Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Wolf (* 1952)

• Jiří Wolf se narodil 23. června 1952 ve Vyškově

• jeho otec se během druhé světové války zapojil do odboje a vykolejil německý vlak

• v roce 1950 byl otec zatčen a bez soudu poslán na rok do tábora nucených prací

• Jiří Wolf pracoval celý život ve Vyškově jako stomatolog

• během druhé obnovy Junáka v letech 1968 až 1970 se stal skautem

• nyní působí jako náčelník Kmene dospělých Junáka-českého skauta a věnuje se oldskautingu

Zatímco otec Jiřího Wolfa byl nadšeným sokolem, jeho samotného formoval skauting. Obě hnutí sdílela podobné hodnoty, jako byla láska k vlasti, zdravý životní styl a výchova mladých lidí. Po roce 1948 byly tyto organizace systematicky potlačovány a nakonec zcela zakázány. Jejich mravní zásady ale dál zůstávaly pro otce i syna vodítkem a oporou v těžkých časech.

Mladí sokolové vykolejili německý vlak

Jiří Wolf se narodil 23. června 1952 ve Vyškově u Brna Jaromíru Wolfovi a Olze Wolfové, před sňatkem Sedláčkové.  Oba rodiče pocházeli z vážených vyškovských rodin. Dědeček z otcovy strany byl zeměměřičský inženýr a druhý dědeček byl veterinářem. Tatínek dokončil v roce 1940 gymnázium a dál studovat nemohl, protože vysoké školy byly za války zavřené. Na přelomu let 1942 a 1943 byl krátkou dobu totálně nasazený v Berlíně jako pomocný dělník v továrně. Odsud se mu podařilo ve zmatku po leteckém bombardování uprchnout spolu s dalšími 63 kamarády domů. Byl na něj vydán zatykač, ale díky pomoci několika českých lékařů se až do konce války zatčení úspěšně vyhýbal.

Koncem roku 1943 vstoupil do partyzánské jednotky vedené na Vyškovsku podplukovníkem Janem Kašíkem a působil ve funkci spojky. Později založil s kamarády vlastní odbojovou jednotku. „Byl členem skupiny mladých sokolů, kteří se účastnili partyzánské činnosti, a sice v roce 1945, v dubnu, na sklonku války,“ vypravuje jeho syn. „Tato skupina měla devět členů, kde byl on i jeho bratr, jeho dva budoucí švagři, dokonce tam byl Jaroslav Rozsíval, pozdější známý divadelní a filmový herec.“ Partyzáni-sokoli se tajně scházeli v lesní chatě veterináře Jana Sedláčka, budoucího tatínkova tchána. Zde měli také ukryty zbraně, patentní klíče na uvolňování kolejnic a výbušniny, zde spřádali svoje plány a učili se střílet.

Sokolští odbojáři se zpočátku věnovali drobným sabotážním akcím, jako bylo přerušování telefonních spojení nebo ničení zásob pohonných hmot. 9. dubna 1945 uvolnili kolejnice mezi Vyškovem a Lulčí, čímž dočasně přerušili provoz na železniční trati, která byla klíčovým vojenským spojením mezi Přerovem a Brnem. 19. dubna se jim podařil husarský kousek, když vykolejili na stejné trati u Vyškova obrněný vlak naložený pancéřovými vozy, což na dva dny koleje zcela zablokovalo a znemožnilo zásobování německého vojska. Tato akce podpořila postup Rudé armády, která se v té době nacházela těsně před Brnem.

Po bitvě je každý partyzánem

Po válce přišla doba zúčtování a lidé, kteří se zapojili do odboje, si tuto skutečnost nechávali oficiálně potvrdit. Bylo to politicky prozíravé a výhodné. Někteří ovšem účast v odboji nebo partyzánském hnutí jen předstírali, aby získali vyšší penze, příděly či lepší pracovní příležitosti. Nedostatečný systém ověřování vedl k tomu, že falešné nároky podkopávaly zásluhy skutečných odbojářů. „[Otec] zjistil, že se najednou ve Vyškově k té akci hlásí spousta neznámých lidí, kteří s tím neměli nikdy nic společného a chtěli z toho vytlouct politické body,“ líčí Jiří Wolf.

