Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Zach (* 1963)

• narozen 13. května 1963 v Plzni

• pamětníkův otec Karel Zach byl ekonomický náměstek v družstvu Stavba, matka Marie (rozená Kadlecová) harfenistka v orchestru Divadla J. K. Tyla a plzeňského rozhlasu

• dědeček Jan Kadlec byl úspěšný podnikatel, měl velkoobchod s cukrovinkami a vlastnil několik činžovních domů

• dědeček Karel Zach byl legionář na italské frontě, později velitel četníků v Užhorodu a následně v Přešticích u Plzně

• po komunistickém puči přišel dědeček Kadlec o majetek, dědeček Zach byl sesazen a pamětníkův otec Karel Zach byl vyloučen z pražské právnické fakulty, k jejímuž dokončení mu zbýval jediný semestr

• jako dítě chodil s matkou často na představení do Komorního divadla

• vystudoval stavební průmyslovku a stavební fakultu ČVUT, obor ekonomika a řízení stavitelství

• v Plzni byl častým hostem studentského klubu Studna, pořádal tu i neoficiální diskotéky

• dvakrát se neúspěšně pokoušel dostat na produkci na FAMU

• roční vojenskou službu strávil v Rajhradu u Brna, kvůli opuštění posádky mu hrozilo vězení, lékař ho zachránil tím, že ho na měsíc poslal do brněnského blázince

• pracoval v okresním stavebním podniku, středisku památek Horšovský Týn, později na Útvaru hlavního architekta města Plzně, tady prožil listopad 1989

• v roce 1990 restituovali Karel Zach a jeho sestra Helena čtyři činžáky po dědovi Kadlecovi na plzeňském náměstí T. G. Masaryka a Palackého náměstí

• od roku 1995 provozuje v objektu na Palackého náměstí irskou hospodu a hudební klub Zach´s pub

Život Karla Zacha nasměrovaly restituce. Hned v roce 1990 vrátil stát jemu a o pět let starší sestře Heleně činžáky po dědečkovi, který měl velkoobchod s cukrovinkami. V domě na plzeňském Palackého náměstí začal Karel Zach v roce 1995 provozovat Zach´s pub. Legendární irskou hospodu a hudební klub s celoročním programem dnes zná snad každý Plzeňák. Kapely se sem rády vrací i kvůli tomu, že majitel nechybí na žádném koncertě. „Spousta velkých jmen k nám jezdila a jezdí doposud,“ říká Karel Zach. „Jsem jim za to vděčný, posouvá to běžný hospodský život někam dál. A já se taky necítím jenom jako hospodský a výčepák, ale přece jenom mám pocit, že tomu životu v Plzni snad něco přináším.“

Otce vyloučili z práv

Karel Zach se narodil 13. května 1963 v Plzni. Otec Karel byl účetní, později ekonomický náměstek ve výrobním družstvu Stavba. Maminka Marie, rozená Kadlecová, byla harfenistka v orchestru Divadla J. K. Tyla a plzeňského rozhlasu.

Matčina rodina Kadlecových za první republiky úspěšně podnikala. „Děda měl velkoobchod s cukrovinkami Kadlec na plzeňské Riegrově ulici,“ říká Karel Zach. „Po roce 1948 byl zkonfiskován, do hodiny ho musel opustit, mohl si vzít jen osobní věci.“ Kromě toho pamětníkův dědeček, úspěšný podnikatel, koupil několik činžáků.

Blok tří domů na Palackého náměstí komunisté zestátnili. Karel Zach a jeho o pět let starší sestra Helena činžáky dostali zpět v restituci hned v roce 1990. A právě tady pamětník od roku 1995 provozuje Zach´s pub, irskou hospodu a hudební klub. Naopak dům na náměstí T. G. Masaryka zestátněný nikdy nebyl a pamětníkova rodina v něm bydlela.

