„Prvně jsme se snad viděli před třiceti lety, plus minus, a od té doby to, co říká, a ten dojem, který dělá, je neměnný. Čili je to člověk, který něco prožil, popsal to tenkrát, popsal to po pěti letech, po dvaceti letech, tak je to pořád stejné, což je fajn. Jistě byla oblíbená, protože to byl člověk velice přátelský, řekl bych vybrané dámské způsoby.“ – „A jaká byla vědkyně, z hlediska…?“ – „Prvotřídní, já jsem nikoho jiného nebral na stáže.“ – „A na čem ona pracovala u vás v ústavu? Tuším, že tam bylo téma nějaké disertační práce.“ – „Jistě, samozřejmě, to se týkalo v podstatě výpočtu vlastností molekul a reaktivity. A samozřejmě, to se desetiletí dělalo experimentálně. Teď se to dělá taky experimentálně, když chci vědět, jestli ta nebo ona molekula se chová ve spektrofotometru nebo při zvýšené teplotě. To lze udělat experimentálně, ale teď už pár desetiletí to lze dělat také početní cestou na základě teorie, která popisuje molekuly a reaktivitu molekul, to je na základě kvantové mechaniky.“
„Pak byli lidé, které jsme – to se nedalo říkat – měli za mravní krysy, za lumpy, kteří nejen to, že stáli na té straně velice brutální, ale dělali to s takovou horlivostí, že to bylo odporné a pobuřující.“ – „Oni vystupovali proti vám, nebo snažili se dostat na vaše místa?“ – „Tak vystupovali proti… řekl bych proti všem, proti všem z hlediska vašeho a mého normálním lidem.“ – „Jakým způsobem to dělali, jaké metody měli?“ – „Tak zaprvé, zbavili nás všech možných funkcí. Já jsem byl při té první prověrce zbaven funkce vedoucího oddělení. To potkalo mnoho lidí. Na to jsem vnitřně reagoval tak, že jsem si řekl: ‚To je báječný, budu si moct dělat nerušeně svoji vědu, svoje badatelství, a nebudu rozptylován povinnostmi, které ta funkce toho vedoucího oddělení nebo vedoucího skupiny vyžaduje.‘ Což vás vždycky tak trochu odvádělo od práce milované, abych tak řekl.“
„Ano, to jsem je převedl, to bylo za rohem od toho našeho bytu a tam byla rodina mé ženy Mileny, rodina Bílkova. Tatínek Mileny neměl s válkou, s bojováním, nic společného, ta rodina byla v tom sklepě od nás za rohem uložena. Já jsem samozřejmě nebyl… my jsme s malou partou kluků byli připravení donést tam tu a tu informaci nebo shánět pro nastávající maminku porodní babičku, to si člověk pamatuje tak živě. To jsme vykonávali, nosili jsme odněkud a někam jídlo a pití a tak.“ – „A tam jste v tom úkrytu poprvé poznal vaši paní, nebo viděl…“ – „Ano, tam byla… tam byly ve všech těch sklepích rodiny z toho domu. A tam jsem ji viděl. A vidíte, nebyl jsem orientován jen na válku, ale všiml jsem si dívenky, která upoutala mou pozornost zpustlíka, takže mě to poutalo stejně jako ty věci kolem likvidace důsledků války.“
Rudolf Zahradník se narodil 20. října 1928 v Bratislavě. Žil v Piešťanech, roku 1939 odešel s rodinou do Prahy. Byl aktivní ve skautském hnutí a zúčastnil se Pražského povstání v květnu 1945. Pracoval v laboratoři chemické firmy a poté vystudoval chemickou průmyslovou školu a Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Byl zaměstnán v Ústavu hygieny práce a chorob z povolání, od roku 1961 v Ústavu fyzikální chemie ČSAV. Spolu s Jaroslavem Kouteckým patřil k průkopníkům kvantové chemie v Čechách. Přednášel v zahraničí, byl svědkem maďarského povstání v roce 1956 a při prověrkách po roce 1968 byl odstraněn z vedoucí pozice. Publikoval řadu článků a knih, v letech 1993 až 2001 vedl Akademii věd ČR, v letech 1994 až 1997 i Učenou společnost ČR. Je nositelem řady vyznamenání, cen a čestných doktorátů. Zemřel 31. října 2020 ve věku 92 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
