„Potom tam přišli vězni z Itálie. Říkali jim badogliovci. To byli stoupenci generála Badoglia. Že Badoglio byl jako pro království a Mussolini byl ten nacista, že. Co tam ty badogliovce, to byli jako partyzáni, Němci co tam pochytali, tak je dávali do těch káznic. Tak k nám přišel taky transport těch vězňů, těch italskejch. Tak s těma jsme dosti tak kamarádili. Taliáni byli strašně pobožní. Tady mám vzpomínku na toho jednoho. A shodou okolností byl tam jeden Čech, z té Itálie přišel. Jak byl ten protektorát, tak měli vlastní armádu tenkrát už. Ne už normální československou, jak bylo, ale Češi. Oni tomu říkal vládní vojsko. Hitler to vládní vojsko (poslal) do Itálie, nadělat ten nějakej pořádek nebo něco. A ten Čech jeden, Strnad se jmenoval, byl z Olomouce, ten utekl k těm badogliovcům. A oni ho zajali tam a přišel k nám do toho lágru.“
„Víte, jaké jsme měli sociální zařízení? Byla velká vybagrovaná díra, byly latě - teda fošny napříč a tam se vždycky chodilo, mezery mezi tím. Člověk stál na dvou fošnách a taková tam byla hygiena. Úplavice řádila jako čert. Vši, skvrnitej tyf, taky jsem ho dostal, úplavice byla. Kdo nedržel na hygienu, ten tam zůstal. Ten se nevrátil. Že byli chlapi, on měl v kalhotech, teda, jak se říká, posral se a nevyčistil to, stoupl si k těm kamínkám a nechal to uschnout a chodil v tým tak dál. Tak ten člověk tam nevydržel. Ten tam zůstal. Tam denně, bylo nás tam asi devět set lidí a denně byli čtyři, pět, šest mrtvejch.“
„Když přišel Hitler, já jsem chodil do obchodní školy. V září jsem nastoupil do druhé třídy obchodní školy. Přišel Hitler, stanovil hranice a já jsem nemohl dojíždět do školy ze Zvole do Olomouce. Denně jsem dojížděl. Finanční prostředky jsem neměl na ubytování v Olomouci, rodiče mě nemohli podporovat, neměli taky. Tak jsem tři roky pracoval v Lukavicích v továrně, potom jsem pracoval u Šeftra v Zábřehu, to byla textilka, hedvábí, až jsem si vydělal peníze, tak v roce 1941 jsem šel, se přestěhoval do Olomouce a dokončil druhej ročník obchodní školy.“
„Vší tam bylo tolik, plno, že jsem tam viděl, chlap ležel na posteli, nemohl se už hejbat, oni po něm lezly vši, že přelézala jedna přes druhou, že neměla místo. A stalo se někdy u vší, že byly nějak pod kůží, že se to vylíhlo, když to rozřízl, tak to bylo hnízdo vší. Kdo trochu nedržel, tak to byl konec, tak to lezlo po krku. A jednou za sedm týdnů nás vozili na jeden podnik, tam to bylo Bunawerke, se to jmenovalo. Vlakem nás vozili ve vagónech. Tam jsme přišli, vyslíknout všechno ze sebe a dalo se to do takových pecí. A vedle byly sprchy, koupelka. Tam prošli, se vykoupali, umyli celí a tam už nám z pece vyjely ty šaty. To bylo úplně teplý. Párou to tam ničili, ty vši, že. Tam jsme to oblíkli zas. Tam se to ničilo - ty vši jednou za sedm týdnů.“
„Ráno mě sebral a vlakem mě transportoval do Plauen na to gestapo. Tam jsem přišel do jeho kanceláře, seděl tam ten gestapák, takovej malej za stolem. A začal číst udání. Od šéfa tam měl to udání. Začal to číst, co všechno jsem provedl. Že utekl jsem z práce, nechtěl jsem se dát k Němcům, podepsat to, sabotáže jsme dělali, všecko tam přečetl a písařka to tam zapisovala. Teď to vzal: ‚Podepiš to!‘ Říkám: ‚To není pravda! Já to nepodepíšu.‘ On skočil, hned jsem dostal tři, až jsem vyplivnul zub. Dostal a byl jsem odsouzenej. No, eskorta odvezla mě do vězení a byl jsem odsouzenej během čtvrt hodiny.“
Antonín Zajíc se narodil 22. dubna 1921 v Rudě nad Moravou. Když mu jsou dva roky, rodina se stěhuje do nedaleké Zvole. Zde také absolvuje šest tříd obecných a čtyři třídy měšťanské školy. Potom nastupuje na obchodní školu do Olomouce, kterou dokončuje roku 1942. Ten samý rok je vybrán na nucené práce do Německa. Je poslán do Bernsbachu v Dolním Sasku. Na podzim roku 1944 odjíždí na dovolenou, z které už se nevrátí. Proto je zatčen gestapem a odvezen do věznice Plauen. Odtud je 14. listopadu transportován do káznice ve Spergau u Halle. Zde dostává v lednu 1945 skvrnitý tyfus. Dne 6. března 1945 je propuštěn, protože si jej vyžádá bývalý zaměstnavatel z Bernsbachu. Po pár dnech utíká. V Lounech je opět zatčen a odvezen do káznice v Plzni-Karlově. Zde zažívá nálet na Škodovku. Dne 22. dubna 1944 se vrací domů. Dne 22. května 1945 dobrovolně nastupuje na vojnu do Jeseníku. Po návratu se stěhuje k rodině do Frankštátu (dnes Nový Malín). Zde musí nuceně vstoupit do JZD, kde zůstává 22 let. V současnosti žije v Novém Malíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