Otec proto přestal o oficiální uznání usilovat. „Neměl nikdy statut partyzána, z čehož by mu bezpochyby vyplývaly určité výhody sociální a dokonce i finanční,“ říká Jiří Wolf. Svým synům ale o svých zážitcích z války ochotně vypravoval. „On sám vždycky [říkal], že se jako hrdina nikdy necítil, že prostě konal jenom něco pro svou vlast,“ říká Jiří Wolf, který na svého otce dodnes vzpomíná s obdivem: „Byl pro nás velkým vzorem.“

Poválečná léta se nesla ve znamení naděje

Po válce se tatínek oženil, vystudoval v Brně vysokou školu technickou a stal se stejně jako jeho otec zeměměřičským inženýrem. „Jediné období, které prožívali [rodiče] s velkou nadějí, ostatně jako mnozí, bylo poválečné období. Bylo po válce, byl mír a všichni měli pocit, že se nadechnou. Měli spoustu známých a kamarádů, kteří tady vlastnili různé závody a podniky. Takže to bylo několik šťastných let. Ovšem po tom 48. roce všichni ti jejich kamarádi přišli o všechno,“ vypravuje Jiří Wolf. Rodičům sice žádný majetek zabaven nebyl, ale přesto si uvědomovali, že se politická situace ubírá špatným směrem. Otec do strany nikdy nevstoupil, i když mu to nabízeli. Byl ovlivněn věřící rodinou své manželky a také jeho vlastní oddanost sokolským hodnotám mu nedovolila takový krok udělat.

Dědeček z otcovy strany, Jaroslav Wolf, byl po válce jmenován přednostou katastrálního úřadu ve Vyškově a z této pozice organizoval osídlování vyprázdněných německých obcí na Vyškovsku. Jednalo se o sedm vesnic, které byly před stovkami let osídleny Němci a lidé tu ještě za první republiky mluvili starým bavorským nářečím a zachovávali si svou jedinečnou kulturní identitu. Za války se stali automaticky občany Říše. „Dokonce museli i rukovat do wehrmachtu. Když skončila válka, museli být samozřejmě podle zákona tito občané odsunutí,“ vysvětluje Jiří Wolf.

Nachystej si kartáček na zuby, zítra si pro tebe přijdu

Po vojně nastoupil otec na místo vedoucího technického oddělení u Národního pozemkového fondu. Navzdory tomu, že se nikdy veřejně protikomunisticky nevyjadřoval, byl v létě roku 1950 zničehonic zatčen. „Jeden soused, který dělal u StB a který bydlel v tom domě, řekl – zítra si nachystej kartáček na zuby, zítra pro tebe přijdu, nedělej hlouposti. A přišel s revolverem. A od té doby ho moje maminka několik měsíců neviděla. Nikdo o něm nic nevěděl. [...] On nám potom říkal, že ho zavřeli na okresním národním výboru a pak ho převezli do Jáchymova. Tam rok rubal uran a potom pracoval ve strojovně, kde částečně přišel o sluch,“ vypravuje jeho syn, který v té době ještě nebyl na světě a okolnosti tatínkova pobytu v lágru zná jen z vyprávění. 

Dochoval se dopis psaný otcem z roku 1958, ve kterém zmiňuje svoje uvěznění v Jáchymově, a také propouštěcí zpráva z tábora nucených prací, ovšem ne jáchymovského, nýbrž brněnského. Jak dlouho pobýval v táboře v Brně, není z dochovaných materiálů zřejmé. Oba dokumenty jsou přiloženy v Dodatečných materiálech. „Moje maminka usilovala celou dobu, aby s ním byl veden soud, protože vůbec nevěděli, na základě čeho byl odvlečen,“ vzpomíná Jiří Wolf. Jako dcera veterináře měla přístup k masu, kterým podplácela úředníky a hledala způsob, jak dostat otce ven. Ovšem bezvýsledně. Po otcově uvěznění na ni začali estébáci vyvíjet nátlak, aby se rozvedla. V té době měla již ročního syna Michaela, Jiřího bratra. Na sklonku života se svému synovi přiznala, že ji tehdy dokonce fyzicky obtěžovali.