„Děda na dvoupatrovém činžáku přistavěl další patro, vznikl nádherný velký byt s terasou,“ vzpomíná pamětník. „Komunisti ho ale administrativně rozdělili, dvě místnosti zůstaly nám, v dalších dvou bydlela jiná rodina. Měli jsme společný záchod a koupelnu.“ Fakt, že dům nebyl zestátněný, přinášel rodině jen výdaje a starosti. „Nájemníci platili směšně nízký nájem,“ vypráví Karel Zach. „Ale povinnost starat se o dům nám zůstala. Museli jsme platit opravy. Když někomu z nájemníků protékal záchod, šel za námi.“

„Dědu Jana Kadlece jsem už nepoznal,“ říká Karel Zach. „Ale babička Marie s námi bydlela. Vzpomínala na prvorepublikový život a prosperující velkoobchod. Vyprávěla třeba, že děda i na Štědrý den pracoval až do oběda. V poledne řekl: ‚Práce je hotová. Půjdeme do kožešnictví nebo klenotnictví a vybereš si něco pod stromeček‘.“

Zatímco o životě prarodičů Kadlecových věděl Karel Zach hodně, prarodiče Zachovi pro něj byli záhadou. „Teprve nedávno, když jsem chtěl zjistit svůj rodokmen a zadal si rešerši, jsem se dozvěděl, že děda Karel Zach byl legionář na italské frontě, v záznamech se dohledala i vyznamenání, která dostal. Bylo to pro mě velké překvapení.“

Za první republiky byl pamětníkův děda Zach velitelem četnické stanice v Užhorodu. Později velel četníkům v Přešticích. „Po komunistickém převratu byl sesazen a vystěhován na ruinu zámečku ve Pteníně,“ říká Karel Zach. „Návštěvy tady nebyly moc povzbudivé, byla to totální ruina, která v zimě nešla vytopit. Děda trpěl depresemi, moc nemluvil, vybavuji si ho, jak sedí a hází zrní slepicím.“

Pamětníkův otec Karel Zach byl po komunistickém puči vyloučen z pražské právnické fakulty, k jejímuž dokončení mu zbýval jediný semestr.

Dětství s operetami

„Byl jsem fixovaný na mámu a to přinášelo strasti, protože maminka chodila večer hrát do divadla. Mně se po ní stýskalo,“ vypráví Karel Zach. Mohla se o něj sice postarat babička Kadlecová, která s nimi bydlela. Ale když to jen trochu šlo, raději byl večer s maminkou: „Na první představení jsem s ní chodil už v pěti, šesti letech. Sedával jsem v orchestřišti nebo na prvním přístavku Komorního divadla. Operety Bratránek z Batávie, Mamzelle Nitouche nebo Lišák Pedro jsem viděl deset, patnáctkrát.“

Vypráví, jak se mu líbila vůně divadla, sboristky, sedačky v tyrkysu a tyrkysový lem forbíny. „Bylo to krásné a barevné,“ říká. „Bylo to privilegium, že jsem tam mohl s maminkou být.“

Zároveň velkou část dětství strávil „na ulici“. „Na náměstí T. G. Masaryka, tehdy Dukelském, nás byla parta kluků. Hráli jsme čtverce, hlavičky, hokej, bandy hokej,“ říká. „Byli jsme pořád venku s kolem, koloběžkou, hokejkou.“

V době srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy mu bylo pět let. Vybavuje si tank, který stál na náměstí pár desítek metrů od jejich domu. A ruské helikoptéry, které kroužily nad městem a shazovaly letáky. „Mával jsem na ně,“ říká. „Ale rodiče mi vynadali, že to vypadá, jako bych je vítal.“

Vybavuje se mu i atmosféra následné normalizace. „Rodiče nebyli politicky aktivní, takže jsme nijak perzekuovaní nebyli,“ říká. „Ale následky okupace vnímali všichni, v rozhlase, kde pracovala maminka, i ve výrobním družstvu Stavba, kde dělal tatínek, se odehrávaly personální čistky.“

Od třetí třídy chodil na základní školu s rozšířenou výukou jazyků. „Chodily tam hlavně děti, které hrály vrcholově tenis,“ říká. „Věděly, že němčinu a angličtinu budou potřebovat.“ Sám hrál tenis jen krátce, pak se vrhl na ping-pong a hrál ho závodně až do sametové revoluce.

Nebyl jsem dobrý technik

O jeho vzdělávací a potažmo profesní dráze po základní škole rozhodla jeho o pět let starší sestra Helena. A nerada to slyší, protože to nebylo dobré rozhodnutí. „Říkala, hlavně nechoď na gympl, nebudeš umět nic a budeš muset na vysokou,“ přibližuje Karel Zach. „Podlehl jsem a protože otec dělal ve stavebním družstvu, šel jsem na stavárnu.“ Brzy ale zjistil, že na humanitní škole by byl šťastnější. „Hudba, knížky, divadlo, filmy, výtvarné umění pro mě měly daleko větší sex appeal než technika. Nikdy jsem nebyl dobrý technik,“ říká.

