Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Augustin Žák (* 1960)

• narozen 27. listopadu 1960 v Ledči nad Sázavou, vyrůstal ve Světlé nad Sázavou

• otec Gustav Žák byl hostinský, v roce 1956 byl krátce vězněn za napadení člena KSČ

• 1975–1979 studoval pamětník na zemědělském učilišti

• 1979–1981 základní vojenská služba v Dukle Písek

• v letech 1979–1988 evidován vojenskou kontrarozvědkou jako důvěrník

• 1981 podepsal smlouvu s Duklou Jihlava, účastnil se např. Spenglerova poháru

• 1989–1991 hráčem Ostravy Vítkovice

• 1991–1993 hráčem finského IFK Lepplax

• poté pracoval jako manažer hokejových klubů v Havlíčkově Brodě a v Dukle Jihlava

Když na mistrovství světa v hokeji v březnu 1969 Československo porazilo Sovětský svaz, který jen několik měsíců předtím vyslal své tanky k potlačení pražského jara, v celé zemi se konaly bouřlivé oslavy. Účastnil se jich i hospodský Gustav Žák ze Světlé nad Sázavou, který před svůj podnik vystavil velkou ceduli s nápisem Hospoda u bratří Holíků – podle Jaroslava a Jiřího Holíkových, hokejistů Dukly Jihlava, kteří se na vítězství podíleli v dresu národní reprezentace. Bratři Holíkovi se stali také celoživotními vzory jeho tehdy osmiletého syna Augustina, který chodil bruslit na hřiště vedle nedaleké zemědělské školy. 

Augustin Žák se narodil v Ledči nad Sázavou 27. listopadu 1968. Své křestní jméno měl sice uvedené v rodném listě, později mu však na úřadech do všech dokladů zapisovali jeho zkomolenou podobu Gustav a ke jménu Augustin se vrátil až po roce 1989. 

Jeho otec byl nejen hostinský a vášnivý hokejový fanoušek, ale také bouřlivák a odpůrce komunistů: v roce 1956 po potlačeném povstání v Maďarsku byl krátce vězněn, protože na zábavě napadl člena KSČ. Augustin se až v 16 letech dozvěděl, že jeho otec byl už dříve jednou ženatý a z prvního manželství má dvě dcery. „Své nevlastní sestry jsem nikdy neviděl. V té době se to považovalo za ostudu a tajilo se to,“ konstatuje. Se svou druhou ženou Lidmilou, za svobodna Bašovou, měl kromě Augustina ještě další dvě děti – o rok starší Blanku a o rok mladšího Petra. 

Béčkový Písek, áčková Jihlava

Všichni tři sourozenci hráli tenis, Augustin a Petr si k němu brzy přibrali také hokej a začali jezdit na tréninky do Havlíčkova Brodu. Augustin Žák uvádí, že nerad trénoval, při běhání býval poslední, ale doslova drogou pro něj bylo jakékoli utkání, hrál jako střední útočník a bavilo ho nahrávat na góly. 

S nepříliš dobrým prospěchem studoval střední zemědělskou školu a o budoucnosti moc neuvažoval. Teprve před maturitou se rozhodl, že by si vojenskou službu rád splnil jako hokejista v Dukle. 

V červenci 1979 nastoupil na vojnu k „béčkovému“ útvaru Dukly v Písku. Na letní přípravu ho pozvali do „áčkové“ Dukly Jihlava, ale pak se do Písku opět vrátil. Během vojenské služby v Písku došlo k události, která ovlivnila Augustinův pozdější život. Do místnosti, kde spali vojáci základní služby, chodilo přespávat několik mladých mužů v civilu. Až o několik let později, již jako hráč Dukly Jihlava, z rozhovoru s příslušníkem vojenské kontrarozvědky pochopil, že ke kontrarozvědce zřejmě patřili i tito mladíci, kteří o něm podávali informace svým nadřízeným. Podle dokumentů z Archivu bezpečnostních složek (Archiv bezpečnostních složek, arch. č. A-54390 VKR) získali Augustina Žáka ke spolupráci coby důvěrníka. On sám však uvádí, že si toho nebyl vědom. Jako důvěrník byl evidován až do roku 1988, kdy Duklu opustil. 