Do uranových dolů snadno a rychle

Soudní řízení se v otcově případě vůbec nekonalo. Zákon o táborech nucené práce, schválený 25. října 1948, totiž dovoloval umístit lidi do táborů bez soudního jednání, a to pouze na základě rozhodnutí tříčlenné komise jmenované krajským národním výborem. Mohli sem být posláni například ti, kdo „ohrožovali lidově demokratické zřízení,“ což byla vágní formulace umožňující široký výklad a zneužití.

Tatínek patřil mezi první oběti komunistické justice, která ho semlela ještě před tím, než na konci následujícího roku odstartovala hlavní vlna politických procesů v Československu. Rodina pamětníka dodnes s určitostí neví, proč byl otec zatčen a uvězněn. Pravděpodobně šlo o vyřizování osobních účtů. Jiří Wolf se domnívá, že jeho otec mohl být také považován za hrozbu, protože uměl jednat s lidmi, získat si jejich důvěru a byl dobrý organizátor.

Známí přecházeli na druhý chodník

V táboře nucených prací strávil tatínek více než rok, od července 1950 do srpna 1951. „Když se potom vrátil, stalo se to, co popisují mnozí, kteří se vrátili z takových kriminálů nebo táborů. Řada známých přecházela na druhý chodník, aby ho nemuseli pozdravit, protože se báli. Doba byla taková. Padesátá léta,“ krčí rameny pamětník. „Maminka mi říkala, že když se vrátil, byl to zamlklý člověk, ze začátku trochu bázlivý. A hlavně – nechtěl o tom mluvit.“

Po návratu z vězení čelil tatínek obtížím při hledání zaměstnání. „Třeba někam zavolal, oni řekli – ano, přijďte, přijďte. Když tam přišel, tak řekli – bohužel už máme obsazeno,“ líčí Jiří Wolf.  Nakonec se otec nechal zaměstnat jako projektant až v Trenčíně. Na Slovensku pracoval celkem sedm let, dojížděl později do Bratislavy a dokonce až do Košic. Jiří Wolf vzpomíná, jak otec přijížděl ze Slovenska jednou týdně v sobotu večer a již druhý den se zase vracel vlakem zpátky. O výchovu synů se tak musela matka postarat převážně sama. Když byli s bratrem starší, doma se o těchto věcech mluvilo, ale s dodatkem: „Vždycky nám řekli – o tom nesmíte nikde mluvit. Protože měli pořád v hlavách ty hrůzy těch 50. let,“ vypravuje Jiří Wolf.

Do SSM skauti nechtěli

V roce 1967 bylo Jiřímu 15 let. Studoval na gymnáziu a svůj volný čas naplňoval skautingem, který byl jeho velkou vášní. Inspirován četbou dobrodružných knih se rozhodl spolu s kamarády založit vlastní klub, který pojmenovali Bratrstvo kalumetu. Dokonce se odhodlali napsat dopis Jaroslavu Foglarovi, svému největšímu vzoru. K jejich velkému překvapení přišla odpověď, kterou dodnes pečlivě střeží jako vzácný poklad ve své klubové kronice. Na jaře 1968, jakmile bylo skautské hnutí v Československu znovu oficiálně povolené, se jejich klub přirozeně transformoval do skautského oddílu, prvního chlapeckého oddílu ve Vyškově.

„Srpnovou okupaci jsem prožíval tragicky, samozřejmě, jako všichni. Moje maminka jenom chodila a říkala – bude válka, bude válka,“ vypravuje Jiří Wolf. Otce ale špatný spád událostí moc nepřekvapil „Tatínek tomu [pražskému jaru] nevěřil, ten vždycky říkal –  komunismus není reformovatelný a ti takzvaní noví komunisti, kteří vyhodili ty starý, tak jsou zase jenom komunisti. Toto nedopadne dobře.“ Poslední skautský tábor jejich oddílu se konal v roce 1970, poté byly skautské oddíly v zemi definitivně zrušeny a veškerý majetek jim byl zabaven.