Stavební průmyslovku přesto dokončil, a protože nechtěl jít na dva roky na vojnu (vysokoškoláci měli povinnou vojenskou službu jen roční), pokračoval na Stavební fakultě ČVUT (České vysoké učení technické) v Praze. Vystudoval tu obor ekonomika a řízení stavitelství.

Na krásných pět let v Praze rád vzpomíná. „Nebyl jsem vzorný student,“ říká. „Přednáškám jsem moc nerozuměl, proto jsem chodil jen na povinná cvičení. Čtyři semestry matiky jsem udělal jen díky strejdovi, který mi vědomosti vždycky nějak zázračně nalil do hlavy.“ Zato si naplno užíval pražských kulturních možností. „Hospody, kluby, muzika, filmy, bylo to krásné. Filmový klub v Klimentské ulici měl i dopolední představení,“ vzpomíná, že věnovat se tomu, co ho těšilo, mohl celý den.

V Plzni byl zase častým hostem Vysokoškolského klubu Studna kousek od kolejí na Borech (Studna je zkratkou slov studentská nalejvárna). „Tam jsem strávil ve druhé polovině 80. let hodně času, hrál kulečník, začal jsem dělat i diskotéky,“ vzpomíná Karel Zach. „Byly naprosto nelegální a netradiční, pouštěl jsem Talking Heads, Springsteena, Richarda Müllera.“

Sháněl taky v komunistickém Československu nedostupné filmy a s kamarády si je pouštěli. „Můj otec zakoupil jeden z prvních videopřehrávačů JVC Tesla, stál tehdy hrozně moc, 15 000 korun,“ vypráví Karel Zach. „Měl jsem speciální batoh a s tím patnáctikilovým přehrávačem jsem cestoval Plzní. U přátel jsme dělali video večírky, koupili pivo, víno a dívali se na zakázané filmy, třeba americký film Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Žert podle románu Milana Kundery.“

Během studia na stavební fakultě se dvakrát pokoušel dostat na produkci na FAMU (Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění). „Podruhé mi řekli, že jsem druhý pod čarou, ať si odkroutím vojnu a zkusím to znovu,“ vypráví. Jenže z vojny se vrátil na podzim roku 1989 a po sametové revoluci nabral jeho život díky restituovaným domům jiný směr.

Na vojně byl v Rajhradu u Brna a staral se o proviant. „Zpočátku to vypadalo idylicky, ale párkrát jsem utekl, většinou na koncerty do Prahy, a pak už to bylo krušné. Neměl jsem ani vycházky, a když, tak se dalo dojet nejvýš do Brna,“ vzpomíná. Velkým zážitkem pro něj byl film Tomáše Vorla Pražská 5, pět povídek, které ztvárnilo pět pražských netradičních autorských divadel: „Bylo to nádherné vytržení z kasárenské šedi. Vracel jsem se plný entuziasmu a elánu.“

Na konci vojny mu hrozilo, že za opuštění posádky na více než 48 hodin půjde do vězení. „Bralo se to jako zběhnutí,“ říká. „Přišel za mnou posádkový doktor a říkal: ‚Karle, to není sranda, můžeš půl roku strávit ve vojenské věznici v Sabinově. Jestli souhlasíš, pošlu tě raději na měsíc do blázince.‘,“ vzpomíná Karel Zach. Byl pro a srpen 1989 pak prožil v brněnském blázinci.

Ukážu ti, co nám patřilo

„Když jsem se vrátil z vojny, moc jsem nevěděl, co se svým životem,“ říká Karel Zach. Dal výpověď z Okresního stavebního podniku, střediska památek Horšovský Týn a nastoupil na Útvar hlavního architekta města Plzně. Tady zažil sametovou revoluci. „Byl jsem tam nejmladší a moje jednoznačná podpora požadavkům studentů a umělců a Václava Havla se tu setkávala s velice odměřeným přístupem,“ říká. „Kolegové zažili rok 1968 a následnou normalizaci a říkali mi: ‚Zůstaň při zemi, to už tady jednou bylo.‘“ Vzpomíná též, že když v práci sledovali v televizi zvolení Václava Havla prezidentem, tekly mu slzy jako malému dítěti.

