapila, a tak zde, ač rodilý Jihočech, nakonec zakotvil. Dodnes oceňuje, jak se mu bez problémů podařilo získat dekret na pronájem knihařského ateliéru.

Kvůli problémům se zuby musel Bedřich Zákostelecký opustit hraní na klarinet, odešel z konzervatoře a začal se naplno věnovat umělecké knižní vazbě. Jak říká, bylo pro něj zásadní, že mohl jednu tvůrčí vášeň nahradit jinou. Splnil si také svůj sen být na volné noze a dělat to, co ho baví. „Bylo to krásné období, vždy za mnou do ateliéru někdo přišel, popovídali jsme si. V Plzni jsem v té době získal řadu přátel i ve Svazu československých výtvarných umělců,“ říká pamětník.

Od roku 1993 byl vedoucím Ateliéru knižní vazby na Katedře výtvarné kultury Fakulty pedagogické ZČU v Plzni. V roce 2001 si otevřel v Přešticích svůj soukromý ateliér, kde vyhotovil řadu uměleckých děl, která byla použita jako dary pro významné osobnosti, například pro Benedikta XVI. nebo Václava Havla. Pro město Přeštice pak zhotovil kazetu na pečetidla a návštěvní knihy pro tamní muzeum.

V době vzniku tohoto textu (2023) pamětník stále bydlel v Přešticích na Plzeňsku, odkud svou knihařskou dílnu v roce 2023 přesunul do stálé expozice na Hrad Strakonice. Pamětník je hrdý na své dva syny a na to, jakou výchovu jim dal (syn Jan je hudebníkem, syn Marek grafikem). Ve volném čase se stýká s rodinou a vnoučaty. Bedřich Zákostelecký zůstal doposud milovníkem přírody. Často vyráží ke své oblíbené lavičce v krajině, kde čerpá klid a inspiraci. S sebou vodívá psa a nosí malou flétnu, na kterou když pískne, slétá se k němu všemožné ptactvo z okolí. Je životním stoupencem filozofie stoicismu, díky které nalezl vnitřní vyrovnanost a klid.

 

[1] https://armada.vojenstvi.cz/povalecna/studie-a-materialy/vojenske-hudby-cs-armady-po-roce-1945.htm