Legendární dril v Dukle

Po skončení základní vojenské služby roku 1981 dostal Augustin Žák nabídku nastoupit jako stálý hráč do Dukly Jihlava. Třebaže měl nabídky ze Sparty a z Kladna, vůbec neváhal – Dukla pro něj byla nejvyšší metou –, a tak podepsal smlouvu jako voják z povolání. 

První polovina 80. let byla érou velkých úspěchů Dukly Jihlava. „Tenkrát jsme byli fakt slavní. Do Jihlavy jezdily na hokej autobusy lidí z celého kraje a atmosféra na stadionu byla neskutečná. Ale mně se hrálo výborně i v Brně nebo Bratislavě, kde na nás diváci pískali. To byl takový motivační prvek, to nás nabíjelo, že musíme vyhrát.“ Hráči ho podle jeho slov hned přijali mezi sebe, byl oblíbený i proto, že ostatním nahrával na góly. 

Jako trenér stál v čele Dukly Stanislav Neveselý, na kterého Augustin Žák vzpomíná s velkým respektem: „Obětoval hokeji celý život. Dovedl se na hráče rozčílit, dát mu čočku, ale druhý den už o tom nevěděl, nikomu se nemstil. Jeho tréninky byly neskutečně intenzivní, všechno naplno. Řval na nás, jebal nás. Ale nebýt jeho, nikdy bych nehrál vrcholový hokej.“ V roli trenérů se setkal také s Jaroslavem Pitnerem, Jaroslavem Holíkem a Vincentem Červeným. 

Hokejisté Dukly měli pevný denní režim, pravidelný rytmus společných snídaní a obědů, tréninků a odpočinku. Pouze v den zápasu po ranním rozbruslení následovala relaxace s povinným promítáním, potom oběd, další odpočinek a porada na stadionu. Kromě třítýdenní dovolené v červenci trénovali celý rok. K životu hokejistů však patřila také pravidelná politická školení, která vedl právě Stanislav Neveselý. 

Po návratu ze Západu k pohovoru s kontráši

V létě roku 1982 jel Augustin Žák se svým mužstvem poprvé na Západ, do italské Cortiny. „Jako kapesné jsme dostali asi 200 marek, další peníze jsme získali prodejem českého skla. Na cestě zpátky jsem už hlady šilhal, všechny peníze jsem utratil za dárky a nenechal jsem si nic na jídlo.“ Na zájezdy se podle jeho slov jezdilo vždy v srpnu, nákupy byly důležitým bodem programu a hokejisté často raději hladověli, aby měli víc peněz na oblečení a kosmetiku. Celních kontrol se podle slov Augustina Žáka bát nemuseli, protože celníci byli k vojákům shovívaví a solidární: „Nakoupil jsem si bundy a trička, pro mámu jahodový a jablečný šampon. Trenér Pitner chtěl, abychom domů přijížděli až v noci, aby lidi neviděli, co všechno jsme si přivezli.“ 

Na zájezdech je vždy doprovázel dohled v civilu, „vočko“, a po návratu obvykle následovaly pohovory s kontrarozvědkou: „Každý z nás k němu musel jít a vyptávali se, s kým jsme se na Západě setkali. Vždycky jsme jmenovali Vojtu Pavlíčka, který měl lékárnu v Kreuzlingenu, a další dva kluky, co emigrovali. Ale ve skutečnosti jsme se vídali s mnohem více lidmi.“

Roku 1982 se hokejisté Dukly Jihlava zúčastnili Spenglerova poháru v Davosu, kde k překvapení všech přítomných porazili sovětský tým. „To byla fantazie, proti Rusákům byli všichni, takže lidi za nás platili na diskotéce, byli jsme za bohy.“ 

Tak jako každý ctižádostivý hokejista i Augustin Žák toužil dostat se do reprezentačního týmu, na chvilku mu dokonce svitla naděje, že by byl ve výběru na olympiádu v Sarajevu roku 1984. Realisticky však přiznává své limity: „Byl jsem pomalý, na nároďák jsem asi neměl.“ 