Začátkem roku 1990 se rozhodl, že odejde z Útvaru hlavního architekta a už se nebude dál pokoušet pracovat v oboru, který vystudoval, přesunul se znovu do Prahy a začal dělat rekvizitáře v České televizi. Jeho další život ale nasměrovaly restituce rodinného majetku. Karel Zach a jeho sestra Helena byli mezi prvními, kterým se v roce 1990 vracel komunisty ukradený majetek. Pamětník vypráví, že to šlo jako po másle.

Činžák na náměstí T. G. Masaryka se šesti nájemními byty a dědečkem přistavěným velkým bytem nahoře, kde rodina v administrativně určené polovině bydlela, pamětníkův otec někdy v roce 1988 převedl na stát. „Neměl na opravy, docházely mu síly i víra,“ říká Karel Zach. „Naštěstí to nemělo následky, úředníci to vyhodnotili jako vynucené darování.“ Ve velkém bytě s terasou dnes žije jeho sestra Helena. Blok tří domů na Palackého náměstí se Karlu Zachovi a jeho sestře vrátil také rychle a bez komplikací. „Stačilo dohledat rozhodnutí o vyvlastnění,“ říká Karel Zach. „Úřady reagovaly obratem.“

Otec sourozence od vlastnictví činžáků odrazoval. „Říkal: ‚Kdyby vám to chtěli vrátit, neberte to. Budete to jen opravovat a nevydělá vám to ani na daň z nemovitosti.‘ My jsme na to ale nedbali,“ říká Karel Zach. A vzpomíná, že o domech na Palackého náměstí se od matky dozvěděl teprve po listopadu 1989. „Když režim padl, říkala: ‚Pojď, já ti ukážu, co nám ještě taky patřilo‘,“ vypráví. „Možná předtím někdy padla zmínka, že nám něco na Palackého náměstí patřilo, ale nijak se to neřešilo.“ Rozlehlost rodinné nemovitosti ho překvapila: „Nějak jsme se dostali do dvora a teprve v tu chvíli jsem si uvědomil tu velikost.“

Objekt tří propojených činžáků byl ale ve velmi špatném stavu, na dvoře vraky aut a nepořádku, střecha byla děravá. V přízemí dvorních křídel sídlily dva podniky, Ferona a národní podnik Fotografie. Jejich prostory byly v lepším stavu než byty a sklepy. A právě nebytové prostory byly podle Karla Zacha klíčové. „Feroně i Fotografii bylo jasné, že je neudrží a nepotřebují, hned někdy v lednu nám odevzdaly klíče.“

Sourozenci hned začali nebytové prostory pronajímat. „Obchod tu otevřela firma Bayer Möbel, která jako první dovážela zdravotní matrace z Německa. Platila tržní nájem,“ říká Karel Zach. Peníze z nájmu nebytových prostor byly pěkné a sourozenci je investovali do opravy domů, jako první přišly na řadu střechy.

Zato nájemní byty s regulovaným nájmem, kterých je v nemovitostech na Palackého náměstí a na náměstí T .G. Masaryka okolo dvaceti, prodělávaly a noví majitelé se rozhodli regulovaných nájemníků zbavit. Chtěli byty opravit a pronajmout za tržní nájem.

„Někteří nájemníci odcházeli sami do lepšího, byty za moc nestály, některé neměly ani koupelny,“ říká Karel Zach. „Jiným jsme za vystěhování nabídli odstupné.“ A v duchu 90. let na tom byli, pokud jde o odstupné, nájemníci tím líp, čím hůř se s nimi majitelům vyjednávalo. Největší částku, půl milionu korun, dostal taxikář, který Karla Zacha vydíral. „Nejdřív mi nabízel, že budeme podnikat společně a otevřeme v nebytových prostorách hospodu,“ vypráví. „Když jsem o to nestál, asi to bral jako pohrdání. Zažil jsem s ním nepříjemné situace, dokonce tvrdil, že jsem znásilnil jeho dvanáctiletou dceru a že na to má svědka. Říkal: ‚Tady ten Ukrajinec to dosvědčí‘.“