„Když ho [skauting] v roce 1970 komunisti opět zakázali, tak se mě to hrozně dotklo. [...] To ve mně ještě utvrdilo zásady, ve kterých jsem byl vychovávaný,“ říká Jiří Wolf. „Nevěděl jsem najednou, co mám dělat, kam mám jít, protože jsem tam trávil hodně času. Tak jsem vstoupil do Svazu pro ochranu přírody a krajiny, jmenovalo se to TIS. Ale ten za rok zrušili, protože komunisti řekli, že není v Národní frontě.“ Normalizační režim se snažil přimět bývalé skauty ke vstupu do Socialistického svazu mládeže (SSM). Pro většinu skautů z okruhu Jiřího Wolfa však bylo něco takového morálně nepřijatelné a dávali přednost apolitickým sportovním klubům a turistickým nebo vodáckým oddílům.

Do strany ho naštěstí nechtěli

Na vysokou školu v 70. letech se dostal Jiří Wolf až napodruhé, což bylo dáno zřejmě politickou minulostí otce. Vystudoval lékařskou fakultu a posléze specializaci v pedostomatologii. Přestože po určitou dobu zastával poměrně důležitou funkci okresního ordináře, vstoupit do strany ho nikdo nenutil. „Oni mně [vstup] do KSČ nenabízeli, protože věděli, že můj tatínek byl v uranových dolech, takže já jsem měl kaňku, což bylo dobrý,“ směje se pamětník.

Na vojně podlehl Jiří Wolf tlaku u a vstoupil do SSM, aby mohl absolvovat důstojnické zkoušky. Později, již jako zaměstnanec, se naučil, podobně jako mnozí jiní, využívat SSM jako zástěrku pro pořádání různých apolitických akcí, jako byly například výlety do vinných sklípků. Postupně zjistil, jak s režimem v klidu a bez konfliktů koexistovat, přizpůsobit se jeho pravidlům a vyhnout se přímým střetům. „Jako občané jsme v tom cválali,“ říká dnes s ironickým úsměvem.

„Já jsem pochopil, že v té době, v 70. letech, abych v práci nějak obstál, musím mít takzvanou angažovanost,“ vysvětluje Jiří Wolf. „Vedl jsem žákovský oddíl košíkové, byl jsem trenérem.“ Dále byl organizovaný v Českém zahrádkářském svazu a deset let zde zastával funkci předsedy Klubu kaktusářů. Dělal to především proto, že ho to skutečně bavilo a naplňovalo, ale zároveň tím, že vše probíhalo pod oficiální záštitou, získával v očích režimu cenné plusové body, což mu usnadňovalo život.

Po revoluci navázal na svou skautskou cestu

Jamile byl po sametové revoluci skauting v Československu znovu, již potřetí, obnoven, vrátil se Jiří Wolf okamžitě k činnostem, které musel kvůli komunistickému režimu v roce 1970 opustit. Navázal na svou předchozí skautskou aktivitu a zapojil se do organizování skautských akcí, které se nejen zaměřovaly na výchovu mladých, ale také na zachování skautských tradic. 15 let byl vůdcem skautského střediska. Také v profesním životě se mu dařilo. Byl ve Vyškově první, kdo si otevřel soukromou stomatologickou praxi. Dva roky působil na postu ředitele vyškovské nemocnice a je předsedou oblastní stomatologické komory.

V současnosti se Jiří Wolf věnuje tzv. oldskautingu, což je forma skautingu zaměřená na dospělé, kteří se chtějí i nadále aktivně podílet na skautských aktivitách. Oldskauti organizují zážitkové akce, které účastníkům umožňují nejen prožívat skautské hodnoty, ale také se vzájemně vzdělávat a sdílet své zkušenosti. Kromě toho se angažují v dokumentování vzpomínek pamětníků, čímž přispívají k uchovávání historie skautingu.

Mezi jeho velké záliby patří pěstování kaktusů a bonsají. Již 40 let je spolu s manželkou aktivním členem Pěveckého sboru Antonína Tučapského, jehož činnost spoluzakládal. Jeho manželka Jarmila je také skautka, a společně se věnují skautingu od mládí. V tomto duchu vychovali i své tři syny. Věří, že tato cesta přináší naplnění života i v pokročilém věku. V roce 2024 žil Jiří Wolf ve Vyškově a zastával funkci náčelníka Kmene dospělých Junáka – českého skauta.