Krize v Ostravě

Na konci roku 1988 Augustin Žák Duklu opustil. K okolnostem svého odchodu se nechce příliš vracet: „Když skončil pan Neveselý, který věděl, že jsem pro tým cenný, trenéři Holík a Augusta mě vyhodili jako psa. Říkali si asi, že jsem starý a pomalý. Ani se se mnou nerozloučili. Ale v té době už jsem byl psychicky silný a věděl jsem, že musím jít dál.“ 

V době před rokem 1989 mohli hokejisté odcházet do zahraničního angažmá až po 400 zápasech odehraných v lize a ve věku nejméně 30 let. Augustin Žák doufal, že tento limit splní jako hráč týmu Ostrava Vítkovice a pak bude moci odejít do zahraničí. Mezitím ale v listopadu 1989 padl komunistický režim, otevřely se dveře na Západ a do zahraničních týmů začalo odcházet mnoho mladších a nadějnějších hráčů, čímž se situace zkomplikovala. 

„Ohledně listopadu 1989 jsem neměl žádná očekávání,“ konstatuje Augustin Žák. „Jen lituji, že se pádu komunismu nedožil můj otec.“ 

První sezona ve Vítkovicích byla pro Augustina Žáka náročná. „Tam byl jiný hokej, chtěli po mně, abych dával góly, trenér mě nestavěl.“ Z Dukly byl navíc zvyklý na přísný režim a pevné vedení, kdežto v Ostravě leželo mnohem více zodpovědnosti na jednotlivých hráčích. Bez rodiny se navíc cítil osamělý. V druhé sezoně už jeho rodina žila v Ostravě a jeho situace se mírně zlepšila. 

Poté se Augustin Žák přece jen dočkal zahraničního angažmá. Nastoupil jako hráč druholigového týmu IFK Lepplax ve Finsku, kde strávil dvě sezony. Začal se učit anglicky, jeho děti nastoupily v Lepplaxu do školy a do školky, on sám, protože měl hodně volného času, si našel práci na částečný úvazek v květinářství. Svou hráčskou kariéru uzavřel ještě krátkým působením v německém Augsburgu. 

Boj o sponzory

Po návratu do Česka začal působit jako manažer ve svém domovském Havlíčkově Brodě. „To byla výborná škola života. Když jsem to přebíral, pořád nebyly peníze a klubu hrozil krach. Bylo tvrdé nemít na výplaty a pořád shánět peníze,“ vzpomíná. 

Roku 1997 se vrátil jako manažer do Dukly Jihlava, která v té době prožívala velký ústup ze slávy. Armáda už neměla možnost klubu poskytovat tak exkluzivní finanční podmínky, jaké měl před rokem 1989, navíc bylo nutno platit velké sumy za pronájem zimního stadionu. Augustina Žáka tedy znovu čekalo náročné shánění sponzorů. „Naučil jsem se, že každý problém se dá řešit, rozšířil jsem si obzory, pochopil jsem, kdo je dobrý a kdo je špatný člověk,“ shrnuje své zkušenosti. 

Za svou hráčskou kariérou se ohlíží bez lítosti: „Možná že kdybych víc makal a trénoval, byl bych někde jinde. Ale myslím, že jinak bych to neuměl. Nebavilo mě trénovat, ale zase jsem byl do party. Možná že kdybych někde sám trénoval a nechodil s klukama na pivo, nevzali by mě mezi sebe a nehrál bych.“ 

„Držím se svých názorů a štvou mě kamarádi, kteří své názory každé dva roky mění,“ říká Augustin Žák závěrem. „Já si za svými názory stojím, a když mi někdo ublížil, určitě o něm za dva roky neřeknu, že je dobrý, abych z toho měl nějaký prospěch. Žiju svým životem, jsem rád za každý den a nestěžuju si. Kamarádství je pro mě důležité. Scházím se jen s lidmi, o kterých vím, že nejsou křiváci a že mě nezklamou. Takových lidí není moc, ale jsou.“