Karel Zach uznává, že přístup „čím větší potížista, tím větší odstupné“ nebyl spravedlivý. „Ale byli jsme rádi, že jsme to vyřešili,“ říká. „Když to skončilo, spadl mi kámen ze srdce.“ Pochvaluje si také, že majetek je se sestrou nerozdělil. „Sestra se stará o administrativu,“ říká. „A já o svůj klub.“

Zachova irská hospoda

Klub vznikl v nebytových prostorách na Palackého náměstí. Hned po revoluci Karel Zach jejich část pronajal čtyřem mladíkům, kteří opravovali výtahy. „Parta výtahářů si to dala do kupy, vozili kvalitní víno z Moravy, pivo se podávalo pouze k vínu, doslova,“ vzpomíná. „Podnik prosperoval, žily z něj čtyři rodiny. V devadesátých letech byli lidé vděční za cokoliv nového, přijímali to s nadšením, chodili.“

Pak si parta výtahářů našla jiné prostory a Karel Zach se rozhodl, že tu bude mít vlastní podnik. Učarovaly mu irské hospody, které začaly v Česku vznikat. V roce 1994 se pustil do rekonstrukce a v lednu 1995 otevřel Zach´s pub. „Začalo to výčepem, v létě jsem přidal zahrádku a o rok později hudební produkci,“ vypráví. Nejdřív se jednou týdně hrálo uvnitř na piano, jako první tu pravidelně vystupoval Milan Kazecký, klávesák plzeňské poprockové kapely Pestalozzi.

„Čím dál víc se na mě obraceli plzeňští muzikanti, že by si v pubu rádi zahráli,“ říká Karel Zach. „Během třiceti let, které budeme v lednu 2025 slavit, jsme se posouvali čím dál víc k hudebníku klubu.“ V klubu pracuje jen malý tým, kromě Karla Zacha ještě dva barmani, jeden „vstupař“ a zároveň fotograf a grafička. Během letní sezóny se tu střídá ještě deset brigádnic.

„Neměl jsem velké ambice,“ říká Karel Zach. „Jen jsem chtěl prostory nějak smysluplně využít. Úspěch byl šokující. Lidi stáli s pitím i na záchodech. Devadesátky byly divoké a živelné. Lidé byli lační a vnímaví, nebyli tak nároční jako dnes. Byli vděční za cokoliv nového, co jim člověk přinesl.“

V duchu atmosféry devadesátých let pozval do pubu i první zahraniční kapelu, slavné londýnské The Tiger Lillies. Vlastně ani nevěděl, koho zve. „Objevili se v Plzni v Kopeckého sadech, já jsem je tam slyšel, slyšel jsem tu fistulku zpěváka. Šel jsem náhodou okolo, neznal jsem je, ale připadalo mi to zajímavé,“ vypráví. „Je to kapela, která dneska vyprodává Akropolis v Praze, v Londýně vystupuje jako etablovaná slavná kapela. Oslovil jsem je, jestli by nezahráli u nás v pubu, a oni řekli, tak jo. Všechno bylo tehdy trochu jinak, spontánní.“

Vzpomíná, že ho hudební produkce chytla: „Když jsem zjistil, že idoly, na které jsem v Praze ve druhé polovině 80. let chodil, najednou mohu oslovit a oni přijedou zahrát do mojí hospody, byl to velký okamžik.“ V Zach´s pubu si zahrála Laura a její tygři, Radim Hladík s Blue Effect, Zuzana Navarová, Filip Topol se Psími vojáky, Věra Bílá s Kale. „Pro mě bylo úžasné, že jsem se s těmihle lidmi, ke kterým jsem vzhlížel, seznámil a byl jsem pro ně rovnocenným partnerem,“ říká. „Spousta takových velkých jmen k nám jezdila a jezdí doposud. Jsem jim za to vděčný, posouvá to běžný hospodský život někam dál, je to společenská událost. A já se taky necítím jenom jako hospodský a výčepák, ale přece jenom mám pocit, že tomu životu v Plzni snad něco přináším.“

Karel Zach má dva syny, Karla (28) a Artura (25). Není si jistý, zda by chtěl, aby po něm klub jednou převzali. „Spíš je od toho zrazuji,“ říká. „Na druhou stranu bych ale byl rád, kdyby klub měl pokračování.“